„Zřím, kterak vaše srdce krvácí, křivda se z nitra, duše vytrácí," veršoval Epifano ze spaní. Opět ležel na koberci v Sanchiině komnatě, mládenci se na něm spalo dobře, ba přímo výborně - maximálně předtím dívenku požádal o polštář, aby se mu odpočívalo ještě lépe. „Rád pro vás budu upírem, pít karmínově rudé víno naší lásky, princezničko. Stanu se i lykantropem, touhou do krku zabodnu tesáky, hrdinečko. Dychtím po tom démonicky, vychutnávám labužnicky."

♦♦♦

Tu noc osvobozuje snad všechny zlé duchy, které v sobě skrývá. Konečně je může nechat promluvit. Vlastně musí, jelikož cítí sucho v hrdle, včetně chvění po celém těle. Už déle nemůže být člověkem, nastává čas na proměnu.

Sleduje, jak jeho nehty rostou v drápy; ruce v přední končetiny, nohy v zadní. Chodidla pokrývají měkké polštářky, tělo zahaluje hustá srst. Epifano se stává divokým psem, ovšem se spíše podobá lišce než hlídači lidských obydlí.

Obhlíží terén, melancholicky putuje suchou jihoamerickou pampou, jen sem tam naráží na drobné kamínky, stéblo trávy, suchý keř, osaměle rostoucí strom. I ve zvířecí podobě dovede myslet pouze na jednu jedinou, kterou chce následovat, najít za každou cenu. Za sebou nechává cáry saka zdobeného zlatavou výšivkou, veškeré oblečení zkrátka během metamorfózy překáželo. Na krku se mu při běhu pohupuje růženec, jenž však nedokáže ochránit před žádným zlem.

Několikrát steskně zakňučí, když v srdci zažívá pocit opuštění, ba přímo sentiment. Ještě neví, co jej na konci cesty potká, nakonec se to dozví - objekt jeho skrytých tuh leží nehybně na zemi s karmínově rudou propastí na hrudi. Tohle nečeká, přeje si ji vidět živou, avšak hluboká rána do srdce je bezpochyby smrtelná, tu mladá pistolnice nemůže přežít, natož zranění takového rozsahu.

Očichává dívenku, zda někde neucítí pachovou stopu vedoucí po vrahovi. Sice něco zavětří, jenomže po pár krocích již není nic cítit. Vrací se zpátky k tělu, čenichem jí sundá šátek, načež uzří nejen jizvu ve tvaru růže, nýbrž i rudý pramínek tekoucí z koutku rtů.

Rozhodne se tudíž hrdince olízat všechny rány, ovšem netuší, kterak mu rudé víno bolesti i utrpení zachutná. Pociťuje kovovou chuť rozbíhající se zvířeti na jazyku, jako kdyby opravdu někomu v realitě sálo krev.

Mlaská, ocitá se v sedmém nebi, dokud neprocitne, nezjistí, že tentokrát se Epifanovi zdál živý sen, nebo aspoň živější než obvykle.

♦♦♦

Jakmile si uvědomil celou situaci, pospíchal k toaletnímu stolku v Sanchiině pokoji. Nepůsobil žádným civilizovaným dojmem, také si ihned do něčeho musel utřít špinavou pusu, celou od krve. Zmatkoval, prohledával každou zásuvku i skříň, dokud nenašel bílý kapesník - bohužel ten záhy dostal červený nádech.

Nadechl se i vydechl, přičemž zjistil, že z drahého kabátu zbyly pouze cáry, zbytky rukávů visely volně kolem mužových paží. Ani kalhoty nevypadaly příliš důstojně, v takovém stavu se rozhodně nemohl před nikým ukázat. Hlavně potřeboval o něčem mluvit s Fabriziem, a co by si on o něm pomyslel, kdyby jej takto zřel. Nezbylo tedy nic jiného, než se neprodleně převléknout do čistého.

♦♦♦

Alchymista věděl, copak se mezitím dělo ve vyšším patře se čtyřmi komnatami, přestože momentálně trávil čas ve své dílně v přízemí. Četl svazek z přítelova domu, ještě jej černovlasému míšenci nestačil dát. Jenže, co se na jeho stránkách psalo o Čtyřech statečných, rozhodně neodpovídalo realitě - čtvero vyvolených hrdinů muselo přežít minimálně do objevení vlastní jedinečné schopnosti, vydat se na dobrodružnou výpravu a naplnit tak poslání uložené osudem.

Sanchia však stačila zemřít o dost dříve, než svedla cokoliv z toho učinit, což se za žádnou cenu nesmělo stát. Musel tedy existovat způsob, jak ji postavit na nohy, určitě by potom byla velice vděčná, kdyby zase mohla žít.

Takže ty naše reinkarnace přeci jen mají nějaký klad i důvod, proč vlastně existují, pomyslel si gentleman opíraje se zamyšleně o dřevěnou hůl. Můžeme se po smrti znovu narodit.

Hned jak se uklidnil, vzápětí opět dostal strach - co když oproti nějaké vyšší moci zůstane bezmocný? Vždyť přece zřel, kterak za zelenou mlhovinou Sanchiina sestra mluvila s božstvy, aby ji jednou provždy zabila. Mluvil na vykonavatelku černé magie, mával na ni, oslovoval pravým jménem, jenže ona jej neposlouchala. Sice zpozoroval chvilkové zaváhání démonické paní, přesto vše nakonec skončilo špatně.

Pokud tedy dívčin život vyhasl magií, pak lze také nějakým kouzlem všechno zvrátit, přemýšlel muž. Což takhle si promluvit se signorem Epifanem? Určitě bude vědět.

Šel po schodech nahoru, až zaklepal na dveře Sanchiiny komnaty - tušil tam přítomnost hledaného. Místo exorcisty v tmavém kabátě se zlatou ornamentální výšivkou mu však otevřel kavalír v květované vestě. Vypadal skoro jako Fabriziův přítel, taktéž jím byl - pouze těsně předtím navštívil dívčinu šatní skříň.

Lepší šat krapet zženštilejší nežli žádný, povídal si starší z rodu Cannisů v duchu, když se převlékal. Přestože věděl o alchymistových portálech, možná se před bělochovýma očima přehrával Epifanův osud posledních chvil, stejně trpěl jistým podezřením, že si jej příchozí přeměří od hlavy k patě, splete si společníka s nějakým manekýnem. Naštěstí k ničemu takovému nedošlo - běloch totiž ve svých vizích - aspoň jednou ustaranému pánovi přinesly něco pěkného - zpozoroval i černovláska dělajícího ze sebe člověka, tudíž předpokládal, že jeho známý bude vypadat trochu jinak než obvykle.

Nakonec ale stejně, po době ticha a směsice nejrůznějších pocitů vznášejících se volně ve vzduchu, došlo na téma náhlého úmrtí princezny rodu Juarézů. Epifano, ač ve zvířecí podobě dokázal vyjádřit smutek i nejistotu hned několika způsoby, v té lidské působil zasněně, jako kdyby se nic vážného nestalo. Toulal se ve světě erotických myšlenek, polibků básnické Múzy, slastně dívce líbal ručku.

„Signore, co ta vaše teorie se stříbrnými vlákny, kterou jste již někdy dříve vypracoval na základě studia esoterických příruček?" položil Fabrizio dotaz, čímž Epifana donutil vrátit se do kruté reality, být alespoň na moment vážný.

„Jistě," konečně se oslovený probral. „Lidé kol nás jen v nebe, peklo, poslední soud, vzkříšení mrtvých zvládají věřiti, tak prosté věci jejich mysl svedou ukojiti. Jakmile začal o tomhle všem pochybovati, chtěl jsem señora Floriána navštíviti. On ukázal mi onen spisek, který vykvetl jak nitra kvítek."

Tohle bych do něj rozhodně neřekl, pomyslel si Fabrizio. A to jej znám už takovou dobu. Ano, vždycky sice mluvil trochu starobyle, ale že by mně někdy odpovídal ve verších, ještě k tomu takovým způsobem?

Přesto si vyšňořeného muže vyslechl, vybavil okamžik, kdy vymítač démonů poprvé promluvil o jakémsi stříbrolesklém pojítku mezi tělem a duší. Když totiž někdo zemřel, údajně se přerušilo, čímž duch směl opustit schránku, v níž přebýval. Pakliže byl schopen reinkarnace, mohl jednoduše vstoupit do někoho jiného a s ním spojit pouto, utržený konec nitky života se zcelit, následně zesílit.

Bohužel v tomto případě musela k dobru přispět jiná oživovací metoda. Sanchia musela být vzkříšena přesně takovým způsobem, jakým ulehla na lože. Navíc, vybrala by si Sanchiina bludička dobrovolně návrat do tělíčka s krvavou prohlubní na hrudi? Sice existovaly nějaké donucovací prostředky, kouzelná zaříkadla, jenže - zafungovala by?

„Jenomže, vy jste alchymista, není-liž pravda?" Cassiův bratr se právě plně vzpamatoval. „Čemu se ve vlastně svém řemeslu zvládáte věnovati? Elixíru mládí anebo nesmrtelnosti?" Mírně si odkašlal. „Nebo jsem o tom aspoň dovedl čísti v knihovně vily našeho přítele."

Ne, nikoliv, přemýšlel oslovený v duchu. Mne zajímaly jiné věci než ty, nad kterými v mém reparto, oboru bádal snad každý druhý. Já u sebe přechovávám cosi, co by pomohlo ještě více, dokonce je převelice prostinké - již lidé v dávných dobách o něčem takovém věděli.

„Což takhle použít živou a mrtvou vodu?" navrhl sivooký gentleman bílé pleti.

O ničem takovém hnědooček jaktěživ neslyšel, ještě k tomu se divil, že Fabrizio zrovna z kapsy svého saka vytáhl dvě malé ampulky – zřejmě předpokládal jejich brzké využití. Možná mu něco takového našeptal portál, který viděl tak často.

„Pohleďte, signore," promluvil na udiveného exorcistu. „Mrtvá voda zaceluje všechna zranění. Už jsem ji použil na jednoho nebohého mladíka, kterému někdo setnul hlavu. Tenkrát si jej položil na lůžko, nechal pár kapek dopadnout tam, kam bylo třeba, a hle, oddělené části těla náhle k sobě srostly, jako kdyby k žádné popravě vůbec nedošlo," vysvětloval. „Podívejte - stačí troška." Naklonil láhev přímo nad Sanchiinu ránu na prsou, která se vzápětí zhojila.

Jakému zázraku teď mohu přihlížeti, říkal si Epifano v duchu. Přitom je to tak prostinké, že netřeba zbytečně přemýšleti, mysl namáhati.

„Ovšem, byl jsem příliš zaujat, abych si povšiml ještě jednoho ranění, toho na líci."

„Ne!" Skočiv starší z rodu Cannisů alchymistovi do řeči, prudce k němu přišel, přičemž elegánovi silou stiskl ruku, aby mu zabránil v jeho konání. „Musíte jí ho nechati, neb se mi s ním počala líbili, ta jizva z ní dělá krasavici víc, než kdyby měla pleť jak samet heboučkou, bez poskvrny, bez jakékoliv nedokonalosti.“ Zhluboka si povzdychl, rukou setřel slzu tekoucí z koutku mužova pravého oka.  „Neb již nesmíte dále meškati, detaily se zabývati, nýbrž ji před mými zraky oživiti!"

Zatraceně, jakmile dopovídal, uskočil stranou. Právě jsem někomu dovedl vypověděti své city k mladičké pistolnici! Tomu, před nímž ono krásné tajemství mělo pouze v srdci zůstati!

„Že vy, signore Epifano, milujete Sanchiu? Pakliže ne, tak byste určitě takhle nemluvil. Také vám to vidím na očích, abych byl onesto, upřímný."

Umím mnohé touhy před lidmi skrývati, proč jen tuto se nepodařilo ochrániti? Leč nyní se k němu musím přiznati, v duchu doufati, že Fabrizia nenapadne mé milostné verše hledati.

„Ano, bohužel, stačilo k tomu dojíti, očarovala mě svou tajemností během doby, kdy jste se dobrovolně v domě señora Floriána žádal pro mne obětovati, abyste mi zvládl ten spis obstarati." Pokrčil rameny, zhluboka si povzdychl. „Lásce holt člověk poručiti nesvede."

Pozoroval společníka, nic neříkaje, kterak lahvičku s černou tekutinou odložil, načež vytáhl stejnou, avšak s průsvitnou - pravděpodobně se živou vodou. Ve vzduchu ale zavládlo zděšení, mezi oběma muži zvláštní napětí, když lektvar nepomáhal - dívenka totiž stále nehnutě ležela v posteli.

„Nepomohla by přec ta stříbrná vlákna, o nichž jsem vám svedl povídati, ba přímo básniti?" promluvil Epifano. „Duše, kdyby přišla, by viděla své tělo celé, jako by mu nikdo neublížil, jistě by do něj vstoupila." Najednou jej však napadla zcela jiná myšlenka, na níž navázal: „Avšak co dělati v případě, kdy by se zatoulala daleko, předaleko, poněvadž jí v srdci bylo úzko, copak nebude chtíti k životu se probrati?"

Šedooček si právě vzpomněl na náhlednutí do knihy, kterou sehnal pro Epifanovo potěšení, zároveň přemýšlel, jestli si z doupěte hrůzy odnesl tu správnou, ale zřejmě ano. Bohatý pánův přítel totiž vlastnil hned několik esoterických i alchymistických bichlí na první pohled totožných, avšak s jiným obsahem.

Alchymista shodou náhod otevřel publikaci na straně, kde se vyprávělo o jednom ze Čtyř statečných schopném procházet rovinami bytí. Sice si pod tímto slovním spojením nedokázal nic představit, jenže z okolního textu dokázal vydedukovat, že tento jev  pravděpodobně souvisel s reinkarnací a vztahem mezi nitrem i tělesnou schránkou jakékoliv bytosti, nejen člověka. Pověděl tedy o tom vzápětí zamilovanému milenci, který samozřejmě na takovou informaci vzápětí zareagoval.

„Kdož by mohl dovésti něco tak fascinujícího, že vy to ani nezvládáte pobírati, uchopiti, vlastními slovy vyložiti?" otázal se Epifano, přičemž zvedl jedno obočí vzhůru, zatvářil se zvědavě, pocítil v sobě nějakou naději.

„Představte si, že moje žena Latiffe, signore."

Cože to nyní k mým uším stačilo dolehnouti? Jméno někoho, kdo o mne ani Sanchiu nezavadil pohledem? Jméno někoho, z jehož místnosti poměrně nedávno zněly hlasy zášti, zloby, křivdy, nenávisti?

Mládenec nevěřil tomu, co slyšel, jeho mozek tento fakt nedokázal správně zpracovat.