Latiffe velice dobře věděla, že kdysi dávno i přes výslovný zákaz svého manžela vyšla na ulici cestou do katedrály dát jedné černovlasé žebračce pár pesos na přilepšenou a pak šla na mši - její choť je s ní vůbec nenavštěvoval, protože mu církev ani křesťanství celkově nic moc neříkaly. Ani by je vlastně nemohl uznávat, když se zabýval alchymií. Ale nyní se žena podivila, že si na toto vzpomíná ve větších detailech než kdy předtím.

Také, jakmile náhodou měla Fabrizia plné zuby, se nenápadně vytratila ze sídla, ve kterém žila, oknem, osedlala zlatou klisnu Concordiu a vyjela si na projížďku. V těchto momentech pociťovala svobodu, jako by ji nic netížilo - maximálně sukně ženiných bohatých šatů včetně šněrovacího korzetu i těsného živůtku. Potom samozřejmě, kdykoliv muž na něco přišel, pro trest obvykle nechodil příliš daleko.

Jenže, co to bylo nyní? Právě se totiž nacházela na francouzském dvoře a pobíhala s dvorními dámami mezi záhony i fontánami zámeckého parku. Najednou se cítila čímsi fascinovaná, momentálně vůbec svým společnicím nevěnovala žádnou pozornost - zrovna zdobenou branou vedoucí do areálu velkolepého zámku vešel záhadný jezdec, možná se mohlo jednat i o jezdkyni.

Zlatovlasé dámě ten člověk připadal velmi zvláštní - nevěděla, zda se jednalo o ženu či muže. Příchozí měl sice dlouhé černé kadeře, ale zároveň na sobě uniformu s generálskými odznaky i kord u pasu. Chtěla mu pohlédnout do tváře, viděl rty i líce v plných barvách - bohužel nosil šátek zakrývající celou dolní polovinu obličeje a nikdy si jej před ní, ani před nikým z rezidence, nesundal. Přesto se do tajemné bytosti zamilovala hned na první pohled.

Po nějaké době už myslela pouze na něj, až si představovala, jak si s ním někdy zatančí na plese. Jelikož přijížděl pravidelně - po jeho motivu se v žádném případě nepídila, ani modroočku nic takového nenapadalo, hlavně že dorazil - moc dobře věděla, kdy jej uvidí. Najednou odmítala společnost jednoho inteligentního pána s věrným sluhou, se kterým si v tomto životě ráda povídala.

Pohnula sebou. Právě pochopila, co dámu z vyšších kruhů táhlo k Floriánu Dantésovi. S gentlemanovou minulou reinkarnací totiž trávila čas, zajímala se o jeho knihy, když zrovna nebyla s dvorními dámami, za Fabrizia se provdala až v té další. Tato skutečnost také vysvětlovala, že si Latiffe Floriánův služebník našel, dokonce neváhal ani s květinou v ruce vtrhnout do její komnaty.

Ovšem - z jakého důvodu se po něm jednoho dne ohnala nožem? Odkud se vzala náhlá ženina nevraživost? Ona, ta, která uměla upřímně milovat, úplné ztělesnění anděla se zlatavými vlasy v bílých šatech, a zachovat se takto? To se jí rozhodně nepodobalo!

Navíc ten jezdec vznešené krásce velice připomínal Sanchiu - ty její zelené oči, na které v dalším životě narazila u katedrály. Jednou se oblékla do uniformy, podruhé do roztrhaných šatů, odvážná i nevinná zároveň. Vždyť ji milovala a obdivovala, proč na ni před nedávnem vůbec žárlila? Nějaký pádný důvod sice měla - že míšenku spatřila s Epifanem. Kdyby se tam tento pán nenachomýtl, asi by nedovolila, aby do srdce dámy aristokratického původu pronikla křivda i zášť.

Když ještě neležela v trávě a neviděla před sebou obrázky minulosti zahalené do růžových obláčků tvořících jakýsi portál, vysvětlovala si to jako že manžel nechal Latiffe napospas osudu v honosné vile, aby se žárlivostí v nitru sledovala objímající se mladý pár.

Nikdy nedovolila, aby někdo z dam či mužů usiloval o získání jejího srdce, protože příchozí k sobě jakýmsi zvláštním způsobem přitahovala obě pohlaví – každý v ní jaksi viděl toho, koho si pod černovlásčiným tajuplným zjevem představoval; a Latiffe ji toužila mít pouze pro sebe. Míšenka totiž v očích zámecké krásky vyhlížela poměrně mužně, mužněji než kdokoliv z pánů, které dáma znala, ač v jádru třeba byla ženou. Meč s lesknoucí se čepelí u opasku té jezdkyně působil na aristokratku jak magnet, dokonce, jakmile se jednou šla projet a čirou náhodou spatřila cizinku si s někým dávat souboj v šermu, se také chtěla naučit zacházet s nějakou zbraní.

Zvažovala, proč těsně před svým znovuzrozením do současnosti svému manželovi Fabriziovi nalila jed do pití. Sice si dávala převelice záležet, aby mladý alchymista na nic nepřišel - přitom, pokud skutečně dokázala udržet v rukou tenkou dlouhou šavli a danou dovednosti si uměla vybavit, mohla jej jednoduše zezadu probodnout kordem.

Ale některé věci se zkrátka během reinkarnace zapomínají, vybavují pouze formou střípků, řekla si v duchu. Navíc si přál, abych byla jeho sladkou a poslušnou panenkou.

Snila tedy dál, zřela, že vysněnou vlastně zbraň nikdy nedokázala ovládat, zato si osvojila zacházení s nožem.

Tak proto já si na něj náhle vzpomněla i dlouhý čas nato!

Vzápětí dostala odpověď na palčivou otázku, která dámu v šatech trápila.

Již dávno přestaly vídat přes den, hrdinka začala trvat na setkáních o půlnoci.

„Pořád se divím, že mne nikdo z vašeho sídla nezahlédl. Maximálně se ke mně nějak dostalo, že se straníte všech, se kterými jste se bavila před mým prvním příjezdem," povídala černovláska se šátečkem.

„To protože jsem vašemu kouzlu podlehla. Připadáte mi tak zvláštní a tak-" hledala to správné slovo. „Rozporuplný - nebo počkat - spíš rozporuplná?"

V jakém rodě ho, či ji mám slovovat? usilovně přemýšlela.

„Chápu," pověděla záhadná postava. „Vypadám jako muž i žena zároveň, navíc před lidmi z jistých důvodů tajím svou pravou tvář, jež by zajisté leccos prozradila a odpověděla na vaši otázku, která vám jistojistě nedá spát, krásná paní." Leč poté pohlédla šlechtičně přímo do očí. „Říkejte mi různě podle toho, jak si mě představíte."

Hned nato, nežli jí stačila Latiffe cokoliv říci, se vyhoupla do sedla své černé klisny, načež se slovy, že se od tohoto okamžiku budou setkávat, jakmile hodiny nedalekého kostela odbijí dvanáctou hodinu noční, zmizela v obláčku mlhy.

♦♦♦

Joaquím se několikrát pokoušel namalovat generálovu señoritu, avšak neustále pohořel už u podkladové skici - zvládl na plátno zanést jen pár tahů, zatímco jindy uměl zlehka načrtnout detailní rysy toho, koho zrovna maloval. Nejspíš byla nějakým způsobem prokletá, nic takového si rozhodně nedokázal vysvětlit. S její podobenkou bojoval snad déle, než by si kdokoliv dovedl představit, jako by v tom talentovanému umělci něco překáželo. Zkoušel dál a dál, ale pořád bez jakéhokoli úspěchu. Enrique to na něm poznal, jakmile vstoupil do jeho ateliéru.

Šel jsem sem za úplně jiným účelem - přál si zeptat se na inspiraci pro obraz své poručice.

Ovšem když jej vidím tak skleslého, musím si s ním promluvit, copak ho tak trápí.

Bývalý vojevůdce se zeptal, načež dostal odpověď, nad kterou se musel zamyslet, mezitím, co umělec povídal. Prý v jednu dobu pracoval u Juarézů, dokázal zanést na plátno vše, oč byl požádán, dokud si nějaký portrét od něj nepřála i dědička rodu. Vyvíjel tedy značné úsilí již dříve, leč přání démonické upírky splnit nedokázal. Přála si namalovat svou noční můru - nejmladší sestru v generálské uniformě, to zvládl levou zadní. Poté chtěla rusovlasou vojačku, snoubenku pana Calderóna, zasazenou do krvavého výjevu - toto také uměl.

„Počkat - vy jste ji takhle maloval na señoritinu žádost?" vstoupil do Joaquímova vyprávění. Současně si též vzpomněl na dva obrazy zabalené do plátna v komnatě domu, kde ještě nedávno žil.

„Ano, přesně tak."

Nic takového mě rozhodně nepadlo, řekl si Enrique v duchu. Sice jsem moc dobře věděl o krvelačnosti své paní, dokonce, ač poněkud nerad, sloužil u pár sadistických rituálů, jenomže tohle? Tvářil se překvapeně, jakmile se něco takového dozvěděl.

„Ovšem jejímu portrétu navíc předcházela jedna zakázka, tu si ale vzápětí rozmyslela," popošel blíže ke generálovi, pohladil ho po tváři. „Po poručici samozřejmě chtěla i vaši podobenku, avšak vás měla nějakým zvláštním způsobem ráda." Díval se hnědovlasému bělochovi zpříma do očí. „Stejně bych její přání splnit nedokázal, protože vás miluji natolik, že - proč vás malovat, když naživo vypadáte tak nádherně?"

Jeden z mužů absolutně nevěděl, co si o tom druhém pomyslet, jelikož jej lehce dojímal.

„Bohužel - ačkoliv nemám důvod se za svůj um vůbec stydět - jsem se klepal hrůzou, až bude chtít předvést má plátna." Uvědomil si totiž, že Sanchiu, upírčinu noční můru, ztvárnil v hrdém postoji i vojenském stejnokroji s odznaky, ne spoutanou na lůžku s dědičkou sklánějící se s nožem nad ní, jak si to Bartholomea přála. Jaksi zrovna myslel na mladičkého generála, jakmile ji maloval, proto jí přiřkl takovou podobu. A mužově snoubence Dafie zas dal kříž, symbol, na nějž dědička rodu Juarézů nikdy nedokázala slyšet.

Váhal, jaký dar nakonec dát, sedl si tedy ke stojanu se štětcem i krvavým výjevem v hlavě, kterým by si mohl šerifčinu důvěru získat - pod jeho rukama vznikl výjev s její sestřenicí plný krutosti i bolesti.

„Počkat - a neukázal byste mi ho, prosím vás?" žadonil Enrique. „Víte, říkal jsem si, že vlastně celou vaši tvorbu neznám, měl pocit, jako kdyby existovalo ještě jedno plátno, které mi zřejmě bylo zatajeno."

Joaquím se zděsil, hrůzou otevřel ústa dokořán. Věděl, kam tím jeho společník mířil. „Opravdu si ten obraz přejete vidět?" zeptal se. „Ale rozhodně to není nic, na co byste se rád podíval."

Jsem sice na ten výtvor pyšný, jenže - nerad bych svého přítele ztratil, kdyby jej uviděl. Nemyslel by si pak o mně samé špatné věci? Poslední myšlenku již vyslovil nahlas, dostalo se mu však ujištění, že Enrique už pár hrůzných výjevů zřel, třeba i v domě pana Floriána. Umělci se v tu chvíli velice ulevilo, právě zhluboka vydechl.

Oba pánové si uvědomili, že se vlastně chtěli bavit o Bartholomeině podobence. Malíř se o ni totiž pokoušel už tenkrát, ovšem bez úspěchu. Odešel od dědičky dříve, nežli si na něj mohla brousit nože; využil doby, kdy byli generál s poručicí pryč, zřejmě někde bojovali za svou vlast - prvé dvě zakázky zabalil do ohromného kusu textilie, schoval kdesi ve vojevůdcově komnatě. Dílo namalované jako překvapení pro dámu si vzal s sebou, staraje se, aby ho nikdo během umělcova úprku nespatřil.

Bývalý vojevůdce konečně pochopil příčinu nálezu dvojice uměleckých děl v sídle mocného rodu - jednoho, jež jej znepokojil a druhého, jež jej inspiroval. První znázorněná žena byla jeho reálnou snoubenkou, druhá zas imaginární kamarádkou.

Když nad vším tak usilovně přemýšlel, dostal nápad: „Señore Del Chiaro, co kdybyste mi ukázal, co vy před světem utajoval, a já vám na oplátku zkusil pomoci s dílkem, se kterým už takovou dobu bojujete?" Lehce si rukou přejel po kníru, jakmile hovořil. „Umím šít i vyšívat, tak proč bych nedokázal také malovat?"