Stříbrný hřebec Starrito zrovna hledí na svého umírajícího otce. Nalézají se v jakémsi neidentifikovatelném interiéru s oprýskanou omítkou, až lze místy mezi zdmi natřenými jednou barvou spatřit starou původní malbu. Panuje tu velmi ponurá atmosféra. Grošákův předek se nachází v kleci svázaný trnitými úponky růže šípkové. Jeho nejstarší syn se na něj ustaraně dívá, nemoha mu pomoci.

„Bohužel mně není dopřáno zde, na tomto světě, déle žít, bolest sílí stále více a dny se krátí," praví uvězněný oř. „Udělám sice radost svému nepříteli, ač nechci, jenže - co jiného mi zbývá?"

„Ne, otče, to mi neříkejte!" odpovídá potomek se žalem v srdci. „Nesmíte zemřít!" Hřebci se v oku zaleskne slza smutku. „Nebudete chybět nejen mně, ale i mému bratrovi a dvěma sestrám!"

„Ach, ano, pravdu díš." Starý kůň totiž před svým únosem žil na Alejandřiných pastvinách, měl zde kolem harém z kvarteta krásných klisen a každá mu porodila po jednom hříběti, z nichž si poté každý z nich v dospělosti za pána vybral toho ze Čtyř statečných, ke kterému nejvíce přilnul - tak Cassio získal stříbrného Starrita, Fabrizio bílého Meteorita, Latiffe zlatou Concordiu a Sanchia černou Tizianu.

„Nemám zavolat tetu Zorru, aby vám pomohla?" otáže se starostlivě grošovaný černohřívák věřící v sílu otcovy strakaté sestry. „Její majitelka je Hvězdná pastýřka, ta určitě pohovoří s nebesy, aby mi ji poslala spolu se mnou, až k nim dojdu, abychom sem mohli docválat oba. Dva koně přece zvládnou víc než jeden!"

Nežli se však mladší z nich naděje, již zří kovově lesklou čepel v ruce nějaké tajemné postavy ve volném oděvu, nejspíš šatech. Najednou se vše zahalí do mlhavých oblak, přes něž není vidět absolutně nic. Sice se na chvíli rozestoupí, jenže pak ukáží pouze Starritova lidského přítele, mladičkého kavalíra ve vestě třímajícího v rukách růženec a odříkávajícího nějakou modlitbu.

Šedivák dlouho neměl takto živý sen. Navíc se nikdy předtím nerozpomenul na otcovu tragickou, možná i násilnou smrt - nebo snad ano? Každopádně tento střípek minulosti posléze, v průběhu času, vytěsnil jako bolestnou retrospektivu, aby se už ničím takovým zbytečně nezabýval a pozvedl tak svou koňskou hlavu do budoucího života slibujícího jistou naději? Těžko říci. Právě si uvědomil, že skončil jako rituální oběť někoho velmi zlého. Dotyčný jistojistě musel mít takový charakter, protože kdo by jinak úmyslně týral koně, natož vznešeného rodu a modré krve? Pravděpodobně se mohlo jednat o nějakého sektáře, a pokud skutečně nosil šaty, tak spíš sektářku.

Rmoutil se také, že señora Cannise, svého pána, dlouhý čas neviděl. Představoval si sám sebe, že až dostane svobodu, určitě se za ním vydá. Bohužel se již stačil sblížit s Cellariem, vraníkem s ohnivými kopyty, nerad by jej tedy opustil. Mnohokrát přemýšlel, jestli by ho nevzal na výpravu s sebou, když na něm viděl, jak se pro vlastní paničku trápil, s jakou radostí by s ní komunikoval, ale ona mu v tom neustále zabraňovala.

On by si rád popovídal, pro sebe vybojoval svobodu, řídil se vlastním srdcem. Ovšem majitelka s nim spojila jakési neviditelné pouto, které nedovedl nikterak přetrhnout, ač se snažil sebevíce - vždy, jakmile se o to pokoušel, narazil na silný odpor, bariéru z černých křídel padlých andělů i umrlčích lebek obklopených ohněm s mnohem větší silou i intenzitou než černému koni vyzařoval z kopyt. Navíc - k jakému oři by Bartholomea přicházela se vyplakat a položit ruce do hřívy, koho by hřebelcovala, čí srst pohladila, když na ni přišly ty její chmury?

Hřebec, i kdyby uměl bojovat s temnou magií, i kdyby ho k opuštění stáje domu rodu Juarézů nevázalo absolutně nic, by žádný takový čin nedokázal už jen z principu - který kůň dovedl dobrovolně opustit svého pána, pakliže jej nebil ani nijak fyzicky netýral? Vždyť na něj jeho paní, nepočítaje tu magickou nepropustnou hranici dělící ho od majitelky, nikdy nevztáhla ruku.

Rozhodl se tedy zůstat, nechť volnost prozatím zůstane jenom Starritovi! Vždyť statný grošák potřebuje milovaného Cassia vidět a běžet tryskem až k němu!

♦♦♦

Florián se právě o Alejandru dobře postaral, neboť jí nejen dělal oporu, ale i z jedné tlusté větve pohozené na zemi u stařičké chalupy, kde si ji vzal k sobě, vyřezal hůl s koňskou hlavou na jejím vrchním konci, aby se o ni mohla opírat a se s ní orientovat v prostoru.

„Nikdo by neřekl, že něco takového vůbec dovedu. Každý mě má za boháče z velkolepého sídla a muže s nosem věčně zabořeného kniha a posedlého tajemnem i esoterikou," povídal vlídným hlasem. „Ba právě na pár, řekněme, vyvolených působím, jako kdybych byl jejich svrchovaným pánem, nejspíš podle toho, kolik třeba vím o Čtyřech statečných, ale nejen těch - i o jiných frakcích, jež se zrodily společně s nimi nebo v okamžicích blízko nich."

Tu dívka, sedící klidně u zurčící řeky, oznámila, že jí pan Dantés taktéž připadal jako někdo vysoce postavený - vždyť přece mezitím tak krásně pečoval o Cassia, radil mu, nechal odpočinout, zatímco si ji odvedl, aby černovlasé míšence dělal společnost, pomohl se vzpamatovat. Určitě musela prožít nějaký šok, když poslední věcí, kterou viděla, se pro ni stala hrozivá čepel Temného zabijáka z pastvin namířená přímo proti dívčiným očím.

Onu scénu si pamatovala do nejmenších podrobností - kterak byla unesena, spoutaná s roubíkem v ústech. A on si zas do jedné stěny místnosti dívčina utrpení vytvářel zářezy za každou svou vlastnoručně zabitou oběť, pečlivě spočítal, plánoval, jakým způsoben k nim určitě brzy přibyde další. Potom ten žabikuch, silná bodavá bolest, proměna světa plného barev i kontur předmětů v něm se nalézajících v jednolitou čerň.

Slyšela, jakým způsobem si trýznitel nahlas povídal sám se sebou: „Mám se hladově dívat na krvavé studánky v celé své ohavné kráse, ovšem mému zraku lichotící? Či vzít kus látky a místo nich zřít dvě karmínově rudé skvrny do ní se vpíjící?"

Samozřejmě si též dokázala vybavit svist vrhacích nožů nacházejících cíl v místech na zdi nad jejím pravým a levým ramenem. Nakonec vydechla naposledy, jakmile jí náhle silně zabolelo na hrudi. Naštěstí si dívky všiml mladý kavalír, neváhaje využít vlastních léčitelských schopností.

„Nebojte, brzy se k němu vrátíte," pravil muž v saku i vestě. „Aspoň víte, jak moc vás miluje, že dokázal obětovat tolik energie jen pro vás, přál si, abyste zas mohla vstát na nohy, i když asi už nikdy neuvidíte a on nejspíš těžko najde sílu, aby vám vrátil zrak. Stačí, že uzdravil srdce, čímž vám zachránil život, to je hlavní.“

Již od počátku jsem věděla, že mě má tuze rád, akorát si nechtěl své city ke mně přiznat!

Vzpomínala na chvíle jejich krátké společné cesty i dobu v penzionu U Bílé laně, přála si, aby nastaly zas, samozřejmě nerušené žádným nebezpečím ani ničím taková. Ona se k němu tulila, chtíc dát otevřeně najevo, jak po něm toužila, on ji však odmítal. V té době měl plnou hlavu její starší sestřenice Sanchii, nechtě se jí pro nic na světě vzdát.

Teď ale o ni nejevil pražádný zájem, nezajímal se o ni, zato poslední dobou myslel jen a pouze na Alejandru.

Litoval, že si mladičkou pastýřku původně nechtěl pouštět k tělu. Přitom pro něj udělala více než princezna se závojem. Co s nejmladší ze sester rodu Juarézů vůbec zažil? Přesto se stala jeho snoubenkou.

Ovšem Alejandra mu společnost dělala, i kouzelnou podkovu - jediné spojení se ztraceným koněm Starritem - věnovala ... Právě si o dívence nechával zdát, kochal se obrázky ze společných vzpomínek. Snil o společném životě, i o tom, že ho dívenka bude na cestě provázet až do zdárného cíle. Představoval si, jak Alejandřinu strakatou kobylku seznámí s hřebečkem.

Budou se mít také tak rádi jako my, jakmile se setkají?  Zamlaskal blahem z té snové představy. Během komunikace s darovaným amuletem zjistil, že se stříbrného koni nic nestalo a žil dál, vibrace sílily, podkověnka zářila, naděje na hřebcův návrat se začaly zvyšovat.

Cassio se převelice zaradoval, zhluboka vydechl úlevou. Sice mezitím zapochyboval, zda jeho dlouhá výprava za hřebcem nebyla zbytečná, vzápětí si však uvědomil, že nikoliv – zkrátka potřeboval vyrazit na toulky krajinou širou, aby poznal, koho doopravdy miloval.

Osud mu koneckonců přiřkl Sanchiu, vždyť Statečný přece musí spojit síly se Statečnou, aby spolu tvořili magický pár, který se v magických schopnostech i vnitřním kouzlu vzájemně doplňuje, třebaže mohl něco takového objevit jen jeden z nich, ovšem - co když bude chtít navěky věků zůstat s Hvězdnou pastýřkou? Přestože ji znal o dost kratší dobu než udatnou pistolnici, seznámil se s ní vlastně úplně náhodou, počal si být jist, že se pro něj stala tou pravou.

Několikrát ho totiž v průběhu daleké i strastiplné cesty za poznáním sebe sama přesvědčovala, aby ji následoval. Nevzdala se jej, ačkoliv byla stále odmítána. A on, upřímně řečeno, párkrát o šestnáctileté míšence tajně snil, jak vedle ní ulehne na lože a vyhledá její náruč – akorát si nalhával, že ne, zatímco bojoval s tajnými tužbami i hlasem svého srdce; nepřál si Alejandřinu starší sestřenici podvést, ublížit vztahu, který s westernovou princeznou uzavřel. Teď rozhodně dostal příležitost, kterak upřímně dokázat vlastní city, jakmile musel začít o předtím poměrně samostatné děvče starostlivě pečovat.

Mládenec si všechno, co se mu nyní honilo hlavou, představoval do nejmenších detailů, celou společnou budoucnost. Během svých myšlenek si ani jednou nevzpomněl na dívku, se kterou se ještě nedávno zasnoubil. Bohužel si však rozpomenul, jakmile pohlédl na prsten na levé ruce.

Proč jsem se s ní vůbec chtěl oženit? Skutečně ji měl až takto rád? Nebo si přál si Sanchiu vzít za ženu jenom kvůli jakémusi dávnému proroctví určujícího nám osud?

Tak co potom znamenala ta má láska a vřelost? Opravdu jsem něco takového v sobě pociťoval, či si vše jen nalhával, tvrdil, jak ji miluji, přitom mé srdce pravilo pravý opak?

A přece se dokázal rozhodnout, prudce tedy si sundal šperk z prstu, odhodil někam pryč, aby už nepotřeboval myslet na, jistým způsobem omezující, pouto uzavřené se Sanchiou. V tu ránu k němu přišla Alejandra obklopená bílou září, Florián ji vedl za ruku směrem k Cassiovi. Dívka v ruce držela hůl, našlapovala velice opatrně. Kavalír si v duchu představoval, kterak by jí rád upřeně pohlédl do očí, kdyby v nich měla aspoň trochu jiskry; ovšem nemohl, neboť přes ně nosila černý šáteček.

Pakliže by si jej sundala, stejně by místo dvou hvězdiček zřel krvavé studánky, na jejichž zhojení mládencovy síly nestačily, což si rozhodně nepřál. Už tak viděl dost: vždyť mu bohatě stačila ta smrdutá kobka, kterou procházel i v níž pastýřku nalezl. Bojoval s mdlobami, jež by se zajisté vydraly na povrch, kdyby Cassio přinejmenším nezkoušel hrdě vypnout hruď, potlačit veškeré negativní pocity a stavy, jež se s poměrně velkou intenzitou draly na povrch.

Jenže mladík chtěl se sebou samým i s podmínkami okolního prostoru za každou cenu bojovat, aby nakonec za odměnu získal trofej svých snů a mohl se k ní láskyplně přivinout, obejmout, dokud mladice neucítí teplo vyzařující z jeho mužného těla.