Viděla okamžik, ze kterého byla konsternovaná. Osiřelá žebračka, které Latiffe dávala peníze do malovaného džbánku, vešla do katedrály, jež zničehonic začala hořet. U budovy se objevila temná postava v černém oděvu skrývající svou identitu, není jí vidět do tváře ani jiným způsobem poznat, o koho vlastně šlo.

Mezitím městem kráčel černovlasý mladík ve vestě, který si smutně prozpěvoval o tom, jak dívenku miluje a vzal si ji do péče k sobě domů, ovšem nemohl, jelikož mu nic takového okolnosti z nějakého neznámého důvodu. Najednou se zastavil, když viděl plameny hořící až k nebesům. Začal okamžitě jednat, chtěl dívku zachránit, jenže zahynul a ona též.

Dáma se najednou v hlubokém spánku zmítala hrůzou i žalem, že ničemu nedokázala zabránit, pouze konsternovaně z bezpečné vzdálenosti sledovala, co se v té době vůbec dělo. Místo, aby zavolala pomoc, zbaběle odsud utekla.

Zároveň portály obklopené růžovými obláčky odhalily velmi krátce trvající záběr na muže vzhledově podobném, avšak oděném do kabátu a kalhot, trávícím v době tragédie čas na hřbitově. Vzápětí jej vystřídala scéna se stejným pánem, ale dvořícím se tajemné jezdkyni, kterou Latiffe o asi století předtím obdivovala.

Šlechtičně po nějakém čase neuniklo, že záhadnou cizinku již dlouho neviděla. Vždy těsně před půlnocí vyběhla na zahradu před zámkem, čekala na ni u největší fontány zámecké zahrady. Přemýšlela nad otázáním se někoho ze sídla, jestli ji náhodou neviděl.

Jenže tajemná růže z jakéhosi zvláštního důvodu chtěla zůstat v utajení, tudíž si zlatovláska svůj dotaz raději nechala pro sebe. Přestože se naděje na shledání se s tajemnou jezdkyní postupně tenčily, její obdivovatelka se rozhodně nevzdávala. Sice si mezitím říkala, jestli mimoděk nepodlehla nějaké iluzi a celá se jí nepoddala, ovšem vše vypadalo až příliš reálně, než aby se jednalo o pouhopouhý sen.

Jednou ale jakoby ztratila trpělivost, už nemohla vydržet to tíživé odloučení. Vyjela si tedy na své zlaté klisně na mýtinu, kde černovlásku vídala ohánět se kordem. Co však neuzřela - dívku doprovázel muž, který ji od hlavy po paty zahrnoval komplimenty, dokonce i verše skládal. Ona na něj láskyplně hleděla, sic s úsměvem stále skrytým pod šátkem, leč oči zářily samou touhou - taková skutečnost se absolutně nedala přehlédnout, i kdyby se zámecká paní snažila, aby na ni nepomyslela ani chvilinku.

Latiffe, tehdy aristokratka z francouzského dvora, byla pohlcena ohnivou žárlivostí. Vše se v ní mísilo. Chtěla se propadnout hanbou na místě minimálně několik mil pod zem, že nedokázala trpělivě vyčkávat a teď mladý pár spatřila bok po boku v sedle, generálčina černá klisna si držela krok s bronzovou kobylkou, na které seděl ten patetický poeta a Casanova. Z jeho výrazu obličeje, jejž dáma úkosem uzřela, zářil čirý chtíč, muž se zarudlými tvářemi se také usmíval, jako by se těšil na okamžik, kdy by obletovanou ženu dostal do postele.

Kdyby mladice měla na sobě šaty, nikoliv mužský oděv, určitě by se jí mezitím pokoušel se dostat pod sukni. Muž se k ní nakláněl, hladil po zádech, div rukou nezajížděl až ke spodní části těla, líbal na tvářičku, přestože přes šáteček.

Pocit hany v ženině nitru náhle vystřídal vztek, až zlostí zatínala pěsti. Mít tak po ruce zbraň, jistě by tu ničemnici, která jí ukradla srdce, hned na místě zabila. Či spíš raději šlechtičnina rivala, který se prostě zničehonic vetřel a zkazil něco, v co dáma věřila i doufala?

Právě postřehla příčinu své nedávné žárlivosti - rozhodně nic nesouviselo s faktem, zda se jednalo o míšenku, či nikoliv. Kdyby nenáviděla lidi jiné rasy, těžko by před časem dala Cassiovi na cestu ranec s povidlovými koláči, když v podobě bludičky pospíchala do svého těla ve vesnici Ferro di Caballo. Ona totiž, leč v odlišné formě, zřela obrázek vlastní minulosti - v době, kdy ze zášti viděla rudě, až se nedokázala ovládnout a zabila nevinného tvora, měla ve vedlejším pokoji Sanchiu s Epifanem, mužem, jenž si ji dokázal dokonale omotat kolem prstu.

Náhle si přála na to vše zapomenout, přemýšlela, jestlipak ty portály nenabízely i nějaké větší zaměření přímo na ženinu historii. Sice, co před sebou spatřila, samozřejmě zažila, měla však pocit, jak kdyby celou dobu sledovala víc tajemnou černovlásku než sebe.

„Dívala ses na ni, protože ji musíš vysvobodit!" Do oblaků právě vstoupila dáma v černých šatech, klobouku na hlavě, točící paraplíčkem po okrajích zdobených krajkou. „Trpí ve strašlivých mukách, očarována kouzlem, jež ji poslalo mezi přítomnost i minulost a vyrvalo duši z těla. Prostě najednou začala vypadat jako mrtvá, přitom není." Vyprávěla dál: „váš manžel s nápadníkem z minulosti viděli mou sestřičku s obrovskou krvavou ránou na hrudi. Zkusili ji zhojit mrtvou vodou, podařilo se, avšak živá na probuzení nezabrala."

„A jak se něco takového vůbec mohlo stát?" zeptala se oslovená zděšeně.

„Pravděpodobně v tom má prsty Bartholomea, moje starší sestra, která se mohla pokusit mladší sestřičku zabít, žárlila na ni z podobného důvodu jako vy na dívenku - dala si do hlavy, že se jednou stůj co stůj ožení s Cassiem a nesnesla pohled na Sanchiu, když se k němu tak měla."

Latiffe se právě vzbudila ze snu. Tu dámu viděla i doopravdy, rozhodně se jí tedy nezdála. Potřebovala klid na přemýšlení, chrt i klisna, zlatovlásčina skrovná družina, ještě spali. Příchozí se představila jako Trinidad, prostřední z rodu Juarézů. Šlechtična se však vzápětí znovu vrátila ke svým myšlenkám, jakmile si uvědomila, že se nejen zlatovláska, ovšem též Floriánův proměněný psí sluha, dostali do kruhu horečnaté žárlivosti.

Navíc - ona, dáma dobrého vychování a snížit se pod svou úroveň, div neinklinovat k jednání královny temnot? Vznešená vražedkyně si najednou uvědomila, že někdy předtím až Sanchie, jíž tak horečnatě záviděla lásku, přála smrt. A kdyby se tolik nebála svého chotě, kromě míření k vodopádům by se také pokusila najít někoho zabývajícího se černou magií. Chvílemi se dokonce místo k Bohu modlila k temným silám, místo Bible četla potají nejrůznější příručky. Ani nevěděla, kdy a v jakém z životů, vše se jí aktuálně slévalo v jedno.

„Señor Florián mi ovšem řekl, že k tomu dříve nebo později dojde, že vás náhle přepadnou temné myšlenky," povídala paní. „Když jsem zemřela a má duše odešla do limbu, setkala se tam nejen se sestrou, ale i s ním."

Žena si konečně vybavila, jak se jmenovalo ono nadpozemské místo, o němž jí vyprávěl gentleman věčně zahleděný do esoterických příruček v době, kdy se s boháčem osobně setkávala a hovořila. A někteří osudem zvolení se pak vrátí znovu na zem, ať už v podobě přízraku či jiné nadpřirozené bytosti, anebo naleznou tělo, do kterého vstoupí.

Znenadání zbystřila - možná by tak Sanchiu mohla přivést zpět, zavolat si ji k sobě a cválat na koni domů, kde se nacházela její schránka. Pořád se zde ale nacházelo hned několik tajemství čekajících na vyřešení. Proč zrovna Latiffe a ne třeba Fabrizio? Ten by se v takových věcech jistě orientoval mnohem lépe než ona, když se o ně aktivně zajímal.

Nebo snad mluvící chrt, jenž dámu doprovázel? On měl přece za nadřízeného někoho, kdo by se svými znalostmi i zkušenostmi mohl klidně dělat svrchovaného pána nějakého magického společenství. V onen moment, jakmile na něj pomyslila, jak kdyby jej k sobě přivolala - právě k ní totiž přišel, oděn do oblíbeného elegantního stylu ošacení.

„Já moc dobře věděl, proč neodcházet, přestože si služebník mou smrt přál, poháněn zuřivou žárlivostí, když jsem se zahleděl do vaší podobenky, krásná paní." Přikročil přímo ke zlatovlásce. Trinidad ustoupila, poněvadž si připadala, jako by zde v nastalou chvíli překážela. Bohužel si téměř nepovšimla spícího psa, spočívajícího hned za jejími zády. Málem by mu šlápla na hřbet, nejspíš i zlomila vaz, pakliže by v nohách oděných do cestovních bot měla velkou sílu, kdyby se neprobudil a nevstal na nohy.

„Jako občas bych byl rád, kdybych se nemusel tak rychle přemisťovat prostorem. Potom se jaksi vždycky potřebuji chvilku vydýchat," pravil. „Před chvílí jsem se třeba na místě nejméně o tisíc mil jižněji musel postarat o Cassia s Alejandrou."

„Co se jim stalo?" zeptala se náhle jedna ze Čtyř Statečných. Začala si najednou o mladíka na cestě dělat starosti.

„No, velice hrozné věci, ani vám o nich nechci povídat, jak se mi v srdci udělalo úzko. Cassio je sice v pořádku, Alejandra také, dalo by se říci, ale rozhodně se ocitli blízko sadistického vraha, kterého se ještě nepodařilo dopadnout."

Žena náhle nevěděla, jestli své myšlenky zaměřit na záchranu Sanchii anebo přemítat o záhadném zlosynovi. Znovu si vybavila zapálení katedrály v hlavním městě neznámým žhářem. Zeptala se, zda se jednalo o stejnou osobu či nikoliv, leč Florián zklamaně zakroutil hlavou se zkříženýma rukama na prsou. Ač jinak znal mnohá tajemství, s tímto si nevěděl rady ani on, přesto navrhl, aby se dáma zaměřila na úkol, kterému se zde měla věnovat.

„Vaše schopnost tkví v procházení rovinami bytí," vysvětloval. „Těžko se vysvětluje, v čem konkrétně spočívá - není tak jednoduchá na vysvětlení i pochopení jako třeba Cassiovo léčitelství nebi Fabriziovo vidění do přítomnosti i budoucnosti, cosi jako dar jasnovidectví," načež dodal: „Ovšem pokud jste v hlavě viděla obrázky minulých životů a prožívala je, mluvila s poloupíří Sanchiinou sestrou, bohužel rituálně zabitou nějakým vymítačem démonů či lovcem upírů, poslouchala řeči o existenci jakéhosi přechodného prostoru jménem limbus a ještě něco k tomu, tak to je ono – vaše nadpřirozená schopnost."

♦♦♦

Enrique se snažil se chopit štětce, ovšem marně. Nejspíš na malování vůbec neměl vlohy, dokonce mu poklepal na rameno náhle se zjevivší temný pán, se kterým generál před časem uzavřel kontrakt, a řekl, aby se muž věnoval vyšívání, jeho milovanému koníčku.

„Vy si přejete, abych pro svého přítele ten obraz vyrobil na gobelínu?" V očích rozhodně neskrýval překvapení i nadšení zároveň. Vždycky se chtěl věnovat něčemu takovému, dosud jenom vyhotovil pár obrázků na ozdobných polštářcích, které také někdy señoritě daroval, když se náhodou rozněžněla, nebo výšivek na oblečcích pro ručně vyrobené hadrové panenky.

On mně snad čte myšlenky!

Počkat, dřív mi povídal, že je schopným telepatem, tak čemu se vlastně pořád divím?

Neustále ho tímto pán v černém neustále udivoval, Enrique si jaksi na tuto schopnost podivuhodného muže ještě nezvykl, přitom jej teď rozhodně neviděl poprvé. Rozhodně mu nasadil brouka do hlavy - jenom někde zastihnout Joaquíma, který si mezitím někam odeběhl, že půjde pryč, možná do nejbližší vesnice či možná města, aby si na své budoucí veledílo pořídil materiál i pomůcky. Plátno a vyšívací příze totiž zřejmě malíř s největší pravděpodobností doma nevlastnil.

„Asi jste se měl raději stát krejčím nežli generálem," poznamenala tajemná postava.

„To si říkám pořád, že mi jehla v ruce sluší, a šavle moc ne."

„Zase se nepodceňujte," odvětil muž v tmavém oblečení a mírně si odkašlal. „Dokázal jste totiž víc, než si myslíte, podstupoval tvrdý výcvik, ve kterém dovedl zapřít sám sebe. A na období, kdy přistupoval k raněným vojákům z vašich řad, musel jim zašívat rány, když zrovna nebyl k dispozici vojenský lékař, si nevzpomínáte?"

Tento fakt nějak panu Calderónovi vypadl z hlavy. Přitom mu pak začal dávat smysl, jakmile si jej vybavil, vzpomněl si na jeden ze střípků vlastní minulosti. Přízrak, jenž náhle přišel zničehonic, hovořil pravdu! Leč než stačil zase zmizet, řekl svému služebníkovi, ať umělci sdělí, do čeho se v nejbližší době hodlá pustit, jistě bude mít radost.

Bohužel si bývalý vojevůdce při letmém pohledu všiml, že nastala noc, zrovna měsíc zářil v úplňku. Bylo tedy jasné, že už neměl šanci dar pro señoritu zhotovit do jejího obřadu. Zmocnila se ho panika, div nezačal klít a nadávat, i na pána v černém, že s nápadem na vyšívaný gobelín nepřišel dříve, ale vzápětí se uklidnil.

Chce to klid a trpělivost. Zhluboka se nadechoval i vydechoval.

Také si uvědomil, jakou hloupost udělal, když utekl od dědičky rodu Juarézů. Na onen den si totiž o několik dní později nechal od krejčího šijícího pro temnou paní ten stříbrný oděv orientálního vzezření, ušít černou slavnostní uniformu s bohatými výšivkami podobnými odznakům na jeho běžném generálském stejnokroji. K ní dostal i hezké jezdecké holínky hedvábný pásek na zavazování s našitými zrcátky včetně ozdobné šavle.

Vše se naplánovalo do posledního detailu, vedení ženina snoubence v poutech a pár rubínových kapek na čepeli zbraně původně určené jako módní doplněk k poslíčkově šatu.

Jakmile si v hlavě promítl celé dění během nastávající ceremonie, na jednu stranu se mu ulevilo, že při ní nemusel sloužit, ale na tu druhou se obával možného trestu, kdyby na něj señorita někdy někde náhodou narazila. Ovládala přece černou magii, tudíž by nechybělo málo, aby jednoho ze svých bývalých věrných proklela a pociťovala z takového činu radost přímo sadistickou.