Nakonec nalezla svůj cíl. Sice si během cesty zničila jezdecký kostýmek, měla jej promočený od deště a na několika místech roztržený; ovšem, jakmile uviděla majestátní vodopády a duhu rozpínající se nad nimi, zaradovala se.

Kam jen zmizely její marnivost i pýcha hodná rozmazlené princezny? Nahradila ji čirá skromnost. Ještě před pár dny se pudrovala a strojila jako manekýnka, nyní jak obyčejná dáma - od normálních lidí se však lišila zlatými vlasy a safírově modrýma očima. Dokonce se pro klid v duši a uzření přenádherné krajiny vzdala pudru i drahých škrobených šatů. Možná si už před výjezdem stačila uvědomit, kolika nepraktickými zbytečnostmi se vlastně obklopovala, zřejmě si také řekla, že k čemu jí na cestě vůbec budou, když nebude mít možnost setrvávat mezi komnatami honosné vily.

Právě se přistihla, kterak poklekla a znovuzrozeného psa hladila po hlavě. Nedokázala uvěřit, jakou nenávistí k němu před časem trpěla, viděla v něm špinavého čokla, ačkoliv se jednalo o alabastrového chrta. Zlatá klisna Concordia se mezitím pásla na zelené louce, ze které nejspíš odmítala odejít směrem ke své majitelce - zelenavá travička zde kobylce zachutnala snad víc než kdekoliv jinde.

Všichni tři si právě připadali jako v ráji, obklopeni nejkrásnějšími klenoty přírody, daleko od civilizace. Vál čerstvý vánek a voda zpívala svou šumící melodii, v níž se místy našlo místo i pro nějaký bouřlivý tón.

Přesně toto Latiffe potřebovala - rajský klid, jemuž život ve vesnici se stájemi i jízdárnou nesahal ani po kotníky. Zapomněla na všechno, co zažívala před vlastním příjezdem - vnímala pouze přítomnost. Chtěla si lehnout na zem, s rukama pod hlavou, hledíc na nebeskou klenbu klonící se k soumraku. Nedělala si starosti, že překrásná duha nad vodními kaskádami dávno zmizela, nyní si přála pozorovat oblohu, vidět den halící se do tmy, jednu hvězdu probouzející se po druhé.

Sice by noční nebe takto naživo neuviděla poprvé, ale těšila se na něj jako malé dítě. Možná působila bláznivým dojmem, ovšem ona jen dávala prostor pro to chovat se autenticky, stát se plně sama sebou, o nic se nestarat. Vydržela však být vzhůru sotva do vysvitnutí první nebeské lucerničky, protože stačila usnout, ponořit se do slastného snění.

♦♦♦

Fabrizio spal klidně, když pocítil úlevu, když v magických portálech viděl svou ženu ležet pod širým hvězdnatým nebem. Bohužel zalitoval, nakolik Latiffe podcenil.

Myslel si o ní, jak je v nitru křehká, nechtěl, aby jí nikdo nezkřivil vlásek; akorát se kvůli svým myšlenkovým pochodům projevoval vůči své milované velmi necitlivě. Možná ji tak ranil nejvíce ze všech, koho ona znala. Držel dámu svého srdce v zajetí zlaté klece honosných komnat, ovšem z pouhopouhé lásky i starostlivosti.

Ach, kterak chtěl umět dávat najevo krásné city, které mezi dvěma sezdanými lidmi rostou - nebo by alespoň měly. Upřímně dokázal milovat pouze staré knihy a ampulky v alchymistické dílně, jistý – ovšem poněkud zvláštní  – vztah k nim rozhodně za nic neukrýval.

O místnost, kam se zavíral, pečoval až úzkostlivě, stačilo pouze někde na stole nechat pohozený list papíru či lahvičku na poličce omylem zařazenou na nesprávné místo a už kvůli ní dokázal všechno uklízet i přerovnávat, dbát, aby se interiér leskl čistotou a vypadal útulně. Ničeho z jeho miláčků se nemohlo dotknout, ani jen drobounké smítko prachu - zato on před vlastní ženou býval výbušný, vztáhl na ni několikrát ruku, dokonce ji i uhodil.

Bodejť by neutekla, kdybych se k ní nechoval tak sobecky a agresivně.

Nejspíš by si právě nic z tohoto neuvědomil, kdyby v největším i nejhonosnějším domě ve vesničce Ferro di Caballo nezůstal sám - vlastně ne, jediná Sanchia jej neopustila. Ovšem ta nemohla, jelikož spala velmi tvrdým spánkem, ani pár kapek živé vody ji neprobudilo.

Tu si rozpomněl na svého přítele Epifana, po němž zde zůstala útlá knížečka s růžičkami na deskách, pravděpodobně knihu veršů. Fabrizio začal přemýšlet o mužově záhadném zmizení za jakýmsi tajným posláním, ale nejen o něm. Na to, jakou dlouhou dobu ho znal ze studování tajemných spisků ve vile Floriána Dantése, společného známého obou mužů, si teď alchymista říkal, jaký je exorcista zvláštním člověkem.

Jeho poněkud zvláštní mluva jakoby načerpaná ze starých knih, které četl s horečnatou zapáleností, se ještě do určité míry dala pochopit. Ovšem - co třeba nasoukání se do dámských šatů? Ano, sice si své svršky roztrhal, jenže se mohl po procitnutí například zabalit do ložního prádla, třeba do prostěradla, požádat světlovláska o pár kalhot, košil i kabátů - měl totiž podobný styl oblékání jako Latiffein manžel, tudíž by si v mužově šatníku určitě něco na sebe našel.

Avšak se zdálo, že byl Sanchiou dočista posedlý, nejspíš až tak, že nechtěl nosit nic jiného než její oděv. Této skutečnosti však nasvědčovalo mnohé - celou dobu pobytu ve vesnici Ferro di Caballo totiž pobýval v dívčině komnatě, na jakýkoli dotaz, proč se nakvartýroval právě k ní, odpověděl, že opečovával pouštní princezničku, červenou růžičku, poloviční Mexikánečku, ...

Nikdo se tudíž nemohl divit, že Latiffe, ač jindy pokorná, aby si nikoho proti sobě neznepřátelila, na míšenku až nesnesitelně žárlila, snadno podléhala ohnivým afektům i vášním. Mladík zkrátka do osady za několika farmářskými domky s obilnými poli a pastvinami přinesl bouře. Ještě, že sivooký gentleman nevěděl nic o Epifanových fantaziích, hlavně o té, ve které objekt vlastních tuh spoutával a mučil. To by možná Fabrizio litoval, že ho kdy vůbec poznal.

Právě si uvědomil, na kolik věcí najednou v nynějším okamžiku myslel. Přesto od portálů dostal jediný úkol - předčítat z exorcistova daru černovlásce na dobrou noc. Schopnosti však elegána s holí varovaly, aby si dal pozor na části knihy obsahující verše o princezně a královně - pravý důvod sice neprozradily, ovšem upozorňovaly na fakt, že tyto pasáže mohly pána rozrušit. Držel tedy přítelův dar s roztřesenýma rukama i dilematem - číst, či nečíst? To bylo oč tady běželo.

Muž po nějaké době váhavého rozjímání hrdě vypnul hruď, zvedl se ze židle u pracovního stolu své dílny, vzal s sebou berli s vyřezávanou jaguáří hlavou, jda po schodech nahoru, s památníčkem v podpaží, do dívčiny komnaty. Vše zůstávalo v předpokládaném stavu - v interiéru prázdno, jisté napětí ve vzduchu, Sanchia ležící nehnutě na posteli s nebesy.

Fabrizio dumal, kam by spočinul - zda se posadit na koberec s motivem divokých koní anebo se poohlédnout po stoličce či taburetku. Po chvíli se konečně uvelebil na matraci hned vedle spící krásky. Otevřel knihu na první straně, přemýšlel, kterak by verše přečetl - říkal si, že by při jejich recitování mohl bojovat se svým italským přízvukem. Nakonec si přece jen párkrát odkašlal, aby se mohl pustit do slastného, vlastně spíš patetického veršování.

♦♦♦

Nad odřeninami a oděrkami z pout příliš nepřemýšlel, jelikož se nejednalo o nic, co by jeho léčivá energie nezvládla. I obrovské dilema, které Cassio div nepřirovnával k otázce života a smrti, nakonec při rozvazování Alejandry vyřešil.

Je mi jedno, jestli bude slepá nebo ne, hlavně, že bude žít!

Chci ji mít živou!

„Per aspera ad astra," zašeptal, než ruku pulsující magickou energií přiložil dívce na hruď, „trnitou cestou ke hvězdám." Cítil, jak se s černovlásčiným tělem spojil, zavíral oči před tlakem vlévajícím se jí i jemu do žil. Měl několikrát tendence v terapii přestat, když mu mezitím prsty silně brněly, jakmile se rána od zabodnutého - samozřejmě již dávno vytaženého - nože zacelovala. Mládencovi dokonce při tak fyzicky náročném úkonu chvilkami docházel dech.

Nakonec se přece jen mohl poté odtáhnout od pastýřky, vydýchat se, jelikož procitla. V onom okamžiku opět přišel Floriánův duch, aby vyléčené aspoň na nějaký čas poskytl drobnou oporu. Kavalírovi zas podal ke rtům džbán, stojící kousek opodál od židle, k níž byla Alejandra připoutána, a který ještě pánův přízrak nenápadně během Cassiova magického léčení naplnil.

„Nemusíte se ničeho bát," povídal příchozí. „Pořád jsem se nalézal blízko vás, ale, poněvadž věděl věděl, co nastane po vašem snažení, si odskočil k nedaleké řece vám nabrat krapítko vody na zotavení."

Oslovený se vyčerpaně natáhl po keramické nádobě, přiblížil si ji k ústům, ačkoliv se bál, aby nádobu nerozbil, kterak se mu jistou zesláblostí klepaly ruce. Zároveň v sobě pociťoval zmatek, hned jak dívku, pro kterou se rozhodl, viděl odcházet s jiným mužem.

Zrovna když jsem měl Alejandru téměř na dosah ...

Ale Florián říkal, že mě to vyčerpá, tak čemu se vlastně divím?

Cassio nakonec usnul, načež si o Hvězdné pastýřce nechal zdát hezké sny. Jak ji bude držet za ruku, ona se jej dotýkat na tvářích, aby ho poznala, jelikož přišla o zrak.

Nebo - neměl by pátrat po tom, kdo jí udělal tak hroznou věc? Či aspoň nalézt motiv, který dotyčného k takovému jednání vedl?

♦♦♦

Enrique věděl, že se malíř Joaquím pokoušel jeho señoritu znázornit v nějaké nelichotivé póze. Současně se však zděsil při pohledu na kalendář - hned další den, pokud k žádné změně mezitím nedošlo, se měla vdávat.

Ještě před nějakou dobou se tohoto dne velice obával, strachoval se, že bude muset své paní během obřadu sloužit, plnit rozkazy, přinášet dary v podobě poháru až po okraj naplněného krví, pout na svázání ženina snoubence a ostrého nože na vyřezání nějakého znamení.

Již při mučení její sestry uhýbal pohledem, aby z celé té hrůzy neomdlel, natož z něčeho, co má nabýt nějakých větších rozměrů. Sice se uklidňoval, že ji spatří ve stříbrném šatu orientálního vzezření, v barvě, k níž spousta upírů chová respekt už jen z principu, a která se k šerifce paradoxně hodila.

Jakmile nad tím pouvažoval, přemýšlel nejen nad vhodným pojmenováním vztahu a dvoření se k ní; ovšem také, proč se kvůli takové zvrácené ženské tolik obětoval, přitom už několikrát mohl vzít rozum do hrsti, temné paní se zmocnit. Na jednu stranu něco takového celkem chápal, protože mu pomáhala v bojích, tudíž si samozřejmě žádala jistou protislužbu, navíc jako démonka měla ve zvyku uzavírat s někým velmi těsné kontrakty, jenomže ...

Nevím, jak by to pomohlo, když je upírkou jen poloviční, ale schválně, kdybych ji zkusil spoutat stříbrnými provázky, půjčit si od Epifana trochu svěcené vody, určitě bych se tetelil blahem, že nad ní aspoň nějak zvítězil ...

Právě v srdci pocítil úzko. Ach, ano, sice jsem se přiznal, kdož mě vlastně doopravdy přitahuje, leč stejně lituji své poručice, že mi nedala o sobě vědět, jenom utekla a mne nechala napospas osudu i hrůzovlády té temné paní.

Škoda, že mě menší pomstička nenapadla již dřív - nemusela se pomátnout, zdrhnout bůhvíkam. Možná i zemřít, pakliže ji někdo zabil.

Při oněch myšlenkách si vzpomněl na umělecké dílo v komnatě domu dědičky rodu Juarézů, na kterém viděl rusovlasou vojačku viset na kříži se zavázanýma očima. Vybavil si všechny ty nelichotivé detaily, i hvězdy na noční obloze v pozadí, jemné tahy umělcova štětce, u nějž právě pobýval.

Počkat? Zarazil se. Musím se jej hned při nejbližší příležitosti zeptat, kde na takový obraz našel inspiraci. Z koutku oka mu kanula slza, jelikož jeho nitro náhle zaplavila prudká emoční vlna.

Co když se nejedná o Joaquímovu fantazii, nýbrž o skutečný výjev? Jak k tomu mám vůbec přijít?