Enrique se rozhodoval, zda se odhodlat ke kroku, k jakému jej nabádala jeho imaginární společnice v generálské uniformě. Věděl však, že by ho dříve či později stejně musel učinit.

Je to násilník a vrah, zaslouží si zemřít!

Ale vzápětí se smutně podíval na nabitý kolt, jejž mu předtím černovláska se zahalenou tváří hodila.

Přece nemůžu zabít svého milence...

„Ale můžete, señore Calderóne!" ozvala se mladice, kterou dokázal vidět jenom bývalý vojevůdce, a nikdo jiný. Poté poklekla na kolena a žadonila: „Tak to udělejte, obzvlášť když jsem vám sehnala pistoli od vaší dřívější señority."

Jen co se jezdkyně zmínila o temné paní ze Santa Cruz, muž zpozorněl. Prohlédl si zbraň ze všech stran, načež si vzpomněl, že ho žena, u níž před svým útěkem sloužil, přesně takovou nosila u pasu. Znak růže na rukojeti, znamení jejího rodu, vyryté větévky i lístky kolem hlavně, ...

Přistihl se, že se po dlouhé době zasmál, jakmile si uvědomil, jak vojačka oslabila šerifku, jelikož ji lstivě připravila o revolver - sama se k tomuto činu hned nato přiznala. Jednalo se ovšem o výjimečnou situaci, poněvadž se nikdy k takovým činům neodvažovala, aby se k někomu vkradla a uloupila mu jednu z nejcennějších věcí, již vlastnil.

Pán si posléze mnul ruce nad šťastnou náhodou, o to více byl ochoten vzít do ruky obdržený předmět.

Co jen teď budete dělat neozbrojená, señorito? Zrovna vy, jež tuze ráda vyhrožujete nejen žabikuchem, nýbrž i koltem?

Současně si vybavil halucinace, s jakými ona dáma bojovala a několikrát se s nimi svěřila, když v nich vídala sebe spoutanou v zajateckém táboře a v područí Enriqueovy fiktivní přítelkyně. Zaradoval se ještě více.

Vzápětí si vzpomněl na téměř dokončený gobelín zobrazující bývalou nadřízenou zasazenou do krvavého výjevu, k němuž se nedokázal vrátit, jelikož stále myslel na Joaquíma i jeho možné temné tajemství. Možná by jej konečně zvládl dokončit, pakliže by se odhodlal k usmrcení talentovaného umělce.

Leč zaznamenal, jak se jeho ruka křečovitě držící pistoli klepala. Generál totiž už dlouho nikoho nezastřelil. Jezdkyně ovšem ozbrojence uklidňovala i povzbuzovala k činu, přičemž ho vzala za volnou ruku a vedla k mladíkovi, nemajícímu o svém hostu ani potuchy.

Malíř zrovna seděl u stolu v jídelně a večeřel. Pomalu si vychutnával hovězí na smetaně, mezitím se párkrát napil ze sklenky červeného vína nacházející se u hlavního chodu. Tvářil se ledově klidně. Soustředil se na jídlo, vždy ukrojil kousek masa, vložil do úst, chvíli jej žvýkal, než si dal další sousto. Pak si opřel příbor o talíř, načež řekl: „Kdybych tu tak místo býčka z farmy měl některou ze svých obětí, to by byla balada!"

Mládencův budoucí vrah však stál nedaleko od něho. Nacházel se ve dveřích, od sadistického labužníka ho dělilo jen pár metrů. Natahoval končetinu držící revolver, s palcem na spoušti. Nejradši by okamžik Joaquímovy smrti oddálil, ale zároveň uspíšil. Pořád bojoval s emočním rozkolem.

Najednou zavřel oči, zatímco uslyšel výstřel. Prásk! Jenže ještě nějakou dobu nechtěl otevřít své zřítelnice - až teprve, jakmile jej společnice poklepala na rameno, aby se muž konečně podíval.

Viděl Joaquíma s hlavou v jídle a krvavou skvrnou na zádech barvící mu oblíbenou bílou košili. On to dokázal! Přece jen nezapomněl, co se naučil v armádě! Musel se však na chvíli opřít o zárubeň dveří, u nichž setrvával, a vše rozdýchat. Nádech, výdech. Ale povedlo se!

Zničehonic se upřímně zaradoval, z celého srdce chtěl společnici po vlastním boku obejmout, jenže jeho paže prošly skrz ni. Neuvědomil si totiž, že vedle něho nestála hmotná osoba, nýbrž zbloudilá dušička, jež se z nějakého zvláštního důvodu dokud nepokoušela hledat své tělo. Přestože se jí ještě za dobu dlouhého vztahu s ní nikdy nedotkl, měl si uvědomit, už dle skutečnosti, že se pokaždé zjevovala a pak zase mizela, že byla přízrakem.

„Nevadí," zareagovala černovláska s dolní polovinou obličejem skrytou pod tmavým šátkem. „Ovšem i tak jsem dojata, že jste si přál kolem mě své ruce ovinout."

„To slyším velice rád." Hned nato se ohlédl kolem sebe. „Jen, Jezdkyně, co mám dělat teď?"

„Klidně se můžete pověnovat svému výtvoru, pane, nyní vás od něj již nic rozptylovat nebude."

Ale Enrique si napřed potřeboval urovnat myšlenky, jelikož si právě uvědomil, že vlastně zabil poskytujícímu azyl při útěku před temnou señoritou. Mladého umělce pracujícího nějakou dobu pro señora Floriána z Mendozy i jiné bohaté pány široko daleko.

Kdo jim teď všem bude malovat?

Není nikoho jiného než jeho...

Právě po něm zbývaly pouze obrazy s převážně mystickou tematikou i na nepříliš vysoký věk vyvedené velice detailně.

Ateliér...

Náhle si totiž generál vzpomněl na jistou tajnou komůrku v suterénu domu, kam se Joaquím zamykal, kdykoliv pracoval na svých dílek. Muž pocítil štěstí, že konečně získal možnost se do ní podívat.

Přikročil proto k mrtvému, načež prohledával kapsy jeho oděvu, ovšem nic nenalezl - jen ale do té doby, než si povšiml kabátu pověšeného na háčku přibitému ke stěně naproti vchodu do jídelny. Pán tedy k němu přiběhl. Nemusel hledat příliš dlouho, aby ani ne chvíli nato držel v ruce správný klíč - stačilo jen sáhnout, a už tam byl.

S vítězným úsměvem na tváři odkráčel pryč z místnosti, uháněl z vrchního pater domu, dokud nedošel ke schodišti. Schody bral po dvou, protože si přál tajemství zavřené komnaty znát co nejdříve.

Zastrčil klíč do zámku, chytal za kliku, lehce pootevřel dveře, jež vzápětí zas zavřel. Nebyl si totiž jist, zda by si skutečně přál se podívat dovnitř.

Jestli tu opravdu trápil své oběti, aby namaloval jejich utrpení...

Znatelně posmutněl, zároveň dostal strach ze všeho, cože všechno strašného by na něj v tajuplné komnatě mohlo číhat.

♦♦♦

Latiffe právě stála před sochou její klisny Concordii i Sanchiiny kobylky Tiziany, aby si přečetla nápisy na jejich podstavcích.

Nacházela se před první z nich, váhajíc, jestli opravdu chtěla znát tajemství své osobnosti. Nakonec se ovšem odhodlala:

Zatímco ženin muž vidí
do přítomnosti, budoucnosti,
ona zas vládne minulosti,
prochází rovinami bytí.

Manželovi tak daruje,
co možná on sám potřebuje.
Nádherně jej proto doplňuje,
část kouzla mu obětuje.

Její osobní magie
ukrývá střípky nostalgie.
Však ta čarovná energie,
holt též bol i agónie.

Pocítila bodavou bolest u srdce, vzpomněla si totiž, že vlastně předtím utekla k vodopádům před svým chotěm, aby na něj aspoň na nějakou dobu zapomněla. Přála si přinejmenším na určitý čas pociťovat z hloubi nitra vytouženou svobodu, jelikož jí manžel nikdy nedokázal dát najevo city jinak, nežli že ji pořád někde zavíral, aby mu neutekla.

Ve skutečnosti se však o ni bál, protože Latiffe Fabriziovi připadala jako křehká květinka, kterou by chránil před nebezpečím vnějšího světa. Jen nevěděl, jak ženě tyto své starosti o ní sdělit jiným, pro ni možná pochopitelnějším způsobem než neustálým chystáním si provazů, kterými nebožačku spoutával, a teprve, co si byl jist její poslušnosti, zas vlastní choť rozvázal.

Jenže si dáma elegánovo ne úplně adekvátní počínání vždy samozřejmě vykládala jako násilí. Přesto nikdy nesebrala odvahu od něj doopravdy odejít, třeba aby na svou adresu neslýchala řeči od různých lidí, s nimiž by se mohla potkat, kdyby náhodou vytáhla paty z domu.

Nyní se jí při čtení veršů pod kamenným koněm vše připomnělo.

Takový útlak, jak kdybych snad absolutně nebyla schopna jednat sama za sebe...

Nejradši bych se ani nebývala za Fabrizia provdala!

Ale on mě svým způsobem učaroval...

Jen se jeho pravá tvář projevila až po našem sňatku, v době, kdy jsem už nemohla dělat vůbec nic, pouze ho poslouchat a trpět jako vzorná manželka!

Lehla si na zem, pokrčila kolena, rukama si je přitáhla k sobě a sklonila hlavu, svinula se do klubíčka, protože se momentálně chtěla před něčím schovávat, a tak se před tím ochránit. Právě pociťovala závan stínu blížícího se manžela s holí pevně svíranou v dlani. Byla si naprosto jistá, že tento monsieur existoval jenom v její hlavě a v jeskyni kromě ní samotné se nikdo jiný nenacházel...

Vlastně ano, vždyť zde ženu doprovázel Amoretto, sluha dona Floriána proměněný za vraždu svého pána v alabastrového chrta. Ve skutečnosti tedy pouze cítila jeho přítomnost, ne manželovu. Uklidnila se, jakmile na ni pes položil tlapy a začal olizovat tvář. Přesto nesnesla, že ji staré proroctví považovalo za pouhopouhý doplněk k manželovým schopnostem také určitým způsobem dovedným vnímat tok času.

Zároveň se zamýšlela nad oněmi prorokovanými rovinami bytí, o co vůbec vlastně šlo. Něco takového jí v hlavě znělo velice zvláštně - chybět zmínka o ovládání minulosti, ani by si kouzlo své osobnosti nedokázala představit. Už se mezitím postavila na nohy.

Leč současně dumala, zda s tímto nesouvisely její myšlenkové výlety do budoucnosti, kdy se v jistých chvílích viděla v podobě na francouzském dvoře v osmnáctém století nebo sebe jako středověkou princeznu v bohaté garderobě po boku Sanchii oděné do rytířského brnění a s mečem u pasu. Přesto, když si veškeré události prožité na vlastní kůži barvitě představovala, nalézala se v jeskyni, v níž již nějakou dobu setrvávala, v dámském jezdeckém kostýmu dle poslední módy a v období, jež se v určité části světa nazývalo viktoriánskou érou.

„Ano, vaše cestování časem má s vaší nadpřirozenou schopností opravdu co do činění," promluvil čtyřnohý tvor stojící vedle manekýnky.

„Skutečně?"

„Jen si uvědomte, že jste vlastně vzpomínala na všechny vaše životy."

„Máš naprostou pravdu," zareagovala, jakmile si uvědomila pravděpodobnost souvislosti procházení různými historickými etapami se schopností vstupování do rozličných sfér své existence.

Znovu získala další možný námět k usilovnému hloubání. Leč znenadání její zrak spočinul na soše Sanchiiny vrané kobylky. Velice se těšila, co by pod ní viděla napsáno, a to hned z několika důvodů: Protože se jednalo o poslední ze soch ořů Čtyř statečných. Protože měla s majitelkou klisny jisté nevyřešené záležitosti. A také, protože právě do této jeskyňky vstoupila - aby zde na žádost mladší z jejích dvou starších sester nalezla ztracenou duši mladičké pistolnice a navrátila ji do těla ležícího v jedné z komnat vily nalézající se v samém centru vesnice Ferro di Caballo.

Mírně se ke starobylému nápisu na pod koněm sklonila, čtouc se zatajeným dechem:

Proč z ní někdo učinil Statečnou,
princezničku z temnoty zrozenou?
Vždyť nemá schopnost nadpřirozenou,
jest toliko válečnicí chrabrou.

Majíc skráně hrdé bojovnice,
dopřáváno nebyloť jí více.
Pouze čerpat ze síly měsíce,
čile si brousit zbroj na třenice.

Bez ustání válčí se svou sudbou
proč nestala by se třeba Pastýřkou?
Jistě by strážila nad pastvinou,
v ničem by pak nebyla jedinou.

Však kdo do té frakce ji zařadil,
na základě čeho takto zvolil?
Mnoho zla v mladé duši zavinil,
stálý vnitřní rozkol jí nadělil.

Nad trojicí ze Čtyř září slunce,
nad ní samotnou pouze drobounce.
Jelikož Lunu chce její srdce,
zavřené v z trnitých růží klícce.

Latiffe se úzkostí po dočtení veršů sevřelo hrdlo. Vybavila si totiž, kterak Sanchie před časem nedokázala přát štěstí, když se míšenka tenkrát zamilovala do šarmantního exorcisty Epifana, Fabriziova blízkého přítele. Ba přímo na ni žárlila, až ji div neproklínala, načež v afektu zabila nebohého psího sluhu, naštěstí znovuzrozeného, odpouštějícího její či i stojícího věrně po boku.