Sanchia stojí u zlaté jabloně, na jejíž větvi zrovna sedí bílý páv. Jeho opeření se na slunci leskne jak křišťálový poklad, dívku jistým způsobem fascinuje, ale možná jinak, než se na první pohled může zdát - černovlasá míšenka si totiž na něj chystá pistoli, že jej zastřelí, má v hlavě představu rudé skvrny na alabastrovém kabátě.

„Nezabiješ!" křičí kdosi z dáli, nejspíš někdo, kdo dívenku miluje. Nebo snad vlastní vnitřní hlas ozývající se jí v hlavě?

„Ale zabiju!" prohlásí princezna, přičemž si rozhodně dupne nohou obutou v jezdecké holínce.

Po nějaké době však slyší: „Proč jsi však tím pádem vůbec přijala víru? Jakmile ses pro ni rozhodla, věděla jsi, do čeho jdeš."

„Jenže nyní zjišťuji, že jí zapírám pravou podstatu svého bytí a vlastně i svůj původ. Mělo mi dojít už tehdy, že dceři démonky i upíra vztah s Bohem příliš dlouho nevydrží."

„No, právě, mělo. Protože jsi vzala do ruky Bibli i katolický katechismus, učila ses modlitbám, plynule nechávala mezi prsty procházet korálky růžence, brala vše vážně, úplně se snažila se do všeho ponořit, zatímco sis v duchu říkala, že se svou temnou krví nechceš mít nic společného."

Všem slovům pečlivě naslouchá, vzpomíná si na své první probuzení ve vile Čtyř statečných, kdy z lože, oděná v saténové noční košilce, vstala na nohy; po vzoru toho hlasu se oděla do kovbojského oblečení, zapnula si opasek s pouzdrem, do nějž poté zasunula revolver.

Přesto cítí, že jí spousta věcí nesedí. Z jakého důvodu vlastně slýchá slovo „nezabiješ", přičemž si připravuje zbraň?

Leč vzápětí konečně chápe, proč tomu bylo a je. Zří před sebou scenérii, ve které natahuje kohoutek, prstem pomalu mačká spoušť, míříc na symbol té největší noblesy. Povídačky o nádherných i vzácných pávech přece zná již od útlého dětství, hlavně od sestřenice Alejandry, o kterých černovlásce z pastvin povídala matka, sestra Sanchiiny matky, vlastně princeznina teta.

Převalovala se v posteli, nalézajíc se v jakémsi zvláštním transu. Nejspíš byla opravdu nějak spjatá s Latiffe, když i jí se přehrávaly podobné vize jako zlatovlasé bělošce. Možná mezitím na své výpravě skládala dílky rozbité kovbojčiny skládanky, aby ji vysvobodila ze spárů sil, které dívku právě nejvíce ovládaly - proto usnula jak Šípková Růženka a pár kapek živé vody z jedné z Fabriziových ampulek děvče neprobralo.

Nejspíš na něj působilo i čtení exorcistových veršů. Všechny působily něžně a pohádkově, vypravovaly o souboji s vnitřními démony a okamžicích, kdy se člověk, vírou nepoznamenán, pro ni najednou rozhodl, naslouchavší jakýsi boží hlas. Gentleman recitoval klidně, dokud nenalezl jisté vyznání lásky, z nějž div nevyskočil úlekem a knihu neodhodil někam stranou:

Oj, vy rozkošňoučká dívenko,
vy krví skrápěná pomněnko.
Někdo si na nás dva brousí nože,
chtě se vetřít k nám do lože.

Do želízek tuh vás vsazuji,
z nočních mur vás osvobozuji.
Nezapomenu na roubíček,
spoutávám za svitu rudých svíček.

Takto zní má představa lásky,
můj zvrácený chtíč je obrovský,
že si klidně dám sklenku whisky.

Po tom již toužím celá léta,
vstoupiti do vašeho světa,
leč sudba byla ke mně krutá.

Fabrizio prudce zavřel útlou knížečku, chvíli seděl na posteli, protože se alchymistovi div z veršů nezatočila hlava. Navíc - o jaké sudbě to vůbec hovořil?

Avšak si vzápětí uvědomil, že mu jednou portály cosi zjevily už před nějakou dobou. Akorát si i tak neustále u této vize říkal, že ty jinak seriózní magické přeludy z něj dělaly šprťouchlata, že sivookému muži neukazovaly Epifana se se Sanchiou takto pomilovat. Zřejmě však ukazovaly, proto signoro, nikdy nedávající emoce příliš najevo, možná tak určitý typ zášti vůči své ženě - ano, nejspíš se jednalo právě o ni - se zrovna rozzuřil.

A to si říká můj amici, přítel, darebák jeden! Zlostí zatínal pěsti. Sice jsem vždycky na něm viděl něco divného, rozhodně se nechoval jako žádný jiný exorcista široko daleko. Také mluvil podivně strojeně, jak kdyby horlivě studoval staré knihy, zamiloval si jejich styl psaní a horečnatě hltal.

Jenže já se teď na vlastní oči přesvědčil, kterak se v poezii vyjadřoval úplně přirozeně, dokonce až tak, že si nejsem jist, jestli opravdu četl to, co četl, a jestli skutečně držel jeho dílo, ne nikoho jinému - tohle se mu absolutně nepodobá!

Ovšem po nějaké době už nedokázal v sově skrývat vztek i rozhořčení, jaké pociťoval.

Ale že by v sobě svou vzletnou mluvou zastíral zrovna tohle, to se mi nechce věřit! Takový na první pohled slušný muž, a pomýšlet na takové nemravnosti, fuj!

Že mu není hanba!

Ani nechci vidět, jak ten jeho samozvaný exorcismus vůbec probíhá!

Nicméně si obdržený sonet ještě jednou přečetl. Nedokázal uvěřit takové Epifanově upřímnosti, vždyť on napsal intimní poezii! Navíc tak zvrácenou, o tomto by přece žádný slušný exorcista neměl snít - nebo snad ano?

Navíc se k tomu v duchu dohadoval s portály, které jej před otevřením útlé knížečky varovaly, aby se vyhnul zmínkám o nějaké princezně či královně - přesto prvá báseň o nikom takovém nepojednávala. Zato na její skutečné téma Fabrizia vůbec nepřipravily.

Pravděpodobně se v něm právě probouzela horká krev, když na ně spílal, takto rozezleného ho již dlouho nikdo neviděl - možná tak Latiffe v jednom z minulých životů, jakmile se k ní zachoval jako velice přísný manžel, ale jinak ne.

Takovou povahu nejspíš zdědil po italském otci, zabývajícího se astronomií, pozorujícího hvězdy a tímto koníčkem zakrývajícího svůj hněv i temperament, ovšem ne vždy - stejně jak jeho syn alchymista někdy neuhlídal své emoce vykrystalizované do občasných bouřlivých afektů.

Zrovna si na něj Fabrizio vzpomněl, načež poklekl na zem, sepjal ruce, podíval se směrem vzhůru: „Mio padre, otče můj, vy to vidíte. Varoval jste mne před hříšnou poezií, já však vaše slova nechápal." Po chvíli se postavil na nohy. „Teď ale konečně chápu, jak jste to myslel. Stačilo mi málo, abych pochopil."

Teď už jen doufal, že se vymaní ze změti nejrůznějších pocitů a vytvoří si na Epifana i jeho verše jasnější názor.

♦♦♦

„Takže, Alejandro, navrhuješ, abychom jeli do vesnice Ferro di Caballo?" otázal se Cassio.

Dívka přikývla, kouzelná podkova totiž svítila stále jasnější září, podle čehož poznala, že mládencův kůň byl naživu a přežil bez jakékoliv úhony. Něco jí zároveň říkalo, že Starrito určitě k pánovi dorazí sám.

Mezitím si také vzpomněla na zbytek původně třicetičlenného stáda, z nějž po řádění Temného zabijáka zbylo jen pět klisen včetně Alejandřiny kobylky Zorry.

Dařilo se jim vůbec v době mé nepřítomnosti dobře?

Vzápětí se rozhodla, že by se mohli u dívčiných pastvin stavit cestou. Leč požádala Cassia, aby černovlásce řekl, co by na nich uzřel, když nebohá dívenka přišla o zrak a mládenec jí ho medokázal vrátit, ač se snažil sebevíce. V souvislosti s tím se oba mladí lidé domlouvalo, kterak strakatého koníka osedlati.

„Zkoušel jsem si na něj sednout, ovšem se se v něm příliš dlouho neudržel, takže jsem spadl a zlomil si ruku. Naštěstí se mě ujal jeden stařec, než já mezitím objevil své léčitelské schopnosti, a pak si samozřejmě poradil sám."

Míšenka měla pocit, jako by onen stařík byl v minulosti mistrem Floriána Dantése, nežli se po jisté nešťastné souhře náhod v jeho životě nedal na poustevnický život. Zkusila se zeptat Cassia. Mladík však nevěděl, jen podotkl: „Možné to je. Něco mi říkalo, že ho odkudsi znám. Ale moc jsem o tom nepřemýšlel, v tu dobu mne totiž zajímal ten můj úraz, taky Starrito, Zorra a ty."

„No, vlastně, abych řekla pravdu, co jsi čekal jiného, když ses na mé klisně posadil do dámského sedla?"

Mládenec si uvědomil, jak krkolomným způsobem se škrábal na koňský hřbet a nedokázal na něm klidně sedět, natož zvíře pod ním nějak ovládat.

Avšak zřel, že svou společnici, soudě dle jejího výrazu v obličeji, pobavil - usmála se totiž od ucha k uchu a radostí zatleskala. Leč vzápětí navrhla, aby se vydali na cestu, navíc si přála se posadit dopředu. Cassio se jí samozřejmě snažil něco takového rozmluvit, vždyť neviděla! Nejspíš si však jen o ni dělal starosti, než že by Alejandře nedůvěřoval.

„Neboj, intuice mne povede," uklidnila mladého muže. „Navíc ty můžeš sedět za mnou, držet mi ruce a zezadu mě navigovat."

Konečně pochopil, že svá slova myslela vážně, tak s dívčiným návrhem souhlasil.

♦♦♦

Enrique nutně potřeboval inspiraci ke svému gobelínu. Byl skálopevně přesvědčen, že by ji nalezl v Joaquímově utajeném obrazu. Jenže společník se stále z jakéhosi neznámého důvodu zdráhal. Za svou kariéru totiž lidem ukázal tolik maleb, často i s velmi znepokojivou tematikou, již tolikrát znázornil něčí muka, nemusel se tedy za nic stydět - neustále se vymlouval, že tohle by vojevůdce neměl vidět, přitom si u mladého umělce zvykl už na všelicos.

„Už u těch dvou obrazů s paní generálovou na bitevním poli se zemí zalitou krví pod mrtvými těly všech padlých a ukřižovanou poručicí se zavázanýma očima jsem se bůhvíproč klepal, co byste na ně říkal," vysvětloval talentovaný světlovlásek.

„To sice ano, ale ne tolik, co u toho, jejž přede mnou tak urputně tajíte," opáčil ten druhý. „A u tamtěch jsem se víc bál já, aby je náhodou nezahlédla má señorita, hlavě u dámy s kordem, k níž chovala zvláštní bázeň i nenávist zároveň."

„To jste mi zrovna připomněl práci pro jednoho zákazníka, který si ode mne objednal hned čtyři obrazy a já to pro něj s velkou láskou udělal."

Vypravoval o vztahu s jedním vášnivým sběratelem umění, ale také bláznem do magie i esoteriky. Celý se do něho úplně zamiloval, měl co dělat, aby lásce k němu nepropadl, takže s ním udržoval svazek bez jakýchkoli do něj vstupujících citů, zkrátka takový, jaký mezi dvěma mužskými přáteli obvykle býval. Tu se svěřil i pan Calderón, že se mu podobně líbil jeden důstojník.

Oba gentlemani tudíž bojovali se svými tužbami ke stejnému pohlaví. Akorát s tím rozdílem, že si některý z nich dvou i tak dokázal najít snoubenku, mít imaginární kamarádku, kterou si jednou dokonce vyrobil v podobě hadrové panenky. Malíř sice nikoho nepožádal o ruku, ovšem - vlastně si někdy o nějaké ženě též nechával zdát, avšak, na rozdíl od bělocha s knírkem pod nosem, pouze po dobu, kdy nějakou maloval, pak si však stejně snil o muži. Nejspíš i v tomto se mohly setkat jisté společné vlastnosti obou pánů, zároveň určité rozdíly, a přesto si rozuměli.

Leč po určité době se mladík vrátil k tématu, kterým chtěl začít konverzaci původně: „S radostí jsem vše namaloval podle jeho přání. Jenom si dělal starosti, jak pan Dantés přijme jedno plátno, které mi přišlo moc obyčejné. Ale já jaksi neměl potřebu do něj zakomponovat jakékoli zbytečné detaily."

Tu se, malířovým slovům naslouchající gentleman v uniformě, neváhal ozvat: „Señore Del Chiaro, vy si vždycky najdete důvod ke svým obavám, viďte?" Načež opět přišel se svou prosbou: „Tak už mi ten obraz, který bych rád z celého srdce viděl, prosím, ukažte. Vždyť se nemáte za co stydět, malujete přímo nádherně! Načpak tedy takové rozpaky?"

„Ovšem, že mám. Vsaďte se se mnou o co chcete, klidně i o milion argentinských pesos - ne, samozřejmě tolik peněz u sebe nemám, ovšem, víte, jak se to říká - že se vám ta malba určitě nebude líbit!“