Umělec, jakmile udělal pár tahů štětcem na rozmalovaném plátně, znovu zatoužil po krutostech. Párkrát se tedy podíval na spoutanou Alejandru, přemýšlel, kterak s ní naložil. Možná by mohl nechat promluvit vrhací nože, které mu před pár dny dovezl doručovatel z jednoho obchodu v Puerto Santa Cruz, z toho samého, kde před časem generál Enrique nakoupil své señoritě k narozeninám sadu kuchyňských žabikuchů.

To je teda kvalitka, prohlížel si s úsměvem přivezené čepele. Konečně s nimi můžu uskutečnit to, o čem se mi zdá snad celou dobu, co tu mám tuhletu holku.

Ozbrojen tedy šel z ateliéru do doupěte zkázy, jak nazýval jednu místnůstku v domě zřízenou speciálně pro ukojení mužových sadistických choutek.

Černovláska seděla bezmocně na židli s pevně utaženými provazy kolem těla, roubíkem v ústech, zavázanýma očima. Zmateně hýbala hlavou ze strany na stranu, cítila hlubokou bezmoc. Ovšem ten druhý pociťoval blízkost šťastného okamžiku, na který určitě jen tak nezapomene.

„K pětadvaceti zářezům teď přibyde ještě šestadvacátý, děvenko," povídal, přičemž se mu sbíhaly sliny. „Také se na to těšíš?" Mlčení mladičkému vrahovi jako odpověď plně stačilo.

Tři břitvy, jedna v ruce, dvě kousek opodál položené na komodě na druhé straně komnaty. Schylovalo se k řádně naplánované akci.

Prudkým pohybem paže hodil čepelí směrem ke svázané. Cíl minul. Ovšem účelově. Měl skvělou koordinaci očí i rukou, totiž by Alejandru dovedl zasáhnout do srdce klidně hned. Ale on si ji přál ještě chvíli potrápit. Vržený nůž projel kolem dívčina pravého ucha, tudíž černovláska musela slyšet jeho svist.

Trýzniteli zbyla dvojice kudel. Okamžik pastýřčiny smrti se kvapem blížil. Vlastně přišel dříve, nežli sadistický mučitel očekával - nádech karmínově červené chytilo již druhé kovové ostří. Rudá řeka tekla po Alejandřině bílé blůze, dívenka vydechla naposledy. Nitro nevinné labutě měla ulovit až třetí zbraň, ta nyní muži zbyla.

Určitě jej ještě někdy využiju, řekl si pro sebe násilník.

Chtěl se kochat laňkou krvácející ze srdíčka, ovšem, jenže, zrovna jako na potvoru políben Múzou, šel do vedlejší místnosti malovat, dokud příchozí inspirace nevyprchala. Připravil si tedy paletu, štětec, zkrátka veškeré výtvarné náčiní. U pracovního stolu vedle stojanu s nedokončeným plátnem lehce povytáhl zásuvku s jakousi omamnou látkou, k níž pravidelně čichal a navozoval si tak stav naprosté extáze.

♦♦♦

Fabrizio si spočítal, že do cíle zbýval jediný den cesty. Pospíchal, aby do vesnice dorazil, jak nejdříve dovedl. Jeho schopnost přihlížet nejrůznějším událostem mu zjevila informace, které potřeboval probrat s Epifanem i Sanchiou.

Alejandra zemřela násilnou smrtí. A to, co alchymistu rozrušilo, byl také rozmalovaný obraz, stylem malby nápadně podobný plátnům visícím v hlavní síni domu Fabriziova přítele.

Alchymista nedokázal uvěřit takové shodě náhod - umělec totiž normálně vypadal jako počestný občan, vždy dobře učesaný i oblečený. Rád se účastnil výstav svých děl. V několika dámičkách určitě osobním šarmem a charismatem vzbudil jisté platonické touhy. Široká veřejnost si jej tak oblíbila, že se k mladičkého výtvarníkovi zakázky jen hrnuly. Dokázal pracovat na více, třeba i čtyřech, portrétech najednou, žádný z nich nezanedbat.

Jenže podezření mezi lidmi vyvolával nadpozemskou nádherou jím vytvořených obrazů, včetně perfektně zvládnuté anatomii zpodobněných postav; bohatou, umně zakomponovanou, symbolikou. Od lidu dostával mnoho dotazů, jakou vystudoval uměleckou školu. Pokaždé však odpověděl, že žádnou - prý se takto malovat naučil sám. Nikdo tomu samozřejmě nechtěl věřit. Ovšem tohle mladého muže nikdy nerozhodilo.

Najednou se ale ve vizi viktoriánského elegána ukázal jako drogový závislák, zkušený vrhač nožů, únosce, mučitel, vrah. Jenomže - skutečně se jednalo o ušlechtilého mladíka z nádherných galerií?

♦♦♦

Tolik si žádal portrét imaginární milenky pověsit nad postel ve služebnickém pokoji. Ovšem tuto myšlenku musel náhle zapudit, jelikož se bál žárlivosti i nenávisti šerifky, u níž sloužil. Nebo by v ní naopak mohl vzbudit panickou hrůzu - stále častěji se totiž panu Calderónovi svěřovala s halucinacemi, ve kterých viděla temnou zlou paní v gerálské uniformě s kordem u pasu. Ta vidina ji neustále pronásledovala, čepelí mířila přímo naproti šerifce, jako kdyby se každou chvíli chystala probodnout její srdce.

Vážně byste měla vyhledat nějakého exorcistu či psychiatra, když mi tady takhle blouzníte, señorito, chtěl říci nahlas, ale vzápětí si to rozmyslel, poněvadž dědička rodu Juarézů nikdy nešla pro ránu příliš daleko. Klidně by byla schopna vraždy jen kvůli tomu, že ženu někdo nevědomky nějak rozzlobil.

Dokázal vydržet mnohé, vždyť na bitevních polích viděl umírat vlastní druhy, občanská válka trvala dlouhá desetiletí, avšak mu nyní docházel dech. Už ve vile u moře nežil, spíš přežíval. Tohle již jeho psychika přestávala zvládat. A tak se rád uzavíral do svého vysněného světa, v němž snil o černovlasé míšence ve vojenském kabátě.

Přemýšlel, kam plátno se zpodobněnou válečnicí uklidit. Pobíhal po pokoji sem a tam, až o něco zakopl. Když se ohlédl za sebe, nalezl dva obrazy, o nichž nevěděl, že je v místnosti ukrýval - pravděpodobně na tyto předměty již dávno zapomněl. Jednou totiž přes ně hodil obrovský kus jakési textilie, zřejmě prostěradla, teď si ani nevzpomínal, proč.

Jakmile jej odhrnul, hned si vzpomněl - na jednom z uměleckých děl visela rusovlasá poručice přivázaná za ruce i nohy ke kříži zatlučenému do země. Zápěstími a kotníky se dotýkala drahokamů, zdobících nástroj jejího mučení. Viditelně trpěla, natož když ještě k tomu měla oči zavázané bělostným, avšak místy špinavým, šátkem; do srdce zabodnuto kopí, samozřejmě skrápěné rudým šampaňským prýštícím z otevřené rány.

Ach, moje snoubenka, dal si generál úlekem ruku před pusu. Ano, chtěl milou společnici pojmout za ženu, jak ji nadevše miloval. Tolik mu teď chyběla.

Na jednu stranu uprchnuvší bělošce spílal, že ho nechala samotného v područí té psychicky narušené, ještě k tomu sadisticky smýšlející ženštiny. Ovšem, na tu druhou - možná, kdyby tady zůstala pár dalších chvil, by se zbláznila. Zřejmě i spáchala sebevraždu. Každopádně mladičkého muže vlastní nepřítomností velice trápila.

Generál získal pocit, jako by zrzavou krásku v duchu podváděl s bojechtivou hrdinkou z druhého vyobrazení. Bojoval se zmatkem v hlavě, měl totiž rád dvě ženy najednou. První dámu stačil poznat v reálném životě, druhou ještě ne. Přesto o ebenové krásce dovedl snít dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu; svěřovat jí trápení stále zjizvenějšího srdce; do bdělého snění upadati, tam s ní vřele konverzovati. Asi se bláznem stal, ten duševní stav miloval, s ním milerád usínal. Probudilo jej však znenadání jeho paní naléhání.

„Señore, vstávejte," mluvila na něj šerifka. „nevyspávejte mi tady!" Zněla podivuhodně mile. „Co kdybyste mé maličkosti zase sehnal nějaký hezký dáreček?" Zářila sentimentem, možná i nedočkavostí, poněvadž se termín jejích narozenin kvapem blížil.

Naštěstí se sluha stačil včas vzpamatovat. Bohužel z probuzení do kruté reality div neláteřil, protože musel otevřít oči zrovna když slečnu generálovou líbal přes závojíček na líčko! Z respektu k démonické upírce si zachoval kamennou tvář, potlačoval v nitru jakýkoliv náznak radosti.

„Víte, co bych si nyní představovala? Nechat se od někoho namalovat," pravila. „Jenže tak, abych se na sebe mohla dívat jako do zrcadla."

Osloveného tímto přáním trochu zaskočila. Nikdy totiž neholdovala výtvarnému umění, jenom tomu svému, krvavému, a najednou tohle? Držela katalog, který si před chvílí řádně prostudovala, teď k jeho listování chtěla pozvat jediného ze svých věrných.

„Snad prominete, že už mám konkrétní představu." Otevřela knížečku přímo na barevně vyvedené stránce s podobenkou zlodějky, kterou nedávno přistihla při krádeži chleba z místního pekařství. Vypadala nádherněji než v realitě - zatímco doopravdy nosila nevinný šat, na obrázku zas tmavé rukavice, šátek přes dolní polovinu obličeje, klobouk s pírkem stažený hluboko do čela. Také zde v jedné ruce svírala revolver s vykládanou rukojetí, ve druhé pytel plný jakéhosi lupu.

„Vidíte hvězdnaté nebe kolem ní?" rozplývala se. „Nádhera." Zhluboka vydechla. „A ty přesné rysy, drobné detaily, ach, já z té krásy možná omdlím."

Muž chvíli černovlásku pozoroval, sledoval mimiku v jejím obličeji, cukání koutků, teprve poté si uvědomil, ke komu vlastně chtěla zajít.

No to snad ne!

Trochu se od paní odtáhl, samozřejmě nenápadně, aby nic nezpozorovala.

Ona asi půjde k tomu samému umělci, od kterého mi přišly ty dva obrazy, na které jsem dneska u sebe v komnatě narazil!

Co když si mne spojí se señoritou?

Budu tento fakt muset nějak rozdýchat.

Avšak, pomyslel si, tohoto malíře tu nejspíš navštěvuje každý, koho znám, tak bych se tomuhle neměl příliš divit.

♦♦♦

Konečně si uvědomil, kým si vždycky žádal být, čemu by se rád věnoval. Dosud ale vše před ostatními pečlivě skrýval.

Sice miloval vlastního otce, fascinovaně se učil jeho řemeslu, ovšem v nitru schovával své pravé já - tu něžnější část srdce, pro jejíž odkrývání nyní nalézal stále více příležitostí. Upadal také často do slastného snění, probouzel se z něj se studem rudými líčky.

Nejradši by totiž umění vymítání démonů pověsil na hřebík - těžko teď v tomto oboru svedl zázraky, když nedokázal zvítězit nad jednou mocnou entitou - zabývaje se veršováním.

S touhou skládat básně, nejlépe zamilované, bojoval v okamžicích, kdy roztřesenýma rukama během sloužení nedělních mší či exorcistických obřadů otevíral Bibli. Nasazoval masku největšího svatouška pod sluncem, ovšem v mysli byl poněkud zvráceným hříšníkem.

Dovedl to tajit snad mnoho let. Před lidmi, v minulosti možná ani v soukromí, si žádnou ženskou nepouštěl moc k tělu. Ale rád si nějaký ten pátek nechával zdát o dívenkách s poutečky i šátečky, dámičkách v nesnázích; ponechaných napospas osudu jako rukojmí jejich skutečného anebo domnělého trýznitele - dokonce ještě než poznal Sanchiu Juaréz.

Ta nyní v konferenční místnosti večeřela o samotě. Seděla u stolu se závojíčkem spadlým volně na krk, právě jedla hovězí se zeleninou, sem tam si usrkla ze sklenky Merlotu. A on, za slabého, ba přímo intimního, svitu petrolejky psal veršíky do sešitku s krásnými, ručně malovanými, deskami - vytvořenými na zakázku taktéž od talentovaného výtvarníka.

Dokázal v klidu veršovat, přestože ve vedlejším pokoji následovala jedna kletba za druhou.

♦♦♦

Latiffe, jak jinak, na míšenku převelice žárlila. Bylo však zarážející, že když princezna trávila čas s Cassiem, tak nehnula ani brvou, dokonce se usmívala, miláčkovi na cestu ranec buchet přichystala. A teď, jakmile jej shodou nečekaných náhod vyměnila za kavalírova bratra Epifana, rudla vzteky, ztrácela nervy i trpělivost.

Concordio, telepaticky oslovila zlatou klisnu, na kterou si dosud z nějakého neznámého důvodu nevzpomněla, ty jediná mi nyní pomůžeš.

Pojď, utečeme spolu, k Vodopádům zapomnění.

Samozřejmě, že si kobylku přála osedlat, nenápadně zmizet z vesnice dříve, než dorazí manžel Fabrizio. Možná tak uleví svému srdci, vysvobodí se ze všech vnitřních muk. Třeba také ne. Kdo ví?

Každopádně vše chtěla provést právě teď, nic na sobě nedat najevo. Oblékla
si jednoduchý kostým s kabátkem a sukní - konečně něco pohodlného bez zbytečného hedvábí, vrstev i ozdůbek - na hlavu si dala buřinku, vlasy sčesala do drdolu, do pravačky vzala jezdecký bič.

Sebevědomě, nikým nezpozorována, šla po schodech dolů. Našlapovala tiše, co jí boty dovolily, nikam se neohlížela, jen kráčela směrem k maštalím.

Už ji očekávala klisnička s bílou hřívou, ocasem, obojím upraveným, jako by se chystala na drezuru. Ve skutečnosti ji ale čekala dobrodružná výprava, cesta dlouhá tisíc mil. To však zlatovlasou krásku od záměrů neodradilo, ba naopak - takové cestování nyní uvítala, dokonce se na něj převelice těšila.