Bartholomeu už několikátou noc strašil přízrak zlatovlasé dámy. Poloviční upírka proti němu chtěla bojovat, avšak marně. Vždy totiž před ním ustupovala a bohužel, až se konečně plně vzpamatovala, bludička zmizela.

Pak se šla podívat na svého nového společníka, Epifana v ženském šatu. Přestože se s mužem před několika nocemi ve svém loži objímala a v tu chvíli se vznášela na obláčku zamilovanosti, nyní kolem něj procházela chladně. Kdykoli o tom zapřemýšlela, vůbec se sama v sobě neorientovala.

Exorcista, který místo vymítání démonů je chtěl mnohem radši milovat, jí mezitím složil jednu báseň za druhou. Jenže ona jak kdyby se z nich nedokázala radovat, třebaže snad v každém verši byla opěvovaná jako královna.

Tolik toužila po poctách, že kvůli nim dokázala jít doslova přes mrtvoly, také i všude kolem sebe rozsévat bázeň, zášť i nenávist. A když se jich konečně dočkala, horečnatá touha po komplimentech na její osobu se náhle vytratila.

Jak jen dlouho si přála vzít do svých služeb poskoka respektujícího ji jako autoritu, možná až na úrovni Boha... Kam se na něj ve věrnosti hrabali ti, kteří s ní kdy uzavřeli kontrakt!

Teď ho však měla a nejraději by mu darovala možnost si jít vlastní cestou. Jenže on vládkyni temnot zbožňoval nade vše, ani k tomu nepotřeboval kupovat drahé dárky! Místo nejrůznějších luxusních darů jí totiž dal sám sebe a svou upřímnou lásku...

Dokonce se elegán v sukni nabídl, že by si vzal Bartholomeu za ženu, naprosto dobrovolně, růženec i svatou knihu vyměnil za kolt i šerifskou hvězdu a společně s temnou paní zastával tento úřad. Ani Enrique k ní s takovou nabídkou nikdy nepřišel, a to se jinak rád nechal zaměstnat jako její služebník.

Dokonce i...

„Timoteo," zašeptala do větru jméno svého prvního milence. Stal se jí obdobným obdivovatelem jak nyní Epifano, pouze na rozdíl od něj rozhodně za svitu luny neskládal erotické verše plné slasti i rozkoše. Žena však pamatovala chvíle, kdy onen tajemný muž několikrát přímo před jejíma nohama poklekl s karmínově rudou růží a zašeptal slova lásky v jejím jazyce.

„Me amoras vun, la siorino kara," pravil procítěně. „Miluji vás, ctěná paní." A neustále ji takto oslovoval, až Bartholomea byla celá dojatá.

Když tak nad ním přemýšlela, stal se jí snad nejlepším služebníkem za celou dobu její existence. Pak ale náhle zmizel, ani se nerozloučil. Přitom neměl důvod k úprku, protože se u ní cítil velmi dobře.

Rozhodně, co si dáma dosud pamatovala, poměrně detailně, od této doby pociťovala první známky jejího slábnutí. Současně větší tendence k nejrůznějším ukrutnostem. Také prázdno v srdci, které si neustále zaplňovala uzavíráním smluv s lidmi, kteří se v konečném důsledku pro ni stali falešnými služebníky. Začali se od své paní nápadně odvracet a odporovat jí.

Právě totiž vzpomínala na generála s poručicí, kterým prokázala velkou laskavost, když je u sebe ubytovala. Nějakou dobu naslouchali jejím rozkazům, jenže poté počali stále více myslet na své zájmy, nikoliv na její.

Současně si uvědomila, že v dobách, kdy trpěla osaměním a snažila si ztraceného druha jakkoliv naklonit, nechala zajmout svou nejmladší sestru a způsobila, nebožačce, utrpení, jehož nyní hořce zalitovala.

Jakmile si tenkrát povolala ten mladý pár z vojenských kasáren, poručila mu, aby Sanchie onu jizvu na tváři, kterou si poté dívenka již nesla navěky věků. Ach, tolik se za ni pak styděla, až začala nosit závoj a nechtěla si jej za žádnou cenu sundávat.

V tu chvíli si krvavá lady říkala, že by si k sobě Timotea konečně naklonila a před jeho zraky, že vládnout temnotě by zvládala i sama, pakliže ji dosud považoval za sentimentální ženské stvoření vyžadující pevnou mužskou ruku. Možná se od ní mohl odvrátit proto, že na něm žena visela a nedokázala bez něho udělat ani krok.

Růže... Vzpomněla si na tvar oné vady na kráse svého sourozence. Zranění ve tvaru růže...

Zároveň si vybavila bezbřehou zášť, když Bartholomea zjistila, že si Sanchia na rozdíl od ní dokázala najít lásku a nalezla přízeň v mládenci ušlechtilých rysů, zatímco nejstarší z rodu Juarézů mezitím trpěla tak silným osaměním, až se domnívala, že jeho hořké plody bude navždy sklízet. I proto nic netušící sestřičku jednoho dne zajala a poranila v domnění, že by ji její milý posléze přestal mít rád.

Znovu se ovšem v myšlenkách upnula na úplně prvního milence z řady těch, kterým kdy nabídla svou pozornost.

„Timoteo, ube vu estis, kande me maxim bezonis vun? Kande me maxim falois vun?" říkala téměř šeptem, jakmile po celou dobu rozjímání postávala u otevřeného okna svého úřadu, dívala se ven a lokty se opírala o parapet. „Timoteo, kde jste byl, když jsem vás nejvíce potřebovala? Když jsem vás nejvíce postrádala?"

Současně si uvědomila, z jakého důvodu mohla trpět silnými halucinacemi. V každé z nich se totiž, ať přímo, či nepřímo, zjevoval. Zároveň přišla na příčinu, proč ten démon ze šerifky vysával stále více energie, dokud ji téměř nevyčerpal, až sebou při onom uvědomění prudce trhla.

Také málem omdlela, jakmile přišla na pravou podstatu věcí. On ji neopustil. Nýbrž ona jej. Z jakési zvláštní pohnutky se s ním přestala stýkat i milovat. Neustále jej po určité době ignorovala, kdežto muž trpělivě vyčkával. Nejspíš nad ní zlomil hůl, hnedle jak si začal připadat, jako by s dámou ztratil už příliš času.

Jen co na něj pomyslela, náhle se přímo přes ženou objevil celý a takový, jaký doopravdy byl. Tajemný, zároveň galantní. Odhlédla od okenního otvoru a podívala se jeho směrem. Uklonil se před ní a kupodivu si i strhl šátek, kterým si maskoval obličej. Bartholomea se vzápětí polekala, jakmile, zcela znenadání, spatřila mužovu zjizvenou skráň.

„Každá z nich znamená chvíli, kterou já na vás čekal, ale nedočkal se. Ovšem když mě už začaly pálit a pokryly příliš mnoho kůže na mé tváři, nedokázal jsem už na vás déle čekat," promluvil již španělsky.

Oslovená k muži přistoupila blíže a prsty mu přejela po lících, zejména po tom zohaveném.

Za to, že já ho tolik ranila, si mě nejspíš přál srazit na kolena. Jako trest, že jsem se přestala věnovat svému Timoteovi, který mne bezbřeze miloval a já si toho neuměla vážit!

Proč jenom musím být, co se týče mužů, tak náročná?!

Právě si uvědomila, kdy došlo k jejímu odtažitému chování vůči pánovi v černém. Když náhle na stole nalezla jistý magický svitek s proroctvím, že kdysi mezi sebou bojovaly dva znepřátelené rody, které se do dohledné doby pro údajné zajištění věčného příměří musely spojit.

Proto jej Bartholomea následovala, až jednoho dne došla k bratrům Cannisovým, kde se zahleděla do Epifana. Jenže i ten po nakonec odešel beze stopy, takže si žena začala nárokovat přízeň jeho mladšího bratra Cassia, aby naplnila, co se jí tenkrát uložilo.

A když pomyslela na aspoň těch pár chvil, které s mladičkým exorcistou strávila, úplně zapomněla, že kdysi dala Timoteovi slib věrnosti. Nechala se zlákat na černovláskovu pěknou tvářičku, po nějaké době i starobylejší styl mluvy, až se cítila celá omámená a přála si, aby daný pocit trval napořád.

„To proroctví," jal se maskovaný vysvětlit probíranou situaci, „vzešlo na základě jednoho tajemné kronikáře. Na jeho dílo pak navázali další, kterým osud dal dar se dostat ke Knihovně všech věků, kde se zaznamenává vše od počátku až do... Nejspíš i současnosti."

Timoteo vyprávěl, že svět údajně vznikl temnotou. Rozštěpem mlhoviny z jedné příšery, mající tělo tvořené pouze touto poloprůsvitnou černou hmotou, téměř na úrovni páry. Proto se na zemi dělo tolik zla i utrpení. Také i válek. A že mír mohla nastolit jen vybraná hrstka vyvolených. Ovšem i kdyby nakonec nastal, byl natolik křehký, že i jej stvořitelka svedla snadno narušit.

Až vždy jednou za desetiletí nastávala doba její nejsilnější vlády, která zrovna přicházela. Takže vlastně v podstatě šlo, aby vybraní hrdinové vliv panující obludy omezili nebo alespoň oddálili. Ale prý v současných letech mohlo snad poprvé za celou existenci dojít i k jejímu úplnému rozbití.

„Toto vám neřekne ani jeden starý mistr a jeho učeň, señor Florián, protože ti se dějinami temna od prapočátku všeho zas tolik nezabývají, mají k nim obrovský respekt," pokračoval muž. „Ale někde v dějinách stojí, že v jistý čas budou soupeřit dva rody, prvý o třech sestrách, druhý o dvou bratrech. Narážíte asi na toto, že ano?"

Černovláska přikývla.

„Leč pravda je taková, že ano, sňatkem by se sice zabránilo rozkolu těch vzájemně soupeřících rodin, temnota by však vládla dál. Takže -" K ženě náhle natáhl ruku s otevřenou dlaní. „Nebylo by tím pádem spíše výhodnější se provdat přímo za mne? I vy se totiž na nastolení řádu můžete podílet. Nepřeje si snad, abyste jej pocítila alespoň ve svém srdci? A aby vás ta duševní choroba, co se vás zmocňuje jak mor, konečně opustila?"

Dáma oplatila mužovo gesto, až se jejich ruce spojily.

„Jsem totiž přímým vyslancem té příšery. Démonem sloužícím v její prospěch. Takže i pro vás, jako napůl démonku a napůl upírku, by se jednalo o velice výhodný obchod." Zamrkal na dámu a podíval se jí zpříma do očí. „Nač se zahazovat s někým, kdo jen umí dobře básnit a rozumí si s démony, pokud můžete mít přímo mne?"

Poté se ale rozmluvil, že to právě Timoteo přivedl Epifana do Bartholomeina domu, jakmile jej se svými dvěma věrnými sluhy, jejichž pánem se už před dlouhým časem dobrovolně stal, jednoho dne nalezli v jednom prokletém penzionu a on na ně narazil. Spoutaného, umlčeného, s ovázaným obličejem a zavřeného do rakve s neprůsvitnou látkovou clonou rozprostřenou mezi ní a jejím víkem.

„Domníval jsem se, že s ním nějak naložíte, třeba obětujete těm svým temným božstvům, se kterým rozmlouváte tím starobylým jazykem... A ne, že se s ním pomilujete! A dokonce ve svatebním šatu! Ach," zhluboka si povzdychl. „Proč ženské pokolení musí být tolik ovládáno city a nechat se očarovat kdejakou mladou, hezkou tvářičkou? Že by cosi takového způsobovala snad matka Luna, jež nad nimi vládne a ovládá jejich emoce, jako i ona je nestálá? Jako i ona je nestálá; v novu, srpku, úplňku..."

Zatraceně, proč někdo musel stvořit něco na způsob Měsíce i jeho fází? povídal si již v duchu a rozhořčeně zatínal prsty do dlaní.

„Nenechala jste se jí také ovládnout, když jste se zahleděla do toho ničemného frajírka?"

„Ano," konečně promluvila. „Už mnohokrát jsem zpozorovala, jak jsem jí ovládána... Možná i ten můj neduh s ní dost souvisí..."

„Přesně! To je ono! Mimochodem," Timoteo rázem změnil téma. „Jak moc umíte číst v metaforách? Víte, všechno je jedno velké podobenství, osud neumí jednat na rovinu. A my se jen musíme svými pokusy anebo omyly se dovtípit, co nám chce vlastně říct..."

Hned objasnil události posledních nocí. Nenápadně k Bartholomee přivedl Epifana v rakvi v domnění, že by mu dopřála trochy svého mučení, přestože k němu kdy chovala vřelé city. Jenže tímto gestem se chtěl dát vládkyni všeho zla připomenout, že i přes období zapomnění i veškeré způsobené křivdy na ni nezapomněl.

Snažil se také stejným způsobem naznačit, že se k ní chystal přijít, a využil k tomu okamžiky kolem ženiných narozenin a plánovaného sňatku. Sňatku, ačkoliv s někým naprosto odlišným.

Ale žena, jako by svým záměrům nedokázala vyhovět, jako by snad odhlédla od svých muk a naopak si přála v sobě pocítit aspoň trochu dobra. Žádala si ze všeho se dostat, vyléčit. Stát se tím, kým kdysi byla, svou pravou podstatou. A ne bezbrannou chuděrou zmítající se v záchvatech trpké agónie, slyšící hlasy v hlavě a mající vidiny...

„Tímto vším jsem se vás na sebe snažil připravit." Odtáhl se od šerifky a zkřížil si ruce na prsou. „Mohl jsem tak učinit jiným způsobem. Tolik si však přál, abyste mi mohla pohlédnout rovnou do srdce. Abyste věděla, jak moc já se bez vás trápil a jak moc mě vše bolelo. Já si své utrpení už vybral, nastala tedy řada na vás."

Nyní zvolal již poměrně naléhavě: „Cožpak vás nenapadlo, že jsem démonem, dokonce tím nejmocnějším z nejmocnějších, nepočítám-li jistého Lucifera a jeho druhy? A že se tudíž budu mstít? Démoni totiž nic nenechávají bez náležité pomsty, pokud je někdo uhrane, ledaže by dotyčný u sebe schraňoval ochranné amulety a náležitě se jimi pojistil."

Opět přistoupil těsně k Bartholomee a prstem jí nadzvedl bradu. „Cožpak jste nikdy neslyšela o souboji démonů, la siorino kara, ctěná paní? Tolik báchorek už světem koluje, všelijací mystikové a jiní znalci temných esoterických učení se jimi zabývají... A vy nic, co?"

Bartholomea neměla slov. Skutečně nic nezaslechla, přestože by se něčím takovým měla zabývat, již jenom z důvodu vlastního původu.

„Ani o svých rodičích nic nevíte, co? Jejich existenci zrovna zmařilo cosi, co je nadevše převyšovalo, co bylo o mnoho mocnější než oni sami, až je ta věc zabila. A proto jste se pak sestrami osiřela. Těžko říci, jestli si vaše stvořitele náhodou k sobě nevzala právě ta temnota, jež všechno ovládá. Určitě vám tímto ať už ona, nebo někdo temný v jejích službách, chtěla něco naznačit."

Tentokrát zněl muž rázně. „Zatímco vy se potácíte od jedné lásky k druhé, užíváte si mužské přízně, popíjíte si to svoje karmínově rudé vínečko a mučíte dušičky, o nichž si myslíte, že si nějaký váš trest zaslouží, přitom nikomu nic neudělaly... A ani to s vámi nehne?"

Poloviční krvesajka teď už tuplem nevěděla, jak zareagovat. Snažila se dostat se do vlastní mysli, prodírat se vzpomínkami... Jenže narazila na jedno velké prázdné místo, které si nedokázala ničím zaplnit, ačkoliv se zrovna jako lusknutím Timoteových prstů počala snažit sebevíce.