Fabrizio, přestože byl spíše samotářským typem snad už odnepaměti, se nyní cítil velice osamocený - jak paradoxní.

Přítel Florián zemřel již před delší dobou, zabit vlastním, velice žárlivým sluhou. Epifano odešel kamsi do neznáma plnit své poslání, jehož náplň alchymistovi nesdělil - a to si jinak vždy sdělovali vše, co měli na srdci. Cassio se z vleklého dobrodružství ještě nevrátil. Sanchia se dosud i při vší snaze ji vzkřísit neprobudila...

Nejvíce však postrádal Latiffe, manželku na útěku. Spílal si, jakým necitlivým a majetnickým způsobem se k dámě choval, než odešla, ani list po sobě nezanechala. Teprve teď si uvědomil, jak velmi mu scházela. Přitom na křehkou květinku obvykle nadával a přál si, aby jednoho dne zemřela a on od měl od objektu své zloby konečně klid.

Ve skutečnosti se ale bál, aby se jí nic nestalo. Vypadala v těch naškrobených šatech tak zranitelně... Leč nedokázal tyto své emoce adekvátně projevovat - vlastně ani žádné jiné city.

Vnímal, kterak svět kolem vesnice vypadal nebezpečně, během desetiletí trvající občanské války a i po ní v zemi prudce vzrostla kriminalita. Kdykoliv se rozhodl jít do města, viděl, jak tu a tam někdo nějakou ženu napadl, hned na místě podřízl i okradl o veškeré cennosti.

Tolik se strachoval, aby se něco takového jednou nepřihodilo i jeho manekýnce - pocházela totiž ze zámožné rodiny, chlubící se přede všemi svým bohatstvím. Navíc se ráda všelijak krášlila, aby na sebe upoutala pozornost - a Fabrizio důvod Latiffeina snad přehnaného zdobení věděl velice dobře.

Nedokázal nic jiného než ji držet pod zámkem i na ni vytahovat provazy, protože mu sem tam někdy povyrazila ven, ať už za Floriánem - trpěl úzkostmi, obával se, aby se do ní nezamiloval a muž tak nezůstal bez ženy; či za jistou žebračkou s malovaným džbánem na drobné sedící u katedrály v Buenos Aires, namnoze připomínající Sanchiu...

Elegán v rukách žmoulal útlý zápisník plný Epifanových sonetů, z nějž spící dívence četl v domnění, že až by nastal čas na veršování o královně a princezně, ona by konečně otevřela oči. Nebo aspoň toto povídaly portály, se kterými komunikoval, líčící přítomnost i budoucnost. Pak v něm zalistoval, zbývala jen jediná báseň.

Celý se zpotil, protože kdyby náhodou ony zbývající verše nezabraly, už by nevěděl, kudy kam. Zkusil na ni použít mrtvou a živou vodu, nic. Také si popovídal s mladičkým exorcistou a právě od něj obdržel knížečku, od níž si mnohé sliboval. Současně hovořil i s entitami zahalenými do zelených obláčků, součástmi jeho osobních nadpřirozených schopností.

Ztěžka šel ze své alchymistické dílny po schodech nahoru do patra se čtyřmi komnatami. Místy se musel přidržovat zábradlí, sotva popadal dech. I s holí v ruce se mu kráčelo obtížně, ba obtížněji než kdy předtím.

Jakmile se po úmorných bojích s vlastní chůzí dobelhal na kýžené místo, otevřel dveře od komnaty mladičké pistolnice. Ta stále spala v posteli s nebesy, s rukama na prsou i zahalenou tváří.

Pokaždé u ní poklekl na jedno koleno s rozevřenou sbírkou veršů na klíně, nyní se ovšem musel poohlédnout po nějaké stoličce, jinak by ztratil rovnováhu.

Nakonec nalezl jednu u toaletního stolku se zrcadlem, načež si ji k dívčinu loži přitáhl blíž. Znenadání si uvědomil, že už nějakou báseň o královně a princezně četl, jenže mu hlasy v hlavě pověděly, že následovala ještě jedna, mnohem zásadnější než předchozí. Rozhodl se tedy portály poslechnout a recitoval:

Léta letoucí jsem se jaksi domníval,
že jsem vaši skráň nade všecko miloval.
Ovšem zjišťuji, jaká to byla mýlka,
jen mne pošimrala vašich tajů pírka.

Já vás vlastně měl za pouhopouhou kořist,
leč zvráceně básnit o vás dal jsem si říct.
Svázat v loži, pít víno a být sadistou,
všech vašich démonů stát se exorcistou.

Popravdě jste se mi stala jen náhradou,
pro mou velkou lásku nedosažitelnou,
jen princeznou pro královnu zakázanou.

Lhal jsem sám sobě, štítil se skutečnosti,
ba až hanba mi je, ach, fuj, Velebnosti.
shlížet se v krvi mi pijící náramnosti.

Fabrizio se nestačil divit. Tyto verše tolik odporovaly všem předchozím, ve kterých Epifano opěvoval Sanchiu i velmi sugestivně popisoval, jaké vášně k ní choval. Navíc v minulé básni psal, že westernovou princeznu chránil před mocí její sestry černokněžky, proradné démonické šerifky.

A nyní, aby se ke královně hlásil, jako by se nechumelilo? Mladičkou pistolnici najednou považoval jen za náhradu k té, k níž se momentálně přiznával?

Alchymista se na tuto věc chtěl optat portálů, ty mu však zavřely knihu a neviditelnými prsty ukazovaly na nápis na zadní části koženého přebalu chránícího zápisník. Muž si dal úlekem ruku před pusu, nestačil se divit, co právě viděl: spatřil totiž text strukturovaný jakoby do básně, první slovo počátečního řádku zdobila iluminovaná iniciála.

Něco obdobného znal z nejrůznějších starých spisů z Floriánovy knihovny, obdivoval nádherná písmena, jimiž začínaly jednotlivé strany i kapitoly. Ty umělecky vyvedené počáteční litery, nad jejichž uměleckým zobrazením elegán jen žasl. Nejraději měl ty z období středověku - které si Fabriziův přítel nechával dovážet z daleké Evropy, kdy grafémy zdobily nejrozličnější ornamenty, někdy i postavy světců, a čas od času na mladičkého obdivovatele umění ze zdobného písmena vyskočil i nějaký malovaný drak.

Jenže znak, na nějž nyní Fabrizio hleděl, se tolik lišil od překrásně zdobených elementů ve stařičkých rukopisech. Byl totiž karmínově rudý a jako by ze všech jeho konců tekla krev. Gentleman si na něj sáhl a div neomdlel, jakmile se mu barva obtiskla na prsty a stékala i po nich.

Pán však nechtěl spící krásku, které předčítal, opustit, sháněl se tedy po nějakém závoji, kterým by si ovázal stále více krvácející ruku. Určitě jich Sanchia musela mít spoustu, když si neustále nějakým zakrývala tvář kvůli té ohavné jizvě na líci ve tvaru růže.

Jako první otevřel velkou šatní skříň naproti postele. Sám ani nevěděl, proč, jakmile se hned vedle sebe mohl podívat do zásuvek toaletního stolku.

Urychleně čistou rukou nějaký popadl, protože jen, co uchopil držadla křídel šatníku, na něj spadl kord, opřený zrovna o dřevěné desky, se kterými se dalo hýbat. Jakmile si muž ránu ošetřil a konečně se vzpamatoval, nestačil zírat - ve vnitřku skříně totiž na jednom ramínku visela lesklá generálská uniforma.

Muži až zraky přecházely - obdivoval třpytící se prošívané epolety na ramenech svrchního kabátu i knoflíkovou légou, kterou se tento díl oděvu zepředu zapínal. Palcem neovázané dlaně přejížděl po velkém látkovém pásu zavázaném na boku, lemovaném zdobnou obrubou a vypadajícím jako obrovský šátek s třásněmi. Kochal se i kalhotami barevně sladěnými se sakem a představoval si, kterak v nich jejich nositelka asi mohla vypadat. Do oka mu po chvíli samozřejmě padly i boty vysoké po kolena s lesklým podpatkem i vrchním okrajem s drobnými ornamenty.

Celý oděv přišel pánovi možná až příliš krásný na nošení ve vojenské službě, kde by jej snadno mohly zašpinit prach, bláto, pot či krev; o roztržení ani nemluvě, i podle materiálů, z nichž byl ušit. Jak by v něm vůbec mohl někdo bojovat?

Fabrizio proto usilovně přemýšlel, kdy a jestli někdy něco takového Sanchia skutečně na sebe. Vždyť nechodila v ničem jiném než kovbojském oblečení - košili, vestě, sukni, jezdeckých s ostruhami.

Až posléze si vzpomněl, že slečnu ve vojenském stejnokroji určitě viděl - minimálně na obraze ve vile jeho přítele, na kterém dívka přesně takto oděná jela na své černé klisně Tizianě a pod kopyty kobylky se nacházeli mrtví, pod jejichž těly rudla zem.

Teď se Fabrizio bál o sebe více nežli předtím. Nevěděl, jestli by měl ještě chvíli vydržet a dočíst Epifanovy verše až do úplného konce. Zároveň se strachoval z možných následků - nerad by totiž k životu probudil ženu tasící proti němu smrtelnou čepel. Ani nechtěl skončit jako nebožtíci na její ozbrojené podobizně.

„Pokračujte, pokračujte," naléhaly magické hlasy ve Fabriziově hlavě, jenže on se jim snažil odolávat. Přesto, což si uvědomil teprve nyní, by rád znal obsah posledního textu a odhalení vyvstalé záhady jejich autora.

Nakonec se alchymista přemohl. Zavřel za sebou stařičkou almaru, odkud šmahem vytáhl provizorní obvaz na krvácející ruku. Znovu se však zalekl kordu na něj spadnuvšího. Stříbrolesklá čepel s vyrytými znameními, i rukojeť vyšperkovaná všelijakými ornamenty vypadala na jemnou práci nějakého zručného řemeslníka. Vzal si ji se zatajeným dechem do rukou, všiml si, že zbraň byla zdobená růžemi na několik různých způsobů - od drobounkých se sotva rozeznatelnými okvětními lístky po velké s jasně rozlišitelnými díly, ze kterých se skládaly. Mezi květy se proplétaly úponky s listy i trny, zejména na držadle.

Bohužel se nad dívčinou zbrojí tolik rozplýval, přičemž přemýšlel nad důvodem zvolené květiny k jejímu dekoru, až si nevšiml, že krev tekoucí z rány na ruce začala téci i na předloktí a máčet rukáv alchymistova saka i pod ním nošené košile.

Teprve poté, kdy začal na zavázaném místě cítit silný puls, hned šavli hodil před sebe takovou silou, až se odrazila od protější zdi a s řinkotem dopadla na zem. Prudce uskočil a divil se, že se mu nepodlomila noha, na kterou kulhal. Držel se za ruku přesně v místech, kam rudá tekutina dosáhla a muži zmáčela oděv.

„Nezdržujte se, musíte se zase vrátit k té knize a dočíst ji, nebo se vám krvácení nezastaví," znovu volaly portály. „Poranilo vás totiž něco, co souvisí se Sanchiinou kletbou."

Muž váhal, recitace se obával ještě více. Vzpomněl si jaksi mimoděk na jednu dávnou legendu, kde někdo předčítal verše někomu prokletému - jako nyní Fabrizio dívce spící jak Šípková Růženka, a ten, komu byla vyřčená slova vyřčena, se posléze proměnil v krvelačné monstrum. Bál se, aby tak čtení nepůsobilo i na dívku a ona poté netoužila po ničem jiném než po zabíjení.

Vždyť přece nalezený kord, uniforma, a vlastně i obraz ve Floriánově vile určitě něco znamenaly!

„Odhoďte váš strach za hlavu, čtěte! Nic vás teď nesmí rozptylovat!"

Fabrizio se zhluboka nadechl, nerad se chopil zápisníku, přinášejícímu mu tolik starostí. Jenže, co se dalo dělat, snad by báseň opravdu mohla dobrému účelu posloužiti, jak se muž zprvu ráčil domnívati - skutečně jen dívenku probuditi:

Má nejvznešenější královničko,
vy má nejsladší našeptávačko.
Musel jsem vroucné city tajiti,
náhradu za vás si radš najíti.

Nebo snad jal se tužby plniti,
vaši sestru ve své hlavě mučiti?
Nevím, motám se jak vítr v bedně,
nevyznám se v sobě očividně.

Nač však nepočkal na vaši žádost
o mou ruku, bych vám dělal radost?
Nač hledal k útěku příležitost?

Teď lituji zbabělého činu,
když jal se k vůči srdci zločinu
před vámi zdrhl z rodného domu.

Fabriziovi právě píchlo u srdce. Pamatoval na dobu, kdy začal k seňorovi Floriánovi chodit sám.

♦♦♦

Vždycky předtím si totiž někde domluvil schůzku s Epifanem a ke starému příteli poté šli oba. A tak tomu bylo sedm let, než ztracený muž našel odvahu k návratu.

Ve skutečnosti však neodešel z důvodu, že se zamiloval do Bartholomey. Vždyť ona, ač z poloviny démonka a z té druhé upírka, byla paradoxně v sídle rodu Cannisů, odkud mládenec pocházel, vítána jako host.

Pravá příčina Epifanova odchodu totiž tkvěla v urputných vnitřních bojích dávajících o sobě intenzivně vědět nedlouho po smrti černovláskova otce. Nejstarší syn ze dvou sourozenců - bratrů pocítil potřebu, jen co proběhl pohřeb a v kostele, kde nebožtík vykonával své povolání, se za něj konala velkolepá zádušní mše, odejít takřka beze stopy.

To potože právě skonem jeho předka se vyjevila tajemství od útlého mládí v nitru potlačovaná; současně se objevovala nová, o nichž dědic řemesla po starém exorcistovi dosud nevěděl a najednou s nimi musel chtě nechtě zápolit.

V tu dobu nepotřeboval nic jiného než klid, a tak odešel patrně do hustého lesa na severu... Podle některých zvěsti by se nemusel vrátit vůbec, kdyby nebyl odhalen někým z Hvězdných pastýřů, u jejichž osady - v současnosti již téměř zaniklé - se jedné noci znenadání objevil...

♦♦♦

A zatímco Fabrizio vzpomínal na Epifanův dlouhý odchod, trhl sebou, jakmile se Sanchia otočila z polohy na zádech na bok, oči však stále majíc zavřené.