,,Liščí vzorek? Oni ho tady držej?"zhrozila jsem se jen co jsem vystoupili z laboratoře."

,,Asi jo... To máme pak štěstí, že jsme byli u bábiny."přikývnul Adrien. Jeho brada mě uhodila do hlavy. 

,,Musím se tu pořád schovávat?"mňoukla jsem.Hned

,,Jo, co když někdo půjde?"ušklíbl se. On se v tom vyžíval... Uraženě jsem založila ruce na prsou, odmítala s ním držet krok.

,,No tak dobře, dobře... Ale drž se u mě."pustil mě.

,,Snažíš si ochočit kočku?"ucouvla jsem. Nelíbilo se mi, jak mi poroučel... Po chvilce si ale plášť i brýle sundal.

Dveře jsme našli. A klíč na kroužku plným klíčenek a jiných klíčů taky. Za dveřma jsme narazili na schodiště, přesně jak nám řekla vědkyně. Vypadalo to jak schody do sklepa. Podobně strašidelně. Vzhledem ke tmě jsme nemohli moc vidět, kde až schody končí. Vlasy se mi proti mé vůli naježily. Blonďák vedle mě hlasitě polknul, pak se zasmál.

,,Co se bojíš, běž, použij ty svoje oči."a strčil mě ke schodům. Jak milé.

Málem jsem ztratila rovnováhu, to psisko mě strčilo tak silně, že jsem se málem po schodišti skutálela. Moje drápky se automaticky vysunuli a zryly se do dřevěného zábradlí. Moje hlasité zaprskání se mi vrátilo v podobě ozvěny. Dobrý... Nespadla jsem... Díky mým drápkům. Uf...

Viděla jsem. Moje kočičí oči majitelku nezradily (zatím). Schody vedly hodně, hodně hluboko. Dole na nás čekala křižovatka. "Po schodech, pak vlevo."vzpomněla jsem si na slova vědkyně. Asi jsme šli správně.

,,Tak co? Žiješ číčo?"zaslechla jsem Adriena. Trochu se mu klepal hlas. Že by se o mě bál?

,,Žiju... Překvapivě. Jdu napřed."zase ozvěna. Možná bychom se měli ztišit, někdo tam dole může být, nebylo by dobrý kdyby na nás někdo-

,,M-mari?"někdo mě chytl za rameno. Uskočila jsem, abych ruku setřásla.

,,Fuj... Neděs mě!"vyčetla jsem blonďákovi.

,,Promiň... Kde jseš?"chvilku jsem si ten pohled na tápající psisko užívala, pak jsem ho popadla za zápěstí. Na konci schodiště jsem ho pustila. Tady už svítily slabě lampy, takže už uvidí. Za to já ne, dokud si moje oči na světlo nezvyknou...

,,Do leva?"

,,Do leva."zavelel. Oba jsme slyšeli tiché kňučení.

Chodba byla špinavá, dokonce tu sem tam proběhla i krysa. Zakručelo mi v břiše. Musela jsem zastavit.

,,Co se děje?"obrátil se ke mně Adrien.

,,Jen jsem už asi dvě hodiny nic nejedla... Mám hlad."sundala jsem si malý batoh ze zad. Pořád jsem tam měla zbytek svačiny z našeho výletu do Central Parku. Zdálo se mi, jakoby to bylo už dávno. Kolik hodin už tady trčíme? Zakousla jsem se do zbytku sendviče s tuňákem.

,,Jako vážně? Teď tady budeš jíst!?"rozhodil rukama. Vtom momentě mu taky zakručelo v břiše.

,,Kdys jedl naposledy?"zeptala jsem se ho. Uhl pohledem.

,,No... Naposledy jsem měl oběd... Ale svoji svačinu už mám snězenou."znova mu zakručelo v břiše.

,,Sendvič s tuňakem asi nechceš, co?"

,,Ne, díky..."

,,Stejně bych ti ho nedala... Počkej, třeba tu ještě něco najdu." a taky našla. Zbytek brambůrek a čokoládovou tyčinku, kterou jsem si dneska koupila. Myslím, že bych se jí ale mohla vzdát... Bolí to, ale co, momentálně je Adrienův život důležitější než čokoláda. Momentálně. Hladově se do tyčinky zakousl.

,,Ehm... Psi nemůžou čokoládu... Ne?"vzpomněla jsem si na chudáka sestřenčina psa. Prý ho krmila každej večer čokoládou a pak ji umřel. Ono možna to byla hezčí smrt, než skončit na talíři.

,,Ale já nejsem pe-"zarazil se. Radši mlčel a dál jedl tyčinku. Nakonec ji celou nesnědl a vrhl se na brambůrky. Já svůj milovaný sednvič dojedla a chystala jsem se napít. Jen co jsem láhev přiložila ke rtům, blonďák mi ji vyrazil z rukou. Tekutina se rozlila po podlaze.

,,Co to děláš?! Jen jsem se chtěla napít!"rozkřikla jsem se bez ohledu na to, že po nás pátrá skupina goril.

,,To sis nevšimla, že je ta voda nějak vadná?"

,,Vadná? O čem to mluvíš?!"zvedla jsem flašku a smutně koukala, jak je prázdná.

,,Vždycky, když se toho napijem, chce se nám spát! Bábina nám ji dávala večer k posteli, pamatuješ? Tobě se nechce spát, když se toho napiješ?"vysvětloval horlivě.

Měl ale pravdu. Opravdu jsem si celej den přišla taková otupěla a večer jsem usínala do pěti minut. To se mi nepodobá! 

,,Jaks na to přišel?"užasla jsem nad jeho uvažováním. On v tý hlavě něco má!

,,Včera, jak přišel Gorilák. Večer jsem skoro vůbec nepil, nevím, neměl jsem žízeň. Nedokázal jsem usnout, takže jsem slyšel ho přicházet."

,,Aha..."přikyvovala jsem. Když tak vzpomínám za celej tenhle zájezd, tuhle balenou vodu jsme obdrželi už v letadle. Od té doby se to začalo všechno nějak podělávat... Cítila jsem se zničehonic vyčerpaná. Vyčerpáná všemi těmi událostmi a změnami. A dehydratací. Snad nějakou vodu najdeme. Obyčejnou vodu.

Po přestávce na jídlo jsme pokračovali v cestě. Kňučení se přibližovalo. Na konci chodby jsme narazili na dveře. Opět železné, na klíč, se zamřížovaným okýnkem a malým otvorem. Otvor byl špinavý od jídla, takže předpokládám, že to sloužilo k předávání jídla tomu na druhé straně... Jak ve věznici.

Adrien přistoupil k zámku a začal zkoušet všechny klíče, které měl. Žádnej nepasoval. Zkoušel dál, dokud tam jeden nezajel. Otočil s ním, zámek cvakl a s lehkým zavrzáním se dveře otevřely.

Místnost byla stejně jako chodba v hrozném stavu. Byla tu postel s holou a špinavou matrací, umyvadlo a nočník, dokonce i stůl s lapičkou a několika papíry. Na papírech se daly poznat omalovánky. Podle těch omalovánek bych odhadovala, že majitel pokoje bude dítě předškolního věku. Očima jsme prozkoumávali místnost, než nám pohled padl na něco malého, co se krčilo v rohu za postelí.

Kluk s červenými polodlouhými vlasy schoulený do klubíčka se třásl, tiše vzlykal. Ne, kňučel! Liščí ouška měl sklopené, na sobě potrhanou šedou mikinu a stejně potrhané fialové kalhoty.

,,Nemusíš se nás bát, maličký."odhodlal se k činu Adrien. Opatrně k němu přistoupil blíž.

,,Ne! Ne! Nechte mě! Ne!"rozkřikl se zrzek, prudce zavrtěl hlavou. S Adrienem jsme překvapeně zamrkali. Jeho hlas zněl pisklavě.

Ale rozhodně nepatřil malému dítěti.