Alejandra vstoupila do vily Čtyř Statečných. Šla po schodech nahoru, až narazila na chodbu s kvartetem dveří. Tři z nich až na jedny byly zamčené. Dívka šla blíže právě k otevřeným a hned si vyvodila, že se jednalo o vchod do komnaty dívčiny starší sestřenice. Právě za ní Hvězdná pastýřka mířila.

Jakmile se nacházela už přímo u postele a odhrnula nebesa, viděla, že její příbuzná spala velmi hlubokým spánkem. Černovláska se na ni pokusila promluvit, volala ji jménem, hladila po tvářích i po lících, rukou přejela i po té zjizvené v domnění, že by nebožačku tímto vším určitě vzkřísila. Ovšem marně. Sanchia se stále neprobudila.

Jednoočka si proto řekla, že by ještě chvíli počkala. Co když by tajemná slečna náhodou po chvíli procitla? Příchozí se tedy mezitím otočila zády, začala se prohrabovat ve skříních nacházejících se v pokoji a dívala se po nějakém šátku. Ať pro sebe na zraněné oko, nebo pro svou oblíbenkyni; jelikož si pověděla, že by jistě nebylo od věci okrasu tváře vyměnit i jí.

Nevstupovala však do dívčiných osobních věcí bez svolení. To získala již dávno, kdy tenkrát Sanchia Alejandře výslovně dovolila, aby si od ní klidně i bez zeptání vzala cokoliv, co právě potřebovala.

♦♦♦

Například si kdysi tímto způsobem i vybrala revolver s chutí se naučit střílet. Užuž si ve starší sestřenici vyvolila svou učitelku, jenže, než obě dívky začaly společně cvičit, už Alejandru hlas osudu poslal daleko, k osamělému hospodářství, jež prý Hvězdná pastýřka po vyvraždění celé osady měla zdědit a pečovat o něj. Pak najednou jako by na vlastní dřívější přání zapomněla...

Kdyby se naučila bránit, jistě by stádo uchránila před jedním ničemným vrahem. Ten se jedné noci k němu dobýval a postřílel, až z třiceti koní zbylo jen pět klisen.

Také by sama tomu lotrovi nevpadla do zajetí. Ovšem, na jednu stranu, bez vystavení se nebezpečné situaci by nepotkala Cassia, starajícího se o ni nadmíru starostlivě, do kterého se zamilovala natolik, až se za své city k němu počala stydět a červenat.

Jenomže, i kdyby chtěla, stejně se po nějaké době nemohla se Sanchiou potkávat. Jakmile se Alejandra usídlila v chátrající osadě a náhle po sestřenici pocítila obrovský stesk, napsala jí dopis. Když do rukou dostala odpověď, celá se tetelila, až by obdržený list rozbalila a přečetla.

Leč obdržela odezvu, jakou si nepředstavovala ani v té nejhorší noční můře a absolutně ji nepobírala. Bojovala sama se sebou, aby se z ní nezhroutila:

Ty jedna ničemnice,

úplně jsi mi Sanchiu ovládla, ba přímo posedla, a ta za to nyní pyká. Měla tě mnohem raději než mě, nejstarší sestru rodu Juarézů, jednou se i k tomu přiznala, jakmile promluvila ze spánku. Také jsem ji párkrát přistihla, jak se svěřila Trinidad, prostřední z nás.

Prý se jí tady nelíbí! A to svou nejmladší sestřičku opečovávám, jak nejlépe dovedu. Co víc by jenom chtěla?! Ani mne neseznámila! Přitom já bych si s tvou maličkostí též přála si porozumět.

Vždyť třeba svého Cellaria mám právě od Hvězdných pastýřů. Původně totiž bylo stádo rozsáhlejší, než se koně postupně rozprodali, až jich nakonec zůstalo třicet. Hovořila jsem tehdy s někým, po němž jsi zdědila svůj ranč. A je mnohem více důvodů, proč bych se s tebou ráda shledala.

Ale Sanchia mi v tom neustále zabraňuje, že prý sis se mnou nikdy neporozuměla jako s ní. Nechápu, co jsem komu provedla, že se mi musí takto všichni mstít!

Takže za svůj čin má sestra zaplatí a tak, že si bude navždy pamatovat, čím se vůči mně provinila. Zažije bolest, jakou jaktěživ nepoznala!

Snad sis z mého listu vzala aspoň nějaké poučení. Jinak uvidíš, jak jistě víš, pro tresty nechodím nikdy daleko. Spravedlnost zkrátka musí být, protože jsem šerifka, to si, milé děvče, pamatuj!

Tvá Bartholomea

Pak už se Alejandra rozplakala na celé kolo. A přitom za několik dní přišel list přímo od Sanchiy:

Milá Alejandro,

je mi líto, co se stalo. Od doby, kdy se má nejstarší sestra stala šerifkou ve městě Santa Cruz, to s ní jde z kopce.

Bohužel mě u sebe doma vězní a já pomalu ani nemohu do města, natož za tebou.

Svěřila jsem se sice své druhé sestře Trinidad, ovšem ta nechce Bartholomee vzdorovat. Raději je pokaždé smířená, i když si mne vždy samozřejmě ráda vyslechne a podpoří, přestože mlčky.

A co se nestalo, já se i zamilovala. Představ si, že do Cassia. Proto mne sestra trestá i mi vyhrožuje, ona na mě jaksi dost žárlí. Přímo nechutně, řekla bych. Tolik touží po mých vztazích, protože s ní si nikdo nepovídá tak vřele jako se mnou.

Netýká se to však jen těchto záležitostí. Neustále totiž Bartholomea hořekuje, že proč se jí, nejstarší, ničeho nedostává, proč vždy musí všechno shrábnout ta nejmladší. Přitom si neváží, čeho se jí dostalo, poct, pozornosti i respektu...

Ach, jak mě trápí, že musím trpět a že se s tebou už nejspíš nikdy neuvidím. Jak ráda bych se vzepřela a jela za tebou, bohužel nemůžu. Nacházím se spoutaná v řetězech a čekám na svůj ortel. Naštěstí je tady někdo, kdo za mnou chodí, dává mně najíst i napít a potají pod mou taktovkou píše dopis, který právě čteš. Já diktuji, sic šeptem, on zapisuje.

Chová se ke mně velmi pozorně, třebaže já již ve svém srdci nosím jiného. Rád by mě propustil, také sestru nesnáší. Pohříchu mu však nezbývá nic než plnit její rozkazy.

Prý mne bude Bartholomea mučit, ať dostanu za vyučenou. Už svým sluhům, generálovi i poručici napovídala, jak si na mě brousí nůž. Ovšem, i když mám v sobě něco nadpřirozeného, nevím, jestli přežiji. Zdali se vůbec někdy uvidíme...

Je mi líto.

Tvá drahá Sanchia

Alejandře tedy nezbylo než se smířit s nastalou situací. Aby zahnala zlé myšlenky, uchylovala se ke svému nově nabytému stádu, až s nějakým z koní navázala užší vztah. Jednalo se zrovna o strakatou kobylku Zorru.

S jakou radostí s ní trávila dny, někdy i nocí. A když shodou náhod při smýčení svého domu nalezla kouzelnou podkovu, snažila se přijít, jak vůbec fungovala. Nakonec kromě ní ještě narazila na list, na němž bylo psáno, kterak daný artefakt užívati, a také, že prý byla od původního majitele stáda a že si ji dívka může vzít, stejně jako dostala na starost celý ranč.

Mezitím se však nějak stalo, že se pastýřka po nějaké době přestala zajímat, co se dělo vně její vesnice, ve vzdálenějších koutech argentinské země. Nejspíš vzpomínky na minulost postupně stále více zahladily písky času.

♦♦♦

Alejandra si konečně vybrala. Posadila se k toaletnímu stolku, přestože na nějaké zdlouhavé hledění do zrcadla a šňoření se před ním příliš nebyla, načež si zkoušela novou pásku přes zraněné oko. Nyní sáhla po vínové.

Čtverec látky si přeložila napůl na trojúhelník, jehož cíp si přiložila na oko a zbývající dva zavázala za hlavou. Svou jedinou zdravou zřítelnicí zamrkala na odraz v zrcadle a ještě chvíli se v něm prohlížela.

Ohlédla se i po něčem pro sestřenici. Šátek, který pastýřka nosila původně, si vzala do ruky. Pro Sanchiu zvolila červenou, hodící se ke spící princezně mnohem víc než její dřívější starorůžová. Jakmile jej nebožačce sňala z tváře, mladice div sebou nešvihla. Na dívčině líci se skvěla jizva ve tvaru růže v celé své ohavné nádheře.

Hned, jak se dívka probrala z právě prožitého šoku, s rukou před ústy otevřenými dokořán úlekem se ještě jednou na ten skvost podívala. Samozřejmě nepřihlížela situaci, kdy sestřenice k této vadě na kráse přišla, vždyť u ní ani nebyla.

Ovšem náhle si vzpomněla na dopis doručený před dávnými časy. Co když takto Sanchia zaplatila za to, že se s Alejandrou stýkala vlastně za Bartholomeinými zády? Ani si pastýřka nechtěla nic takového připustit.

I přese všechny pochmurné události i prožitky dívka doufala, že by se se starší příbuznou ještě někdy v budoucnu setkala. A i kdyby nějakým zvláštním způsobem zemřela, jednoočka se snažila věřit, že by se třeba setkaly v některém z příštích životů.

Alejandra se totiž v době odloučení uklidňovala i magickými příběhy, jakmile čas od času v sobě přece jen ucítila silnou melancholii. Ovšem místo ezoteriky jí mnohem více zajímala vyprávění starých indiánů, která dost často bývala plná duchů mrtvých koní i jejich jezdců.

Třeba se ze Sanchiy také stane... A já si s ní budu povídat, i když se s nejspíš nebudu moci obejmout... V něco takového by uvěřila spíše, nežli aby se přízrak stal z jakéhokoli oře, který by na ranči zrovna zemřel. Tolik v setkání se svou největší oblíbenkyní doufala... Zároveň se však snažila tak intenzivně zapomínat, aby si nepřipomínala sestřenčina muka...

Nakonec se nad černovláskou sklonila a políbila ji na rty. Ty pastýřka konečně zahalila závojem přesně, jak by si její příbuzná zajisté přála. Vzápětí se od mladice odtáhla. Ale odejít, opustit pokoj, si ještě nepřála. Rozhodně ne teď.

Přemýšlela, jestli se náhodou někde nenacházel nějaký kouzelný olejíček, který by Sanchiu probudil. Alejandra takový nápad dostala zcela mimoděk, ani nevěděla, kterak na něj vůbec přišla.

Náhle její zrak spočinul na almaře, kterou pak dívka otevřela. Stejně chtěla někam odložit kusy opotřebovaných látek, že by je vedle ní uložila, kdyby tam nalezla jakýkoli větší prázdný kout. Zároveň samozřejmě hodlala se podívat dovnitř a převléknout se. Při letmém pohledu na sebe zjistila, že by možná nemuselo být od věci si vzít i čistou halenu a sukně.

Třeba tak i překvapit Cassia, řekla si vzápětí v duchu a pousmála se nad svým bleskovým nápadem.

Ovšem, jakmile zabrala za obě křídla největší skříně v místnosti, instinktivně uhnula před předmětem, který na ni spadl. Jednalo se totiž o kord.

Dívenka náhle na zem upustila šátky, jež dosud svírala v dlaních, a zbraň si zvědavě prohlížela. Nikdy by neřekla, že její milovaná příbuzná kdy oplývala něčím takovým, a toho jinak měla tolik... Od kapesních pistolí po kolty, také vlastnila pár loveckých pušek... I několik nožů by se našlo, přestože maličkých, nejednalo se o žádné pořádné kudly... Sanchia si snad vždy dokázala vystačit se střelnými zbraněmi, a nic jiného tudíž nepotřebovala, co tak o ní Alejandra znala, když se ještě obě slečny vídaly.

Ale že by se stala majitelkou i nějaké sečné? Pastýřka doslova zírala překvapením. Ze zvědavosti zkusila pevnost šavle, krapet ji ohnula, a ačkoli použila trochu síly, čepel se vzápětí s rychlým svistem vrátila do původního stavu.

„Zatraceně!" vyhrkla mladice ze sebe. Jakmile si uvědomila, jak hlasitě to právě zvolala, doufala, že mladici zrovna neslyšel nikdo poblíž. „Proč se tedy své sestře neubránila? Nebo snad na tom s kordem byla jako já s koltem?"

Náhle zvedla hlavu a ve skříni spatřila vidět nablýskanou generálskou uniformu. Alejandra hned vstala od podlahy, na níž právě klečela, a šla se podívat blíže. Stejnokroj ji úplně uchvátil. Dívka ani netušila, kde k němu její sestřenice přišla.

Že by to mělo nějakou spojitost s generálem a poručicí, se kterými jsem se před časem seznámila a v domě našeho rodu našli útočiště?

Jenže tento oděv se ani zdaleka nepodobal tomu, co dosud pastýřka viděla. Jako by snad byl mnohem honosnější...

Náhle zafungovala dívčina fantazie. Najednou si Alejandra představila Sanchiu oděnou do oné uniformy, jakou si právě pastýřka prohlížela, a se špičkou kordu zabodnutou do srdce ženy, která obě blízké příbuzné navěky rozdělila. I když nebyla příznivkyní ničeho zlého, úplně si tu situaci představovala do nejmenších detailů, až nad ní zaslintala blahem a zadostiučiněním. Ať se jí má sestřenice pomstí!

Jenže vzápětí se vrátila do reality, v duchu hořekovala: Tak proč se nevzepřela?! Nevzala spravedlnost do svých rukou?! Vždyť měla jedinečnou možnost, nebo snad ne?

Znenadání se za Alejandřinými zády ozval čísi hlas: „Však ona tak učiní, až se její ztracená duše vrátí do spícího těla!"

Oslovená uskočila a rozhlížela se kolem sebe. Vůbec nevěděla, který člověk, či snad přízrak?, to k ní právě hovořil.

„Kde jste kdo?" zeptala se po chvíli.

„Jsem všude, a zároveň nikde," ozvalo se. „Leč patřím k vaší sestřenici a pomáhám jí."

Alejandra si momentálně ze všeho nejvíce přála, aby se ten někdo ukázal, ovšem ji neposlouchal. Stále byl totiž pouze slyšet.

„Ale, pokud vás to zajímá, jsem jejím Bohem, ke kterému se vaše sestřenice uchýlila a v něhož doufala, abych jí vysvobodil z jejích muk. Vyhledala mě úplnou náhodou a ve svém vězení se ke mně začala modlit."

Nejvyšší se na vteřinku odmlčel, poté znovu spustil: „I když si tím vlastní sestru ještě více znepřátelila a nechala se pak od ní během trýznění i trestu obvinit z rouhání, jakmile obdržela tu přenešťastnou vadu na kráse, má princezna si stále věrnost vůči mně i přes všechna muka zachovávala. Ba dokonce se jí posílila."

Další slova již pronesl s větším důrazem: „Přestože i ona jako všichni její sourozenci přišla na svět démonické matce a upírskému otci, našla víru ve mně, až se jednou tajně dala pokřtít na znamení svého rozhodnutí a v jedné z katedrál v Buenos Aires, kde se ke mně upřímně, z celého srdce před vším shromážděním ihned nato znala, až všechny zde mé přítomné bratry i sestry nadchla i dojala. Jelikož mě přijala téměř na prahu dospělosti, zdejší společenství považovalo za schopnou a zralou přijmout zároveň ve svátosti oltářní tělo a krev mého jednorozeného Syna, nejen křest."

„Opravdu?"

„Ano."

Dívčina, přestože pochopila, se na Něho začala zlobit: „Proč jste vlastně nechal dopustit jejímu trápení, ačkoliv se k vám, i přes svůj temný původ, tak vřele přihlásila?"

„Dobrá otázka," promluvil Bůh Otec. „Holt někdy hovořím řečí, které lidé někdy nerozumí. Ne každý totiž dovede naslouchat mému hlasu a pochopit má podobenství, v nichž promlouvám. A toto je zrovna jedna z těchto situací. Ale já moc dobře vím, co dělám, a že co dělám, má nějaký smysl."

„Tak jaký tedy má její utrpení?" Alejandra si přitom dovolila zlostně dupnout nohou.

„Nedivím se, že se na mne zlobíte. Leč já tomu dopustil právě proto, aby se vaše sestřenice stala novým člověkem, až se probudí. Nikdo nic takového nebude čekat, ovšem jednoho dne přijde a své sestře se konečně vzepře, aby ji přivedla do pekla, kam už dávno patří. Někdy holt lidé musí trpět, aby pak mohly přijít řád i spravedlnost."

Oslovená se zamyslela nad slovy Boží prozřetelnosti a pochopila. Již se nezlobila. Dokonce se vzápětí začala udržovat ve stejné naději jako tenkrát, když věřila ve znovushledání se s oblíbenou sestřenicí, i kdyby náhodou musela zemřít a stát se duchem.

Alejandra snad dosud ani netušila, že její představa v sobě skrývala mnohem hlubší souvislosti než jen doufání v něco, co by se mohlo, ale třeba ani nemuselo vyplnit.

Nakonec, aniž by nad tímto přemýšlela, ze sebe vyhrkla: „Děkuji vám, Bože. Velice se omlouvám za své city, které se ve mně náhle po vašich slovech probudily, a budu ve vaše slova doufat. Ovšem, až se tak stane, dejte mi, prosím, nějaké viditelné znamení."

„Ano, dám. Bůh je totiž dává vždy, přesto ne pokaždé zcela jasná." Pak se rozloučil a již nepromluvil.

Když ticho přetrvávalo, Alejandra si vzpomněla na slib, jaký dala Cassiovi, který na ni čekal před domem. Náhodně ze stále otevřené almary vzala do rukou oblečení, do kterého by se převlékla. Jakmile daný úkon dokončila, ještě se letmo podívala do zrcadla, ale jen letmo, protože chtěla překvapit nejen svůj pánský doprovod, nýbrž i sebe.

Poté pospíchala z komnaty a utíkala po schodech dolů. Rukama si přidržovala sukně, aby si na ně při svém pelášení nešlápla, neupadla a třeba si i nový oděv neroztrhla. Nakonec stála u hlavních dveří do domu a na chvíli se vedle nich zastavila, aby nabrala dech. Jen, co se vydýchala, vykročila směrem ven ke všem netrpělivě očekávajícím její příchod.

Jakmile se nacházela venku na čerstvém vzduchu, vzpomněla si na závazek daný i kobylce Zoře, že by se s ní znovu podívala na své pastviny a zkontrolovala jejich stav. Vždyť zde už takovou dobu nebyla, až si říkala, jestli ji zbylé čtyři kobylky náhodou mezitím neprohlásily za mrtvou, když jim dívka již tolik chyběla, což se jí rozhodně nepodobalo.