Její cíl se sice ve skutečnosti nenazýval tak, jak jej ve své hlavě pojmenovala, ovšem k onomu místu ráda jezdila, když potřebovala zapomenout. Byla plná žárlivosti i křivdy, přála si vyrazit tam, kde by se aspoň trochu cítila sama sebou.

Ano, tisíc mil, příliš dlouhá vzdálenost pro ženinu kobylu, zvyklou spíše na elegantní drezurní kroky nežli nějakou dobrodružnou výpravu, avšak na druhou stranu - určitě za to taková cesta stojí. Klisnička však v duchu také zatoužila po symfonii vodní kaskády, samozřejmě taktéž na nejlepší trávu široko daleko, rostoucí u vysněného ráje. Latiffe zase chtěla spatřit snad tu nejkrásnější duhu na světě - žádnou hezčí totiž nikde jinde neviděla.

♦♦♦

Fabrizio konečně dorazil do vesnice. Ještě zkontroloval, zda tajemnou knihu cestou nepoškodil, ale naštěstí byla přesně v takovém stavu, v jakém ji alchymista vzal z knihovny sídla pana Floriána.

Jakmile šel ustájit svého bělouše, zrovna čirou náhodou ve stájích narazil na Epifana. Vypadal velice zasněně, stál opřen o jednu stěnu maštale, přičemž si něco psal do jakéhosi sešitu.

„Buon giorno," pozdravil mladíka sivooký muž. Ten chvíli nevnímal, až poté, jakmile zaregistroval mužův příjezd, zvedl hlavu.

„Buenos días," oplatil milé přivítání. Očima těkal po pánovi v saku i tlusté knize, se kterou přijel. „Tak přeci jen se podařilo čarovný spis zachrániti." Zhluboka si povzdychl. „A výpravu z domu zkázy, jak dovedu zříti, vy svedl bez úhony přežíti, není-liž pravda?"

„Jistěže, signore, já myslel, že vám udělám piacere, potěšení, ovšem nevím, do jaké míry." Obvykle působil velmi uzavřeným dojmem, jenže nyní nezvykle gestikuloval, zřejmě rozrušením. „Viděl jsem totiž něco, čím vaší maličkosti asi radost neudělám."

Exorcista nechápal, vždyť co špatného by se právě mělo stát? Jenže div neomdlel hrůzou, když slyšel gentlemanovo vyprávění o tom, že ten umělec, který sloužil pro společníka obou mužů a namaloval sérii portrétů Čtyř statečných, možná skrýval nějaké temné tajemství, neboť u něj elegán ve svých vizích viděl jakési drogy, sadistický smích, vášeň v týrání i zabíjení přinejmenším jedné nevinné oběti.

„No, věci se oproti očekávání začínají poněkud komplikovati," zareagoval ten druhý. „Co s tím jen můžeme udělati?"

Jenže, než stačilo dojít k jakémukoliv plánování, příchozí vzápětí položil dotaz na svou manželku, získal totiž pocit, že na výpravě strávil příliš dlouhou dobu. Přestože ji Cassiův starší bratr většinu času, jejž strávil ve vesnici bez věrného přítele, naprosto ignoroval, začal mít o krásnou Latiffe obrovský strach.

Zatraceně, zaklel černovlásek, i když se nic takového k němu absolutně nehodilo. Pro samou vášeň k míšence se závojem já naprosto opomněl na zlatovlasou květinku byť koutkem oka pohlédnouti.

Hlavně musím někam schovati veršovaný deníček, kam píši ozvěny polibků své vysněné Múzy.

A kdyby se mě na něj někdo zeptal - jakoužto odpověď mám vůbec dáti?

♦♦♦

Jeho tělem pulzovalo cosi nadpřirozeného. Nějaká léčivá energie, jež zázrakem vyléčila zlomenou končetinu.

Cassio konečně vstal na nohy, stařec stále nikde. Přestože si pamatoval pád ze vzpínající se klisny, neschopnost se udržet v sedle, vlastní zranění, pomoc otrhaného bezdomovce, absolutně nevěděl, proč teď na sobě nevidí ani stopu po svém úrazu.

Odešel od provizorního lůžka, aby trochu prozkoumal okolí. Zřel však pustinu, staré nádraží i koleje.

Hleděl před sebe, ničemu nerozuměl. V době, kdy s Alejandrou kontaktoval na dálku svého stříbrného hřebce a pak ztratil signál, přemýšlel, co by tak náhlá událost mohla znamenat. Vždyť, kdyby Starrito umíral, mladík by něco takového prožíval s ním. Ale nic nepociťoval. Jen hlubokou úlevu, že bylo po fraktuře, zároveň též bolesti.

Zrovna si vzpomněl na Epifanova slova, jakmile jej párkrát poplácal po rameni a povídal, že by klidně mohl dělat léčitele koní, když si vždycky se vším v tomto oboru poradil. Možná se však v onom momentu jednalo o intuici, nikoliv o magickou schopnost. Navíc kavalír u léčebných procedur používal ampulky s medikamenty, většinou objednané od přítele Fabrizia, i obinadla.

Počkat, zarazil se - opravdu se s panem alchymistou takto setkával? Pokud ano, ve kterém z Cassiových životů? Bezpochyby ne v tom, kdy mládenec bezhlavě vběhl za Sanchiou do hořící katedrály, nedbaje bratrova varování, načež zde sám uhořel. Přesto věděl, že s viktoriánským elegánem někdy v minulosti hovořil, pokládal dotazy, jaká látka zabírá na to či ono koňské zranění nebo nemoc. A ta právě objevená léčitelská dovednosti s tím jistojistě souvisela.

Teď by jinoch byl radši za klasické vzkříšení, nikolivěk za cyklus nejrůznějších reinkarnací, který absolvoval. Kdyby pouze vstal z mrtvých, nepřevtěloval se, nestřídal podoby, několikrát se nerodil, určitě by znal okolnosti oné události i její dobu. Takhle v sobě cítil zmatek, jejž ale zajisté neprožíval jako jediný - měl oslovit milovanou dívenku, copak všechno během vlastní existence zažila, pravděpodobně by zaváhala, snažila se veškeré zážitky nějak seřadit za sebou, přičemž vždy narazila na nějakou komplikaci, mezeru v paměti.

V ten moment si vybavil pastýřku ze samoty u pastvin.

Její klisna zřejmě cítila ve vzduchu něco nekalého, proto se tak za něčím hnala.

Jenže, kudy se vůbec vydala?

Rozhlížel se na všechny světové strany, přemýšlel.

Pakliže jsem já chtěl jet na jih, ona jistě cválala na sever. Ano, na sever, určitě tam běžela.

Sice se možná vzdálím od svého cíle, ale teď musím zapřít sám sebe, jít rovnou za nosem.

♦♦♦

Stál ve stáji, a ačkoliv se zde neocitl zcela dobrovolně, nalezl si dobrého přítele. Jmenoval se Cellario. Tak krásné jméno ještě stříbrňáček nikdy neslyšel, ovšem si jej bezpochyby dokázal k vraníkovi přiřadit, jelikož působilo magicky – šerifčin kůň totiž nebyl jen obyčejným hřebcem – z kopyt mu šlehaly plameny, oči ve tmě svítily.

Starrito, přestože nikterak nestrádal, vodu i seno dostával pravidelně, cítil hluboký stesk po svém pánovi. Moc dobře věděl, že se stal součástí ďábelského plánu nejstarší dcery rodu Juarézů, zároveň léčkou pro Cassia.

Určitě ho ta ženská zajme, až se sem můj páníček dostane, přemýšlel grošák v duchu.

Černě zbarvený oř tuto myšlenku postřehl, jako kdyby byl schopný telepatie. Nebo možná jen dokázal skvěle odhadnout vnitřní pohnutky zástupců vlastního druhu. Párkrát zklamaně zafrkal, cítil se zkroušeně. Nesnášel totiž svou majitelku, přestože se od ní nechával hladit a hřebelcovat. Ale musel mlčet, nic na sobě nedávat najevo, protože by si pak sadisticky smýšlející señorita dala  nebohého tvorečka za trest k obědu, což si on samozřejmě nepřál ani v té nejhorší noční můře.

Ovšem její generálský sluha vraníkovi vůbec nevadil. Občas si i spolu hezky popovídali. Dnes také, protože se Enrique chystal do města, přičemž chtěl ještě předtím chvíli pobýt ve stájích. Měl přes rameno přehozenou koženou brašnu, vypadající, vzhledem k vojenské uniformě s odznaky, poněkud komicky, ještě k tomu kdyby z ní náhodou teď před někým vytáhl hotovou hadrovou panenku. Ta se však převelice povedla, vypadala jako živá. Možná proto potřeboval to drobné, směšné zavazadlo, aby si ji nenápadně vzal s sebou. Šerifka by nejspíš zuřila, kdyby pannu viděla, nebo se podivně uzamkla do sebe - ženiny reakce totiž závisely na aktuálním psychickém rozpoložení.

Příchozí si sedl na dřevěnou lavičku, hned mohl oba ustájené koně pozorovat. Zhluboka si povzdychl, že tu chyběl jeho hnědák, na němž jezdil v době vleklých nepokojů. Přišel o něj dost znepokojujícím, až morbidním, způsobem. Stačil byť drobounký náznak temné vzpomínky, aby vzápětí silou vůle zatlačil deroucí se slzy ze svých očí. V nitru cítil obrovskou nespravedlnost - proč vojevůdcův grošák musel zemřít, zatímco ten šerifčin žil, což teprve když pan Calderón na rozkaz paní zahrnoval tak luxusní péčí?

Ještě, že se teď mohl starat i o jiné zvíře vznešeného původu. Přestože na stříbrného hřebce dokázal mluvit, také od něho dostávat odpovědi na vlastní slova, uvědomoval si jeden veledůležitý fakt - jaktěživ, i přes pravděpodobnou harmonii v konverzaci, nemohl být generálův, protože patřil někomu jinému a jen pro tohoto člověka bilo mladému hřebečkovi srdce.

Chvíli tady señor ještě posedával, dokud se konečně nepostavil - právě si vzpomněl na tajemného muže z náměstí, u toho by svedl nalézt trochu útěchy, ačkoliv se jej malinko bál. Vypadal totiž velice záhadným dojmem, nikdy neprozradil pravou totožnost.

Vyšel prudkým krokem ze stáje, dokonce látkovou imaginární kamarádku roztřesenou rukou upustil na zem.

Shodou náhod hledaný zrovna čekal na stejném místě, kde se nacházel při prvním setkání s panem Calderónem. Opět dorazil v tmavém oblečení, šátkem přes celou dolní polovinu obličeje, kloboukem staženým hluboko do čela.

„Buenos días," pozdravil příchozího, načež druhý z mužů milé přivítání samozřejmě oplatil. „Vidím, že zase řešíte problémy se señoritou rodu Juarézů." Zřel na bělochovi překvapený výraz, ovšem dokázal nalezl trochu trpělivosti, aby mu zas po několikáté pověděl o své schopnosti telepatie. „Bohužel s tou vám bohužel neporadím, i kdybych chtěl," řekl odproštěn od jakýchkoliv zbytečných emocí. „Ano, vím, kterak tato informace znepokojuje vaši duši, ale mám pro to jisté osobní důvody." Hleděl generálovi zpříma do očí, čímž dal svým slovům větší váhu. „Teď se však nehodí, abych je sdělil, jenže jednou se pravou podstatu věcí určitou dozvíte, možná úplnou náhodou, ani nebudete vědět, jak."

Oslovený stál nehnutě na místě, všechny ty zaslechnuté věty si musel přeříkat v duchu, nakolik se jim snažil uvěřit. Zatvářil se přitom převelice zklamaně, takovou podpásovku rozhodně nečekal.

„Nicméně mám něco, co vás zřejmě potěší, jednu radu, kterou si ale nechte raději pro sebe,“ mluvil o trochu tišeji než předtím. „Jistojistě se vám señorita svěřila s přáním se nechat namalovat od nejtalentovanějšího umělce široko daleko." Konečně postřehl, kterak služebníkovi možnou vidinou naděje zajiskřilo ve zřítelnicích. „Jenže ten, k němuž se chystáte jít, netvoří jen na zakázku - on totiž vyhotovuje podobenky z větší části dle toho, jak uzná za vhodné." Zhluboka se nadechl, chtě pokračovat v rozmluvě. „Jelikož toho pána velice dobře znám, přesně vím, že by výtvorem vaši paní zklamal, zato vaše nitro nadmíru potěšil."

Na tohle Enrique rázem začal slyšet, proto si přál znát podrobnosti ohledně celé záležitosti, načež však dostal doporučení, aby se bývalý vojevůdce přesvědčil sám na vlastní oči. Prý by, což tajemný pán neopomněl povědět, onen malíř dokázal zpodobnit démonickou upírku v tak hrozivém výjevu, že si u něj uniformovaný muž, kdyby jej viděl, mohl radostí mnout ruce a považovat pravděpodobný výtvor za menší pomstu vůči vlastní živitelce i trýznitelce.

Nuže tedy, až ho zas navštívím, to bude radosti. Zase budu mít na co hledět, když jsem si od něho nechal namalovat svou milovanou poručici - bohužel ji ztvárnil v nepříliš lichotivé scenerii, přivázanou ke kříži, zakrvácenou od kopí zabodnutého do srdce - taky tajný objekt svých snů.

Jenomže hned, jakmile dokončil myšlenku, maskovaný udělal jakési varovné gesto, přičemž zvýšil intonaci hlasu: „Bohužel bych vám, být na vašem místě, doporučil, abyste se dnes do vily nevracel, radši ani zítra, či ještě lépe pozítří - zrovna během naší rozmluvy, do stájí přišla paní, které oddaně sloužíte, a po otevření vrat nalezla věc, kterou nikdy neměla vidět - jen zkuste teď prohledat brašnu, dobře se ujistěte, o čem právě hovořím."

Oslovený sáhl rukou do tašky, byla prázdná. Ihned se zděsil, chytl se rukama za hlavu.

Že jsem si nedal před odchodem od koní, se kterými si tak krásně popovídal, větší pozor!

Moje panenka! Zděšením znatelně pobledl v obličeji, nadával na sebe, potlačoval v sobě emoce strachu, bezmoci, nýbrž též vzteku i rozhořčení.

Copak si o mně paní právě pomyslí?