Generál Enrique nyní jel vstříc vile Čtyř statečných, kde na něj čekala Sanchia zakletá věčným spánkem. Naštěstí muže na koni provázela její duše.

Bývalý vojevůdce tak překonal velice dlouhou trasu, přes tisíc a půl mil. Musel si proto několikrát odpočinout a dávat si na sebe pozor, aby dorazil v pořádku do cíle. Nerad by totiž zklamal osobu, pro kterou se po několikerých vztahových peripetiích nakonec rozhodl.

Když hnědovlásek viděl rolníky obdělávající svá pole, míšenka v generálské uniformě mu řekla, že se její obydlí nacházelo jen nedaleko. A skutečně se nemýlila. Muž stanul před květinovou zahradou se čtyřmi různými květy reprezentujícími nejen počet, ale i osobnost vyvolených hrdinů. Jednalo se o pomněnky, narcisy, karafiáty a růže.

Nyní zbývalo pouze projít branou s názvem Ferro di Caballo, zdobenou po levé i pravé straně sochami koní.

Pan Calderón se rozhlížel a nemohl se vynadívat na nádheru okolo sebe. Všechno se třpytilo zlatem a mramorem. Koloniálním španělským stylem architektury s mnoha oblouky i sloupy zde tvořil nádhernou scenérii.

Jezdec se však podivil, že zde nenalezl ani nohu. Vždyť, když někde zůstala nějaká vesnice či město opuštěné, začaly od té doby chátrat. Přece by se tady tolik vše netřpytilo?

„Tahle osada je totiž kouzelná," pravila Sanchia. „A v nejhonosnějším domě přebývá mé tělo." Poté se, s tváří skrytou pod šátkem, podívala na svého společníka, načež se rozhlédla kolem sebe. „Ale asi by bylo napřed dobré vašeho koně napřed ustájit."

„Máte pravdu," odpověděl Enrique a mířil na doporučené místo. Jakmile pro vlastního oře nalezl vhodné stání, zaujatě se zahleděl na černou klisnu s bílou hvězdou na čele.

Zbloudilá duše k ní přikročila a snažila se ji pohladit po hřívě. Musela ovšem postupovat velmi jemně, jinak by její ruka prošla skrz milovanou kobylku. Muž však rád za ni učinil gesto lásky k jejímu živému tvoru.

„Velice vám děkuji. Nejraději bych ji poplácala po plecích. Holt nevýhoda, když jste duch." Pak na generála koketně zamrkala. „Leč račte se seznámit s mou Tizianou. Jak ráda bych ji popadla za otěže a naklonila k vám. Nejspíš jste si poradil i beze mne."

Poté přestoupila před muže, již bludičku doprovázel. „Ale teď je nejvyšší čas, abych vstoupila do své schránky a naplnila poslání, jež mi osud uložil.

Společně pak vycházeli ze stájí a mířili k vile Čtyř statečných. Otevřeli zlatavé dveře a vstoupili dovnitř.

Jakmile kráčeli po schodišti nahoru do patra, kde se nacházelo kvarteto komnat pro každého z hrdinů, Sanchia povídala: „Správně by mou duši sem měla přivést Latiffe, alchymistova žena, jakožto Statečná, která dovedla procházet rovinami bytí. I proto podnikla svou dobrodružnou výpravu do jeskyně k vodopádům Iguaçu, kam přicházejí všechny zbloudilé duše, chráněny magickými černými pantery."

„Jak toto všechno víte?"

„Jako nadpřirozená bytost jsem vedena různými hlasy. Ať už jednoho, s kterým já hovořila již od prvopočátku a dosud jej nedokázala plně identifikovat. Ale hovořil ke mně, jak kdyby to měl být samotný Bůh. Současně mi napovídá i přízrak dona Floriána Dantése, jistého sběratele umění i záhad a znalce magického systému, pod který ještě s dalšími sudbou určenými spadáme."

Generál se zamyslel. Nevěděl, kterak zareagovat, když úlohu určenou původně někým jiným nakonec vlivem určitých náhod musel zastat sám.

„Navíc jako duše cítím, co se děje s mým tělem. Manžel mé dřívější vysvoboditelky na mne zkoušel živou i mrtvou vodu. Smrtelné zranění způsobené mou nejstarší sestrou i vaší señoritou mně sice zacelil, ovšem probrat mě už nedokázal."

Sanchia pak pokračovala v rozmluvě: „Dokonce sem přišel i známý exorcista a starší bratr mého někdejšího nastávajícího Cassia, Epifano Cannis, avšak ani ten mě nezbavil prokletí. Že by snad," dodala a zhluboka si povzdychla, „pomohl jen polibek z pravé lásky?"

Do Enriquea se náhle lila červeň a v jeho srdci docházelo k explozi nejrůznějších emocí. Bývalý vojevůdce se zamyslel nad všemi svými milostnými vztahy.

Napřed miloval poručici Dafiu, dokonce se s ní i zasnoubil. Zároveň nyní poklekl na kolena a div nezaplakal, poněvadž si vzpomněl na její tragický osud. Ukřižovaná a se zavázanýma očima... A kupodivu talentovaným umělcem Joaqímem Děl Chiarem, z něhož se bohužel vyvinul vrah nevinných panen. Shodou náhod však odhalen právě Sanchiou.

Ale proč jsem se vůbec mezitím zamiloval do pána? Mohu snad Jezdkyni považovat za skutečnou lásku? Nejsem náhodou nějak... Jinak orientovaný? Jak to tedy se mnou je? Kdo se mi zalíbil opravdově a kdo falešně?

Aha, uvědomil si náhle běloch v ošuntělém generálském kabátku. Vždyť jsem o tom přemýšlel již tenkrát, když si poprvé oblíbil někoho stejného pohlaví, a dokonce u něj žil, jakmile utekl před svou señoritou!

Já mám přece rád kohokoliv, s kým naváži hluboké citové pouto, ať už se ženou, či mužem. Jen předtím se mi kupodivu líbily pouze dámy.

Nebo mě Joaquím očaroval?

Každopádně bych nyní srdce dal jen Sanchie a nejraději bych políbil, kdybych mohl.

„Vždyť můžete!" zareagovala slečna se šátkem přes dolní polovinu obličeje. „Hned se vám naskýtá příležitost. Však račte vstoupit, zde se nachází má komnata," pokynula muži naproti sobě.

Ten se podivil, že dveře jejího pokoje zůstaly otevřené. Nemusel se však dvakrát rozhlížet, když zahlédl postel s nebesy, v níž ležela mrtvolně spící hrdinka. Byla oděna do sukní, košile, vesty a vypadala jako westernová princezna. Právě její pro generála nezvyklá podoba příchozího mátla.

„Neváhejte!" naléhala. „Toto jsem skutečně já! Objevuji se totiž ve třech různých podobách, jedna předchází druhé, podle svých minulých životů. Jednou se jako žebračka ukazuji u Metropolitní katedrály v Buenos Aires. Poté, jak právě vidíte, jsem statečnou pistolnicí. Někde ve skříni nebo v toaletním stolku byste, señore Calderóne, nalezl můj kolt."

Duše se sklonila nad svým tělem. „Ale nyní se musím stát vojevůdkyní bojující za spravedlnost a činící přítrž všemu zlu i utrpení."

„Opravdu?"

„Ano. Jen mě polibte a já se vám proměním. Budu takovou, jakou mne znáte: Generálkou, kterou jste kdysi zahlédl vést celou armádu. Avšak se vám nikdy nepodařilo vás plně poznat, i když, na jeden okamžik si vzpomínám."

♦♦♦

Již nesčetněkrát viděl Jezdkyni bojovat s kordem proti nepříteli. Ovšem, jakmile se k ní přiblížil, už mu začala mizet z očí.

Přemýšlel, proč se vždy tak tajemně vzdalovala. Navíc si neustále maskovala tvář, což jejímu zjevu ještě dodávalo další vrstvu její mystické aury.

Jedné noci, při svitu stříbrného měsíce, se šel vojevůdce porozhlédnout po okolí. Najednou v údolí uviděl povědomou ženu, jež právě namísto kalhot kupodivu nosila sukně. Přestože si stále kryla obličej, vypadala celkově jinak, než ji Enrique do té doby zahlédl. Ale černý spodní díl oděvu zakrývající jí nohy, tolik ladící k červenému vojenskému kabátku, slušel statečné bojovnici o dost více nežli pánské nohavice.

Generál váhal, zda zkusit svou tajnou lásku navštívit nebo ne. Nalézala se mu nyní mnohem blíže, leč zde zároveň zůstávala sama samotinká. Když zrovna nebyla někým napadena a nedala si s ním souboj muž proti mu... ženě, vždy se totiž ocitala v doprovodu minimálně dvou svých pobočníků, patrně se také jednalo o nějaké důstojníky.

Oba totiž nosili uniformy s odznaky, pouze pan Calderón méně zdobenou nežli Sanchia Juaréz.

Navíc pořád tak stydlivě klopila zrak, a přitom se jinak vždy dívala vzhůru. Generál tedy učinil poněkud nemotorné gesto, aby dal vědět o své přítomnosti. Vzal si z kapsy svého kabátku kapesník, koketně jej upouštěje.

Sanchia si příchozího vzápětí všimla, a jakmile Enriquea poznala, hned hnědovlasého bělocha lákala k sobě.

„Nemusíte se omlouvat," dodala. „Popravdě, čekala jsem vás. A pokaždé, co tady pár dní prodlévám, abych jako každá dospělá žena navázala kontakt s matkou Lunou a načerpala z ní energii na další měsíc. Proti i nosí sukně, abych poctila její památku. Přece jen, mužský oděv je na tuto příležitost krajně nevhodný."

Poté se však k vojevůdci přiblížila. „Ale přesto vždy očekávám vaši přítomnost. I když jsem k vám na své klisně nikdy sama nepřijela, i já si vás všímala."

Generál byl dojat, leč zároveň šokován. Současně se ještě více za sebe zastyděl, že Sanchiu přepadl v intimním okamžiku.

„Něco mi říká, že je také krajně nevhodné, aby se k vám v danou dobu přiblížil jakýkoliv pán."

„Ne, jen ke mně pojďte. Jinak byste se mě asi těžko dočkal, když nás nyní tak krásně svedla náhoda. Jakmile pookřeji, znovu se vrátím k armádě a budou mne doprovázet mí dva plukovníci. Nevím, jak by chápali, kdybych se setkala s někým z jiné armády, natož generálem. Nerada bych, aby kvůli mně museli vytáhnout zbraně. Určitě bych jim dokázala poručit, aby skryli své pistole. Ovšem, myslím si, že by si stejně nedali říct."

„Skutečně?"

„Pořád mě totiž chápou jako ženu. Ano, sice respektují, že ve svých dnech se ochotně chopí mé funkce, a kdyby náhodou musela má armáda někde zasahovat, jistě by se za mne bili. A jakmile mě zvolili za generála, museli snad už od začátku vědět, do čeho se mnou šli... Jenže jak kdyby mou osobu stále nedokázali přijímat způsobem, jakým bych si vroucně přála být přijala. Ačkoliv zastávám nejvyšší vojenskou hodnost a svým plukům jsem přinesla mnoho úspěchů, toužím po větší emancipaci."

„Já vám ji daruji, řekněte si..."

„Jak já bych ráda... Naneštěstí jsem však ovládaná i energií své nejstarší sestry. Jako bych, i kdybych bojovala za stovky svých mužů, jí pořád nesahala ani po píď."

Náhle se zamyslela. „Možná se spíše než vlastních pobočníků obávám právě Bartholomey. Avšak jsem si naprosto jistá, že určitě jste dobrého srdce, a pokud se náhodou něčím proviníte, jste v tu chvíli jenom loutkou v rukách té proklaté šerifky!"

Učinila ještě několik kroků ke stojícímu generálovi, ale stále si od něj držela lehký odstup. „Vím, že vám kdysi pomohla a vy se proto rozhodli, společně s vaší poručicí, stát se jejími služebníky... Bohužel jste oba podcenili její síly, takže vás ovládla natolik, že jste se se jednou odvážili mě zajmout a poranit mne."

Muž si náhle na onu situaci vzpomněl, včetně vyrytí znaku růže na Sanchiinu tvář. Jak nerad se této role chopil, také bojoval se svou nevolností... Leč se proti vládkyni temných sil dlouho neodvažoval postavit.

Současně zapřemýšlel i na důvod spojení se s Dafiou. Rád přijal její doprovod, když se chtěla nechat narukovat do Enriqueovy armády. Stejně se však nedokázal zbavit pomyšlení na svou tajnou lásku Sanchiu.

Zároveň si uvědomil, že se možná i strachoval k sobě přijmout tak enigmatickou bytost jako ona, proto hledal mezi lidmi, s nimiž by dokázal lépe navázat jakékoliv citové pouto a číst v jejich mysli. Přece jen mu vojačka, která se vypracovala na poručici, připadala sdílnější.

Stejně však o záhadné generálce tolik snil, dokonce i v době, kdy náhradní společnici požádal o ruku a nasadil snubní prsten. K navázání vztahu s ní panu Calderónovi výrazně napomohlo, že se přidala k jeho armádě.

Přece jenom, co kdyby ta druhá, z níž vysněná princezna pocházela, byla ve skutečnosti nepřítelem vojevůdcova vojska? To by se pak všechno velice těžko vysvětlovalo.

Tak nezbývalo než o slečně Juaréz jen snít a doufat v protnutí jejich osudů, i přes všechny překážky... Nakonec se ovšem podařilo.

Naštěstí Dafia o milence svého snoubence věděla, když si šil její hadrovou panenku. Leč se pořád domnívala, že se jednalo o imaginární kamarádku a že pan Calderón určitě stále i přesto myslel na svou družku, jelikož podle ní nic nedokázalo nahradit reálný kontakt.

Navíc byl muž velkým melancholikem, proto i zbožňoval samostatné noční vycházky. Ovšem ani jeden z nich netušil, že hnědovlasý generál jednou takto na Sanchiu skutečně narazil.

♦♦♦

„Možná jsem i na jednu stranu rád, že Dafia zemřela. Teď už naší lásce nebrání nic v cestě. Jenomže," řekl a znovu posmutněl, „nemuselo se to, jářku, odehrát za tak tragických okolností."

V tu chvíli Jezdkyni políbil. Do jejího těla právě vstoupila duše statečné vojevůdkyně. Ale zároveň jistý hlas v její hlavě neustále opakoval: „Nezabiješ!"

„Zabiju!" vzepřela se mu a pošeptala svá slova do větru. „Musím naplnit poslání! A i když jste Boží prozřetelnost, jistě mi umožníte porazit všechno zlo. Vždyť, co se píše ve Starém zákoně? Jen považte, kolik válek se v něm vedlo ve Vašem jménu? A krutých! Přesto však budu na Vás stále myslet a konat ve vašem dobru! A nelítostná určitě nebudu. Už pouze z důvodu, abych nesešla na špatnou cestu!"

Nyní zněla již naléhavěji: „Již jenom proto, abych se nepodobala své sestře! Ano, jsem sice dcerou upíra a démonky, ale protože chci přinést světlo do svého bytí a světu mír, jsem přijala Vaše dary i milosti. Budu celou dobu Boží bojovnicí, ať se děje cokoliv!" Přiložila si ruku na prsa, druhou se zavřenýma očima položila na klín vedle sedícího generála.

Poté konečně otevřela zřítelnice a pohlédla na šťastného vojevůdce. Ten její ručku pohladil i políbil. Zprvu se však podivil Sanchiinu náboženskému založení, natož, když hrdinčina existence visela i na určitých principech z oblasti esoteriky. Jenže pak již dokázal věřit v černovlásčino odhodlání.

I muž toužil po porážce temnoty. Současně si říkal, kdo jiný by se jí měl postavit než ona sama, do té doby zlem ovládaná? Navíc si i on vroucně přál, aby se Sanchia Bartholomee skutečně postavila za všechny křivdy, které u ní utržila, sprovodila ji tak ze světa a sestřinu duši následně přivedla do pekla i věčného zatracení.

Nyní Jezdkyně vstala z postele a požádala pana Calderóna, aby se na chvíli vzdálil, aby si na sebe mohla v soukromí navléknout blyštivou generálskou uniformu, v níž by se vydala vstříc bojům za lepší zítřky. Enrique toto její plně respektoval a nemohl se dočkat okamžiku, kdy by svou oblíbenou vojevůdkyni konečně vidět i ve zhmotněné podobě, nejen jako zbloudilou dušičku čekající možnost konečného převtělení, také i na setkání s generálem svého ženského srdce.