Autorská poznámka: v této kapitole jsem použila jedno neznámé slovo, a to grotta - výraz pro dekorativní umělou jeskyni nebo přírodní jeskyni vzbuzující specifický zájem ze strany člověka.

Na daný termín jsem narazila úplnou náhodou při dívání se do synonymického slovníku (potřebovala jsem nějak nahradit slovo „jeskyně") a vzhledem k fiktivnímu místu, do kterého se Latiffe vydává, mi přišel výstižný jako nic jiného. :)

♥♥♥

Latiffe si ještě nějakou dobu povídala s princeznou Trinidad, dokonce i poté, co od nich dvou odešel duch señora Floriána. Ta jí pověděla o jeskyni nalézající se v krajině vodopádů. Prý moc lidí nevědělo, copak se v ní skutečně skrývalo, takže se na základě těchto tajemství i záhad začaly vyprávět nejrůznější zvěsti. Třeba že se v jejích útrobách nalézaly temné síly dlící zde po celá staletí nebo že do zdejší grotty odcházely duše zemřelých, které se nemohou uložit do věčného spánku, protože z jakýchkoli důvodů nenalezly pokoj.

„Možná to má podobně nastavené i má mladší sestra," pravila dáma v černých šatech, klobouku i s paraplíčkem v ruce. „Akorát, že ona potřebuje žít, vzbudit se, vysvobodit se ze spárů kletby, do níž se dostala. Možná si zvolila právě vás, abyste ji nalezla tam, kam bych vás ráda zavedla, posadila na hřbet koně a dovezla k jejímu tělu, aby do něj vstoupila a procitla."

A to jsem mademoiseille Sanchiu div nezabila, jak na ni žárlila. Jen proto, že mě manžel na chvíli opustil a jediný muž, který u nás ve vile zrovna pobýval, se jí neustále věnoval, zatímco mne věčně přehlížel.

Právě si vzpomněla, že se před nedávnem stala svědkem opakování minulosti. Epifano si černovlasou míšenku vyvolil podobně, ne-li stejně, jako dříve, kdy spolu oba dva odjeli na hřbetech svých koní a Latiffe, tehdy zámecké paní, se ztráceli z dohledu. Zlatovlásce taková skutečnost měla dojít, než, pohlcená horečnatou záští, vzala do ruky nůž, načež zabila nebohého tvora, jež vstoupil do její komnaty.

Nyní nad vším přemýšlela, zatímco ji prostřední ze tří dcer rodu Juarézů bedlivě pozorovala. Odkašlala si, aby dala vědět o své přítomnosti, přičemž dámě stojící naproti ní řekla, aby se zbytečně nerozptylovala žádnými myšlenkami a nepřemýšlela, co za celý věk vlastní existence provedla špatného. „To rozhodne osud, jaká doopravdy jste, až shodou náhod potkáte mou starší sestru. Teprve v tu dobu se ve vašem nitru oddělí zlo od dobra."

„Jak to víte?" zeptala se oslovená.

„Asi protože mám za sourozence Temnou señoritu a Statečnou? Přesto nás přivedli na svět stejní rodiče, pouze naše prožitky i podstaty bytí nás rozdělily do frakcí. Rozdělily tak všechny, jež si pradávná sudba vyvolila." Mezitím pohlédla vzhůru, jako by si chtěla vzpomenout na něco důležitého, jak kdyby si přála říct cosi naléhavého, jen si vybavit, co. „Určitě jsem někdy potají chodila k nějakému pánovi, který se zabýval věcmi mezi nebem a zemí, ovšem ke komu?" Najednou si vzpomněla: „No, jistě, k señoru Floriánovi, vždyť vám to přeci říkala, avšak na to bůhvíproč vzápětí zapomněla."

„To se stává," odpověděla Latiffe. Hned nato dostala nápad: „Jen, když jdu vysvobodit Sanchiinu duši, nepřála byste si něco takového i vy? Abych mohla pomoci vám oběma."

Jakmile domluvila, dala si udiveně ruku před pusu - uvědomila si, že se v ní právě probudila šlechetnost i nápomocnost. Znovu viděla samu sebe dávající beze slov žebračce do malovaného džbánku pár pesos na přilepšenou - a vlastně gesto, jaké aktuálně projevila k princezně Trinidad, by se k něčemu takovému klidně dalo přirovnat.

„Ne, děkuji, převtělení se mi jaksi není souzeno," odpověděla oslovená se znatelným smutkem v hlase i obličeji. „Musím se potácet po světě jako temný přízrak, daleko od domova, možná za trest, že jsem starší sestru neposlouchala a ona na mě proto seslala kletbu." Začala se držet za místo, na kterém by živé bytosti cítila tlukot srdce. „Přitom já se jí celé roky podvolovala, až přestala mít ponětí o tom, kým vlastně doopravdy jsem i sílu roli podřízené hrát i nadále. Z tohoto důvodu se jedné noci odsud vytratila a řekla o svém tajném plánu pouze -"

Z kapsy černého kabátku si vzala kapesník, do nějž pak počala smrkat i pohřbívat slzy stékající jí z očí. Byla poloviční démonkou, zrozenkou temnoty, a přesto dokázala cítit emoce. Nebo za normálních okolností nejspíš ne, ovšem si právě vzpomněla na Sanchiu, kterou považovala za svou největší důvěrnici. Té všechno vypověděla, co jí Bartholomea prováděla, bohužel ani jedna proti šerifce nesvedla bojovat, ani jedna si ji nepřála nahněvat; pročež obě mlčky v její přítomnosti nějakým způsobem trpěly, někdy více, jindy o něco méně.

Akorát po nějaké době utrpení dáma samozřejmě nedokázala myslet na nic jiného než vlastní štěstí, proto chuděrku nejmladší sestřičku opustila, projela celou zemí z jihu až k vodopádům Iguaçu, kterým poté začala říkat Vodopády zapomnění. Nikdy nepadla únavou, ač jiný by na jejím místě dávno zemřel vyčerpáním, ale ona v sobě stále měla spoustu energie. Dokonce se sem dostala poměrně rychle, stačilo se jenom teleportovat, což Trinidad uměla.

Jenže, jakmile se zde usídlila a čas od času potřebovala spát, trpěla nočními můrami, v nichž zřela, jak mladá dívenka strádala pod osidly ztělesněného zla pohlcujícího duši dědičky rodu Juarézů.

Chudák Sanchia, povídala si v duchu. Ona tu pro mne byla v dobrém i zlém a já pro ni nikoliv. Jsem to špatná sestra, jsem to takový sobec. Nejradši bych se propadla peklu za svůj hanebný čin.

Vlastně, proč přemýšlím o propadnutí peklu, zamyslela se, když já mu už svým způsobem patřím? Vždyť jsem přišla na svět jako dcera démonky!

„Víte, to, co vás nyní čeká, není jen pouhopouhou hříčkou osudu," pravila Trinidad Latiffe. „Já jaksi Sanchie dlužím mnohé. Mohla bych sice zkusit jí vše odčinit, ovšem nevím, kterak bych zbloudilou dušičku zvládla dostat až k vám. Dokonce nevím, jestli ta vaše vesnice není nějak střežená, nějakou magickou bariérou či něčím takovým." Podívala se zlatovlasé krásce přímo do očí. „Navíc se jedná o váš úkol, také proto, abyste udělala radost lidem kolem sebe. Ti na vaši pomoc čekají, ani si nedovedete představit, jak. I váš manžel se ji totiž marně snaží probudit k životu pomocí nejrůznějších triků!"

A přesto, když jsem se s ní v jednom ze svých životů vídala a můj monsieur o tom věděl, mi zakazoval se s ní stýkat. Navíc mě párkrát spoutal, zavřel do nějaké komnaty, někdy i do sklepa, abych mu nemohla utéct ven.

Možná se však mezitím změnil a své názory přehodnotil, co já vím?

„Každopádně vám moc děkuji, pokud je to natolik naléhavé, abych se za Sanchiou vydala sama."

♦♦♦

Fabrizio se po dlouhé době konečně dobře vyspal, zdálo se mu o jeho ženě podstupující dalekou výpravu za duší spící míšenky. I do snu se totiž promítly kouzelné portály zjevující přítomnost a budoucnost.

Ona utekla i z důvodu, aby mladičkému alchymistovi pomohla, aniž by si něco takového uvědomovala. Zjišťoval, ač předtím ženě tolik křivdil, že za ten čas, v němž spolu byli manželi, svou choť příliš nepoznal. Navíc, proč vůbec křehké květince způsoboval nejrůznější příkoří, za něž se právě styděl? Celou dobu jaksi jednal ze svého horečnatého sobectví.

Dokonce vlastnil koně a téměř se mu nevěnoval, div že nepošel. Onoho krásného bílého hřebce - a jak ho mohl zanedbávat? Samozřejmě že oře sem tam nakrmil, napojil, vyhřebelcoval, ... Ale kdy si s ním naposledy popovídal a aspoň pohladil po hřívě? Možná tak když nedávno vyrážel za přítelem Epifanem, jinak nejspíš nikdy.

Po usilovném přemýšlení se opět dostal do říše snů. Zřel vlastní ženu podnikající výpravu za Sanchiou, ba i se s ní objímající a vedoucí ke své zlatě klisně Concordie i Amorettovi, sluhovi señora Floriána, vlastně alabastrovém chrtovi.

Toho také někdy viděl ve snu. Jelikož však dokázal vidět pouze přítomnost a budoucnost, řekl si, že sluhovo žárlení na Fabrizia náhle zahleděného do jeho manželky a zapomínajícího na věrného společníka ve služebnické livreji se buďto alchymistovi zjevilo v nastalém okamžiku, nebo nějakou dobu poté; každopádně se jednalo o nedávnou událost. Doteď ale nemilosrdného osudu dlouholetého přítele, kterého rád s exorcistou, Cassiovým bratrem navštěvoval, převelice litoval. Kterak pro něj bylo těžké umírat násilnou smrtí rukou vlastního sluhy!

Vzápětí si uvědomil, jak tenkrát na Latiffe vypěnil a byl zlý, protože - bodejť by se k ní takto nezachoval, když mu přítelíčka očarovala a bůhví, zda se do Latiffeiny krásy, zlatavých kadeří, pomněnkově modrých očí, nádherných šatů podle nejnovější módy nezamilovalo více mužů toužících po její společnosti.

Leč Fabrizia poháněl strach z osamění. Jaký to paradox, jakmile o okolním dění skoro nikdy neměl přehled. Navíc by skutečnosti, že by jednu utekla s jiným, litoval spíše než rozbité ampulky s drahou, případně nebezpečnou kapalinou.

Ovšem - co právě neviděl - snění o jeho choti najednou nahradil Epifano v dámských šatech nenápadně popíjející víno, následně zajat zločineckou bandou, unesen v pytli na koni některého z nich a poté v poutech zavřen do rakve, donesen v ní až do sklepení domu dědičky rodu Juarézů.

Chtěl se na jednu stranu smát absurdnímu osudu pána s podivnými myšlenkami i chováním, avšak na tu druhou samozřejmě litovat. Ať už se ale na takovou věc tvářil jakkoliv, vzpomněl si, že by se měl znovu pustit do čtení exorcistových veršů.

Vstal tedy opatrně z manželské postele, ve které dosud spal, oblékl se do kalhot, košile, vesty, přes sebe ještě přehodil oblíbené sako, vklouzl do bot s pevným podpatkem a s holí v ruce se došoural do Sanchiiny komnaty.

Mezitím se ve své rodné italštině modlil k Bohu, Panně Marii, Ježíši Kristu i ke všem andělům a svatým, aby na něj zase nečekala podivuhodně intimní poezie. Dokonce se ptal portálů, se kterými se už nějaký ten pátek dovedně sžil, copak na něj čekalo tentokrát, ovšem ony nereagovaly. Nejspíš chtěly svého pána se nechat překvapit.

Alchymista se sice tomuto jednání podivil, vždyť s ním vždy komunikovaly, i několikrát denně, ale rozhodně se nenechal jejich mlčením nikterak zastrašit. Vzal do ruky knihu, načež četl:

Moje nejmilejší princezničko,
mých tajných tužeb královničko.
Přál bych si vám na prst nasaditi
prsten s nejdražšími diamanty.

Já odvedl vás od manekýnky
i od sestřičky černokněžky.
Vždyť vy patříte jen a pouze mně,
pochovám si vás chtivě na klíně.

Hladím na vaší skráni růžičku,
beru nůž, způsobím jí jizvičku,
udělám na náš vztah památečku.

Tak druhý cejch budete nositi,
na radovánky pamatovati,
o zvrácené lásce sladce sníti.

Tyto verše sivookého muže překvapovaly mnohem víc než ty předešlé.

Co si to jenom na mne signor Epifano nachystal?! zeptal se v duchu, přičemž zvedl jedno obočí vzhůru. Sice se u exorcisty žijícího ve světě fantazie snad dvacet čtyři hodin možná dalo čekat ledacos, avšak tohle? Aby kromě jistého erotického podtónu básně ještě četl o otevřeně popsaném působení bolesti nevinné Sanchie - napřed se jednalo o pouta, teď zase o žabikuch. Gentlemanovi se z tohoto zjištění div neorosilo čelo.

Přitom si však připadal, jestli mu tím samozvaný vymítač démonů nenastavoval zrcadlo - vždyť kolikrát Fabrizio z horečnaté lásky týral svou nejoblíbenější ženu? Rozhodně si ale, na rozdíl od přítele, na Latiffe nechystal nůž se záměrem jí zohavit líčka, ačkoliv o takovém kroku místy uvažoval - leč si ho vždy na poslední chvíli rozmyslel.

Současně během předčítání narazil na zmínku o princezně i královně, měl by tedy zpozornět, když jej vize před těmito dvěma slůvky před nějakou dobou varovaly. Jen muž nečekal, že by přišla na řadu tak brzy, již ve druhém zápisku, portály totiž o jejich nálezu spíš mluvily ke konci útlé sbírečky než na začátku.

Navíc - na tohle si potřeboval posunout brýle trochu dál od obličeje, aby lépe viděl - před chvílí četl o manekýnce i černokněžce, právě se domnívaje, zda jej nešálil zrak. Znatelně pobledl v obličeji, vzápětí však zatínal ruku v pěst - vzpomněl si na manželku, kterou mohl Epifano zmínit pod prvním pojmem. Ovšem, co se skrývalo pod tím druhým?

Náhle začal zírat na zeď Sanchiiny komnaty naproti sobě, dal si úlekem dlaň před pusu - zničehonic mu přišla na mysl Bartholomea z rodu Juarézů, šerifka, démonická lady s upířím hladem po krvi a vládkyně temnot v jedné osobě.

Za všechno, co se tu děje, určitě může ona, ta zákeřná signorina!

Zároveň však mezi oběma dámami viděl jisté souvislosti, dokonce pojal podezření, že s ní Latiffe nejspíš paktovala, když Epifano tvrdil, že se černovlasou míšenku minimálně pokoušel vysvobodit z jejich spárů.

Právě si uvědomil, kolikrát svou manželku někdy dříve nařkl z čarodějnictví, i proto možná kolikrát držel svou choť svázanou doma. Proč si na takovou skutečnost jenom nikdy nevzpomněl? Pravděpodobně ji musel vytěsnit z paměti.

Ovšem sám se takové skutečnosti velice podivil - vždyť se přece zajímal o zvláštní jevy všeho druhu! Z jakého důvodu mu tedy tato pro něj klíčová informace nedošla dřív?