Fabrizio se nyní vydal na druhou výpravu, což absolutně nečekal. Ačkoliv... Předchozí cesta vyvolená jeho sudbou k sídlu señora Floriána, kam se tenkrát odebral s exorcistou Epifanem, mu totiž na osudové dobrodružství připadala až příliš krátká.

Vzhledem ke skutečnosti, že ostatní, tedy Cassio, Latiffe a Sanchia měli tak dlouhá, třeba i přes celou zem... Nebo během určité, osudem vyvolené mise bylo namísto expedice do dalekých končin nutné překonat sám sebe a proměnit se v nějaké lepší já... Jenže mladičký alchymista snad na svém prvním výjezdu nezažil ani to.

Teprve teď pochopil krátkost předchozího poslání. Nejspíš se jednalo o předstupeň náročnější a nebezpečnější výpravy. Tato skutečnost se však sivookému muži zjevila až nyní.

Jel tedy na svém bílém hřebci Meteoritovi k penzionu Bílé laně podívat se, co se zde událo. Bohužel neznal cestu.

Přestože se nerad vyptával obyčejných lidí, nic jiného právě příliš nezbývalo. Každý však pána v sedle odrazoval. Prý ať si raději zachová život, vážil-li si jej alespoň krapítko.

Leč Fabrizio ničemu nerozuměl. Plachá kobyla ve stáji, než osedlal vlastního hřebce, mu přišla přehnaně přecitlivělá, nežli by ji uposlechl. A přesto tak učinil, riskuje svůj krk pro dobrou věc.

Ovšem si náhle uvědomil, že se v maštalích u vily Čtyř statečných vzpínala Epifanova klisna Evita. Najednou přišel na možnou souvislost a marně se ohlížel po svém příteli. Jenže ho ztratil už doma.

Mamma Mia! zaklel si pod vousy a chytil se za hlavu. Zrovna by svého známého potřeboval! Co kdyby se náhodou v tom hostinci setkal s nějakým nebezpečným démonem? Kdo by jej zde dokázal vyhnat, aby Fabrizio mohl prozkoumat terén?

Jezdec proto zpomalil, pohroužen do přemýšlení. V jedné ruce držel otěže, kdežto v druhé hůl, bez níž kvůli dávno zraněné a nezhojené noze nedokázal chodit. Díval se vzhůru k nebesům, protože se právě chtěl zeptat magických portálů, aby mu napověděly.

Bělouš pak zlostně zaržál a znatelně se polekal, zatímco jej muž uklidňoval.

„Pšt, to nic..." řekl polohlasně, jakmile jeho koně obklopily známé zelené obláčky. „Hodný Meteorito, hodný!"

Oř konečně poslechl. Světlovlásek se poté přivolaných entit ptal, cože se tenkrát u Bílé laně stalo tak hrozného. Ovšem, než stačily odpovědět, zjevil se mezi nimi duch señora Floriána.

Fabrizio na zjevivšího se elegána hleděl v úžasu i překvapením, úlekem otevřel ústa dokořán.

„Dobrý den," pozdravil gentleman a uklonil se před alchymistou. „Určitě jste mě mezi těmi mlhami nečekal, že?"

Oslovený přikývl.

„Bohužel vám musím sdělit smutný, avšak důležitý vzkaz: vaše portály totiž umí vidět jen do přítomnosti a budoucnosti. Vaše cesta však souvisí s minulostí, kterou vy již zřít nedokážete." Zamrkal na muže, k němuž promlouval.

Leč vzápětí posmutněl se slovy: „Možná se teď ptáte sám sebe, kdo dovede hledět do třetí roviny časoprostoru, když ne vy." Na chvíli se odmlčel, načež dopověděl: „Opravdu to chcete vědět? Bohužel nepůjde o pravdu příliš příjemnou..."

Florián Fabriziovi právě uhodil hřebíček na hlavičku.

„S-snad nechcete říct, že..." Náhle se začal třást jak osika. Zároveň měl co dělat, aby nedal najevo svůj vztek. Zlostí zatínal pěsti tak silně, div neměl na dlaních otisky ze zarývajících se nehtů do kůže.

Pomyslel totiž na manželku, nemoha ji dostat z hlavy. Na jednu stranu si její neustálé věznění omlouval strachováním se o ni. Připadala mu zranitelná jako křehká květinka. Větším důvodem však byla jeho silná zášť až nenávist.

♦♦♦

Už dříve na své ženě pokaždé nacházel něco, co by jí záviděl, a připadal si před ní tak maličký, až hledal způsob, jak vyjádřit svou převahu. Tolik se pánovi líbila, dokonale zpacifikovaná...

Zatímco na něj v poutech poté bezmocně hleděla, pán v duchu oslavoval. Současně jeho slova „chci vás chránit jako oko v hlavě" znamenala mnohem víc než jenom neomalené vyjádření lásky i péče. Ale zároveň i mnohé z mužových strachů: aby neutekla za jiným a lepším mužem než on sám, aby se někde neukázala v lepším světle než on sám...

Třeba když se jednou vytratila do města, u katedrály našla osiřelou dívku a dala jí pár pesos na přilepšenou...

Přesně toto láskyplné gesto si Fabrizio vyložil dost špatně. Protože i on si kdysi přál pomáhat lidem, ale nikdy nenašel odvahu byť jen k drobnému dobrému skutku...

Nebo alespoň na moment vystrčit nos z domu. Jenže za žádnou cenu nedokázal vyjít z komfortní zóny, opustit pohodlí alchymistické dílny...

Ovšem i v mnoha jiných situacích
Latiffe, třebaže pouhými náznaky, připomínala vše, co neměl, ač po tom či onom podvědomě prahl sebevíc...

Již mnohokrát si v duchu říkal, že pakliže se mu ze strany jeho ženy dostalo takové křivdy, proč se pokaždé namáhal se svazováním... Vždyť ji mohl tolikrát k smrti utýrat nebo na ni zaútočit ze zálohy a hned vzápětí usmrtit.

A přece jen jednou za ní šel s ampulkou s kyselinou v ruce, se stejnou žíravinou, kterou si před časem při nešikovném úklidu svého pracovního prostoru poleptal nohu.

Chtěl se ženě šourat za zády a skleněnou baňku jí rozbít o hlavu, až by se sesunula k zemi, nebo chytrým manévrem minimálně část tekutiny vychrstnout směrem k jejímu obličeji.

Bohužel, jakmile se nacházel jen pár kroků od Latiffe, strachy celý ztuhnul, začal se dost stydět a raději se proto znovu odebral do pracovny, načež se snažil zapomenout na svůj ďábelský plán.

Stejný pokus opakoval několikrát, ovšem marně. Dokud si ho po nějaké době sama manželka nepřizvala ke stolu v jídelně, nenalila víno, které předtím smíchala s čirou jedovatou kapalinou bez zápachu, již pečlivě vybírala, aby muže přelstila.

Její čin se povedl. Svého chotě otrávila a zabila. Až osud nerozhodl a nedal mu poslání, kvůli kterému se pak musel znovuzrodit.

♦♦♦

„Hádáte správně, že jde o vaši drahou polovičku," pravil Florián.

Emoce se právě ve Fabriziovi tolik mísily, že podivnou směsici lítosti, vzteku i zášti nyní nahradil smutně. Najednou mu začala chybět. Kdyby tu s ním byla, jistě by jej doplnila a pověděla, co se v penzionu, kam zrovna světlovlasý muž mířil, odehrálo, že nabyl tak strašlivé pověsti.

Možná, kdyby se nacházela po jeho boku, by mohl danou chvíli využít k usmíření, po kterém poslední dobou toužil od doby, kdy utekla z vily Čtyř statečných a dosud se nevrátila.

Tolik ji nyní postrádal. Než se však snažil oklepat ze smutku, Florián se již před očima začal s rozloučením vytrácet, až alchymista znovu zůstal sám.

Pociťoval lítost nad všemi, kteří ho nedávno opustil. Přemítal nejen o Latiffe, nýbrž i o Epifanovi. Dumal nad nimi tak dlouho, dokud náhle nestanul před oploceným pozemkem s nápisem En la Cierva Blanca - U Bílé laně.

Fabrizio tedy vstoupil dovnitř. Hledal, kde by ustájil, nakonec našel budovu, která vypadala jako maštale. Stál u ní míšenec v klobouku a ponču. U pasu se mu skvěl měšec se zlaťáky a bohatě zdobený nůž.

Muž si podivného cizince zvědavě prohlížel. Zíral na něj spíš fascinovaně než s jakýmikoliv předsudky. Možná protože nyní snad poprvé v životě viděl pravého argentinského kovboje. Tolik se ten podivný pán alchymistovi něčím zalíbil, že elegán v saku rád snědému stájníkovi přenechal koně.

Nato míšenec poděkoval: „Jakou jste mi to prokázal radost, že jste dorazil do zdejších končin a využil mých služeb," řekl a na chvíli se odmlčel.

Náhle se přestal usmívat. Zničehonic se zamračil a svraštil své tmavé, silné obočí. „Od doby, co se tu blízko po sobě odehrály dva únosy, sem už nikdo nechce jet. Jen jakási podivná parta karbaníků: kápo, který celý v černém a není mu vidět do tváře, a páreček jeho otrhaných poskoků."

„A víte o tom něco?"

„Ano. Napřed unesli jednu mladou děvu, co tady se svým mládencem chtěla přečkat noc."

„A jak, prosím vás, vypadali?"

Podkoní v tradičním oděvu mu začal obě osoby popisovat. Fabrizio se hned lekl, protože si vzápětí vzpomněl na Cassia a Alejandru. Jen nesedělo, že se zpovídaný u dívčiny nezmínil o její pásce přes oko. Nejspíš ji v tu dobu ještě nenosila a zranění utržila později. Ovšem jinak charakteristiky na mladičkou dvojici seděly naprosto přesně.

Gentleman se pak zeptal na jména, pokud je dvě ubytované hrdličky náhodou zmínily již u stájí, aby si své domněnky potvrdil.

Oslovený nato dodal, že se lidé hlásí až v penzionu, ve vedlejší budově, na recepci.

„Chvilku strpení," řekl, než si šel vyžádat seznam posledních hostů Bílé laně. Jakmile se po menším zdržení vrátil, ihned bělochovi list se jmény předal.

Skutečně tomu bylo tak. Ovšem alchymista také v seznamu narazil na Epifana. Rád by přišel i na jeho stopu. Z jakési zvláštní příčiny se rozhodl podkoního se zeptat i na druhý únos.

„No, pane!" zvolal „Nic takového jsem ještě neviděl... Přijel sem na bronzové kobyle, nebo nevím, jestli spíš nepřijela... Měla klobouk, šátek, vestu, košili, sukně, boty s ostruhami... Jenže postava, rýsující se jí pod těsným oblečením, na ženu moc nevypadala. Jako víc na muže, co se za ženskou jen převlékl..."

Tady již nebylo pochyb, že se skutečně jednalo o Epifana Cannise. Jednak, protože si Fabrizio pamatoval, do čeho se mu přítel našňořil, než vilu Čtyř statečných opustil. A také... Kdo jiný kromě něj vlastnil klisnu takové vzácné barvy?

Elegán v saku si na jednu stranu zhluboka povzdychl úlevou, že věděl, co se někdejšímu společníku přihodilo. Na tu druhou se o něho začal strachovat.

Vzápětí si však vzpomněl na vidinu zjevenou jeho kouzelnými portály, zobrazující šťastného exorcistu v sukních nalézajícího se v loži šerifky ze Santa Cruz a královny temnot, Bartholomey Juaréz.

Leč neznal souvislost mezi penzionem, únosem i náručí poloviční krvesajky. Že by záhadná trojice banditů, o které se podkoní náhodou zmínil, pro ni pracovala?

Alchymista nejspíš, naprosto znenadání, přišel na důvod své druhé výpravy. Jít na spotu temným silám, tento cíl by dané misi i mohl odpovídat.

Jenže co ona skupina, která tady na rozdíl od ostatních lidí, kteří jej raději opustili nebo se do něj snad ani neodvážili vkročit, stále přebývala? Jaká pohnutka je vedla sem, aby zde přebývali? S největší pravděpodobností souvisela právě se dvěma předchozími únosy, ale copak jí nestačily? Na koho si políčili tentokrát? Či se rozhodli využít prostory zdejšího penzionu k jiným účelům?

Světlovlásek znovu viděl nazelenalé obláčky, které mohl spatřit jen on sám. Tedy možná ještě Florián. Fabrizio by na tuto skutečnost málem zapomněl.

Alchymista proto s entitami v duchu opět rozmlouval. Ty jej chválily, že se jeho myšlenkové pochody ubíraly správným směrem. Jakmile se jich Statečný zeptal na muže se dvěma sluhy, copak právě zamýšleli, portály již tolik neposloužily.

Namísto toho pověděly, aby se spoléhal na vlastní úsudek a zároveň nenápadně pozoroval dění kolem sebe. Nabádaly ho, aby už konečně do penzionu vstoupil, ovšem muž se zdráhal. Co kdyby se náhodou nacházel na seznamu obětí té záhadné trojice banditů, pakliže si nějaký vedli?

Když vidiny zmizely, Fabrizio se rozhodl se nadále vyptávat míšence v ponču, aby získal čas na sebrání odvahy k rozhodnému činu: „A, prosím vás, nevíte něco o těch třech podivných mužích, o kterých jste předtím hovořil?"

„No, bohužel se nesmím o nich ani slovem před hosty zmínit. Jejich šéf mě totiž podplatil, abych nevyzradil jeho tajemství, jinak mne prý zabije a svět přijde snad o nejlepšího stájníka široko daleko. Tomu bych rozhodně nechtěl dopustit."

Oslovený pochopil. Zároveň posmutněl, že na odhalení záhady zůstal sám, jak portály předpověděly.

„Mohu vám ovšem dát měšec i nůž, dědictví našeho kovbojského klanu. Jsou totiž kouzelné a minimálně vám poskytnou nějakou ochranu." Ihned dané předměty podal Fabriziovi. „Kdybych je neměl, byl bych dávno mrtev. Ale ony mě chrání..."

Fabrizio se náhle o něj začal strachovat. Nyní se snad poprvé za celý život o někoho opravdu a z celého srdce bál. Ani strach o Epifana nebyl takový, jako o zdejšího stájníka. A to ho vůbec neznal.

„Co vy? Vážně je nepotřebujete?"

„Ne, protože mě ještě chrání stejně kouzelný opasek. Ten mi na základní ochranu prozatím postačí," odvětil míšenec a hned si jej narovnal. „Ale tady jde o vás... Co jste měl vy?"

„Nic."

„Ani žádnou zbraň?"

Elegán v saku jen zakroutil hlavou.

„Tak vidíte. Teď ale běžte, já se o vašeho už koně postarám. A rád."

Alchymista, ač tuze nerad, se právě začal chystat k odchodu.

Avšak míšenec za jeho zády na něj ještě zavolal: „Počkejte, pane."

Oslovený se ohlédl.

„Hlavně se nezapomeňte vrátit, jestli budete moci, a všechno mi povězte, jestli vás ti tři jako mě nezavážou k mlčenlivosti. Víte, i já bych rád rozlouskl záhadu, která stihla náš penzion."