Latiffe na doporučení princezny Trinidad, prostřední z rodu Juarézů, hledala vchod do tajuplné jeskyně. Skutečně jako tajemná vypadala, protože nějakou chvíli trvalo, než ji zlatovláska vůbec nalezla. Ani si nepostěžovala, že si při sestupování do ní krapet zmáčela boty i šaty. Trochu se polekala, když musela vejít do černočerné tmy, ovšem hned jak prošla branou, zničehonic se rozzářily pochodně připevněné na držácích připevněných ke kamenným stěnám.

Jaký to div - že by mi na cestu posvítila magie?

Připadala si jako v jiném světě, když kolem sebe viděla zářit nejrůznější kameny - rubíny, safíry, smaragdy, ametysty i jiné. Ona snad místo do jeskyně vešla do hotové šperkovnice! Jen se vadou na její kráse stalo pár na zemi pohozených lidských lebek i kostí.

Právě obdivovala tu neskonalou nádheru. Nikdy nic takového v žádném ze svých životů neviděla, a to jich už několik měla za sebou. Ani jí zde pohřbené pozůstatky po možných obětech tolik nevadily, protože mladičkou cestovatelku ony drahokamy poseté všude, kam oko dohlédlo, naprosto učarovaly. Dokonce přemýšlela, zda by si nějaké neodnesla domů – stačila by jenom trocha drobných kamínků či úlomků, a byla by spokojená.

Přesto se snažila si uvědomit, že sem vstoupila za úplně jiným účelem - vysvobodit zbloudilou Sanchiinu duši nacházející se někde tady. Leč zlatovláska zatím nezaznamenala ani náznak jejího pobytu. Možná by se k ní dostala, kdyby prošla dalším vchodem. Několikrát se proto odhodlávala jít dál, ovšem měla pocit, jako by ji ty kameny v předsíni té tajemné grotty hypnotizovaly, tak stále setrvávala na místě. Jakmile na ně hleděla, představovala si samu sebe v honosných špercích z nich vyrobených.

Ale Trinidad, vstupující dovnitř za ní, hned chytla modroočku za ruku, aby ji odtud odvedla. Nějakou dobu totiž dámu pozorovala zvenčí a nedokázala se dívat, že se Lattife už drahnou chvíli nikterak neposouvala ve svém úkolu. Vlastně tímto gestem šlechtičnu zachránila, protože se v další místnosti již nacházela potemnělá chodba osvětlená pouze dohořívajícími světly loučí i svícnů. Rozhodně tedy nezářila jako tamta, působila oproti ní potemnělejším i záhadnějším dojmem.

Před oběma ženami se nyní nalézaly čtyři koňské sochy - dvě na levé straně prostoru, stejný počet na pravé; a postavené tak, aby se vzájemně dívaly do očí.

„Teď už si jistě poradíte, již vás nic nebude rozptylovat. Maximálně něco na konci vaší cesty, ovšem já vám mohla pomoci jen nyní, na začátku," špitla kráska v černých šatech gotického střihu. „Dál bude vše  jen na vás." Zároveň ukázala na ty kamenné útvary. „Jen, jestli mohu ještě jednu radu mohu dát, přečtěte si nápisy na podstavcích pod každým koněm. Jistě vám nějakým způsobem přijdou užitečné, přestože se jedná o vzkazy z velmi starých dob a spíše podobenství s jistými náznaky než doslovná znamení." Jak dohovořila, chopila se svého paraplíčka, v danou chvíli složeného do předmětu připomínající hůl, otočila se, odešla a zmizela.

♦♦♦

„Podívejte se do obřadní síně," pravil Timoteo Bartholomee španělsky. Leč poté přešel do jazyka krvesajčiných předků: „Me donis a vu la donaco, qua certe memorigos vu pri la persono mea, " čímž v překladu řekl: „Dal jsem vám dar, který vám jistě mou osobu připomene."

Šerifka oněměla, udiveně otevřela pusu dokořán - divila se totiž slovům příchozího, jež nevěděla, jak si v hlavě přebrat.

Sotva jsme se viděli, ani nevím, kdo to je, je to pro mne cizinec - a už mi něco daruje?

A co by mi měl připomenout, když se vůbec neznáme?

Tajemný návštěvník se telepaticky spojil s objektem své touhy.

„Ovšem, že známe, dokonce velice dobře. Víc, než si dokážete uvědomit," znovu přepnul do španělštiny. „Ale temnota, která vás ovládala, vám vymazala podstatnou část vzpomínek."

Dáma si postupně začala vybavovat, co všechno s ní udělala ta jistá věc, kterou by možná mohl někdo duševních chorob znalý označit za nějaké ochoření, kněz zase na dědičku rodu Juarézů zas nasadil nějaký druh exorcismu - žena se totiž chovala jak posedlá.

„Navíc vás to ovládlo natolik, až jste zapomněla, kým by vlastně doopravdy byla. A v důsledku oné skutečnosti pak s ostatními jednala velice necitlivě," doplnil maskovaný své objasnění. „Jistě, existuje sice určitý typ chování i osobnosti vycházející z vaší démonicko-upírské podstaty. Leč se ještě kolem vaší osoby nacházelo cosi, co toto dalece překračovalo a s vámi manipulovalo."

Oslovená si uvědomila, že toto vše nejspíš vysvětlit její poměrně ukrutnou krvelačnost, a o docela dlouhou dobu později zase touhu konat dobro. Navíc spatřovala rozdíl mezi jednáním jí přirozeným a nepřirozeným - u toho prvého, pokud k ní před časem zašli generál s poručicí, aby jim pomohla vyhrát bitvu, stačilo jen s nimi uzavřít kontrakt zpečetění pár kapkami krve každého z nich. Bohužel došlo k tomu druhému, že je div nezotročila a nevěznila ve svých komnatách. Bodejť by jí oba jeden po druhém neutekli, když se nacházeli pod vlivem bláznivé ženské.

Bartholomea současně zjišťovala, že tímto vlastně ztratila důvěru svých mladších sester - jedna raději utekla; ta druhá sice zůstala, celá se podřídila, i krutému mučení pro potěšení se podvolila, ačkoliv se v duchu modlila i o milost prosila, avšak se své starší mstila v jejích halucinacích.

Přemýšlela tedy, jak si ke svým mladším znovu nalézt cestu. To ovšem nevěděla, že by brzy nato přišla další vidina, navíc taková, které nyní čelila
snad úplně poprvé za celou dobu své existence. Viděla totiž před sebou zlatovlasou bělošku hrozící černovlasé míšence nožem.

Šerifka absolutně netušila, odkud přízrak vůbec přicházel; kromě toho vypadal úplně jinak než ty, s nimiž se doposud potkala. Nikdy předtím tak krásnou ženu ve slušivých šatech neuzřela, uvědomovala si, přičemž si vzápětí povšimla jistého ďábelského třpytu v jejích očích.

Ona manekýnka se blížila stále více, až démonická upírka, celá zděšená utíkala ze své komnaty, načež zamířila rovnou do obřadní síně ve sklepení svého domu, právě do místnosti, kde měla narazit na dar od Timotea. Zavřela za sebou dveře a zamkla na několik západů. Už si mohla oddechnout, jelikož ta bludička již mezitím stačila zmizet. Poloviční upírku však velice zamrzelo, že ji před ní maskovaný cizinec předtím nevaroval.

Možná na ni nastražil past, poněvadž na černovlásku působil natolik podezřele důvěřivým dojmem, jako by si přál ji do ní lapit. Nejspíš si přál svou údajnou známou nachytat na řeči, při nichž vypadal, jak kdyby chtěl pohlédnout do její duše, a pak vyvolat nějaký běs, aby dámu postrašil.

Ovšem jakmile se dědička rodu Juarézů stačila vzpamatovat, viděla před sebou rakev z ebenového dřeva. Polekala se. Myslela si totiž, že byla připravena pro ni. Vždyť příchozí hovořil o nějakém daru? Hodlal snad tímto naznačit něco nelichotivého?

Leč si žena vzápětí uvědomila, že si takový dárek vroucně přála. Každým rokem čekala, kdy jí ho Enrique pořídí. Do nejmenších detailů si představovala, že by do ní mohla ukládat svázané oběti pro vlastní potěšení, zde je věznit a ještě do nich kuchat žabikuchem. Jenže vždy zapochybovala, zda by tak velkou a těžkou věc zvládla dopravit domů, natož spouštět po schodech dolů do sklepních prostor.

Trochu nadpřirozené síly by možná v sobě dokázala najít, avšak ne natolik, aby vše zvládla svépomocí - přece jen nebyla tolik silná jako někteří démoni, se kterými si někdy setkala.

♦♦♦

Joaquím pomalu začínal tušit, že dříve či později stejně musí odhalit své velké tajemství. Velmi neochotně zašel do jedné malé komůrky ve svém obydlí, kam téměř nechodil. Také to v ní podle toho vypadalo - všude se nalézal prach i pavučiny, jak zde samozřejmě ani neuklízel. Přikročil k jednomu plátnu opřenému o zeď, přičemž se nebránil pocitům strachu.

Neodsoudí mne za takový obraz? Nedokázal zabránit třesu svých rukou.

Chuděrka dívenka, kterou jsem maloval. Jednalo se totiž o malbu děvčete v nelichotivém výjevu.

A pokud ji panu Calderónovi neukáži, nejspíš už mě nebude mít rád. Bude si myslet, že za jeho zády kuji nějaké nekalosti, když se tak ošívám.

Jenže můj přítel potřebuje toto mé dílko vidět - prý mu má být inspirací pro výjev, jejž chce vytvořit, aby mi pomohl s portrétem té señority.

Stejně už ode mne viděl i pár z mých nejhrůznějších děl, tak co vlastně tajím? Proč tedy tolik váhám, jako by mě někdo pranýřoval?

Nakonec se shodou náhod střetl s Enriquem - on totiž svého, teď již přítele, hledal.

„Á, vidím, že se přec jen necháte obměkčit," řekl bývalý generál. „A to jsem se pomalu začal vzdávat jakýchkoli naději i smiřovat se, že to vaše tak urputně utajované veledílo neuvidím."

„Ale dělám to opravdu nerad, za tento obraz se velice stydím, proto se nedostal do katalogu uměleckých děl, ba ani na výstavu," zareagoval oslovený. „Přitom vím, kolik času já nad ním strávil, kolik detailů do něj dal, úplně jej prožíval." V mimice obličeje rozhodně neskrýval strach. „Dokonce si vzpomínám, jakým se pro mne stal zpestřením. „Předtím si mě totiž objednávaly samé bohaté paničky, co chtěly namalovat růžičky, koníčky i mladíčky, až se mi div má největší záliba neomrzela."

Hnědovlasý běloch absolutně nečekal, že by k němu byl světlovlásek sdílný navzdory faktu, jak urputně s ukázáním svého uměleckého díla otálel. Mimoto pověděl cosi ve smyslu, že onen obraz vyhotovil přibližně v době, kdy maloval ukřižovanou poručici a černovlasou míšenku v generálské uniformě sedící na koni uprostřed bitevního pole, dokonce v mezičase mezi oběma plátny. Enrique, celý nadšený, se chtěl ještě na něco zeptat, to už ale ono zatajované dílko viděl.

Na plátně se nacházela dívka přivázaná k židli. Zpod černého šátku zavázaného přes oči jí po tvářích tekly krvavé slzy, na rtech hrál zmučený výraz. Měla na sobě bílou halenu i modrou svrchní sukni, z pod které vyčuhovaly kraječky od spodničky. Vedle ní se po její levici i pravici nacházelo po jednom vrhacím noži zabodnutém do zdi, u níž seděla na stoličce. Ten třetí se zabodával do srdce, takže se jeho čepel skvěla kapkami karmínově rudé kapaliny.

Jednalo se tedy o poměrně morbidní výjev, navíc znázorněn technikou šerosvitu, kdy postava byla znázorněna světlejšími barvami, zatímco se okolní prostor nořil do černočerné tmy, jak se kdyby umělec snažil napodobovat výtvarný styl z období baroka. Kompozice, jakou zvolil, se proto vzhledem k Joaquímovu běžnému stylu malby jevila poměrně neobvyklou, když vyobrazené objekty i pozadí kolem nich vždy vyobrazoval v nejjemnějších detailech a kladl stejný důraz na obojí.

Generál se cítil ohromen, ba přímo konsternován. Ani z obrazu týrané poručice necítil silné pocity jako z osudu mladé pastýřky - malíř mu totiž o ní pověděl, že dívenku takhle někdo mučil doopravdy, až ji tak mladou utýrali k smrti. Vojevůdce si vzápětí uvědomil, že ji jeho snoubenka ráda navštěvovala, než muže následovala do kasáren a tam k němu přilnula.

Po chvíli hledění do prázdna, nebo spíš civění na obraz, se zeptal malíře: „A nechtěl byste mi, prosím, říci, kde k takovým námětům na obrazy vůbec přicházíte? Vypadají jak opravdové, že ani nedokážu uvěřit, že jsou vlastně namalované.“

Ten, který se před veřejností představoval pod pseudonymem Bílý karafiát, se vymluvil na bujnou a velmi živou fantazii, čemuž však vojevůdce dokázal uvěřit jen trochu. Ano, sice mohl oplývat velkou fantazií, ovšem něco señoru Calderónovi říkalo, že za tím vším stálo nějaké obrovské tajemství - vždyť tomu nasvědčovala nejen realističnost obrazu, nýbrž i způsob, jak o něm dokázal hovořit, jako by se daná situace doopravdy stala.

Jenže, ačkoliv se ptal sám sebe, zda nechat Joaquíma vyjevit jeho pomyslnou třináctou komnatu, radši nad vším mávl rukou - už tak po mladíčkovi chtěl laskavost víc než velikou. Každopádně konečně nalezl inspiraci na gobelín - co takhle vymyslet pro señoritu nějaký krvavý výjev, aby se jí takto, aspoň ve svých myšlenkách, pomstil, když se k němu nechovala úplně nejlépe, dokonce si z jej v jednu dobu i udělala sluhu?