Právě ležel na lůžku, stejně jak Joaquím o nějakou část domu dál, a usilovně přemýšlel, nechápaje nic v okolním dění. Mohl by spočívat vedle svého milovaného, avšak nyní si přál trochu soukromí, které umělec mladému muži milerád poskytl v pokoji pro hosty.

Enrique vzpomínal na dvoření se k señoritě i to, jak jí, ať už v duchu nebo ve skutečnosti, sliboval věrnost až navěky věků. Pamatoval si také okamžiky, v nichž měl o ni snad větší strach než o sebe. Přesto jej nitro táhlo úplně opačným směrem, nabízelo city k někomu jiného pohlaví, a on jeho hlas vyslyšel.

Určitě tušil komplikovanost lásky i vášně, ovšem teprve teď si toto vše dokázal vybavit jako něco celistvého, se všemi souvislostmi, které mu právě dávaly smysl a zároveň ho mátly.

Pamatoval také na okamžik, kdy nechtěl mít po svém boku nikoho než rusovlasou poručici Dafiu, dokonce k ní jednoho dne poklekl, kroužek na prsteník nasadil, jenomže - skutečně si ji chtěl vzít? Vždyť se na ni aspoň párkrát mile pousmál! Lhal snad jí, nebo spíše nehovořil pravdu před něžným světlovláskem? Jenže, jakmile s ním posledně povečeřel, mluvil k němu maximálně upřímně, vyjevil v sobě mnoho let potlačené skutečnosti i emoce.

Jestli vůbec někdy tajně miloval důstojníka v armádě, pro kterou oddaně sloužil, v jejích řadách bojoval, tak pravděpodobně i vůči jeho osobě choval nějaké vřelejší city. Avšak, aby nedal na sobě nic najevo, nevystavil se pravděpodobnému ponížení, nechal srdce zkamenět, vsadit do žaláře nejtemnějšího, až z pout, která pro sebe i vězení pro skryté touhy ukoval, procitl jen v určitých, ale prchavých, momentech.

Počkat, zarazil se, tak tohle všechno vysvětluje, minimálně to, že jsem byl se svou paní jedna ruka, dovedl na slovo poslechnout a ještě se z plnění jejích příkazů těšit.

Jenže mu nyní jeho ambivalentní mysl podstrčila svázanou Sanchiu, jejíž smrti se dědička rodu Juarézů smála do tváře, a sebe, kterak dokázal na povel přikročil, ovšem vzápětí na sobě pocítil náznaky mdlob, jimž nedokázal čelit.

Při těch vzpomínkách vstal ihned z lůžka, zřejmě však příliš prudce, poněvadž se generálovi udělaly mžitky před očima, až zavrávoral, div nespadl na zem. Ale náhle ho z moci temné paní řádící v psychice zvedly neviditelné ruce a postavily na nohy.

Určitě by mi všechny emoce, obsahy myšlenek dokázal namalovat, talentovaný je dost, dostal nápad, se kterým šel po schodech dolů do ateliéru mladého umělce. Nikdy do něj ještě nezavítal, jelikož se v něm Joaquím vždy z jakéhosi neznámého důvodu zamykal na několik západů, dokonce i dveře vedoucí do chodby k této místnosti pevně za sebou zavíral, jak kdyby žil v nějaké nedobytné pevnosti a před někým ji strážil. Enrique se s ním tudíž vídal jen v předsíni, přijímacím salonku, jednom drobném pokojíčku s postelí a velké jídelně, kde posledně povečeřel.

Tentokrát však uniformovaný muž mohl volně vstoupit tam, kam zamýšlel, až se tomu podivoval.

Zřejmě s mou návštěvou počítal, když mi nechal otevřeno, přemýšlel pan Calderón. A tak šel stále za nosem, dokud neuviděl světlovláska netrpělivě čekajícího na svého hosta. Ten seděl spokojeně na židli u pracovního stolu, za sebou měl rozpracované plátno, ovšem pouze s jemně načrtnutými obrysy budoucího námětu, držel v ruce něco, čím chtěl tmavovlasého bělocha překvapit.

♦♦♦

Latiffe se již nějaký ten pátek nacházela na cestě, dny samoty trávila usilovným přemýšlením nad sebou i svým chováním. Myslela, že trpěla nenávistí k míšencům a zvedala pýchou hruď nahoru nad vlastním čistokrevně bělošským původem. Ovšem, kdyby skutečně zaujímala takový postoj, nedarovala by Cassiovi ranec s povidlovými koláči, když v podobě bludičky pospíchala do vesnice, aby tam posléze vstoupila do vlastního těla.

Zřejmě v jejím necitlivém jednání hrála roli jistá žárlivost i zášť, určitě něco Sanchie záviděla, jinak by k poloviční Mexičance nebyla tak chladná a nesnášenlivá. Už někdy dříve, v některých z jejích minulých životů, si ostatní těchto vad na ženině charakteru všímali. Proto s nimi začala bojovat hned, jak zjistila, jakým způsobem jí zatemňovaly mysl, avšak v době, kdy manžel Fabrizio odjel na výpravu za jednou vzácnou knihou, se u ní opět projevily, dokonce do takové míry, že ze zloby dokázala i vraždit!

Zabila totiž nevinného chrta s alabastrovou srstí, jehož smrti nyní zalitovala. Držel v tlamě kvítek frézie, čímž dámě napověděl, aby nepozbývala naděje. Možná byl nějakým věštcem, protože tím jaksi předpověděl budoucnost, osud, kterého se musela držet, jakmile se rozhodla pro strastiplné dobrodružství k Vodopádům zapomnění.

Zrovna teď, jakmile na vše pomyslela, ono zvíře viděla před sebou, dokonce k ní hovořil.

„Jsem sluha dona Floriána z Mendozy," řekl. „Jednal jsem stejně impulzivně jako vy, také ze závisti někomu do zad vrazil kudlu."

Mluvící pes? S ničím takovým se ještě jaktěživ nesetkala. Přemýšlela hledíc fascinovaně před sebe.

On mi snad čte myšlenky, pověděla si v hlavě. Nebo toho o mně hodně ví. Ale vzpomněla si, jak se před chvílí představil, zároveň si vybavila mladého gentlemana – tedy služebníkova pána – zajímajícího se o jevy mezi nebem a zemí, i o výtvarné umění.

Už několikrát jej chtěla navštívit, ovšem to by jí to nesměl Fabrizio zakázat. Vždycky, když se k señorovi Dantésovi chystal, žadonila, aby mu mohla aspoň dělat společnost, manžel ale takovou nabídku ze strany své ženy vždy odmítnul.

Krásná květinka, zabraná do pohnutek i hlasů své mysli, si ani neuvědomovala, že ji psíček neustále pozoroval, až dal o sobě vědět zaštěkáním. Latiffe právě zpozorněla, stála zády proti sněhobílému tvorovi, vzápětí se však k němu opět otočila.

„Chtěla byste znát takové malé tajemství?"

Bůhvíproč začal být chrt ženě sympatický, dokonce v ní vyvolal zvědavost. Sedla si k tvorovi na zem a začala poslouchat.

„Nikdy jsem na svém pánovi nic takového neviděl. Na fakt, že si povídal s hosty a mě nechával stranou, já si nějak zvykl. Jinak mi to potom plně vynahrazoval, trávil se mnou čas, dokonce se na mne často usmíval," pravil proměněný poslíček. „Po nějaké době si však u Bílého karafiátu, jistého talentovaného malíře, zamluvil obrazy vás čtyř, tedy i vás, vznešená paní.  Jakmile je ale nechal pověsit v hlavní síni vlastního domu, zahleděl se do vaší nádhery, až na všechno úplně zapomněl, pořád zíral na vaši podobenku, pije sklenku bourbonu, div se do ní nezamiloval a nepomátl se z toho, že si vaši nádheru nemohl náležitě vychutnat, když jste u něj samozřejmě nemohla stát, dělat mu společnost."

Tak tohle vysvětluje vše, co mě trápilo, málem vykřikla, avšak se včas ovládla, dala si zděšením hlavu do dlaní. Můj monsieur se totiž bál, aby mu mně Florián nepřebral a já od manžela ve víru vášně náhodou neutekla.

Ještě chvíli se dívala kamsi do prázdna, srovnávala si všechny myšlenky vyplynuvší na povrch. Dokonce si vybavila okamžik, kdy ji choť pevně spoutal něčím trnitým, a do úst dal namísto roubíku rudou květinku, když odcházel za svým přítelem z vesnice Ferro di Caballo do Mendozy.

♦♦♦

„Nunc aut numquam," promluvil Cassio po delší době latinsky, jakmile hrdě vypnul hruď vstříc prozkoumání zločineckého doupěte, v němž se měla nacházet jeho nynější láska Alejandra. „Teď, nebo nikdy!"

Rozrazil dveře, načež vstoupil do prostoru, kde se téměř nedalo dýchat - vzduchem se linul zatuchlý pach. Z kapsy své vesty vytáhl kapesník, dal si jej před ústa i nos, aby na místě z onoho zápachu neomdlel.

Ale paradoxně – až na pořádnou ránu pro mladíkovy čichové buňky, dokonce i vzhledem k nevábnému vnějšímu vzezření stavení – to tu vypadalo celkem útulně. Dřevěný nábytek a obložení na stěnách, ani obrazy na zdech nechyběly. Mladík nechápal, nic tak rozporuplného rozhodně nečekal. Přemýšlel tedy, komu by starý dům mohl patřit. Teprve po nějakém čase si však uvědomil, za jakým účelem vlastně vešel dovnitř.

Musím Alejandru najít a zachránit, nachází-li se v zajetí.

Šel dále přes předsíň, dokud nenarazil na schodiště vedoucí nahoru i dolů. Zvolil si druhou variantu, avšak po chvíli cítil jak výrazný pach, tak boj protichůdných emocí - odhodlání i strachu.

Světlo pronikající do prostor, kterými mládenec stačil projít, najednou vystřídala tma, Cassio se tedy posléze orientoval hmatem – co v této chvíli snědému dobrodruhovi zbývalo? Kráčel opatrně podél zdí, volnou rukou po nich přejížděl. Po čele mu přebíhal pot, po zádech mráz, srdce div nebilo na poplach. Černovlasý míšenec si připadal jako v nějakém hororovém příběhu - tomuto dojmu temná chodba i pocity strachu přímo nahrávaly.

Několikrát se musel zastavit, protože sotva popadal dech. Současně se potřeboval zhluboka nadechnout, vydechnout, ze všeho vzpamatovat.

Proč jen nemám petrolejku anebo svíčku? Či z jakého důvodu mi nesvítí Starritova podkova v kapse?

Ačkoliv za normálních okolností dokázal své emoce držet na uzdě, vypadal jak ten největší strašpytel pod sluncem, jakmile stále nedosáhl konce té uličky, tohle je marný, já tu snad umřu, jestli tady zůstanu trčet!

Konečně se Cassiův amulet rozzářil, patrně reagoval na majitelovu myšlenku na smrt. Míšenec se zrovna nacházel na pokraji zoufalství, ani už nedokázal spočítat, kolik pocitů i psychických stavů stačil vystřídat při průzkumu doupěte.

No sláva! Radoval se z plna hrdla, podkověnku vytáhl z oděvu, načež natáhl ruku a nechal ji osvětlovat okolní prostor. Neustále si však držel kapesník u úst i nosu. Zřel pavučiny a oprýskanou malbu na stěnách, z nichž místy vyčuhovaly holé cihly. Opět ničemu nerozuměl - předtím stanul u chátrající barabizny, pak viděl docela dobře zařízený interiér, a teď zas cosi odpudivého, dokonce nyní kolem mladíkových nohou proběhla myš!

Ovšem, pořád tohle všechno působilo jako maličkost oproti výjevu čekajícímu na hnědookého kavalíra - brzy ho totiž čekalo ještě něco o dost horšího.

Sice dokázal přežít strastiplný průchod suterénem domu, nalezl pomyslné světlo na konci tunelu, ale, co jej skutečně vyděsilo, byla dívka připoutaná k židli s vysokými nohami. Měla zavázané oči i pusu, šátkem přes její zřítelnice prosakovala krev. Po levici trýzněné se nalézal jeden nůž zabodnutý do zdi, po pravici druhý. Třetí pronikl až do dívčina srdce, doslova přeťal životodárný orgán, na jehož místě vytvořil rudou propast máčející chladnou kovovou čepel i bělostnou pastýřčinu halenu do ruda. Celá scenérie se však musela odehrát už před delší dobou, jelikož krvavé bordeaux bylo dávno zaschlé.

Chudák Alejandra, řekl si Cassio v duchu, div nevykřikl.