Většinu letu jem prospala. Jelikož jsme letěli na západ, tedy spolu se sluncem, dorazlili jsme kolem večera. Cestovat do jiného časového pásma bylo opravdu divné a matoucí...

Adriena jsem musela budit. Spal tvrdě, takže jsme tam do něj s letuškami drkaly a šťouchaly, dokud se neprobudil. Jeho blond vlasy mu trčely na všechny vlasy a moje na tom určitě nebyly líp. Aspoň trochu jsem si je ulízla rukama a koukla se z okýnka. Kolem nás běhali lidi a snažili se nám zajistit pohodlný přechod do letištní haly.

Když jsme se tam ocitli, Adrien mě vedl k pásům se zavazadly. Tvrdil, že letěl už milionkrát a tak se vyzná v jakýmkoliv letišti, ale věřila jsem mu to stejně jako báchorku s tatíčkem slavným návrhářem.

,,A teď co?"zeptala jsem se ho, když mi vtiskl držadlo mého kufru do ruky. Hrál si na siláka, ale můj kufr sotva zvedl z pásu (taky jsem si za něj slušně připlatila).

,,Teď bychom měli jít do haly a vyhlížet odvoz."funěl s rukama hrdě v bok. Rozhlížel se. Určitě koukal, kam jdou lidi, abychom věděli kam máme jít, ale kdybych se ho zeptala, určitě by se vymluvil, že si jen prohlíží, jak to tu vypadá. Byla to sranda, ho takhle slyšet se vytahovat a hned vidět důkaz, jak kecá. Ale já bych tu sama byla naprosto ztracená. Šli jsme s davem a hned na začátku haly zahlédli velkou ceduli s napisem "Zájezd od Animalax". Tak se ta společnost jmenovala! Animalax, no jasně! I blonďák si cedule všiml.

,,Dobrý den, jste Adrien Agreste a Marinette Dupain-Sheng?"zeptal se nás pán s nosem v papírku.

,,Cheng... Dupain-Cheng."opravila jsem ho. Až teď mi došlo, že budu muset mluvit anglicky. Ajaj, to jsem nedomyslela... Adrienovi ale angličtina problém nedělala.

,,Ano, to jsme my."odpověděl mu a s přikývnutím našeho šoféra jsme se vydali k autu. Adrien se s ním snažil konverzovat, jaksi mu ale nechtěl odpovídat. Zdálo se, že to naši údajnou modelku ranilo.

,,Blb..."zavrčel francouzsky na mě a já se neudržela a rozesmála. Z letadla jsem byla ještě trochu rozespalá. A rozlámaná.

,,Myslíš, že ten hotel bude luxusní?"zeptala jsem se natěšeně blonďáka jakmile jsme vyjeli. Strávila jsem většinu času nalepená na okýnku. Pan řidič z toho nebyl nadšený, ale mlčel.

Zastavili jsme před starým panelákem. Čekali jsme, kdy se zase rozjede, mysleli jsme, že tu jen něco potřebuje, na něco čeká nebo tak něco. Čekal. Čekal až vystoupíme. Nejistě jsme teda vystoupili. Jen co jsme si vzali kufry, ujel.

,,Nevypadá to na hotel."konstatoval Adrien a zíral na starou šedivou budovu. V jednom z oken se pohla záclona. Sledoval nás někdo?

Adrien nejistě vykročil k vchodovým dveřím a zazvonil. Teda chtěl zazvonit, ale dveře se otevřeli dřív, než to stihl.

,,Tady jste! To vy jste vyhráli ten zajezd? Pojďte, miláčci! Oh, nemluvím na vás moc rychle? Přeci jen jste z Francie, že ano?"vysypala ze sebe na jeden nádech udivená paní. Už byla trochu starší, přesto hrála všemi barvami. Oprava: hlavně růžovou a fialovou. Růžový komín vlasů sem tam se zapomenutou natáčkou, fialové šaty s krajkovou zástěrou, dlouhé duhově nalakované nehty a snad tuna líčení usazeného ve vráskách. Oba jsem vyvalili oči.

,,No nestůjte tu a pojďte nebo dostanete úžeh! Chcete pokoj dohromady, nebo zvlášť?"vedla nás po schodech nahoru.

,,Dohromady."odpověděl pohotově blonďák.

,,Ne, zvlášť!"opravila jsem ho ještě pohotověji.

,,Vážně zvlášť?"obrátila se na nás za chůze pochybovačně stařenka. Hned jsem se dala do vysvětlovaní, aby jí nenapadaly další šílenosti.

,,My se ani neznáme-"

,,To bolelo, paní Chladná!"

,,Pravda bolí, pane Ublíženej. Proto prosím pokoje zvlášť."zamračila jsem se na něj.

,,Dobře, dobře,"souhlasila.

,,Mimochodem, říkejte mi paní Ternerová."usmála se. Asi jsme se představovat nemuseli, naše jména jí asi řekli. Ještě než otevřela dveře, varovala nás.

,,Doufám, že vám nebudou vadit moji mazlíčci, maj hrozně rádi návštěvy."a otevřela dveře bytu. Hned se na nás vrhl vlčák. Soudě podle velikosti to bylo ještě štěně. I tak mi bylo ho líto, že musí trávit čas zavřený v bytě. Adrien ho hned začal drbat a hladit. Já jsem se zdráhala. Nevím proč, zvířata mám ráda...

,,No ták! Pohlaď si ho taky!"pobízela mě paní Ternerová. Vahavě jsem k němu natáhla ruku. Dostalo se mi zavrčení a hlasitého varovného štěkotu. Tak my kamarádi nebudem. Za to Adriena začal nepřetržitě lízat, vrtět na něj ocasem a jemně se mu otíral o nohy. To mě trochu urazilo.

Ve dveřích se ale objevilo další zvíře. Černá kočka s jasně zelenožlutýma očima. Pohrdavě prskla směrem k psisku a zamířila ke mně. Opatrně jsem se sehla a ještě opatrněji ji pohladila. Skoro okamžitě zapředla! Otřela se mi o nohu a svoji elegantní chůzí zamířila zpět do bytu.

,,To je Alfred a Rachel, moji miláčci."představila nám je Ternerová, div se neroztekla.

,,Tak pojďte, ukážu vám vaše pokoje, ať si můžete vybalit."