Jedné noci se nenápadně vykradla z domu rodu Juarézů, přičemž vyskočila z okna. Dala si velký pozor, aby se při pádu nezranila. Na to, jak si o ní Enrique myslel, že se zbláznila, si paradoxně počínala racionálně, každý svůj krok si promýšlela nejméně sedmkrát - tomu všemu ji naučila věrná služba vlastenecké armádě. Absolutně si nedokázala představit, kdyby se nenacházela po boku generála Calderóna jako jeho poručice.

Sice samozřejmě oba postupovali velmi tvrdý výcvik, aby se vypracovali na tak vysoké posty, ovšem jakmile v pár jistých okamžitých nevjeli v sedle svých koní mezi rozzuřený dav rozbouřených civilistů ani se nenalézali na válečné frontě, se její snoubenec vyznačoval velkou nerozhodností. Kolikrát ho jen přesvědčovala, aby už konečně učinil nějaké rozhodnutí?

Také jej utěšovala ve chvílích, ve kterých se s menšími či většími úspěchy snažil krotit své emoce. Že muže něco trápilo, poznala ve chvílích, kdy se s jistou melancholií ve výrazu tváře procházel po hlavní chodbě vojenské kasárny sem a tam či se z malého okna díval na noční nebesa ozářená matkou Lunou a posetá zářivými hvězdami; nebo jakmile se právě potají, mimo dohled ostatních vojáků, věnoval šití i vyšívání. Možná, že by bez ní nebyl absolutně nikým.

Teď ale ležela znavená na zemi, útěk ji velice vyčerpal. Teprve nyní si uvědomila, že koně zapomněla u své paní, které se zaprodala, nechala se jí ovlivnit snad více než rusovlásčin snoubenec, dokonce tak, že ona bez jakéhokoliv zaváhání dokázala splnit rozkazy temné señority. Kolikrát šla a přání démonické upírky vyplnila, zatímco Enrique přemýšlel a váhal, také viditelně potlačoval city deroucí se na povrch, s nimiž kdesi uvnitř sebe bojoval?

Přesto postupem času cítila, že služba šerifce na ni velmi působila, jako by si vojačka začala uvědomovat, jak se postupně vzdalovala sama sobě a její konání byla pravým opakem opravdového charakteru. Bartholomea mladou poručici jistojistě poznamenala velice významným způsobem. Žena si však v době svých prvních pochybností existenci nějakého nepříjemného pocitu nedokázala nikterak připustit.

Ne, to nic není, ona rozhodně za nic nemůže, říkala si neustále v duchu. Snažila se za každou cenu popřít vinu té, na niž se mladý pár spoléhal v období nepokojů. Proč bych ji měla podezřívat z toho, že si najednou v její přítomnosti připadám nejistá? Vždyť si to nezaslouží!

A přesto v ní, jakmile uplynul již nějaký ten čas, začala vidět hlavního viníka svých nelichotivých stavů. Leč nedokázala před dámu hrdě předstoupit a vyložit jí, co rusovlásku tížilo, pro takový čin najít odvahu jako pro boje na bitevním poli. Navíc - dokázala by dobrovolně z vlastního rozmaru opustit jediného muže, kterého milovala? Vždyť ona jej měla ráda snad mnohem více než on ji!

Stejně tak ale posléze učinila, když si uvědomila, že se zde cítila nesnesitelně a musela se tudíž odhodlat k ráznému kroku, protože, ač se snažila být démonické upírce věrná, stavět se do role ženiny služebnice, zřela, kterak o ni černovlasá míšenka ztrácela zájem, odsouvala na vedlejší kolej. Pořád se v duchu upínala na Cassia, jehož si za nastávajícího úplňku chtěla vzít. Ještě k tomu si přála, aby během ceremonie pomáhal pouze Enrique, jak kdyby  Dafia zničehonic přestala existovat. Často volala jeho jméno, dokonce i při zkoušení svatebního šatu, zatímco její už tolik ne.

Hledala tedy způsoby, jakými na sebe upoutat pozornost - napsat vzkaz a někde ho zanechat? Ovšem kdykoliv vzala do rukou brk lehce namočený do kalamáře, hned si vše rozmyslela. Chtěla proto zaklepat na dveře, zeptat se: „Señorito, nepotřebovala byste náhodou s něčím pomoci?" Jenže stačilo jenom projít kolem a odvaha se náhle vypařila jak pára nad hrncem.

Po čase usilovného přemítání však pohlédla naproti oknu své komnaty a dala si ruce v bok.

Tak když nikoho nezajímám, uteču odtud a nedám o sobě vědět, jelikož jsem najednou pro všechny vzduch.

Proč bych měla, stejně by si mně ani jakéhokoliv mého dopisu, oznámení, čehokoliv nikdo nevšiml?!

Stejně mě všichni jenom přehlížejí. Přitom jsem nikomu nic špatného neudělala!

Vzápětí si na cestu zabalila ranec s nejnutnějšími věcmi - to je ono! Možná mohla působit jako blázen, jenže ona jen šla za vlastním štěstím.

V hlavě se jí promítly všechny události vedoucí k přítomnému okamžiku. Na chvíli zalitovala, že s sebou nevzala svého snoubence a nechala napospas rozmarům té ženské, ale uvědomila si, jak před odhodláním k definitivnímu činu za ní dolézal, avšak důvod neznala.

Možná si jej ovšem temná paní jen šikovně omotala kolem prstu, nejspíš na něho použila nějaké kouzlo černé magie, určitě by něčeho takového jako nadpřirozená bytost mohla být schopná. A přesto - i z tohoto důvodu na něj zkoušela zapomenout - v muži, jemuž celá léta, možná i desetiletí, plně důvěřovala, začala vídat jistou faleš.

Vždyť bojovala sama se sebou, natož aby měla ještě s ním, jakmile se v něm přestávala orientovat, tudíž se přestala zajímat o to, jestli mu nebude chybět. Proč, když se pro všechny stala vzduchem? Odešla tedy mlčky bez žádné společnosti ani doprovodu, neměla žádný směr, utíkala stále na sever, stále za nosem, co jí síly stačily.

Bylo to tak jednoduché, škoda, jsem jenom něco takového neudělala již dříve. Neustále si říkala, co kdyby se náhodou stalo to či ono, kdybych utekla, co by si beze mne počal?

Nejspíš už o mne přestal jevit zájem, jako by na mě dočista zapomněl.

Její myšlenky se neustále točily v kruhu, z něhož nebylo úniku. Teprve teď, paradoxně ve chvíli posledních sil, si uvědomila, že nad nimi zvítězila. Stále ležela na zemi mezi suchou travinou, vedle sebe položený ranec. Pomalu zavírala oči, cítila se vyčerpaná, dehydrovaná, jelikož se za celou dobu, soustředěna na svůj čin, ničeho nenapila. Ani netušila, kolik dní se již nacházela na dobrodružné výpravě a kolik mil cesty překonala. Hlavně, že nakonec hrdě vypnula hruď. S tímto pocitem i vědomím vyhrání vleklé vnitřní bitvy také chtěla zemřít, pokud by na travnaté pláni náhodou skonala.

Přesto nějakým zvláštním způsobem přežila, avšak padla do zajetí. Šel tudy totiž nějaký maskovaný muž všimnuvší si spící bělošky v kabátku i sukni z hrubé látky a vysokých botách. Využil stavu bezvědomí, do nějž mezitím stačila upadnout, za nohy odtáhl do své sluje.

♦♦♦

Konečně procitla, ovšem nic kolem sebe neviděla, měla totiž zavázané oči. Pociťovala tlak napnutých svalů na pažích, zkoušela jimi pohnout, jenže marně, spíš si ublížila než pomohla, div nevyjekla bolestí, natož když se mladé poručici do zápěstí zařezávaly provazy, jimiž byla přivázána k velkému dřevěnému kříži tak, že na jednom vrchním spočívala hlava a na dvou vodorovných její ruce; nohy visely volně dolů.

„Á, kočička se probudila a brání se," řekl trýznitel, zatímco si brousil nože. „Ale napřed jí dám napít, suché a žízní popraskané rty mému srdci příliš nelahodí.

„Kdo jste a kde to právě jsem, co se se mnou jenom děje, co mi chcete provést?" zeptala se, jakmile se aspoň trochu vzpamatovala.

„Á, kočička je nějaká zvědavá, však se to brzy dozví." Snažil se ze všech sil potlačit ďábelský smích pomalu se deroucí z jeho hrdla. Vždyť by se jím jinak prozradil, kdyby s ním tak urputně nebojoval!

Cože? On mě zná? Nebo - proč takové oslovení? přemýšlela v duchu, leč nedokázala najít odvahu se zeptat nahlas.

„Kočička ale napřed dostane napít, chystám si pro ni malovaný džbánek, z něj se jí bude určitě pít hezky." Hned se jal vše vykonat, na chvíli sundal Dafie šátek z očí, aby na ukázané karafě mohla zřít obrázek mladé dívčiny pasoucí koně. Poručice zpočátku nevěděla, na jaký objekt zaostřit zrak dřív, jestli na onen detail na nádobě či interiér jako celek. Snažila se tedy postupně rozeznávat objekty nacházející se kolem vlastní postavy, zřela pouze skromně vybavenou místnost a maskovaného muže v tmavém oděvu. Zvažovala, zda jej nepožádat aspoň o chvilkové odhalení, avšak vzápětí nasucho polkla, dotaz si raději nechala pro sebe.

Poté, jakmile se napila, znovu zaostřila na krásnou detailní malbu, mezitím co únosce rusovlasé bělošce pověděl, že ji namaloval sám. Žena si hned nato uvědomila, že jí ta postava mezi vznešenými oři připomínala Alejandru - Dafia černovlasou míšenku znala jako malé děvčátko - byla totiž od ní o deset let starší. Velmi dlouhou dobu společně jezdily v sedlech svých ořů a trávily čas, stala se pro ni jakousi tetičkou, než poznala Enriquea a odešla s ním do vojenské kasárny i na válečnou frontu - od té doby se již neviděly.

„Díváte se na tu dívenku, že ano?" pravil, přičemž vypadal, jak kdyby ženě četl myšlenky. „Ach, jakou krutou smrtí skonala, navíc tak mladá, zemřela v pouhých šestnácti letech." Uměl dovedně předstírat lítost, paradoxně ji zabil právě on a na stejném místě, jako nyní mučil její přítelkyni. „Jedinou památkou na ni budiž revolver, z něhož chtěla vystřelit, když mě viděla v temnotě a spletla s nějakým kriminálníkem, protože v onom okamžiku přišla o většinu svého stáda, o nějž pečovala s láskou až nadpozemskou."

Dafia se cítila zmatená, Temný zabiják si s ní jaksi pohrával, chtě svou oběť zmást a sleduje měnící se mimiku v jejím obličeji. Přitom také povídal, jak Dafiu nenápadně pozoroval v době, kdy ještě žila v domě rodu Juarézů, vyčkával na pravou chvíli, jelikož toužil po jím ukřižované vojačce majetnicky, požitkářsky, ba přímo sadisticky. Trýznění nebohé ženy si zkrátka pečlivě dopředu naplánoval a nyní z celého srdce užíval.

„Ale proč vám tady povídám o jedné bezvýznamné pistoli, beztak v ní nejsou žádné náboje. Mám tu totiž vás, kočičko, proč bych pro vás vůbec nabíjel svůj kolt?"

Poručice nějakou dobu nad tím vším, co vnímala, usilovně přemítala, leč se nakonec maskovaného pána v tmavém oblečení dotázala: „A nepustil byste mne, prosím, když mě máte z nějakého důvodu, který mi jistě tajíte, tak rád?"

Mučitel neodpovídal, ale přec si řekl v hlavě: Na onu chvíli jsem čekal - kočička mne poprosí o slitování, načež mi připomene, že zapomněl - teda já ho schválně opomenul - na jeden veledůležitý detail.

Znovu dámě šátkem zavázal zřítelnice, avšak jiným – na což právě myslel – také její rty. Teď už rozhodně nemohla promluvit, jakmile se o něco takového pokoušela, pouze nesrozumitelně brebentila a z těsného utažení látky jí bolely koutky.

„No, vidíte to, kočičko? Vlastně už nevidíte, tak nic, ale stejně,“ povídal zločinec. „Já vám zapomněl nasadit roubíček, takovou veledůležitou věc, jak jsem jenom mohl?"

Co si to ke mně dovoluje? Nebýt spoutaná, hned bych mu jednu dala!

Já že jsem pro něj kočička? Já mu dám, mne takhle provokovat a se mnou si zahrávat!

Mít tak po ruce zbraň, bych ho rozstřílela na maděru, hošánka jednoho!

To už si teda dovolil moc!

To mu nedaruji!

Prudce vykopla nohama do vzduchu, doufajíc, že tím agresora udeří, jakmile se předtím, kdy se na něj mohla ještě dívat, nacházel velice blízko ní. Snažila se ale marně, pouze se zbytečně vysilovala.

Mezitím však, sotvaže si věznitel svou oběť takto připravil, si odeběhl do ateliéru, ze zásuvky svého stolu vytáhl sáček s omamným bílým práškem, aby se dostal do jakéhosi transu, který potřeboval pro své malování. Již si chystal stojan s plátnem, paletu i akvarel. Rozhodl se totiž, že vytvoří podobenku poručice co nejbližší poloze, ve které se nacházela, a že si s vlastním žabikuchem, mučitelovým věrným společníkem popovídá až poté, co nadejde ta správná chvíle k jeho promluvě plné krve i bolesti.

Přichystám si ho na horší časy, teď ne, přičemž držel štětec v ruce, ladnými pohyby tvořil umělecké dílo, připadal si právě jako ve vysněném ráji, doslova chrochtal blahem.