Epifano právě dorazil k penzionu U Bílé laně - přesně na místo, kde před časem přespával jeho mladší bratr se svou společnicí na cestách. Nějakým zvláštním způsobem jej to sem táhlo. Přemýšlel, zda vyhlédnutý podnik rovnou nenavštívit.

Zastavil se u sudů s vínem postavených u podniku, dívaje se zvenčí oknem na dění v interiéru. Váhal, jelikož si byl v ženském přestrojení malinko nejistý, obával se možného prozrazení mužovy skutečné identity.

Možná bych mohl dovnitř vstoupiti, do rožku mimo ostatní lid posaditi.

Nakonec si přece jen zvládl dodat odvahu, hrdě vypnout hruď.

Na co vlastně nyní hodlám čekati? Až zahřmí, bude průtrž mračen? Vždyť lepší šaty krapet zženštilejší nositi, nežli se ve víru nezkrotné vášně v lykantropa proměniti.

Dokonce si řekl, že by možná v takovém vzezření mohl řešit nevysvětlitelné záhady, kdyby se nějaké naskytly. Pořád totiž chodil v černém kabátě se zlacenou výšivkou, podle nějž ho docela dost lidí poznalo a pak se k němu klanělo s prosbami, zda by z nich nebo jejich bližních nevyhnal démony. Zvykl si na identitu charakterizovanou zdobeným pánským sakem, konečně nyní vyšel z komfortní zóny.

Jakmile si uvědomil, že se oděl do Sanchiina oděvu, do šatů nejmilovanější dívky pod sluncem, počínal se právě těšit na okamžik, kdy do podniku vstoupí s kloboukem staženým hluboko do čela, šátkem přes dolní polovinu obličeje, pokusem o napodobení ženského hlasu. Dokonce se přistihl, kterak si nadšením i vidinou možného vzrušení mnul ruce.

Posléze si ale vzpomněl na svou klisnu Evitu. Její bronzová srst totiž zářila na dálku jak dukáty v truhle s pokladem. Ta dokázala prozradit jejího majitele, i to, že nebyl zcela obyčejným občanem. Poodešel tedy k přilehlým maštalím, zaplatil za ustájení a pak konečně vešel dovnitř. Přestože se na něj majitel stájí - míšenec v ponču i klobouku s nožem u pasu - díval trochu podezřívavě, Epifanovo jednání nechápaje.

Po několika docela trapných chvílích si muž konečně dovedl alespoň na okamžik užívat momentů v klidném interiéru penzionu, tedy konkrétně jeho části s hostincem a vinárnou. Zády se opíral o opěradlo dřevěné lavice, sukni i se spodničkami měl narovnanou; ač s nimi poněkud, avšak nikým dosud nezpozorován, bojoval, aby mohl sedět elegantně jako dáma. Za svitu svic i petrolejek si ze stolu vzal jídelní a nápojový lístek. Zvažoval jaksi variantu, že by zde setrval nějaký ten čas při sklence dobrého vína. Rozhodl se dříve, nežli stačil přijít číšník, načež si po jeho pozdravu i dotazu objednal Cabernet Sauvignon. Nemusel čekat příliš dlouho, takže si brzy nato udělat radost pohárkem rudého moku.

Nepřiblížil si ho však hned k ústům, drže si nenápadně okraj hedvábného závoje - exorcistův zrak totiž zaujala trojice mužů sedící opodál a hrající karty. Zajímala jej snad víc než alkoholický nápoj. Úkosem se tedy podíval jejich směrem.

„Ty už zase vyhráváš," řekl jeden ze shromážděných, přičemž se otočil na señora sedícího vedle sebe. Oba byli oblečeni do roztrhaných oděvů, pouze třetí z hostí, pravděpodobně vůdce, vypadal aspoň trochu k světu. „Já už s tebou nehraju!" Rozzlobeně vypil celou sklenku najednou, potom s ní prudce praštil o stůl a odešel. Společník nic nechápal, těkal očima po prostoru, až se obrátil na pána naproti sobě: „Co teď jenom budu dělat? Já bych tady rád s vámi zůstal, můj pane."

Aha, tak oni asi jemu musí sloužiti, vztah podřízený vůči němu míti, nebo aspoň někdo z nich, pomyslel si Epifano v duchu. Zatímco malou skupinku pozoroval již o něco déle, spatřil na šéfovi cosi démonického. Nosil sice černé boty, kalhoty, kabát, rukavice, šátek i klobouk; ovšem na mladičkého exorcistu nepůsobil pouze temným vzezřením - nýbrž i dojmem, jako by ze sebe něco vyzařoval.

Míšenec se začal bát, aby se neprozradil. Opatrně tedy hledal, jestli s sebou nenosil růženec, nebyl si jist, zda nějaký vůbec vlastnil - moc dobře věděl, že dal jeden Cassiovi, jakmile zrovna jiný neměl, ale zároveň jej cítil se pohupovat na krku, když se nedávno v Sanchiině pokoji proměnil v lykantropa. Možná měl ve skutečnosti dva - tudíž ho teď musím najíti!

Nakonec zapátral v kapse vyšívané vestičky, až prsty hladil dřevěné korálky, nahmatal i křížek.

Ještě, že mě nenapadlo jej zapomenouti!

Nakonec onen předmět vytáhl, prohlédl přímo naproti světlu jedné z luceren. Potom si ho omotal kolem dlaní, sepjal je vzhůru a modlil se. Vůbec v onu chvíli vůbec nedával pozor, nevnímal okolní svět. Sice se obával démona skrývajícího se v jednom z hostů Bílé laně, ale zároveň se snažil si před ním vytvořit jakousi pomyslnou bariéru, zapomenout na jeho domnělou existenci.

Kdyby se však měl dát místo toho na úprk, nejen že by nerad odešel náhle a bez zaplacení, když se vína téměř ani nedotkl - na to byl příliš čestným mužem - ale vzbudil by pozornost, jež by se mu mohla vzápětí vymstít. Také utíkat v šatech - jen by se mu sukně motaly pod nohama a on si na ně vzápětí mohl šlápnout, rozplácnout se na zemi - tohle rozhodně nechtěl za žádnou cenu riskovat.

Jenže stále i tak muž nezůstal bez povšimnutí, maskovaný muž v černém u osamělého karbaníka zrovna pohlédl Epifanovým směrem, čehož si exorcista právě všiml, jakmile se mimoděk podíval před sebe.

♦♦♦

„Když jsi byla naživu, darovalas mi podkovu. Nejen abys mi usnadnila cestu, ale dala jsi mi ji i tak trochu z lásky," mluvil Cassio k mrtvé Alejandře. „Já však odmítal tvá vřelá obětí, gesta a slova, jelikož v srdci choval jenom Sanchiu. Ovšem teď s jistotou vím," uronil slzu, „že mám rád tebe a byl jsem hlupák, když tvrdil, že ne."

Zvedl se a přes hlavu jí natáhl růženec darovaný Epifanem, křížkem k sobě. Pak poklekl na kolena, pomodlil se, snaže se vybavit vše, co pamatoval ze závěrečných vět ze mší svaté v katolickém kostele, kam chodíval.

„Pochválena a velebena budiž bez ustání Nejsvětější Svátost Oltářní." Tuto větu zopakoval ještě dvakrát, vyslovil ji tudíž celkem třikrát. Odříkal též Otčenáš, Zdrávas Maria, protože při nich pociťoval naplnění svého nitra vírou i zvláštní energií vlévající se do žil.

Pak však jednu nohu mírně pozvedl - klečel právě na obou, načež o něco hlasitěji promluvil k Bohu, tentokrát v latině, jeho oblíbeném jazyce: „Gloria Patri et Filio et Spiritui sancto, sicut erat in principio et nunc et semper et in saecula saeculorum. Amen." Mezitím se pokřižoval. „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní, i vždycky a na věky věků. Amen."

Tu náhle zpozoroval, když vše dokončil, siluetu dona Floriána Dantése. Postavil se před ní na nohy, uklonil a náležitě pozdravil.

„Neuvěřitelné," pravil kavalír. „Rád vás vidím a rozhodně jsem tu vaši přítomnost nečekal." Chvíli přemýšlel, pozoruje příchozího gentlemana. „Jenomže - co se stalo, že ke mně přicházíte v podobě?" Hned ale na svou otázku dostal odpověď, načež pochopil. Chtěl smutného Floriánova osudu, v němž jeho sluha ze žárlivosti i zášti zavraždil vlastního pána, avšak neměl příliš času se jím zabývat, přemýšlet o něm - mladíkovou největší prioritou se totiž stala Alejandra.

„Kromě toho sem přicházím, abych vám dál radu," prozradil elegán důvod návštěvy. „Zrovna teď byste potřeboval pomoc někoho, kdo se ve věcech nadpřirozených vyzná a zná osobní kouzlo všech Čtyř statečných, mezi něž patříte vy, Fabrizio, Latiffe a Sanchia. Prostě všichni, již si předtím něčím prošli, poté nalezli svůj domov v čarovné vesničce Ferro di Caballo."

Nadechl se, aby pokračoval dál: „Před nějakou dobou jste zjistil, že ovládáte léčivou sílu, vyzkoušel si ji však na pouhopouhé zlomenině." Pohleděl směrem k násilně zavražděné dívce. „Jenže nyní před vámi stojí úkol, na který bohužel schopnost stačit nebude. Zásoba vaší esence totiž není neomezená, jak vám asi může připadat - pokud byste ji využíval víc, než na co stačil, zbytečně se vyčerpete. A copak si pak počal?" Oslovený mu trpělivě naslouchal, přebíraje si všechna slova ještě několikrát v hlavě, usilovně přemýšleje.

„Když jí vyléčíte oči, srdce zvládnete pouze z půli, budete tedy mít Alejandru stále mrtvou," radil Florián. „Pakliže si ale zvolíte to druhé, dívka obživne, avšak neuvidí, jelikož na zřítelnice samozřejmě nezbyde příliš síly." Začal vysvětlovat, jak je těžké uzdravit něco tak náročného jako životodárný orgán bijící v hrudi.

Cassio přemýšlel. Mentorova slova mu nakonec dávala smysl, jakmile si mladík vše představil do co nejmenších podrobností. Ovšem, nežli si stačil cokoliv promyslet, starý přítel mezitím postupně mizel v obláčku mlhy, přivolán bílým světlem přicházejícím z vrchu.

Mládenec poklekl na kolena, drže v rukou růženec darovaný jeho bratrem. „Epifano, co bys na mém místě udělal? Tys takovým věcem rozuměl snad víc než já, víc než kdokoliv jiný, nějak tě to k nim táhlo," řekl skoro nahlas. Ozvěnou se však stalo jen hrobové ticho. „Kde jenom jsi, když tě nejvíc potřebuji?" zvolal do ztracena.

Připadal si tak sentimentálně - on, jinoch, který sotva vyrostl z chlapeckých střevíců - postaven před velice těžkou volbu, obklopen hrůzou, kterou by nejspíš nepřežil ani ten nejstatečnější muž pod sluncem. Copak mohlo na Cassiovu psychiku zapůsobit více než mladičká dívenka, zabitá i zohavena nějakým násilníkem, zavřená i spoutaná ve zločineckém doupěti?

♦♦♦

Epifano znejistěl. Temný pán s karbaníkem se totiž plížili přímo k němu, chtějíce se ho zmocnit. Exorcista přemýšlel, zda by se nem skrčit pod stůl a tak se před nimi schovat, ovšem v těžkých sukních i těsných svršcích, obepínajících jeho tělo od pasu nahoru, se mu ohýbalo velmi těžko. Nakonec si s oděvem nějak poradil, za což se náležitě pochválil.

Jenomže, jakmile se plně vzpamatoval, zjistil, že šátek z obličeje sklouzl na krk, klobouk ležel na zemi mezi lavicí i kusem nábytku, kde se snažil skrýt před stále hrozivějším nebezpečím. Pokoušel se tudíž natáhnout ruku aspoň ke spadlé pokrývce hlavy, vylekal jej však hlasem jednoho z pronásledovatelů. Bodejť by ne, když byl odhalen!

„Toho hledáme!" vykřikl muž v otrhané košili, otočiv se směrem ke statnějšímu společníkovi. „Chtěl byste ho mrtvýho, pane?" Z opasku vytáhl kolt. „Nebo radši živýho?"

Musím se k úprku dáti, přemýšlel míšenec v dámském šatu. Vím sice, jakou zbabělost se chystám konati, leč na vyhnání zla z jejich duší příliš času nezbývá.

Cítil pot přebíhající po jeho zádech, jistou zkamenělost ve svém nitru, bál se o vlastní život, litoval, že do hospůdky penzionu U Bílé laně vůbec vkročil. Chtěl se postavit na nohy, ovšem se o stolní desku prudce praštil do hlavy. Bolest projela celým tělem, Cassiova bratra na nějakou dobu paralyzovala.

Pronásledovatelé, spatřivši proud krve tekoucí po obličeji z rány jejich oběti, se škodolibě pousmáli, zatímco se radili, jak s Epifanem naložit. Vůdci v černém oblečení napadla spásná myšlenka - svému poslíčkovi najednou podal provaz opřen o jeden z dřevěných sloupů v interiéru.

„Spoutáme ho!"

„Dobrej nápad, pane!"

Černovlásek nejspíš hlasy z nejbližšího okolí neregistroval, poněvadž ležel bezvládně na podlaze z dřevěných prken, následkem úrazu na nějakou dobu ztratil vědomí. Nepociťoval tudíž ani tlak na zápěstích a kotnících, když byl svazován jedním z hostinských hostů. Ztrácel ponětí o okolním dění, stal se hadrovou panenkou pro své únosce, ani nevnímal, kterak jej karbaník se šéfem hodili do pytle a ještě mu předtím nasadili roubík. Také nebohého Epifana vláčeli po zemi, načež přehodili přes hřbet koně jednoho z nich.

Nikdo však lumpy během jejich nekalého činu nezpozoroval, ani barman, který si mezitím někam odskočil, asi do jiné části budovy. Žádní jiní lidé se v podniku - tedy kromě kuchařů připravujících někde stranou tradiční pokrmy zdejšího kraje - nenacházeli, vše se tedy odehrálo naprosto beze svědků.

Ale přece jen si někdo něčeho všiml - karbaník, jenž před nějakou dobou náhle opustil stůl, kde se svým věrným druhem hrál karty. Nyní litoval zbrklého počínání, přišel totiž podívanou přímo parádní. Navíc - kdy vlastně jeho vůdce s kumpánem narazili na kavalíra v dámském šatu, ještě k tomu s tak hezkou tvářičkou? Nejspíš nikdy. Proto si celého procesu náležitě užívali.