Bartholomea chvíli rozdýchávala události posledních dní, hlavě přízrak té krásné zlatovlasé ženy, jež ji pronásledovala. Říkala si, jestli se náhodou nejednalo o nějaký přelud. Trpěla totiž halucinacemi.

Ale jako by tato iluze vyhlížela obzvlášť živě - vždyť se jí šerifka nechala zahnat až do sklepení svého domu! A to sem jinak chodila velice ráda. Jen se nyní celá třásla.

Černovlasá žena právě díky souhře jakýchsi po sobě rychle jdoucích náhod stanula u rakve, přičemž se dokonce domnívala, že tu čekala přímo na ni! Ani by se nedivila, protože si v ní přece upíři v nejrůznějších legendách běžně ustlali. Tak proč by se měla nad něčím takovým podivovat, přestože byla krvesajkou jenom poloviční?

Jakmile se zhluboka nadechla i vydechla, chtěla se přesvědčit o obsahu schránky, u níž se momentálně nacházela. V hlavě současně slyšela i jakýsi hlas, aby ji otevřela a podívala se. Zněl, jako by patřil tajemnému Timoteovi, démonovi namnoze silnějšímu než dědička rodu Juarézů.

Kus dřevěného nábytku, u nějž stála, však nedokázala otevřít vlastními silami. Chytala se za úchyty po stranách i víku, ovšem marně, s ničím nepohnula. Že by Bartholomea postupem času zeslábla natolik, že zbývalo ztratit jen malinkatý kousíček energie, aby se nestala obyčejnou smrtelnicí? Možná by ale pomohlo pronést kouzelné zaklínadlo.

„Apertez, vun la kesto misterioza, e revelez la sekretin vuan!" promluvila v tajuplném jazyce. „Otevři se, ty tajemná truhlice, a zjev svá tajemství!"

Najednou dokázala pohnout víkem, jež se pomalu otevíralo. Jaké překvapení, když nádoba vypadala plná! Dáma totiž čekala pouhopouhou prázdnou dutinu vyčkávající na okamžik, kdy by si do ní podle některých jejích zjevení měla lehnout.

Namísto vidiny možné příčiny ženiny paranoie na ni čekalo něco skryté pod bílým slavnostním ubrusem - takovým, kterým se těla nebožtíků při pohřbech přikrývala, než se nad jejich tělem zavřel poklop rakve, v níž odpočívali. Černovláska si povzdychla úlevou, protože to vypadalo na dárek od jejího tajného ctitele, právě toho Timotea. Ten přece o čemsi takovém před nedávnem povídal... Nebo se snad mýlila?

Úzkost tedy vystřídala zvědavost. Bartholomea se nemohla dočkat, co se pod krásnou textilií skrývalo, úplně si mnula ruce nad touhou vše odkrýt. Ovšem chvilkami váhala, jestli opravdu chytnout za látku a strhnout ji.

Nakonec se odhodlala. Zářila nadšením, protože se jí skýtal pohled na panenku v životní velikosti. Navíc se velice podobala její nejmladší sestře, minimálně podle kovbojského oblečení - klobouku, šátku, vestě, košili, sukni. Mimoto si povšimla, že byla spoutaná a v ústech měla roubík! Šerifka se cítila, jak kdyby se zrovna skláněla nad svým splněným snem. Ještě k tomu, když dorazil jen tak, téměř nečekán (či spíše zřejmě dříve očekáván, leč v průběhu času zapomenut?), copak by si přála víc? Takový krásný dar darovaný nejen k oslavě jejích narozenin, ale vlastně i na sňatek, k němuž shodou jistých okolností vůbec nedošlo.

Jenže jako by na něm něco poloviční upírce při druhém a dalším pohledu nesedělo. Jakmile z ní posléze opadla vlna škodolibé euforie, začala si najednou všímat určitých, velice podstatných maličkostí. Zaregistrovala totiž náznaky mužně vyhlížejících rysů v obličeji té postavy, kromě toho i širší ramena, jak kdyby se snad v truhle ani nenacházela Sanchia, jak spíše někdo za ni přestrojen.

Strážkyně zákona města Santa Cruz se tedy podívala důkladněji, až poznala exorcistu Epifana, staršího bratra upírčina domluveného ženicha - vlastně ve skutečnosti ani ne dohodnutého, nýbrž někoho, na koho si jednoho dne bez jakýchkoliv okolků ukázala prstem, že by jej ráda pojala za muže.

Podivila se, jakým způsobem se k dámě po tak dlouhé době mohl vůbec dostat. Vždyť se původně chtěla provdat za něj, ale že jednou sedm let o něm nikdo nevěděl, a proto byl prohlášen za nezvěstného, namluvila si mladšího sourozence Cassia, dokonce proti jeho vůli! Kromě toho, co se skutečně stalo v čase mezi zmizením i znovuobjevením se jejího předchozího ctitele, ke kterým událostem mezitím došlo? A kdo ho tou dobou zajal?

Najednou si vzpomněla, že kdysi dávno, nežli k sobě přivítala mladého generála s poručicí, načež s nimi podepsala kontrakt a donutila je sloužit ve svém domě jakožto protislužbu za svou velkorysou pomoc jim pomoci vyhrávat v občanské válce, u ní sloužil jeden muž se dvěma karbaníky. Ti onehdy za černovlasou šerifkou přišli, protože hledali útočiště a nechali se k jejímu domu vést ženinou tehdy ještě poměrně silnou energií.

Bartholomea si nyní uvědomila, že by měla pátrat po viníkovi zodpovědném za okradení ženy o podstatnou část jejích nadpřirozených sil. Možná se mohlo jednat i o stejnou entitu, která jí vzala rodiče, upírského otce i démonickou matku.

Celá zmatená klesla na kolena. Myšlenky jí přelétaly hlavou natolik rychle, že si v nich potřebovala udělat pořádek. Vždyť jak by mohla ve stejnou chvíli myslet na záhadného Timotea, zároveň exorcistu, s nímž se scházela, na bývalé posluhovače karbaníky i někoho, po kom by měla v prvé řadě jít, aby její duše konečně nalezla pokoje?

Hodlala proto vzít spravedlnost do svých rukou, protože ji určitě ten někdo v pozadí i uvrhoval do neustálých psychických muk. Už to takto rozhodně dál nešlo. Chovala se totiž jako blázen již poměrně dlouhé období, až se divila, že neskončila v roli oběti nějakého vymítacího rituálu na zbavení všeho zla skrývajícího se v její zvrácené dušičce či zavřená v blázinci a zde pak vsazená do svěrací kazajky anebo upoutána na lůžko.

Možná nyní nastávala ta pravá chvíle, aby si aspoň pro jednou zachovala tvář šerifky a strážkyně spravedlnosti, ač zrozená v podobě bytosti z hlubin temnot.

Přesto se úkosem ohlédla po postavě zmítající sebou v rakvi, snažící se vyprostit z pout a vydávající neartikulované hrdelní zvuky, jak se přes roubík snažila dát vědět o své přítomnosti.

Hned k ní šla a prve oné osobě sundala šátek z obličeje. Pozorně si prohlédla obličej svázané, nebo spíš svázaného, protože se potvrdila upírčina předtucha, že se v rakvičce nacházel muž - spatřila totiž jeho knír, dosud schovaný pod pevně utaženou látkou. Navíc pochopitelně neměl tak výrazné a plné rty jak Bartholomeina mladší sestra, kdy se před lidmi ještě ukazovala bez závoje, kterým pak zakrývala svou ohavnou jizvu na tváři ve tvaru růže, hned jak ji utržila.

Přesto jako by na Epifanovi bylo něco rozkošně zženštilého - možná si čehosi takového na něm všímalo víc lidí, nejen nad ním se sklánějící černovláska. A to i přestože chodil v mužských šatech, než si je jednou během velmi živého snu, kdy se na chvíli přeměnil ve vlkodlaka, roztrhal. Nejblíže jemu se ovšem zrovna nalézal Sanchiin šatník, do kterého vzápětí bez jakéhokoli rozmýšlení neváhal nahlédnout.

Elegán se kupodivu ani neobtěžoval si kolem pasu zavázat prostěradlo nebo cokoliv podobně dlouhého a nahý do půl těla poprosit svého přítele Fabrizia o ošacení, jakmile u něj nějakou dobu pobýval - prostě se toužil za každou cenu promenádovat v dámském kostýmku, nepociťuje žádný stud - ten opravdu cítil jen v okamžiku své bezbrannosti.

„Zdravím vás, pri-" chtěl říci princezno, když už mu nic nebránilo v promluvení. Jenže, jak zřel, že se nad ním místo dívenky se skráněmi skrytými pod kouskem hedvábí skláněla žena v tmavém kabátě s připnutou šerifskou hvězdou na hrudi, vzápětí se opravil: „Královno."

Načež dodal: „Jak moc mne těší se s vámi viděti i shledati, má nejvznešenější paní? A že kráčíte temnotou i zbožňujete noc nad všecky krásy světa? To na vás nesmírně zbožňuji, královničko." Mládenci úplně zrudla líčka, kterak se nad poloviční upírkou rozplýval. „Sic bych jako ten, komu jest souzeno proti démonům brojiti, bych se měl těchto vad na vaší kráse štítiti, ovšem vy mě již před časem přinutila je na vás naše vše obdivovati!"

Bartholomeu už takhle krásně nikdo nenazval ani od hlavy po paty nezahrnul tak nádhernými komplimenty jí věnovanými. Cítila se tedy nadmíru dojata, ba přímo zaskočena.

Možná si takové řeči zasluhuji, protože už nejspíš po několikáté konám dobro, nevím, říkala si, když mládence v ženských šatech vysvobozovala z provazů. Napřed jsem koně svého budoucího ženicha pustila na svobodu, teď zas toto, ...

Přesto černovlásek zněl tak upřímně, že se jeho vřelé gesto směrem k dámě snad ani nedalo vyložit jen jak pouhopouhé si jejich zasloužení. Jako by se snad v nich skrývalo mnohem více nežli jenom ocenění upírčiných povahových vlastností, jako by snad ke své panovnici choval nějaké city, nejspíš i vřelejší než k Sanchie, v jejíž komnatě v haciendě Čtyř statečných strávil nějaký ten čas.

♦♦♦

Enrique si už několikátý den sedal ke gobelínu, k jehož dokončení zbýval již jen kousek. Stačilo málo, aby byl s výtvorem hotov, a tak dlouho nedokázal na něm udělat ani šev. Právě teď si kvůli tomu připadal nadmíru frustrovaný. Vždy si připravoval stoličku i speciální vyšívací bavlnku, usadil se na ni a vzápětí zas vstal, jako by se veškerá motivace náhle vypařila někam pryč.

Když ho společník Joaquím viděl takto nešťastného, ptal se, copak bývalého generála trápilo natolik, že po umělcově domě již nějaký ten pátek chodil jak tělo bez duše. Oslovený ale nikdy neodpovídal, čímž druhému z mužů přidělával čím dál větší starosti.

Bezpochyby po nějaké době nastala chvíle, kdy chtěl hnědovlasý běloch učinit všemu přítrž. Měl totiž stále silnější pocit, že mu pán, do nějž se před nedávnem zamiloval, tajil něco významného.

Mám takové divné tušení už od doby, co přede mnou schovával jeden jistý obraz s krvavým výjevem s mladou pastýřkou.

Zničehonic se rozhodl si lehnout na lůžko v samostatném pokoji. Tentokrát si nepřál s milovaným mužem ležet ve společné posteli jako doposud. Žádal si zůstat o samotě a přemýšlet.

Najednou si vzpomněl na imaginární kamarádku v generálské uniformě, ke které se v duchu uchyloval v době, kdy ještě sloužil u Bartholomey Juaréz. Tak rád se kdysi tulil k hadrové panence ji znázorňující, jenže se mu ztratila těsně, než navždy upustil sídlo své señority. Jak pannu postrádal, postupně na ni zapomínal. Až teď si vybavil, že vůbec někdy v jeho přítomnosti existovala.

Jelikož svou vysněnou přítelkyni stačil mezitím v průběhu času vyhnat z hlavy, obával se, že i ona také. Jaké proto nastalo překvapení, když se k němu vrátila a uklonila se před ním. Znovu stála ve vojenském kabátě s odznaky, jezdeckých kalhotách i holínkách, kordem u pasu a černým šátkem přes obličej, pod nímž skrývala zjizvenou tvář - tedy přesně v takové podobě, ve které si muž onu ženu vybavoval.

Jakmile se po zdvořilostní úkloně prudce napřímila, vypnula hruď, ukázala směrem vedle Enriquea, jako by mu tímto gestem chtěla naznačit něco velice důležitého.

„Co se děje?" vyhrkl ze sebe pán celý zaskočený.

„Podívejte se směrem po vaší pravé ruce a sáhněte pod noční stolek hned vedle vás."

Nežli se vojevůdce vzpamatoval, již zmizela stejně rychle, jako přišla. Leč se pak skutečně podíval na místo, jež mu jezdkyně poradila. A hle, opravdu se tam něco nacházelo - noviny! Dokonce staré jen pár dní!

Znenadání se po nich natáhl, čta na titulní straně:

Dne 12. července 1881 v 6 hodin večer místního času šerif zdejšího okrsku prohledal dům stojící přibližně padesát mil od nejbližšího sídla, kde se údajně zdržuje zločinec hledaný téměř po celé Argentině. Zatykač na něj kromě lokálních správních orgánů vydaly i federální, však tento mladý muž stále úspěšně uniká spravedlnosti - nepodařilo se jej tedy dosud dopadnout.

Je obviněn ze zabití pětadvaceti hřebců z chovu vzácných plemenných koní Alejandry Juaréz, sestřenice strážkyně města Santa Cruz, čítajícího celkem třicet zvířat včetně pěti klisen, a brutální vraždy jejich majitelky.

Generál si vzápětí vzpomněl na utajovaný obraz, který pravděpodobně znázorňoval právě tuto dívenku. Nacházel se ale v obrovském šoku, nechtě uvěřit, jakou zprávu si to totiž pročítal. Navíc si samým zděšením dal ruku před pusu hned, co zjistil, že ta mladá, nebohá dívenka byla příbuznou jeho paní, které dlouhá léta oddaně sloužil, div neomdléval.

Jenže jej cosi donutilo pokračovat dál ve čtení:

Proslýchá se, že se nejedná o jediné oběti tohoto vraha. Obdobným způsobem sprovodil ze světa i poručici Dafiu Hernandez, blízkou společnici Enriquea Péreze Calderóna - jen s rozdílem, že její tělo nebylo nalezeno přivázané ke stolici ve sklepení, nýbrž k dřevěnému kříži přibitému ke zdi.

Dle této skutečnosti se usuzuje možná obliba podezřelého v nelidském zacházení se svými oběťmi. Potřeba jeho dopadení je tudíž o to naléhavější, aby se zabránilo relativně vysoké pravděpodobnosti dalších zločinů.

Tak teď bývalý generál, ač nejspíš nerad, konečně věděl, co se s největší pravděpodobností stalo s hnědovláskovou snoubenkou, jež před vojevůdcovými zraky jednoho dne zmizela beze stopy, jakmile se dala na úprk před Temnou señoritou čímž svého druha zanechala napospas osudu v domě kruté lady, a kterou muž postrádal už velice dlouhý čas.

Pociťoval mírnou úlevu, když o ní obdržel nějakou zprávu, sic způsobem, s nímž absolutně nepočítal. Leč přesto si připadal, jak kdyby jeho srdcem projelo snad tisíce ostrých dýk, takovou bolest právě pocítil - vzpomněl si totiž na krásná léta strávená za války v kasárnách po boku rusovlasé vojačky.

Samozřejmě si procházel i podrobnosti vražd obou žen, v kýženém článku taktéž zmíněných. Jejich mučení přesně odpovídala způsobům, jakým byly namalované - jedna ukřižovaná se zavázanýma očima, druhá připoutaná provazy k židli i obklopená vrhacími dýkami.

Již předtím si říkal, jestli náměty těch dvou pláten náhodou neodpovídaly realitě. Už jaksi na prvý pohled tato výtvarná díla vypadala velice realisticky, nikoliv jako pouhopouhá umělcova jinak velmi bujná fantazie.

Teď ovšem Enrique zjistil, že se nemýlil. Možná i proto v jednu dobu malíře z něčeho podezříval, dokonce i pár poměrně temných rysů osobnosti onomu mládenci dokázal přiřknout, když z něj měl chvílemi hrůzu téměř panickou. Někdy se totiž generála zmocňoval neblahý pocit, kterak kdyby talentovaný výtvarník nebyl tím, za koho jej mnoho lidí pokládalo, a jak se jevil navenek.

Ale jako by současně svým předtuchám nechtěl za žádnou cenu uvěřit - vždyť mu Joaquím poskytl azyl v době, kdy druhý z mužů právě utíkal před zákeřnou dámou ovládající černou magii.

Na chvíli odložil noviny, přičemž o všem přemýšlel. Celou dobu sháněl informace potvrzující jeho myšlenkové pochody, a nyní je měl přímo před nosem. Ani nevěděl, jestli by si těch novin všiml bez naznačení fiktivní přítelkyně. Nahlas jí tedy poděkoval.

Jakmile se po několika hlubokých nadechnutích i vydechnutích cítil na dočtení článku až do konce, znovu do rukou popadl list:

Dotyčný je kromě těchto všech zločinů obžalován i z držení nelegálních drog. Místní šerif při nezbytně nutném prohledání sídla nalezl v zásuvce pracovního stolu v ateliéru obžalovaného sáček s podezřelým bílým práškem vyvolávajícím podivné extatické stavy.

Podezřelý však byl v době domovní prohlídky ve svém místě bydliště nepřítomen, neví se tedy, kde se v danou chvíli mohl zdržovat.

S jistotou se nezná ani pravá identita hledaného. Má se ovšem za to, že se živí jako výtvarník na zakázku a mezi jeho zákazníky patří převážně bohaté společenské vrstvy.

Tak teď již generál vstal prudce z lůžka, na kterém asi hodinu, nebo možná i dvě, prodléval. Konečně získal důkaz, se kterým by mohl Joaquíma konfrontovat. Ale neobvinil by ho neprávem? Vždyť se mohlo jednat o kohokoliv!

Jenže se zároveň nabízela otázka, zda by Enrique takového činu později nelitoval.

Vždyť jak by někdo vypadající tak nevinně a říkající si Bílý karafiát mohl provést cokoliv ukrutného? Navíc hnědovlasému bělochovi u sebe poskytl pohoštění i ubytování, stal se pro něj Múzou i milencem, ... Pán v omšelém vojenském kabátě se vzápětí si při uvědomění všech těchto skutečností chytl za hlavu.

On pro mne udělal první poslední a já se mu takto odvděčit?

Ne, to není pravda, určitě to není pravda...

Vzpomenuv si však na ony obrazy s nemilosrdnými výjevy, uvědomil si, že vlastně měl důkazy, které by proti mladičkému malíři mohl použít.

Je to vrah, násilník a Bůh ví, co všechno ještě!

Nezaslouží si proto nic než vlastní smrt! zvolal generál v duchu.

Ale chtěl muž skutečně učinit něco takového, přijít před úslužného hostitele s pravdou ven a podezřívat z velice vážných zločinů připisovaných k jeho osobě?