Cassio putoval stále na sever. Naštěstí nemusel příliš bloudit, orientoval se totiž dle koňských šlépějí zanechaných v tvrdé zemině, které do ní pravděpodobně otiskla Alejandřina klisna Zorra.

Dlouhé dny na cestě mu na vše změnily názor. Původně chtěl za kouzelným koněm s částí mladíkova srdce, snažil se s ním nějak spojit na dálku, sledovat, zda kůň ještě žil, pokud to okolnosti umožňovaly. Nyní jej k cíli vedlo horečnaté vzplanutí k mladičké míšence. Chtěl za každou cenu zjistit, co se s dívkou vůbec stalo, i kdyby tím čelil jisté smrti.

Už celkem dost dlouho přemýšlím, copak se mi na Sanchie tak líbilo, že jsem na jinou ani nepomyslil, přemýšlel. V jednom ze svých minulých životů já pro ni dokázal i skočit do ohně, až tolik ji měl rád.

Jeho myšlenky byly stejně toulavé jako on na dobrodružné výpravě.

Teď mám však neustále před sebou Alejandru, přemýšlím o ní, barvitě představuji. Dokonce se mi párkrát zdálo, že jsem ji ve snu zlíbal od hlavy k patě, dokonce se s květinkou z divokých pastvin stačil něžně pomilovat.

Asi za to může jedna naše společná noc strávená v penzionu U Bílé laně.

Právě u Laňky o dívenku přišel, zde poprvé nad sebou cítil lítost, zároveň uslyšel burácející i neumlčitelný hlas svého svědomí.

Možná z mého objektu vnitřních tuh vyzařuje jakási zvláštní aura, Epifano mně jednou povídal o magické, pouhým okem neviditelné záři Hvězdných pastýřů. Údajně jich tady před válkou žilo celkem dost, všichni vlastnili nějaké ranče či velkostatky, ale vojáci prý až na jednoho stihli všechny povraždit.

Jenže proč, co je k tomu vedlo? A z jakého důvodu přežila jenom Alejandra? Usilovně přemýšlel, načež se mladíkovi do mysli vkrádala, že i ona teď mohla být po smrti. Jistě dívenku někdo unesl, ovšem - nerozhodl se jednou zabít i ji?

O to víc přidal do kroku, aby se co nejdříve přesvědčil o momentálním stavu společnice, na níž myslel stále intenzivněji. Nakonec zřel její strakatou kobylku, která si jej povšimla též, kráčejíc přímo k němu.

Velmi se omlouvám za své neuváženě chování, kdy jsem se vzepjala na zadní a shodila tě ze sedla, chtěla Cassiovi povědět, avšak nevěděla, jestli by vůbec klisniny myšlenky pochytil, porozuměl jim.

Mládenec na to však již dávno zapomněl, vždyť si zranění - tedy zlomenou končetinu - dokázal zahojit sám léčivou energií kolující v jeho žilách. Ale nebylo třeba žádných slov, aby Zoře porozuměl a odpustil jí - bohatě totiž stačila řeč těla, v jejích koňských očích se zračila zřetelná lítost. Pochopil také příčinu jejího jednání, možná od majitelky v tu dobu dostala signál, že se Alejandra nacházela ve smrtelném nebezpečí.

Jakmile poplácal kobylku po hlavě, rozhlédl se kolem sebe - spatřil dům nevábného vzhledu, podobný ilustraci v jednom z dobrodružných románů, které četl. Přesně takhle v něm vypadalo zločinecké doupě, už na první pohled vzbuzující respekt. Ta hrozivě vyhlížející okna beze skel, dveře s několika dírami a suky ve dřevě; zkrátka dávaly dobrodruhovi najevo, že bylo dovnitř radno vstoupiti pouze na vlastní riziko.

Mám vstoupit, či nikoliv? Stál nehnutě na místě, pociťoval strach i zvědavost; všechny emoce se v něm mísily, proti sobě bojovaly.

♦♦♦

„Nutně potřebuji exorcistu, který by ze mne vyhnal všechny chmury," povídala si šerifka, která už třetí noc pobývala sama. Svou vyčerpanost, neschopnost ovládat démonickou podstatu vlastní duše přičítala jakési silnější entitě. Párkrát totiž měla pocit, jako kdyby ji kdosi požíral zevnitř, ukousl kousek mysli nebo srdce a namísto nich vložil vlastní myšlenky i cit, proto se žena pravděpodobně chovala tak rozdvojeně.

Popila krvavé šampaňské, pár zajíců ulovila, koně vyhřebelcovala, přičemž nezapomněla ani na ukradeného. Nikdy nedostala příležitost o všem tolik přemýšlet, vždy jí někdo klečel u nohou a sloužil, poslouchal její rozkazy.

Možná však za tím vším vězelo nenadálé zmizení mladičkého generála, jen hadrová panna po něm zůstala. Šerifka ji vzala do ruky, prohlížela ze všech úhlů pohledu. Převelice se polekala, jakmile zjistila, že pannu na levé části hrudi propíchla hřebíkem skrz na skrz, látka se kolem díry trhala na kusy, až se z ní sypaly piliny.

Míšenka si dala zděšením ruku před pusu, přičemž loutku prudce upustila. Vyčítala si, jakým způsobem se nechala ovládat sadistickými tužbami, natož když panence ještě prudce strhla šáteček z obličeje, na pravé líci zřela vyšitou růži. Zároveň se přistihla, kterak jizvičku pohladila, něžně přejížděla dlaní po květince na tvářičce.

Všechny emoce se v poloviční upírce mísily. Vždyť celou dobu ráda všem působila bolest, její škodolibost nabývala rozměrů až zvrácených. Přemýšlela, klečíc na kolenou se slzami v očích, o svém jednání. Úkosem pohlédla na láhev krvavého šampaňského vedle pohovky, vůbec na něj neměla chuť, a to si před několika dny říkala, jak se pořádně napije. Necítila pocit hladu ani žízně, jen osamění i smutek.

Dala si ruku před sebe, na levé dlani zářil snubní prsten, připomínající jí mladého kavalíra, kterému ukradla koně, aby si ho k sobě přivedla. Též jemu chtěla ublížit - barvitě si představovala mladíkův únos a mučení.

Chtěla si s ním užít chvilky plné krutosti i utrpení, během nichž by Cassiovi způsobila trauma snad doživotní - surově mladíčkovi spoutala ruce za zády, pro jistotu taktéž svázala kotníky, přičemž ještě nebohému mladíkovi rozepla knoflíčky na vestě i košili. Nechtěla slyšet žádné steny ani prosby o pomoc, tak by ženichovi zavázala rty a pořádně si na něm smlsla; působila pomalou, trýznivou bolest, dokonce na několika místech na těle ošklivě pokousala. Nebo mu v krvelačných fantaziích nasadila obojek s ostny a táhla nebožáka za sebou jak prašivého psa.

Ještě nedávno by si o tomhle všem nechávala zdát. Teď jí i při této imaginaci zabolelo u srdce.

Chudáci Cassio a Sanchia, poprvé zalitovala obou mladých lidí. Ovšem už stačila napáchat škod, že na některé z nich bylo dávno pozdě je napraviti.

Nyní již přestala zornicemi těkat po prostoru, přála si pohroužení se do hlubin vlastní duše, znovu komunikovat s vyššími silami, jež převelice ráda vzývala. Zvažovala, oč bohy prositi, nakonec se rozhodla, že si zažádá o energii potřebnou pro vlastní regeneraci, trpělivost v životě i odčinění všech nezdarů a hříchů. Hledala správná slova pro modlitbu ve starém jazyce jejích rodičů, až nakonec nalezla ta správná.

„La deoi amatai mei, donez a me tanta di potenteso, quale vi povas," pověděla, upínajíc zrak vzhůru k nebesům, nebo spíš stropu, jelikož se nacházela ve své komnatě, „má milovaná božstva, darujte mi tolik síly, kolik jen svedete."

♦♦♦

Na snubní prsten právě pohlédl i Enrique, vzpomínaje na chystanou svatbu s poručicí, kterou miloval. Nebo si aspoň myslel, že ji miloval. Či se s největší pravděpodobností snažil potlačit své tužby. Bylo těžké odolávat tlaku společnosti, znějící v generálově hlavě stále hlasitěji, aby si k sobě našel nějakou dámu a oženil se s ní. Přesto ve skrytu duše inklinoval spíš k hledání si nějakého mužského srdce.

Ani v nejhorší noční můře nechtěl čelit pomluvám, nadávkám, pocitům odloučení, proto vždy statečně vypínal hruď, neustále popíral sám sebe. V soukromí však oplýval sentimentem, dokonce i slzu někdy uronil. Teď konečně mohl všechno vyjevit před Joaquímem, který se statečným vojevůdcem plně soucítil.

„Kdyby mne nepřitahovalo to, co přitahuje, asi bych se tolik neuzavíral do světa svých maleb a nenechal si postavit dům daleko od civilizace," pravil umělec. „Ovšem nerozumím tomu, jak jsem dokázal namalovat krásnou Latiffe, ona měla snad nejvíce ženských rysů ze všech postav, které já kdy namaloval."

Ale můj štětec kolem její postavy tvořil pouta z trnitých větévek a mezi rty jí dal růži, vzpomněl si světlovlasý mládenec. Ty pocity, jaké jsem u toho měl ... Jenže přítel Florián Dantés z Mendozy nejrůznější symbolická ztvárnění přímo zbožňoval, usilovně přemýšlel. Avšak, jakmile popadnu akvarel, několik hodin o sobě vůbec nevím, nevnímám svět okolo, pouze jakýsi trans, jehož výsledkem se stává až plátno dokončené se vším všudy.

Výtvarník málem v nekonečných proudech myšlenek úplně zapomněl na to, že se při příchodu svého společníka chtěl zeptat na důvod jeho návštěvy. Ovšem, stejně jako ten druhý z mužů, v nitru pociťoval explozi nejrůznějších emocí, tudíž potřeboval trochu času, aby se ze salvy tak intenzivních citů aspoň trochu vzpamatoval.

Vstal tedy od uniformovaného hosta, s nímž vřele konverzoval, udržoval s ním oční kontakt. Po nějaké době si však chtěl jít odpočinout na lůžko v jeho pokoji s plátnem. Lehl si na záda, ruce položil na břicho, prsty propletl mezi sebou. Hleděl kamsi do prázdna, s dlaněmi u sebe. Vypadal velice zamyšleně.

Generál k němu kráčel pomalým krokem, u postele poklekl na koleno, mírně se nad mládencem sklonil, hladě jej láskyplně po vlasech. Umělec zavřel oči, kdyby byl kočka a ne člověk, spokojeně by vrněl. Avšak si přesto od pana Calderóna nechával vše líbit, dokonce i něžný polibek na tvář.

„Jak jsem lhal sám sobě, jakmile se señoritě dvořil víc než dost. Nejspíše jste něco takového u mě už tušil někdy dřív, ale stejně si vám všechno přeji postupně povědět," řekl host talentovanému světlovláskovi. „Přemýšlel jsem také, že vás požádám o její namalování, když mne nedávno poprosila o takovou laskavost," dodal. „Sice mě cosi varovalo, ať jí portrét neukazuji, až bude hotov, možná jistý pán v černém. Jenže já bych to viděl na nějaký nelichotivý výjev a po někom ho pak zaslal k ní domů. Nechť vidí, jak hluboce ji nenávidím, kterak mi ukradla srdce, ač nechtěl, spíš naopak, chtěl tomu ze všech sil zabránit."

„Po-počkat." Joaquím přestal rozjímat, prudce otevřel oči. Sice potřeboval chvíli na vzpamatování se, protřídění informací, avšak vzápětí již získal podezření, o kom Enrique právě povídal. Señor Del Chiaro přesto samou zvědavostí zvedl jedno obočí vzhůru. „Říkal jste pán v černém? Toho asi znám, kolikrát jsem si jej představoval namalovaného, jenomže mi to z nějakého důvodu nikdy nešlo." Popadl dech, aby mohl pokračovat dál v rozmluvě: „Jak vypadal? Pravděpodobně máme oba na mysli stejného člověka.“

Tu oslovený začal popisovat tajemného muže v saku, klobouku staženém hluboko do čela, černým šátkem přes obličej. Zmínil také jeho údajné telepatické schopnosti, neopomenul též prozradil, o čem všem s ním hovořil, že díky němu teď trávil několikátou noc mimo Bartholomein dům u pobřeží. Rozpovídal se taktéž o shánění darů pro šerifku k narozeninám i nadcházející svatbě. Nyní nemluvil tak plynule jako předtím, slyšel, kterak se mu párkrát při sáhodlouhém monologu zlomil hlas.

Radost z malířovy přítomnosti náhle vystřídaly výčitky nad opuštěním vznešené dámy z Jihu i strach z možného trestu, kdyby se s dědičkou rodu Juarézů náhodou někdy shledal.