Démonická upírka neustále volala jméno jakéhosi Timotea. Přemýšlela, jestli jí někdo takový vůbec do života vstoupil. Přesto v hloubi nitra cítila, že pokud ano, musela k němu mít vřelý vztah, vřelejší než k mladičkému generálovi i poručici, Cassiovi a Epifanovi.

Pohlédla z okna, zřela úplněk. Tou dobou se plánovala provdat za jednoho z bratří Cannisů dle starého proroctví, kdy původně musela požádat o ruku staršího, který ji miloval - nebo na to aspoň vypadal. Ten bohužel zmizel, až jej v jeho rodném kraji prohlásili za nezvěstného - v důsledku toho si pak vybrat mladšího, jež ale dědičce rodu city neopětoval. Jelikož spoustu věcí brala vážně, ba přímo dramaticky, dokonce i své noční můry a děsivé předtuchy, často se podle nich také chovala, považovala proto za důležité řídit se tímto v dávných časech předepsaným osudem.

Hovořilo se v něm zároveň o dvou znepřátelených klanech, v nichž dva snoubenci musí za úplňku uzavřít sňatek, aby svým rodinám přinesly klid a mír. Sice tomuto nikdy plně nerozuměla, přesto svůj nepříliš lichotivý úděl považovala za obrovský závazek. Celou svou existenci se totiž cítila někým či něčím ovlivňována, pročež si mnohdy pokládala otázku, z jakého důvodu vlastně přišla na svět a démonka s upírem ženu stvořili z oblaků nejčernější tmy i nejčervenější krve společně se dvěma jejími sourozenci zrodivšími se postupně po ní - nejspíš aby se paradoxně stala posluhovačkou všeho, co ji obklopovalo.

Přitom paradoxně byla dědičkou rodu, nejstarší dcerou. Měla tedy vládnout silou a mocí, nade všecko se povyšovat, leč nevěděla, jak. Proto se ve svých dobrých chvilkách smála smrti do tváře, libovala si v krutých trestech, mučeních a fantaziích - dodávala si tak odvahu i respekt.

Jakmile si vše uvědomila, přála si sejmout všechny ty pomyslné závoje a masky, za nimiž se skrývala. Také zvítězit nad mocí osudu. Pokusit se dát do pořádku, bojovat se všemi běsy tížícími ji i oslabujícími, zvítězit nad nimi a vsadit do želez.

Jak ráda by i přes svůj démonicko-upírský původ chtěla být dobrou šerifkou jako její otec, kterému všichni počestní i nepočestní občané leželi u nohou. Jak ráda by pila krev pouze z hrdel odsouzených na smrt jako její otec, a neunášela nevinné děvy, případně i mládence pro ukojení vlastního sadistického potěšení.

Kterak to náhle zkrásněla, jakmile odložila tmavý šat s jezdeckým kabátem, kloboukem i botami s ostruhami; načež se zavinula do stříbrného sárí, do vlasů si dala diadém s kamínky a nohy oděla do střevíců. Zatoužila projevit něžnou část své duše, hluboko pohřbenou pod nánosy neviditelného, leč těžkého břemene.

Ucítila za sebou studený závan něčeho, za čímž se ohlédla - za zády jí stála Sanchia v generálském oděvu. Její oči se umívaly, rty skryté pod šátkem možná také. Vedle ní zřela samu sebe, přivázanou ke stromu v zajateckém táboře s roubíkem v ústech. Onu scenérii moc dobře znala, ta dámu nedávno strašila, ovšem se na ni se zájmem dívala, jako by se právě schylovalo k úplně jiné dohře noční můry, než ztrápená míšenka předpokládala: Statná vojevůdkyně ze svého opasku vytáhla nůž, přeřezala všechna pouta, strhla látku, kterou měla zajatkyně zavázanou kolem rtů a utaženou za hlavou na pevný uzel.

„Odpouštím vám, protože vám rozumím, señorito," pověděla. „Nechala jste se ovládnout něčím, za co nemůžete a nedokázala ovlivnit."

„Ale mohla, kdybych se tomu nezaprodala, sestřičko."

V tu chvíli si Sanchia uvědomila, že ona svému staršímu sourozenci vykala, aby jej, pyšného na své vůdčí postavení, zbytečně neurazila; zatímco jí Bartholomea vždy tykala. Zároveň pochopila, že vlastně, ač takovou skutečnost neustále z nejniternější podstaty pokaždé zapírala, někde hluboko ve svém srdci zatoužila po pomstě, proto dědičku rodu v jedné z halucinací, s nimiž starší ze sester vedla urputné boje, zajala.

Žena právě pochopila, jestli náhodou nestála před předtuchou, která se dříve či později měla vyplnit. Něco ale přinutilo v ni nevěřit, protože démonická upírka by v minulosti na budoucí trýznitelku použila vlastní moc, nebo spíš její zbytky, jež se v ní držely. Jako onehdy v realitě, v jednom ze Sanchiiných minulých životů, kdy ještě byla vládkyní temných sil, a ne otrokem všemožných neviditelných i viditelných přízraků.

„Daruji vám svobodu, má paní, Bůh vám žehnej," promluvila, hned jak osedlala černou klisnu s bílou hvězdou na čele. Dáma za žádnou cenu křesťanskou víru nepraktikovala ani nechtěla, ba ji dokonce v duchu proklínala, ovšem na ta slova nějakým zvláštním způsobem slyšela.

Jak mě dojímá, že mne bůh mé sestry má až takto rád. A já chtěla zpochybnit jeho existenci, i sestřičku za něj krutě mučila, do tváří se vysmála, jakmile jí v onom okamžiku udělala to ohavné znamení na tváři. Tou dobou samozřejmě pomýšlela na zmocnění se duše jejího snoubence Cassia, žádala si jej mít sama pro sebe, jít doslova přes mrtvoly, aby ho získala.

Nyní, potom co si vzpomněla na onu nelichotivou scenérii, si uvědomila, kterak si přála, aby Sanchia byla ošklivější než noc - a přitom paradoxně čas, ve kterém nad širým světem vládne matka Luna, zbožňovala a využívala k hovorům s vyššími mocnostmi i sadistickým rituálům.

Právě zbystřila, když jezdkyně v generálském oděvu promluvila jazykem, jímž šerifka rozmlouvala se svými božstvy, jež uctívala. „Ne nur la Deo mea donez a vu bonesi en la jorni futura, ma anke la dii de la ancestri nia, a quala vu, kontree a me, sempre restis fidela," pravila dívka. „Nechť vám požehnání do dalších dní dá nejen Bůh, ale i bohové našich předků, kterým jste, na rozdíl ode mne, zůstala vždycky věrná."

Ženě se samým dojetím v očích zračily slzy dojetí.

Tak přece jen se k dědictví mé madre i padre přihlásila, dokonce dokázala zformulovat celé souvětí, zároveň tónem, jako by jej vyřkla s upřímností ve svém srdci.

Než ale stačila za vše poděkovat, už od ní imaginární Sanchia na klisničce odcválala někam do dáli, někam do ztracena. A nežli se plně vzpamatovala, vrátila zpět do reality, uzřela na prchavý okamžik svou prostřední sestru Trininad, oblečenou do černých šatů i klobouku, majíc kromě nich nasazené též kožené rukavice. Ta před dědičkou zatočila krajkovým paraplíčkem, zamávala kapesníčkem, načež si ho dala do kapsy svého kabátu nošeného přes tmavou róbu v gotickém stylu a věnovala své starší vzdušný polibek.

Takovému náhlému zvratu událostí dědička rodu nedokázala uvěřit. Možná jí mysl dávala najevo, že se postupně uzdravovala a temné myšlenky, které Bartholomeu tížily, začaly odcházet pryč. Zaradovala se, avšak se vzápětí zarmoutila, jakmile si uvědomila, že vliv hlasů v hlavě i zrakových halucinací trval velmi dlouho. Komu všemu jen mohla ublížit, když ji ovládali? Určitě obětí nebylo žádné zanedbatelné množství.

Přikročila k oknu své komnaty, již poněkolikáté pohlédla na stříbrný měsíc v úplňku. Zvažovala, kterak využít tak magickou chvíli, měla na to čas pouze do svítání. Nakonec se rozhodla - vzala do ruky nůž, ovšem nikoho zabít ani poranit nehodlala.

S tou kudličkou pak šla do stájí, aby uvězněnému snoubencově koni Starritovi darovala svobodu. Stačilo jedním seknutím přeřezat provaz, jejž měl obtočený kolem krku a přivázaný ke dveřím od stání. Osvobozený hřebec samozřejmě neváhal, vyrazil vstříc cestě za svým pánem. Mezitím se ženin vraník Cellario snažil odhadnout, čeho se právě stal svědkem, dokonce dokázal majitelce číst myšlenky, přičemž nechápal, proč nic takového nikdy předtím nedokázal. Tu při pečlivém používání telepatie zjistil, že westernová královna bojovala s velmi mocným démonem, který ji posedl a celou ovládl.

Jen ho najít, říkal si statný oř v duchu, a nenechat jej bez trestu! Použiji na něj moc plamenů šlehajících mi z kopyt, musím se mu dostat do hlavy, aby pocítil, jak mé paní ublížil.

Leč možná tuším, o koho jde, nejspíš i panička. Zkusím se s ní telepaticky spojit, jestli si o tomto myslí to samé, co já.

♦♦♦

Enrique si mezitím došel do nejbližší galanterie, aby si obstaral potřeby na své vyšívané mistrovské dílo. Malíř z nějakého důvodu bydlel na samotě, tudíž výprava do nějaké nedaleké vísky či města chvíli trvala. Byla však úspěšná, a tak si generál, šťastně si pobrukuje starou válečnou píseň, nesl plátno na gobelín v podpaží a zbytek v ranečku, do kterého mu prodavač věci zabalil, aby se pánovi lépe nesly.

Velice se těšil na umělcovu láskyplnou náruč i polibek na tvář. A samozřejmě i na ten utajený obraz, který chtěl vojevůdce vidět stůj co stůj.

Donutím svého přítele mi ho ukázat, i kdybych se s ním měl tajně pomilovat za svitu hvězd, abych to veledílo mohl na vlastní oči zřít.

Rozhodl se totiž jít přes mrtvoly. Věřil, že bez něj nezíská potřebnou inspiraci. Rozhodně si ale nic takového nemyslel sám. Jaksi jej k tomu pobízela i skoro zapomenutá imaginární kamarádka Sanchia s černým šátkem přes líce, v generálské uniformě i vysokých jezdeckých holínkách.

Jakmile smyšlenou bojovnici spatřil v jasných konturách, chytil se volnou rukou za hlavu. Zapřisáhl se, že si s sebou na útěk k Joaquímu Del Chiarovi vezme její hadrovou podobiznu, kterou bohužel zapomněl v domě dědičky rodu Juarézů.

„Má señorita určitě zuřila, když ji ve stájích nalezla," řekl si pod vousy. „Ona totiž mou Múzu nenávidí."

Najednou se přistihl, že černovlásku s kordem u pasu náhle nazval svou Múzou. Zároveň v sobě pocítil jistou touhu, až zase váhal, zda ho více přitahovali muži, či ženy. Možná, že v duchu toužil po blízkém kontaktu s oběma pohlavími, tohle by určitě všechno vysvětlovalo - zamilování se v mládí do důstojníka, koketování se señorem Floriánem Dantésem z Mendozy, zasnoubení se s poručicí Dafiou, motání se okolo sukní démonické upírky, snění o Sanchie, teď minimálně pár románků s talentovaným umělcem, ...

Mohl by klidně o všech objektech nejtajnějších tuh psal romány, třeba i válečné, kdyby se náhodou tomuto koníčku. Nebo radši ne, aby jej společnost neodsoudila a div nehnala na pranýř, už tak s podstatou vlastní osobnosti bojoval již v kasárnách. To válčil s mužskou částí svého já, když v sedle koně máchal zbraní ve vzduchu, vedl si drobnou sbírku cínových vojáčků, ale i tou ženskou, kdy šil, vyšíval, i s panenkami si potají hrál.

Teď si však se zjevivší se dívenkou povídal: „Vy moje milá Múzičko, poradíte mi, co mám vyšít, jaký motiv, jaký vzor?"

„Ráda bych pomohla, ovšem si musíte říci pánovi, k němuž jste přilnul, ten by vám jistě poradil mnohem lépe než já. Protože jedině on může vašim šikovným rukám dát inspiraci - musí ale k tomu svolit, což, zdá se, se nějak nedaří."

A zas muž uvízl v mrtvém bodě. Ono dílko mu Joaquím musel zkrátka ukázat, tolik si jej generál přál, ba přímo potřeboval vidět. Co před ním jeho stále lepší přítel tak urputně tajil? Snad ne vyobrazení svých nejtajnějších tuh, pakliže však ano, možná by to vše vysvětlovalo.

Leč on rozhodně takový nebyl, ukazoval všem snad všechna plátna, jejichž hlas nechal skrz štětec promluvit. Pokud ovšem ostatně měl nějaké tajemství, ani se ho nepokoušel přenést na plátno. V čem tedy vězel zakopaný pes? Copak malíře Joaquíma donutilo něco namalovat, a zároveň před zraky ostatních tak udatně schovávat? Nejednalo se o nějaký prokletý obraz?

Možná ano, říkal si Enrique, tolik legend jsem o nich slyšel.

Jenomže - proč se tu vůbec jeden objevil, proč zrovna zde?