,,Tak dlouho!?"vyjekla jsem. Hned na to jsem dostala strach, jestli mě někdo neslyšel.

,,To je nejvyšší čas tě odtud dostat. Kde jsi byl, než tě přivedli sem?"dřepl si k němu Adrien.

,,U-u babičky. Ve velkém bytě."kníkl. Nebylo pochyb, že ten kluk je vnuk Ternerový. Teda bylo, ale procento se zvětšilo.

,,Pojď, půjdeme."vzal ho za ruku Adrien.

,,K-kam!?"vytrhl se mu a dál objímal svůj ocas.

,,Kam asi? Domů!"rozesmál se blonďák a i přes odpor ho vytáhl na slabé nohy. Jen jsem přihlížela tak krásnému momentu, když jsem si všimla pastelky na stole. Skutálela se ze stolu. Skutálela se, přestože tam doteď ležela. Hned na to jsem pocítila proč.

Zem se chvěla. Strop se chvěl a s nim celá místnost. Slabá lampa na stropě se zakymácela, lehce zablikala. Někdo tam nahoře dupal a to pořádně. Zaslechla jsem, jak někdo něco křičí. Rozkazy!

,,Měli bychom vypadnout."konstatoval Adrien. Jen tak tak Natha udržel, aby se zase ve strachu neschoulil do klubíčka.

,,Poběžíme?"zeptala jsem se váhavě.

,,Poběžíme."

Vyběhli jsme z kobky do chodby a běželi tam, odkud jsme přišli. Cestou sem jsem neviděla žádný východ, jestli se teď vyvalí ze schodiště, jsme v pasti. Dupání utichlo. Rozkazy jsem ale slyšela zřetelnějc.

,,Skupina 1 do laboratoře, skupina 2 dolů."odpovědělo mu jednohlasé "Rozkaz!". Byli jsme v háji. Všichni tři jsme běželi po čtyřech. Dokonce i Nath, ale nedokázal s námi držet krok. Takhle po čtyřech se nám běhalo líp a rychleji. Doufali jsme, že to stihnem, že mineme schodiště dřív, než se tam objeví gorily a dál v chodbě najdeme úkryt. Za rohem už bylo schodiště. A z toho rohu se vyvalily tři gorily v oblecích a se slunečníma brýlema. Prudce jsem zastavila, zaprskala a couvla.

,,Šéfe? Máme je."hlásil do vysílačky jeden z nich. Začali se k nám přibližovat a my zas couvat. Tři proti třem... Teda tři proti dvěm a půl šelmě. Slyšela jsem Adrien vrčet.

,,Tak je chyťte!"ozvalo se z vysílačky. Odpovědí bylo opět "Rozkaz!"

Jedna z goril se ke mně vydala a nathála po mě ruku. Uhnula jsem. Zapomněla jsem ale na jeho druhou a nechala se tak chytit. Házela jsem sebou, máchala rukama, výhružně mňoukala. Nepustil mě. Adrien na něj zaštěkal. Být v jiný situaci, směju se mu za to. Adrien skončil s rukama zkroucenými za zády. Před chvílí vrčel, teď kňoural.

Poslední gorila vykročila k roztřesenému Nathovi. Snažila jsem se gorilu kopnout, dupnout jí na nohu, nic nezabíralo. Stisk ne a ne povolit.

Blížil se k zrzkovi. Pár kroků. Chystal se ho chytit za liščí ucho. Ozvalo se bolestné zasyčení.

Ať mával rukou jak mával, Nath se pevně držel a vlál mu na ruce jak šála. Odmítal se pustit. Hora svalů ho párkrát uhodila, ale on jen přidal na stisku. A že stisk jeho čelistí musel být pořádný. Šokovalo mě to. Nečekala jsem, že se dokáže tak branit, že je toho schopnej!

Škubla jsem rukou, div si ji nevykloubila a okamžitě vytasila drápky v plné velikosti. Od toho večera, co jsme hráli Twister, se značně prodloužily. Ohnala jsem se a zasáhla cíl. Obličej.

Hora svalů mě v tu ránu pustila a chytla se za krvácející oko. Uskočila jsem dřív, než by mě mohl zase chytit. Gorila, které se na ruce stále houpal Nath, se silně rozmáchla. Chodbou proletěl zrzavý chomáč chlupů a přistál s tupou ránou na zemi. Zalapala jsem po dechu. Možná měl odvahu na útok, ale vypadal zesláble. Bála jsem se, že jeho tělo nepřežilo takový náraz! On se ale oklepal a hned vyskočil na nohy. Na zemi po něm zůstal bílý zub. Zašpičatělý, jako mývaj šelmy.

,,Kousni ho!"zakřičela jsem na Adriena, protože pořád kňučel v gorilím sevření.

,,Má hnusný pracky!"oponoval. Majitele  pracek to zřejmě namíchlo.

,,Dělej! Hryzej!"zařvala jsem ještě jednou. Nath mezi tím přiběhl ke mně a hledal u mě ochranu. Moc dlouho mu ta odvaha teda nevydržela. Nejradši bych ho pohladila na uklidnění po těch jeho ouškách, vypadal s nimi roztomile. Jenže byl vyšší jak já a komplikací jsme tu už měli dost.

,,Pohni, psisko jedno!"

Adrien se otočil. Otevřel pusu...

Chodbou se rozlehl křik. Adrien se vyprostil z jeho povoleného sevření a běžel směr schody. Na nás nečekal. Přestože se schodiště topilo ve tmě, vyběhli jsme ho do pár vteřin. Zastávku na popadnutí dechu jsme si zakázali a pokračovali dál. Zahlédla jsem železné dveře do laboratoře. Byly otevřené, zrovna tam skupina dalších goril vyslýchala vědkyni. Snažili jsme se neupoutat pozornost, ale nepovedlo se. Jeden z nich nás zaslechl a hra na kočku a myš začala nabírat své originální podoby.

Probíhali jsme chodbami, zatáčky vytočili vždy jen tak tak. Muži v oblecích za námi. Úkryt. Potřebovali jsme úkryt!

Zabočili jsme do povědomé chodby. Zdála se mi povědomá, přestože všechy vypadaly stejně.

,,Támhle ty dveře!"zavelel Adrien. Všichni jsem do nich vklouzli a zabouchli. Až když jsme zaslechli dusot, který se prohnal kolem dveří a dusal pryč, oddychli jsme si. Srdce se nám ale zastavilo, když se křeslo u stolu otočilo a v něm seděl starý dědek, v havajské košili a místy zelenou kůží.

,,Tady jste!"