Hned jak Bartholomea vysvobodila Starrita z vězení stáje jejího stavení, se vrátila zpět do svého domu i komnaty. Ovšem pořád volala jakéhosi Timotea. Dokonce vídala jeho stín, který démonickou upírku pronásledoval. Snažila se těmto útokům odolávat, bránit se jim, používat nejrůznější čáry, avšak neuspěla. Domnělý nepřítel byl totiž mnohem silnější než ona.

Šerifku tedy nenapadlo nic jiného nežli si sednout na oblíbenou pohovku, uvelebit se na ní, natáhnout se rukou pro láhev krvavého šampaňského a napít se jej, co hrdlo ráčilo. Své milované chardonnay s kovovou pachutí cítila na jazyku, úplně se na pití soustředila a prožívala jeho požívání, sytila chuťové pohárky jednou z nejkrásnějších melodií, jaké upírka znala.

Bohužel, jakmile do sebe nalila poslední lok a skleněnou nádobu oddálila od rtů, viděla záhadného mučitele v jasných konturách. Nosil na sobě černý kabát, kalhoty, boty; měl tvář skrytou pod tmavým šátkem a klobouk posazený hluboko do čela.

„Me ne obliviis vun, ma vu obliviis men!" promluvil v ženině čarovném jazyce. „Já na vás nezapomněl, ale vy na mne ano!"

Oslovená se vůbec nevzmohla ani na slovo. Jen němě zírala před sebe, cítila knedlík v krku, snažila se tedy naprázdno polknout.

Tak proto se tak trápím!

Určitě mi takové stavy způsoboval on, aby se mi připomněl!

Vzápětí se cítila ve víru svých myšlenek.

Ale, jak jsem na něj jen vůbec mohla zapomenout a proč?

Zřela před sebou obrázek sebe v jeho náruči, kterak spolu rozmlouvali o svatbě a chtěli se vzít. Dala si však udiveně ruku před pusu, celým tělem jí projel zvláštní mráz.

Vždyť mi jedno proroctví uložilo, aby si dcera rodu Juarézů vzala někoho z bratří Cannisů?

Nedokázala uvěřit celému okolnímu dění i tomu ve svém nitru.

Že by nebyli dva, ale tři, a tento byl utajeným bratříčkem?

Přitom vypadá jak někdo úplně jiného původu.

Navíc - ten señor, starý exorcista, kterého jsem před časem navštívila, protože se chtěla ukázat Epifanovi, než se znenadání rozhodla pro Cassia, se o žádném Timoteovi nikdy nezmínil.

Tajemný cizinec mezitím stačil zmizet v oblaku černých mlhovin se slovy, že pro ni chystal dar, o němž se señoritě za celou dobu její existence nesnilo a který nikdy nikomu z jejích sluhů ani blízkých nenapadl, z nějž se jí oči rozzáří údivem i radostí, a jehož si bude cenit nad zlato.

♦♦♦

Mládenec se slepou dívenkou uháněli na strakaté klisně Zoře stále na sever. Zločinecké doupě už dávno ztratili z dohledu. Leč cestou narazili na koleje, u nichž museli chvíli počkat, než přes ně přejela parní lokomotiva táhnoucí za sebou několik osobních vagónů, ovšem ani tak se ničeho nezalekli.

O nějakou dobu později zastavili na rozcestí - jedna jeho část mířila do vesnice Ferro di Caballo, druhá na Alejandřiny pastviny.

Míšenec ve vestě se černovlasé společnici snažil popsat, cože to právě viděl, aby se dokázala rozhodnout pro nějakou variantu - sice přišla o zrak, přesto si přála učinit svobodnou volbu. Uvědomila si, kterak se mýlila, jakmile se domnívala, že by své kobylky určitě navštívila cestou. Posmutněla. Tohle zjištění rozhodně nečekala, protože dobře znala jen rodný kraj, okolí již nikoliv.

Ano, rozumím, proč jsem si naivně myslela, že se podívám k sobě domů, ale -, plácla se do čela, - jak já se jen mohla takto zmýlit?

Co teď?

Nakonec se rozhodli pro Cassiův domov. Mladík si jaksi momentálně přál navštívit Sanchiu, zjistit, jakým způsobem se jí právě vedlo, ač místo ve svém srdci již stále více uvolňoval pro Alejandru. I ona chtěla vidět svou příbuznou, dlouhou dobu se s ní totiž neshledala. Jenom právě pocítila smutek podruhé, že když se naskytla takováto příležitost, už se na ni nebude moci podívat.

Princezna z rodu Juarézů se Hvězdné pastýřce právě stala větší prioritou než zbytek obyvatel z Alejandřina ranče, přestože v každé z nich měla uloženou část své energie. Možná, že ta jí umožnila víc nežli Cassiovo léčitelské kouzlo se probudit k životu. Ovšem, proč dívence nevrátila zrak? Mohly snad kobylky na dálku poskytnout sílu pouze na uzdravení srdce? Každopádně nějakým zvláštním kooperovaly s kavalírovou uzdravovací schopností, když tak nad tím přemýšlela.

Znovu se začala soustředit na cestu, jež samozřejmě byla dlouhá, hledali proto nějaké odpočívadlo - jeli totiž už několikátý den v kuse. Sesedli z koně, jinoch vzal černovlásku za ruku, která se zas chopila vlastní hole.

Prohlédli terén, až si muž pod jedním vzrostlým stromem všiml dvou skvrn zářících ve tmě, jedné do stříbrna, druhé do bronzova. Celý zvědavý se tedy k nim blížil, dokud v nich nerozeznal Starrita s Evitou, klisnou Cassiova staršího sourozence Epifana. Oba oři, sobě příbuzní jako jejich majitelé, akorát se nejednalo o dva bratry, nýbrž o bratra a sestru, si mezitím o něčem povídali.

„Podkova se nemýlila!" vykřikla Alejandra, jakmile jí spolucestující velmi rád povídal o události, jíž se právě stal svědkem. „Když cítila stále silnější vibrace z ní vycházející, moc dobře jsem věděla, že tvůj grošáček bude v pořádku." Radostně zatleskala.

Jakmile se ocitli přímo u dvojice statných ořů, mladší z rodu Cannisů si povšiml, že kobylka vypadala poněkud zkroušeně. Bohužel se s ní nemohl spojit, když její pán nepatřil ke Čtyřem statečným, ovšem se mladíkův černohříváček dal vzápětí do vysvětlování.

„Takže říkáš, že mého bratra unesli v penzionu U Bílé laně?" reagoval černovlásek ve vestě.

„Cože? Bílá laň?" Pastýřka si dala ruku na čelo, začala přerývavě dýchat, srdce jí bilo jako stádo splašených koní. Málem by upadla do mdlob, kdyby ji společník včas nepodržel. „T-tam mě unesl a pak mi udělal ty hrozné věci!"

„Co jenom budeme dělat?" řekl Cassio nahlas, zatímco Starrito vyprávěl, že jeho sestra byla ustájena ve zdejších maštalích, z nichž poté utekla hned, jak ucítila smrtelné nebezpečí.

Obávala se sice mezitím odhalení, že by ji mohl někdo spatřit a zaútočit na ni, ale už tam nedokázala stát ani chvíli. Jediné, co viděla, byl jakýsi tmavě oděný zločinec a kumpán v nevábně vyhlížejícím  oblečení. Ani nedovedla sebrat sílu, aby do padouchů na koních strčila nebo do nich kopla, vzmohla se pouze na útěk, aby si zachránila aspoň vlastní život, když ne svého pána.

♦♦♦

Z prostoru hostince se ozval podivný šramot. Evita si jej zprvu nevšímala, leč po nějaké době jí hluk připadal podezřelý. Popošla o krok, vystrčila hlavu ze svého stání. Viděla maskovaného muže s kloboukem staženým hluboko do čela a šátkem přes dolní polovinu obličeje v černém oblečení, vedle něj podivného vousáče v otrhaném kabátě, zřejmě jeho komplice. Přes záď vůdcova koně položili pytel vypadající, jako kdyby se v něm nacházel nějaký svázaný člověk.

Klisna pochopitelně dostala strach.

Co když se jedná o mého pána? pomyslela si. Přemýšlela, zda nevyjít ven z maštale. Zároveň se obávala, aby si na ni někdo nedělal zálusk pro její lesklou bronzovou srst. Moc dobře věděla, že v zemi kromě únosců a hrdlořezů řádili i zloději koní. Ovšem i navzdory všem pochybnostem se rozhodla prohlédnout terén.

Škubla hlavou i krkem natolik prudce, až uvolnila uzle na kožených otěžích připnutými k uzdě, kterými byla přivázána k jednomu dřevěnému sloupu podepírajícímu střechu jejího dočasného domova. Běžela směrem k podniku tak rychle, div neshodila na zem míšence v ponču s nožem u pasu nosícího seno pro oře všech v penzionu U Bílé laně ubytovaných hostí.

Bohužel si jí bandita všiml. Chtěl proto kobylku párkrát střelit do boku. Naštěstí se jim šikovně dokázala vyhnout, až viděla rozezleného zločince, minoucího svůj cíl. Volal i na svého posluhovače, dokonce také na toho, který se pak ke dvěma mužům přidal, když vyšel z hospůdky jako poslední.

I v této situaci se na ni usmálo štěstí -  jen tak tak se jí podařilo se někde ukrýt a podívat se skrz okno do interiéru. Skutečně po jejím majiteli nebylo ani památky. Nejspíš jej ti lotrové opravdu unesli.

Ačkoliv si oddychla, že když nezachránila Epifana, ovšem sebe ano, zalitovala vlastní zbabělosti. Vždyť se mohla aspoň pokusit nějak zasáhnout - do někoho kopnout, prudce do něj narazit, povalit jej na zem či kousnout!

Začala se velice obávat, aby zločinci staršího z rodu Cannisů náhodou ve své sluji nezabili, to by byla opravdu nerada a ztratila tak pouto se svým pánem. Bála se také, kdyby vskutku došlo k zavraždění jejího majitele, zda by jeho smrt jakýmkoli způsobem na sobě nepocítila.

Najednou ji napadlo opustit areál podniku, v němž se nacházela, a zkusit se podívat, jestli by někde nenarazila na svého sourozence Starrita. Již jej dlouho neviděla. Nechávala se navigovat vnitřním hlasem i modlitbami, v nichž rozmlouvala s Bohem - něco takového se totiž naučila od Epifana.

♦♦♦

Už přestala počítat, po kolikáté k ní promluvil tajemný Timoteo. Ovšem začala čím dál více pociťovat, že se jednalo o démona využívajícího jejích slabin, potažmo vysávajícího energii z její temnotou opředené duše.

Jak mocnou by bez něj vůbec byla? Nejspíš by strašila lidi, zjevovala se v jejich nočních můrách. Nebo, co by obyčejným smrtelníkům prováděla, když přišla na svět i tak trochu jako upírka? Zakusovala se snad po nocích nevinným obětem do krku, zatímco s nimi nějak manipulovala?

Přitom vše si pamatovala na okamžiky, v nichž neměla potřebu na nikoho útočit, jen s počestnými občany uzavírala kontrakty, kvůli nimž se dostávali do její moci. Možná on mohl i za takovou ženinu proměnu, kdy začala trpět morbidně sadistickými fantaziemi a zároveň si připadat tolik zranitelná.

Právě se vylekala, jakmile do oken šerifčiny vily začal burácet silný vichr, jenž se zničehonic zvedl. Sem tam dokonce zahřmělo a obloha se zablýskla. Bartholomea se velice polekala. Tohle rozhodně nečekala. Lehla si proto na zem, hlavu dala do dlaní. Snažila se nějak před tím vším schovat - copak by se stalo, kdyby vítr rozbil sklo a blesk pronikl až dovnitř místnosti?

Ještě nějakou dobu počasí běsnilo. Teprve poté, co se trochu uklidnilo, se šerifka mírně zvedla od podlahy. Uprostřed své komnaty zřela oblaka černých mlhovin, z nichž vystupovala jakási silueta nabírající stále konkrétnějších kontur, dokud se z ní nevyloupl muž v dlouhém plášti, jemuž přes krempu staženou do čela a šátek skrývající jeho tvář nebylo možno pohlédnout do obličeje. Když předstoupil před vystrašenou ženu, svlékl si svrchní oděv halící celou postavu, načež jej odhodil dál od sebe. Objevil se tedy v kabátě, kalhotách i vysokých botách.

Démonická krvesajka získala pocit, jak kdyby ho někdy viděla, avšak kdy? Vůbec si nevzpomínala, v její paměti zela hluboká propast. Nejspíš ten, kdo ji ovládal, jí možná sebral i část vzpomínek. Jenže jaký měl k takovému činu motiv? Toť otázka.

Každopádně se mezitím postavila na nohy, pohlédla señorovi stojícímu naproti ní do očí. Přemýšlela, zda by se ho nezeptala na jedinou věc, která dámu ve spojitosti s ním trápila. Ovšem se nakonec odhodlala prolomit to tíživé ticho, promluvit a cizince tak oslovit.

„La jorno bona," pozdravila jej, než započala svůj dotaz na jeho adresu. „Dobrý den." Oslovený na ni zamrkal. Šerifka se tedy rozhodla formulovat směrem k němu, co měla na srdci. „Ka vu estas la Timoteo misterioza?" otázala se. „To vy jste ten tajemný Timoteo?"