Enrique dal na doporučení tajemného pána z náměstí, načež si šel hledat jakýkoli vhodný nocleh. Do penzionu pochybné pověsti, kterými se to všude jenom hemžilo, si nepřál vkročit, co kdyby tam náhodou nebylo bezpečno?

Přemýšlel též o domu pana Floriána, avšak se odtud nacházel až příliš daleko. Nejspíš by si pak od paní odpočinul, ovšem na druhou stranu nechtěl od señority zažít dlouhé odloučení, přestože jí měl poslední dobou plné zuby – někde, hluboko uvnitř, k ní přeci jen choval nějaké city.

Hned však dostal nápad - což takhle jíti k malíři? Už několikrát si s ním popovídal, navíc jej ještě nestačil plně poznat. Sice si u něj dvakrát objednal nějaký obraz, leč vždycky po dokončení díla pelášil k šerifce, aby ji nerozzuřil víc, než bylo zdrávo. Koketoval s myšlenkou strávení několika dní v ateliéru, kde vznikala snad ta nejkrásnější umělecká díla na světě, přičemž se blaženě usmíval.

Konečně ho poznám o trochu lépe, třeba také zjistím tajemství jeho talentu.

Právě si však uvědomil jeden veledůležitý fakt - každý den převlékal do čistého, a pokud někdy vyrážel na delší cestu, zásadně si s sebou zabalil náhradní ošacení, dokonce i do kasáren. Jenomže co teď, když nemohl domů? Rozhodně s ničím takovým nepočítal, vždyť si ani nepovšiml, že by cestou zapomněl předmět, jenž měl být před očima trýznitelky navždy zůstat skryt.

Navíc se cítil sám, zrazen, opuštěn; mluvil někam do vzduchu, modlil se, aby ho imaginární milenka nějak ochránila, ačkoliv ztratil její hadrovou podobiznu.

Vydal se tedy s prázdnou brašnou, odešel z města, kráčel pořád za nosem. Ještě musel projít jednou vesnicí, cestu znal, a nalézt osamělou haciendu, kterou by si rozhodně k umělci nedokázal přiřadit ani ve snu.

Když se o něm totiž jednou doslechl, poprvé jej vyhledal, zůstal tenkrát před stavením v šoku chvíli stát - podle toho, jakým způsobem mladík před lidmi vystupoval, si pan Calderón představoval bohatý měšťanský dům postavený ve španělském koloniálním stylu, s několika oblouky, arkádami i sloupovími. Teď už o něm generál dávno věděl celkem podstatný fakt - umělec se sice uměl obléknout do drahých obleků, obzvláště na slavnostní příležitosti, avšak v luxusu z nějakého neznámého důvodu vůbec nebydlel, přestože mohl, jelikož byl natolik bohat, že by si na penězích dokázal i ustlat.

Možná se bohatství dobrovolně vzdával, jakmile ve svém okolí zřel spoustu sirotků, vdov, zároveň jsem ho párkrát v kostele viděl, jak do pokladničky házel velké bankovky, přemýšlel uniformovaný poutník. Jenomže mi v tomhle něco nesedí. Ale co?

Každopádně, než dorazil do cíle, ještě trochu času pobyl ve farmářské osadě, kterou potřeboval projít. Již dlouho neviděl žádného venkovana, rád proto právě pozoroval řezníka porážejícího mladého býčka, rolníka sklízejícího úrodu na poli, kovboje nahánějícího dobytek do ohrady, paní kyprých tvarů prodávajících ve stánku košíky z proutí.

V jednom hostinci, vypadajícímu spíš jako nějaká restaurace nežli lokál, zde dokonce popil i pojedl; před opuštěním vsi navštívil pár místních obchůdků, kde si nakoupil nějaké věci pro sebe, dokud nebyl se vším spokojen. Nakonec zjistil, že přeci jen, navzdory vlastnímu předpokladu, neodcházel s prázdnou - na dně tašky, kam předtím sáhl rukou, přesto nic nenalezl, nyní objevil aspoň malý váček s penězi.

♦♦♦

Hlavně ať tu panenku nesbírá ze země, pomyslel si Starrito. Jakmile si ji pořádně prohlédl, jakýmsi zvláštním způsobem mu připomínala Sanchiu. Taktéž, když Starritův pán ještě bydlel se starším sourozencem a čas od času si pozval na návštěvu alchymistu Fabrizia, zaslechl útržkovitou rozmluvy o rituálních panenkách používaných sektáři i jinými provozovateli černé magie, zatímco na pastvině vedle stavení bratří Cannisů pojídal čerstvou trávu. Přesně tohle se mladičkému hřebečkovi, ve stájích sídla rodu Juarézů, právě vybavilo do nejmenších detailů. Pokud už tak učiní, nechť aspoň do ní nepíchá špendlíkem.

Cellario, sdílející interiér maštalí se stříbrňáčkem, nestačil skrývat údiv nad myšlenkami koňského přítele. Před jeho příchodem si totiž myslel, že znal svou paní víc než kdokoliv jiný. Věděl sice o chování zášti vůči nějaké mučitelčině blízké osobě, také o jakýchsi temných božstvech, která obyčejně vzývala; ani náhodou by však do, vždy upravené, černovlásky neřekl touhu provést jakýkoliv woodoo rituál. Přesto jej zamýšlela již nějaký ten pátek, jenže na to kupodivu přišel dříve Cassiův oř nežli šerifčin. On totiž ženu bedlivě pozoroval, jak kdyby jí četl myšlenky.

Vraník do jisté míry též ovládal telepatii, nýbrž si tímto způsobem pohovořil pouze s grošákem a ženiným generálským sluhou. Dlouhou dobu chtěl touto cestou kontaktovat i svou majitelku, avšak bez úspěchu - narážel na nějakou neprolomitelnou bariéru, jako by před ním míšenka zavírala mysl, nikdy nesdělujíc důvod, proč vůbec něco takového dělala. Každopádně nyní, co však tušil a čímž si byl jist, že démonická upírka opouštěla stáj s látkovou pannou v ruce.

♦♦♦

Hned vedle části sklepení, v níž týrala vlastní sestru přivázanou k židli s roubíkem v ústech, měla jakýsi sklad, kde schraňovala nejrůznější artefakty od lahviček až po okraj naplněných zvířecí i lidskou krví, lebky, rakve z ebenového dřeva, také nástroje smrti snad všeho druhu. Leč sem kromě těchto věcí ukládala ještě amulety všeho druhu, kameny s magickou mocí, spiritistické příručky, bezpochyby též lana různé délky, tloušťky; plátýnka, šátečky a další pro ni nezbytné předměty.

Zkrátka se v prostoru této místnosti nacházelo mnoho předmětů, samozřejmě si z nich paní temných sil vybírala ty, které zrovna potřebovala. Spektrum jejího inventáře odpovídalo rozličnosti vykonávaných rituálů. Někdy totiž sadistka jen přišla na slovíčko s vyššími mocnostmi, nic nepotřebujíc, jindy zas zajala nějakou oběť, kterou pak podrobovala svazovací i mučící tortuře. Mnohdy dokonce do svých rukojmích párkrát kuchala žabikuchem, načež poté z krvácejících ran posbírala alespoň pár kapek životodárné tekutiny pro budoucí účely.

Nyní držela v rukou hadrovou panenku ušitou uprchnutým sluhou. Kupodivu k ní mluvila nějakým zvláštním jazykem, znějícím jako poněkud jiná latina. Tu řeč ji již odmalička s láskou a nadšením učili rodiče, protože oba dva prováděli nějaké rituály, každý však trochu jiné, a věřili, že jedině tou si porozumí s temnými silami, přikládali jí zvláštní význam. Běžně ale hovořili španělsky.

Míšenka, vzpomenuvši si na bytosti, jež ženu přivedly na svět, odešla s rituální hračkou do vedlejší místnosti. Vytáhla z kapsy svého saka kapesní hodinky, viděla, že byla hodina před půlnocí. Potutelně se usmívala, co provede, až odbije dvanáctá.

Konečně s ní skoncuji, povídala si pro sebe. Zaplatí za všechna moje trápení.

Náhle se ale zarazila - skutečně mohla Sanchia za to, jak se šerifka cítila? Nevybrala si ji, plná bolestné frustrace, jako objekt, na který by svedla svalit všechnu vinu?

♦♦♦

Viděla někoho, kdo jí stříbrnou kulkou z revolveru zabil otce, jakýmsi sadistickým rituálem zas matku. Po postupném vyvraždění rodiny zbyla pouze ona a dva její sourozenci. Jeden z nich, ten prostřední, však od nich jednoho dne náhle zmizel.

Bartholomea tedy musela s vlastními psychickými problémy bojovat nějak po svém. Vždycky, jakmile se s něčím trápila, došla za jen o pár let mladší společnici, měla ji radši než Sanchiu, protože, na rozdíl od dědičky, chtěla neustále někomu pomáhat.

Černá magie, společně se zabíjením nevinných obětí, tu nejmladší totiž moc nezajímaly. Dívka byla dokonce schopna lítosti, občas i prolévání slz za každého zamordovaného tvorečka. Raději, když se učila střílet z koltu, pokaždé mířila na strom, keř nebo někam, kde by nikomu neublížila.

V sídle rodu Juarézů však k žádným větším sporům nedocházelo, jelikož Trinidad chápala jak morbidní choutky nejstarší sestry, tak i city té nejmladší. Dokázala se zaobírat temnými rituály, taktéž respektovala, že ne každý na ně dokáže mít náturu. Kdykoliv přicházela k šerifce, aby si od ní vyslechla i ty největší bolesti na duši, současně si říkala, kterak by se ráda věnovala dobrotivé princezničce.

Jenže nikdy nesvedla využít vhodné příležitosti, cítila se paní domu vězněná, také mnohdy musela kruté dámě dělat služku, dokonce na úkor svých koníčků. Milovala hraní na bendžo, zároveň v tajném koutku své komnaty v malé klícce chovala morče, které před poloviční upírkou schovávala, aby ho náhodou u Bartholomey neviděla na talíři.

Kdykoliv ulehávala ke spánku, uvažovala o vlastním útěku. Pořád však na to nedokázala najít dostatek sil ani odvahy, takže si k sobě tajně pozvala Sanchiu, načež jí vše vyložila.

Růžička trpělivě naslouchala, hladila elegantní démonku po rameni, až nakonec pověděla: „Zajeď si na dlouhou projížďku, i kdyby sis koně od někoho půjčila, když žádného nemáš." Náhle se zarazila, jelikož si uvědomila, že zrovna tomuhle ze sourozenců jezdectví nic moc neříkalo. „Počkat, vlastně mne něco napadlo - počkej si, dokud matka Luna nenadejde novu, v tuhle dobu nesvítí, to v noci bývá největší tma. Zabal si, co nadmíru miluješ. Potom nějakým vhodným způsobem napiš list, třeba že tě někdo zabil stříbrnou kulkou z revolveru jako našeho padre, vezmi jej s sebou a dej do rukou nejbližšímu poslu." Dále doporučila, aby černovláska, až si zabalí, vyskočila nenápadně z okna a pod rouškou temnoty zmizela do neznáma.

Jak Sanchia poradila, tak Trinidad učinila. Nejmladší si pak posteskla, že ji starší sestra opustila, avšak, byla-li na místě, kam se odebrala šťastná, takže nakonec nebylo téměř co řešit. Nebo si cosi takového aspoň míšenka myslela, dokud se šerifka, zprvu velice poblázněná ztrátou prostřední ze sester, nedovtípila pravdy. Stačilo jen použít nadpřirozené schopnosti, přičemž zjistila, kdo měl na Trinidadině zmizení hlavní podíl.

Bartholomea posléze počala Sanchiu ze všeho obviňovati, vlastní hněv k hrdinečce směřovati, po krvavé pomstě toužiti, jako největší psychopat pod sluncem se chovati. Osnovala tudíž ďábelské plány, kterak se dívenky zbaviti.

Zbláznila se, zešílela, trpěla stále častějšími bludy i nočními můrami, jež nabraly na síle, když si po nějaké době vyhlédla Sanchiina kavalíra Cassia. Přemýšlela, jakým způsobem si jej přivlastnit, požádala ho tedy proti jeho vůli o ruku, domluvila s ním sňatek. Myslela si totiž, že takhle svou domnělou sokyni zlomí, naučí ji jejího miláčka nenávidět.

Zároveň se však šerifce zdály sny, v nichž Sanchia psychicky narušenou ženu spoutala, dala pevně utažený roubík, chvíli nechala napospas vlastnímu osudu, načež v nestřeženém okamžiku k ní přišla s nožem v ruce, přičemž chtěla nejstarší z rodu Juarézů zabíti, snoubence z osidel démonické upírky zachrániti.

♦♦♦

Bartholomea v sobě potlačovala pesimismus čišící ze střípků vlastních vzpomínek. Dýchala při nich jako stádo splašených koní, nečekala jejich příchod zrovna v době, kdy chtěla vykonat sadistický obřad. Vše se v její hlavě přehrálo tak zrychleně, že nedokázala všechno zažité správně vstřebat. Půlnoc, na kterou se tolik těšila, se každou minutou blížila. Roztřesenou levačkou držela látkovou podobiznu, pravačkou zase rezavý hřebík, jejž si přála zabodnout přímo do hrudi obětní loutky.

Potřebovala někoho, kdo by se na ni díval, případně s obřadem pomohl, podporoval ji, ovšem nyní v sídle přebývala sama. Cítila se tak nejistá, dokonce mezitím stačila nečekaně odbít půlnoc.

Prosila tedy božstvo pro dodání potřebné odvahy i energie; představovala si úlevu, jakou s největší pravděpodobností po krvavé ceremonii pocítí.

Nakonec se přec odhodlala, pannu již svírala sebejistě, přimáčkla k zemi, div do panenky neudělala díru. Poklekla k ní, jedním máchnutím ruky přesně na správné místo zabodla zrezivělý hřeb. Najednou pocítila euforii kolující v žilách snad ve velkých dávkách. Tohle potřebovala už takovou dobu - zvítězit nad domnělým nepřítelem, za což se nyní náležitě ocenila.

„La fratino mea sempre mortez," vykřikla agonicky magickou řečí svých rodičů, „nechť má sestra zhyne navěky!"