Poslední dny se Bartholomea absolutně nepoznávala. Vždy, když se podívala do zrcadla, místo královny temnot, kterou vždycky byla, zřela tajemnou paní s kouskem dobra skrytým někde hluboko vlastního nitra. Ani se několik dní nedotkla oblíbené lahve s čerstvou krví, a jakmile si něco takového uvědomila, divila se, že ještě vůbec nějak přežívala.

Také namísto své sestry, ať už spoutané s roubíkem v ústech, či v generálské uniformě s kordem u pasu, viděla mládence přinášejícího dámě rudou růži. S jistotou věděla, že se jednalo o jednoho z bratři Cannisů, ale nevěděla, jestli o Cassia, či Epifana, střídavě se jí totiž v halucinacích zjevovali oba. Nejdřív květinku přinášel kavalír v košili i vestě, vzápětí však ten samý, nebo aspoň tomu předchozímu hodně podobný nosil sako se zlacenými výšivkami.

Nedokázala všechny ty věci vyhnat z hlavy. Cítila sice blízkost obřadu, jejž si ještě nedávno malovala v těch nejjasnějších barvách, nezapomněla ani na vidinu krvavé orgie a bolestné agónie během svatební noci. Vše si chtěla užít, jak nejzvráceněji uměla – anebo si alespoň dokázala představit.

Teď ale v rukou žmoulala kapesník, kráčela ke stájím s touhou ukradenému grošákovi svého nastávajícího darovat svobodu.

♦♦♦

I v minulosti pociťovala lásku, plně si ji uvědomovala, kdykoliv prošla okolo domu rodu Cannisů.

Proč mě to k němu tak táhne, přemýšlela. Z jakého důvodu přes plot jejich stavení hledím na dva syny starého exorcisty? Neměla bych si radši hledat mezi sobě rovnými, démony či upíry?

Při takových myšlenkách vždy ucítila bodavou bolest u srdce. Nedokázala se nikterak přesvědčit, aby od dvojice černovlasých mládenců odvrátila zrak. Jednou dokonce, zcela instinktivně, když chodila kolem rok a jeden den, zaklepala na bránu vedoucí na pozemek tajemné budovy.

Nakonec majitel vily v koloniálním stylu otevřel, na sobě měl sepraný kabát, ošoupané boty, na krku se mu skvěl růženec se sedřenými korálky, poškrábaným medailonkem a ulomeným křížovým přívěskem na jednom z jeho čtyř rohů. Rozhodně nevypadal elegantně jako jeho synové, spíš naopak - strhaně, svým zjevem vzbuzoval strach. Bartholomea tedy, jakmile jej spatřila, couvla o několik kroků.

Po chvíli však zjistila, kterak se pánovým zevnějškem i prvními dojmy z něj nechala oklamat - muž na přivítanou natáhl ruce před sebe, malinko se pousmál. „Vítejte, paní." Úplně před ní div neroztál radostí. „Můj starší syn mi o vás povídal, ptal se mě, kdy opět pozná vaši tajemnou a smíšenou černo-červenou auru." Potom už k šerifce mluvil pološeptem, pravděpodobně chtěl ženě říci něco, co by si nepřál, aby někdo slyšel: „Za svůj život spatřil tolik démonů, že poznal jejich pravou podobu - jakýsi rozpínavý černý oblak - ale vy mu připadáte tak zvláštní i jedinečná."

Byla tehdy zamilovaná do Epifana, využívala chvil, kdykoli si mladší bratr zajel na projížďku v sedle svého stříbrného hřebce. Ukazovali si vzájemně tajemná znamení v knihách. Jemu přišel rozkošný jazyk, jímž hovořila s temnými božstvy, jí zase jeho vznešená mluva jako ze starodávných knih psaných před několika staletími.

Jakmile se věci měly takto, proč vlastně zatoužila po Cassiovi? Úplně si vybavila, jak jednou, kdy už začala být poněkud krvelačnější, opět navštívila dům rodu Cannisů, obdivovaného kavalíra vůbec nezastihla.

Zeptala se proto na něj jeho otce, ten však jen pokrčil rameny: „Před pár lety od nás odešel a od té doby neposlal ani jeden list. Možná šel sloužit někam daleko, nevím. Už několikrát jsem jej chtěl nechat prohlásit za mrtvého, ale nikdy to neudělal. Vždy pouze v naději čekal, kdypak přijde můj ztracený syn."

„Tak se tedy zasnoubím s tím mladším!" řekla rázně, představujíc si svůj krvavý stavební večírek. Od zásnub tedy ani při nečekané situaci nechtěla ustoupit, jako by cítila, že se musí za jednoho z bratří Cannisů vdát, jak kdyby měl tento sňatek nějakou významnou symbolickou hodnotu. Již v této době počala osnovat své zvrácené plány.

♦♦♦

Nyní seděla před zrcadlem, smutně se dívala na nástěnný kalendář s jedním označeným datem - dnem, ve kterém by ukojila veškeré skryté touhy o krutém zacházení s mladým panicem. Zároveň otevřela skříň, v níž visely její svatební šaty stříbrem vyšívané.

Vlastně to ani nebyly šaty, spíš něco na jejich způsob. Když totiž před nějakou dobou poslala sluhu Enriquea pro oděv, který by si na sebe vzala na svůj velký den, generálský poslíček v onen okamžik udělal výjimku: Místo aby šel do města, kam chodil pro dědičku rodu Juarézů nakupovat nejrůznější dary, navrhl pozvat jednoho krejčího i prodavače látek v jedné osobě, člověka exotického původu. Prý žil a vykonával živnost v Surinamu, nizozemské kolonii na severu Jižní Ameriky, avšak ve skutečnosti pocházel z velmi vzdálené země – Indie, tehdejší britské državy – nebo v ní minimálně měl své předky.

♦♦♦

„Tak tady ho máte, señorito," představil mladičký generál hosta přicházejícího do domu. Vypadal poněkud zvláštně, nosil dlouhou košili po kolena a kalhoty s dlouhými nohavicemi, ovšem se uměl na všechny mile usmívat, působil velice důvěryhodným dojmem. „Znám jej již nějaký ten pátek. Vím tedy, že s jeho umem určitě budete krásnou nevěstou."

Od okamžiku vzájemného představení cizinec v honosném síle určitou dobu pobyl, nikdy si na nic nestěžoval. Enrique mu předvedl několik návrhů svatebních modelů nakreslených jeho rukou. Klasické bílé šaty s bohatou sukní i dlouhou vlečkou šmahem odmítl, ty se podle něj vůbec k šerifce nehodily. Uvažoval o černých s červenými ornamenty v gotickém stylu, v nich by možná mladá dáma vynikla, leč pozvaný měl zrovna s sebou roli stříbrolesklé látky s jistým zdobením, kterou generálovi vzápětí ukázal.

Nakonec se pokochala i temná paní, která pro takovou barvu zahořela touhou, hned se viděla v oděvu z ní ušitého. Často si totiž samu sebe představovala jako měsíční královnu, ač se svou upírskou podstatou ke stříbru chovala mírný respekt, ale ne takový, aby se do něj poté celá oblékla.

Oči jí zazářily ještě více, když na pánově návrhu - samozřejmě, že neopomněl na nějakém obrázku ukázat, co si na mladici představoval - právě počala zřít, jaký zázrak by z textilie barvy Luny v úplňku si vzala na sebe, až hrdě půjde k oltáři.

Rozhodně se nemohla dočkat, po nabídce ušití oděvu na míru se hned nechala změřit. Byla také ohromena rychlostí práce - ani ne den nato dostala hotový výsledek.

V tu dobu snad poprvé, zřejmě i naposled, generála pochválila za úžasný nápad, dokonce ho políbila na tvář a čelíčko, stojící před zrcadlem v novém modelu, zářící jak její oblíbené nebeské těleso. Oblékla černou blůzičku s lesklým švem u límce, krátkými rukávy i délkou sotva pod hrudník. Omotala se do dlouhého kusu látky zdobeného černými okraji s drobnými vyšívanými kvítky takovým způsobem, že jeden jeho konec spočíval volně přehozený přes levé rameno a zakrýval nejen jej, nýbrž i celou paži po zápěstí. Pod tím, co tvořilo šaty, nosila nadýchanou spodničku s kanýry. V jediném okamžiku se zkrátka westernová královna proměnila v nádherný kvítek z indického paláce.

„Já věděl, proč vybrat přesně takovou látku i barvu, a ne jinou," řekl ohromeně obchodník, jakmile vtrhl do Bartholomeiny komnaty. „Silně totiž kontrastuje s vaší tmavší pletí, madam. Navíc se při určitém úhlu světla div netřpytí jako lustr z broušených křišťálů." Dal si udiveně ruku před pusu. „A jsem i rád, že mě napadlo vám po okrajích našít zrcátka, vlastně ne, jsem přímo poctěn. Ač já podobně šil mnoha zákaznicím, nic se mi nepovedlo tak výtečně jako tato zakázka pro vás, madam."

„Možná mám nějaké osobní kouzlo," konstatovala démonická upírka, „které na vás pravděpodobně zapůsobilo."

„Ano, to je přesně ono," zareagoval ten druhý. „Ale nevěděl jsem, jak něco takového pojmenovat, protože mě nic tak fascinujícího ještě nepotkalo."

Běloch stojící opodál měl co dělat, aby pravou podstatu své paní před přítelem neprozradil, dokonce se mezitím i několikrát kousl do rtu. Takže jen tupě zíral, div si málem z nervozity nezačal okusovat nehty na rukou, což nikdy předtím vůbec nedělal. Přešlapoval na místě, přemýšlel, zda se raději neodebrat někam stranou, nejlépe do pokoje pro služebnictvo, tam v klidu rozjímat, všechnu nahromaděnou energii věnovat nejen k utišení vlastního nitra. Nebo mezi zdmi soukromého ráje šít panenku imaginární kamarádky Sanchii a povídat si s ní.

Neodvážil se však ani na krok vycouvat - Bartholomea ve stříbrném sáríčku na něj prostě působila jako magnet – generál zkrátka musel upnout svůj zrak na zjev, který se právě před jeho očima zrodil; nedokázal si pomoct, aby na něj nehleděl tak procítěně.

♦♦♦

Vzpomínala na okamžik, kdy obřadní šat poprvé oblékla a zanedlouho se jej chystala znovu předvést před svými božstvy, akorát po boku právoplatného manžela za svitu svic i noční oblohy, za kterého mu měla dát své ano, navždy si ho k sobě přimknout a uzavřít s ním nerozlučitelný kontrakt, jímž by jí byl nastávající zavázán. Vše se blížilo rychlostí až nebezpečnou, žena pocítila zrychlený srdeční tep i zvláštní bušení v hlavě.

Snila o temnotě, nyní ji chtěla odehnat.

Přála si vykročit do přístavu manželství jako krásná princezna, pak se během svatební noci stát krvavou lady.

Dělala vše, aby snoubence uvrhla do své pasti, on se však stále nacházel v nedohlednu.

Cítila v sobě rozkol, jaký nepamatovala. Všude panovalo takové ticho, že dovedla slyšet zvuk kyvadlových hodin v interiéru svého domu. Najednou se začala bát tmy, kterou tolik milovala, seděla s rukama v klíně u toaletního stolku za skomírající záře svícnů v místnosti.

Kam zmizela má odvaha, přece se jen tak nevytratila, pomyslela si v duchu. Vždyť jsem dokázala věci, před kterými by se snad každý dal na úprk nebo z nich hned na místě omdlel.

Proč tedy teď nemohu hrdě vypnout hruď? Kdyby mí rodiče ještě žili, rozhodně by nesnesli, kterak se jim jejich nejstarší dcera, dědička rodu, tady hroutí jak hromádka neštěstí. Za tohle by mne nejspíš prokleli, vydědili, všechna rodinná pouta se mnou rozvázali, poslali s ranečkem do krutého světa, kde by bytosti, jako jsem já, z něj vyhnali. Kdepak bych pak složila hlavu?

A ano, ovládám nějaké nadpřirozené schopnosti, jenomže - když si procházím všemi těmi nelichotivými stavy, mi možná z nějakého zvláštního důvodu zeslábly, že nebýt mých ostrých loktů, nejspíš bych byla jen o něco málo víc než prachobyčejný smrtelník.

Přemýšlela nad sebou samou. Pravděpodobně zažívala stav, kdy se ztrácela před očima nejen ostatním, nýbrž i sobě. Cítila se obklopena nepropustnými mlhovinami, jakmile se její psychické problémy začaly projevovat větší měrou nežli před nějakým dávnějším časem. Kolikrát si u zrcadla česala své černé vlasy, nebo se v něm chtěla prohlížet po večerní koupeli ve vaně až po okraj plné čerstvé krve, ovšem místo sebe v jeho obraze viděla pouze jakýsi neidentifikovatelný stín?

Jistý pocit odtržení od všeho známého, od lidí, jež aspoň trochu chovala v lásce, ten ji poznamenal více než dost. Díry v hlavě, které vyplňoval někdo zlověstný s našeptávajícími hlasy i krvavými vidinami. Bartholomea přemýšlela, zda dotyčný se stal jenom kýmsi domnělým, panem Neviditelným, či jestli skutečně existoval. Pokud ano, kým vlastně byl? Člověkem? Silným démonem vkrádajícím se do mysli všech, kteří se mu nedovedou ubránit?

„Timoteo!" zařvala zničehonic z plných plic. Jakmile se ale probrala do reality, nechápala, čí jméno to křičela. Nikdo z rodiny ani přátel se tak nejmenoval. Přemítala, jestli madre a padre náhodou před dědičkou rodu neměli syna, jenž mohl zemřít v mladém věku. O prvorozeném potomkovi, bratříčkovi se sice párkrát zmínili, ale - řekli vůbec někdy před šerifkou, jak se vůbec jmenoval?

Najednou si však dáma uvědomila, že by se odpověď na její otázku mohla nalézt v zápisníku uloženém v některé ze zásuvek toaletního stolku v ženině komnatě. Už ji neotevřela, ani nepamatovala, že si na ni rozpomněla až nyní, v předvečer úplňku, předvečer své svatby.