Fabrizio, provázen magickými portály, jež jej dovedly až sem, k penzionu U Bílé laně, vstoupil dovnitř. Rozhlédl se, které místo zdejšího podniku by prohledal jako první. Užuž chtěl zamířit k recepci. Leč vize sdělily, aby spíše navštívil místní hostinec.

Alchymista tedy kráčel za hlasy, chráněn magickým měšcem a nožem od snědého podkoního. Kdyby bylo třeba, pár zlaťáků by jistě obětoval, modlil se však, aby nemusel použít druhý z věnovaných předmětů. Třebaže, když ještě žil se svou ženou Latiffe, na ni několikrát vztáhnul ruku, ale aby vytáhl zbraň proti komukoliv... To by se raději nechal zabít on sám.

Nenápadně se rozhlížel kolem sebe a ve skromném světle zapálených petrolejových lamp uviděl maskovaného muže v černém kabátě, klobouku staženého hluboko do čela a šátku přes obličej stejné barvy. Všímal si i dvou otrhaných pobudů, patrně jeho kumpánů. Všichni hráli karty o peníze, ovšem jeden ze zanedbaných posluhovačů se od skupiny podezřelých mužů distancoval.

Fabrizio si právě vybavil, že tuto trojici viděl se chopit přišedšího Epifana v ženském šatu. Ti bývalého exorcistu svázali, naložili do pytle a odvezli k Bartolomee Juaréz, šerifce města Puerto Santa Cruz a vládkyni všeho zla. Vlastně ji spíš poznal podle vidin zjevených v magické zelené záři zjevivších se muži v době, kdy se daná událost stala. Alchymista si také vzpomněl, že i v tento okamžik ten vzdálenější z kompliců nechtěl příliš spolupracovat.

Ovšem, co nyní dělat? Pozorovat ty tři výtečníky během hazardní hry? Či pátrat po záhadách, které se nad zdejším prostorem rozprostíraly? Zeptat se majitele hostince na identitu podezřelých karbaníků? A pokud ano, měl by se optat na celou skupinu? Nebo pouze na jejího vůdce?

Poutník se rozhodl oslovit snědého muže v zástěře a knírkem pod nosem obsluhujícího u baru a podávajícího zrovna někomu z ochmelků láhev Merlotu.

To určitě musí být hostinský. A určitě bude něco vědět. Vždyť se patrně jedná o jeho stálé clienti, zákazníky!

Zajímalo by mne, proč zde trpí takové criminali, zločince! Neviděl snad, že kvůli nim zmizel můj amici Epifano Dantés?

Jenže než se příchozí odhodlal k činu, zaslechl za sebou hlas: „Hele, Statečný! A ještě k tomu boháč! Co tady vůbec dělá? Neoškubeme ho? To jsem vždycky chtěl, oloupit nějakého pracháče... Navíc jednoho ze Čtyř Statečných!"

„Jasně, šéfe!"

Fabrizio se mimoděk otočil. Maskovaný lump v klobouku a šátku právě vstal od stolu, kde dosud celou dobu seděl, s rukou držící revolver. Následoval ho i poslušnější z jeho kumpánů. Možná nadešel čas použít nůž od míšence v ponču ze stájí. Alchymista, ač nerad, smrtící čepel vrhnul po veliteli celé bandy, ovšem minul.

Náhle se ale elegánovi zatočila hlava. Muž zavrávoral a upadl na zem, přičemž během pádu shodil stoličku, o kterou se opíral. Ani čarovný nůž, který byl vržen po agresorovi, jej před rizikem neochránil. Ani čarovný měšec, který stále zůstával boháčovi viset u pasu.

Fabrizio přestával vnímat svět, slyšel jen tlumené hlasy, na které už nemohl reagovat.

„Co se to tu, sakra, děje? Pomozte tady pánovi! A chopte se někdo toho zlosyna!"

Najednou se však v celém hostinci zastavil čas. Hned nato všichni hosté zkameněli, i jejich slova utichla. Ticho v místnosti přerušily pouze útočníkovy boty. Šel přímo k zemdlelému Fabriziovi, popadl ho za hruď za vestu, vytáhl nahoru a zatřásl s ním ve vzduchu jak s hadrovým panákem.

„Pche," vysmál se alchymistovi nalézajícímu se v bezvědomí. „To si myslíte, že nade mnou vyhrajete, señore, co? To nezvládnete, ani kdybyste chtěl sebevíc! Jsem totiž démon! Dokonce silnější, než má paní! A jmenuji se Timoteo! Timoteo Vargas!"

„A ten váš mentor Florián," pokračoval v rozmluvě, „proč nezasáhne, jakmile vám jde o krk, co, Statečný? Vždyť by měl, jinak je jeho existence zbytečná... Vládne všem mocnostem dobra. Jako já se svou señoritou panujeme zlu! Schraňuje všechno vědění v sídle, které náhle ovládla temnota, že i pan exorcista, kterého jsme tu s kolegy unesli, na ni byl tákhle krátký." Prsty naznačil, jak moc slabým se Epifano v tu dobu stal.

„A když vás Florián kdysi, v prvním z vašeho bambilionu životů, učil o vašem poslání tady na zemi, neříkal nic o tom, že byste se mě měli střežit?" S nebohým alchymistou znovu párkrát zatřásl. „No, povídal vám o mně vůbec? Kdyby ano, tak byste sem ani nepáchl." Načež mužem mrštil, až přistál na polici plné lahví s vínem, jež se nárazem skoro všechny rozbily a alchymistu vážně poranily.

Nato zločinec odešel a pokynul posluhovačům, i méně poslušnému: „Pojďte, bando, naše řádění právě skončilo!" Oba kumpáni muže v černém šátku následovali, ten pomalejší z nich se ještě ohlédl za sebe.

Poté už se do hostince vrátil čilý ruch. Všichni hosté se po sobě rozhlíželi a vzájemně se ptali, co se zde vůbec přihodilo. Leč si stačili povšimnout, že trojice karbaníků již odešla, karty na stole však po jejich návštěvě podniku stále zůstávaly.

Hostinský lomil rukama nad spouští za jeho postavou, v níž uzřel zakrvácené boháčovo tělo. I opilec u baru si přestal všímat svého červeného moku. Prudce vstal od stoličky a přelezl pult, aby se dostal k raněnému. Málem by ovšem na něj upadl a poranil se též, jak se sotva držel na nohou.

Najednou ale Fabrizia obklopilo bílé světlo, jež jej nechalo zmizet a přeneslo stranou. Posléze ho položilo na pozemek mezi penzionem a stájemi a zjevil se v něm přízrak Floriána Dantése. Duch alchymistu vzkřísil a ošetřil mu všechna zranění.

„Lituji, že jsem nemohl dorazit dříve. Leč vnímal, k čemu se schylovalo, tak mezitím šel do vaší alchymistické dílny pro pár léčivých lektvarů."

V jeho očích se zračila čirá starost o jednoho ze Statečných. „Věděl jsem, že ztělesnění zla pomine. I vaše magické portály, které vám dokáží zjevovat přítomnost i budoucnost, by byly vám vše pověděly, kdybyste je v tu dobu dovedl vnímat. Nacházel jste se však v bezvědomí, ani předměty zdejšího podkoního vás bůhvíproč před zlem nedokázaly ochránit."

Pokrčil rameny, jelikož neznal příčinu selhání darovaných předmětů, měšce i nože, vždyť nevěděl jejich původ! Tušil sice, že snědý stájník v ponču, majitel těchto artefaktů, pocházel z rodu argentinských kovbojů. A tušil, že se s největší pravděpodobností mohly tyto talismany předávat z jedné generace na druhou... A zrovna ten bohatě zdobený žabikuch byl rodovým symbolem.

Jenže, jakým způsobem vak s penězi i kudla vznikly? Lidskou rukou někoho z prapředků, či nějakou magickou silou? Ochrana před zlem se jim pouze přisuzovala v rámci nějaké víry, či se v nich skutečně nacházela? Leč nefungovala, protože se Fabrizia zmocnil mocný démon? Nebo... Nebyl podkoní tak trochu podvodníkem?

Samé otázky, ovšem žádné odpovědi...

Hnědovlásek se ale jimi přestal zabývat, stejně by právě na nic nepřišel.

Rozhodl se tedy ujmou ošetření raněného. Napřed jej polil mrtvou vodou, aby se všechna zranění zacelila. Poté ho pokropil živou vodou a alchymista náhle otevřel oči.

Nějakou dobu viděl rozmazaně, posléze už však svedl zaostřit zrak, načež spatřil svého zachránce. Zprvu se na něj chtěl rozzlobit, že se Florián neobjevil v momentu, kdy jeho pomoc Fabrizio nejvíce potřeboval. Osvoboditel ovšem zopakoval svá slova, jež vyslovil, než zachráněný ještě dokázal vnímat.

Světlovlásek v saku se opřel rukama o zem, aby mohl vstát. Nyní se ale zvládl pouze posadit. Prohlédl si dvě zázračné ampulky a vzpomněl si na pokus svůj i Epifanův vzkřísit zemdlelou Sanchiu. Hluboká propast uprostřed srdce, způsobená její závistivou sestrou Bartholomeou se sice zhojila, oživit nebožačku se však nepodařilo.

Přitom zrovna živá voda, která předtím na westernovou princeznu se závojem nepomáhala, nyní dokázala alchymistu přivést zpět k životu.

„Co teď tedy navrhujete, signore Floriáne?" posteskl si nahlas Fabrizio, když promarnil i druhou šanci na přiblížení se tajemství všeho zla. A osud něco takového daroval jen zřídkakdy. Vždy totiž byl jediný pokus, jediné osudové dobrodružství... Každý ze Čtyř statečných to takto měl zařízené... Kromě Fabrizia. Možná proto, že se jeho první cesta, do sídla pana Floriána, stala pro něj příliš krátká, aby se dala považovat na naplnění předurčení daného do vínku?

„Abych řekl pravdu, sám nevím. Nejspíš jste přišel na skutečnost, že znám pouze část vědění z množství, které bych jako mentor musel znát."

Počkat, zarazil se přízrak. Jak je možné, že jsem si dříve nevzpomněl?

Jen chvíli po zabití vlastním žárlivým sluhou Amorettem při pohledu na obraz s krásnou, leč trpící Latiffe, svázanou úponky růží a s květinou mezi rty do mé skvostné vily vstoupila temnota. Jen chvíli po vstupu svojí duše do limbu jsem zaznamenal symboly hořících knih. Ale i přes pár svých mentorských znalostí nedokázal rozluštit význam těchto znamení.

Teď si však vzpomínám... Jednalo se o moudré knihy, které zabraňovaly zlu páchat ohavnosti... Temné síly, jež dosud dlely v hlubinách země, se začaly probouzet... Draly se na povrch už předtím, ovšem nyní došlo k jejich explozi... Vše, co jim stálo v cestě a ovládnutí světa, ovládly plameny...

Nehmotná, avšak mocná příšera, ohnisko všeho zla... A Timoteo se stal jejím hmotným, avšak démonickým posluhovačem... Dokonce ovládl i Bartholomeu, čímž jí přivodil podivné psychotické stavy. Bludy, hlasy, halucinace...

Nyní... Náhle však namísto vnitřního monologu již promluvil nahlas: „Nezbývá než se modlit, aby vaše žena, Latiffe, dokázala svou cenu, kterou jste se mermomocí snažil v ní spoutat i umlčet... Symbolicky i fyzicky... Stala se v dávnověku jednou z vás, Statečných, musí tedy naplnit své poslání..."

Alchymista nemohl uvěřit právě vyslyšeným slovům.

„Vaše dřívější výchova konzervativními italskými předky vám s největší pravděpodobností vštípila myšlenku divokých žen, jež je třeba zkrotit, kterou jste nejspíš vzal až příliš doslova... Možná si i připadáte méněcenný, že stráží minulost, mocnou to čarodějku, mocnější než přítomnost i budoucnost." Florián se na chvíli odtáhl, přemýšleje stále nahlas.

„Říká se, že ji nemůžeme ovlivnit, zatímco, co je před námi, ano. Ale historie nám odkrývá snad všechny příčiny naší existence... Patrně zrovna tato skutečnost ve vás podnítila pocity méněcennosti a touhu se své ženy zbavit jednou provždy... Nikdy jste se neodvážil."

Potutelně jedním okem mrkl na Fabrizia. „Spíš naopak, karty se obrátily, když vaše žena kdysi využila příležitosti a vzala na vás v některém z minulých životů takový jed, abyste jej nepoznal i přes svůj vyvinutý čich z nejrůznějších chemikálií."

„Jenomže," pokračoval v rozmluvě a nyní už pohlédl oslovenému zpříma do očí. „nyní ji musíte nechat jít. Utekla sice od vás a nechala napospas osudu... Vypadá to, jak kdyby se chtěla od vás konečně osvobodit, nejenom oním dřívějším smrtelným gestem, a potrestat za všechny činy, které jste jí kdy provedl. Jenomže..."

Mrkl na alchymistu vstřebávajícího celý Floriánův monolog. „Pravda je taková, že právě ona obdržela klíč k vysvobození zakleté princezny, na kterou nepomohla ani vaše živá voda, ani exorcismus. Jela k jeskyni, kde se nacházejí čtyři sochy vašich koní, tedy vás, Čtyř statečných. A příchod vaší ženy skutečně pomohl Sanchiině duši se navrátit do svého těla, jen pohleďte."

Pokynul Fabriziovi, aby aktivoval portály, pokud vůbec v sobě měl po útoku v hostinci a nynějšímu probuzení, možná i vstřebávání všech Floriánových slov dostatek sil. „Jen pohleďte na její přítomnost."

Alchymista Sanchiu spatřil v náruči generála Enriquea mnohem krásnější než kdy dříve. Nepoznával ji. Znal ji jako kovbojku, nyní však zřel slečnu Juaréz jako generálku. Navíc uronil slzu dojetí, a to obvykle city příliš neoplýval, pouze emocemi vzteku i zlosti vůči Latiffe. Jinak býval ledově chladným.

Fabrizio snědé černovlásce přál nového partnera. Vojevůdce se k ní hodil snad mnohem více nežli její první snoubenec, Cassio Cannis, obyčejný městský mladík. Nejspíš svůj prsten odložila a srdce, patrně i síly, si nakonec přála spojit s někým jiným.

„Vypadají, jako by se potkali v některém z minulých životů. Leč ve kterém? Ani já sám nevím... Ve zjevu malého žebrajícího děvčete ne, dospívající pistolnice také ne... Nejpravděpodobněji právě ve své poslední podobě. Ale kdy ji vůbec mohla nosit... Že by v některé z dřívějších epoch desetiletí trvající občanské války v Argentině?"

Alchymista se na chvíli zamyslel, načež kývl, jak kdyby s Floriánem souhlasil. Tím pádem měl v sílu žen věřit již dávno, když nyní před sebou viděl názorný příklad. A to Sanchiu ještě bojovat neviděl, jen stát v plné uniformě i zbroji.

„Ale... Abych dokončil, co jsem započal," promluvil opět Florián. „Vaše žena právě tam, kde se se Sanchiinou duší minula, bůh ví, jestli se s ní vůbec stačila setkat dříve, než svým příchodem dala duši signál k jejímu návratu, obdržela pozvánku na souboj. Přímo s Bartholomeou Juaréz, v Jeskyni čarodějnic, která však opravdu existuje, nejedná se o žádné magické místo."

Ještě nedávno by se Fabrizio o svou ženu tolik bál, snad až chorobně, že by ji zase spoutal a někam zavřel, aby chudinka květinka nepoznala nebezpečí okolního světa. Nedokázal však své obavy projevovat adekvátním způsobem.

Ale jako by jeho nynější strach byl jiný. Tak náhle jiný.

Manekýnka, které se nemohl zkřivit ani vlásek a její šaty z mnoha vrstev se ani trochu pomačkat... Vypadala totiž natolik zranitelně... Bůhví, jestli si zjev marnivé dámy aspoň krapet nepěstovala i ona sama...

Leč nyní... Jedouc vstříc daleké cestě a nebezpečnému dobrodružství. A utkat se tváří v tvář s nebezpečnou osobou? Navíc, jak se právě zdálo, zcela dobrovolně? Jaký to paradox!

Fabrizio by se právě nejraději sebral a na svém bílém koni Meteoritovi jel za svou chotí, aby pro ni byl nablízku, kdyby se cokoliv stalo. Aby ji třeba i ošetřil, kdyby se zranila, a v náruči odnesl do bezpečí... Znenadání si přál se stát jejím šlechetným rytířem, aby tak odčinil všechny své hříchy vůči nebohé Latiffe...

„Jen ji nechte jít," zarazil Florián Fabrizia, jakmile alchymista, pln odhodlání, vstal prudce na nohy, a napřaženou pravicí mu vytvořil jakousi bariéru. „Kdybyste chtěl, můžete se podívat pomocí svých portálů do budoucnosti, abyste mohl pozorovat její souboj. Ale... Chcete jej opravdu vidět?"

„Možná ani ne. Vlastně... Sám nevím... Volit nejistotu a strachovat se, nebo si vybrat jistotu a znát vše dopředu? Možná..." řekl světlovlásek v saku, načež se vzápětí definitivně rozhodl.

„Volím nejistotu! Nerad bych totiž zřel, jak se má donna pere s tou nebezpečnou šerifkou! Chci vědět konečný výsledek a to teprve, až se stane přítomností! Nebo, ještě lépe, až bude po všem!"

Náhle pocítil bolest ve zraněné noze kdysi poleptané žíravinou spadlou z police v alchymistově dílně při jednom nešikovném manévru. Bohužel na toto zranění byla mrtvá voda na zhojení ran z nějakého důvodu krátká, navíc se alchymistovi přihodilo již dávno.

Elegán se proto sklonil pro hůl s dřevěnou hlavicí ve tvaru jaguáří hlavy, kterou Florián pro Fabrizia celou dobu opatroval a nyní ji mu ochotně podal.