Latiffe došla až k místu, ve kterém by se podle princezny Trinidad měla setkat se Sanchiinou zbloudilou duší. Čeho se zalekla, byly dva černí jaguáři, kteří po dámě ihned vystartovali. Žena o nebezpečných šelmách již párkrát slyšela, ale nikdy by neřekla, že by se s nimi kdy setkala tváří v tvář.

Panteři po ní vycenili zuby. Oči jim nepřirozeně svítily rudou barvou jako rubíny. Patrně šlo o nějaká nadpřirozená zvířata. Kde jen o nich mohla slyšet? Možná u señora Floriána? Jenže kdy? V některém ze svých minulých životů? Nebo snad už v současnosti, jakmile se náhodou dokázala nepozorovaně vytratit od svého majetnického manžela Fabrizia? Nejspíš v obojím.

Myslela na svou sebeobranu, snažila se divoké zvěři před očima mávat zapálenou pochodní, ale zároveň přemýšlela nad pravou podstatu oněch tvorů.

Vzpomněla si, že šlo o bájné strážce vchodu do podsvětí, do říše zbloudilých duší patřících do jakékoliv frakce, nejen Čtyř statečných. Tyto bludičky si zasluhovaly zvláštní péči, na rozdíl od běžných smrtelníků. Proto je i musela hlídat tato majestátná zvířata. Současně nad nimi i dokázala vykonat spravedlnost. Takže, pakliže se někdo něčím provinil natolik závažně, že si zasluhoval trest, dvojice těchto šelem si nad ním náležitě smlsla, přičemž neznala žádného slitování.

Jenže proč nyní jimi byla Latiffe povalena na zem, když přicházela v míru? Dáma ležela rozpřažená na zemi, zdroj světla hořel kus od ní. Snažila se vstát na nohy, leč pod tíhou jejich těl nemohla. Zároveň ji vše bolelo, protože ti dva temní jaguáři na ni prudce skočili.

Co se mi snaží naznačit? pomyslela si v duchu, načež několikrát tiše zaklela.

Náhle uslyšela blížící se kroky. Podívala se směrem, odkud vycházely, viděla postavu v černých šatech i klobouku. Jak se osoba přibližovala, zlatovláska hned v jejím zjevu poznala Trinidad. Právě přišla nebohou lady zachránit! A tak skutečně udělala.

„Musela jste se jistě rozrušit, viďte?" řekla černovláska, když dámě pomohla na nohy. Zvířata se před přišedší princeznou uklonila a sklopila hlavy. Jedno z nich zasyčelo: „Bartholomea... Vládkyně temnot... Vy... Souboj... Trest... Muka... Spravedlnost..."

Cestovatelce se nyní Floriánova slova i teze z jeho magických spisků potvrdily. Zároveň si i vyvodila, že osud šerifky ze Santa Cruz bude zpečetěn co nevidět. Jenže proč se strážci se srstí barvy nejčernější tmy zmínili i o Latiffe? A z jaké příčiny se na ni tak urputně vrhli? Co komu vůbec udělala?

„Nebojte se. Chtěli vám jen říci, že brzy stanete před jejími nohami a potká vás s ní duel, ve kterém zvítězíte."

„Jenže, co Sanchia?" Žena v jednoduchém jezdeckém kostýmku si vzpomněla, proč vešla právě sem, nalézt dívčinu ztracenou duši. Leč nyní také přemýšlela, jaká role by pak na ni zbyla, když by nebezpečné upírodémonce měla zasadit smrtelnou ránu už ona.

„Nemusíte se obávat. Vy sice vykonáte rozsudek nad mou starší sestrou, ale stejně musí přijít někdo, kdo její osud definitivně zpečetí. Ještě to totiž nebude vše... I proto jste museli být čtyři, a ne třeba jen dva..."

„Jenže, co Sanchiina duše?" Oslovená pohlédla dál za sebe, za zvířecími strážnými uviděla trůn, na němž se hledaná sotva zjevila, jako by tu snad ani nebyla. Žena si proto již si počínala myslet, že sem podnikla výpravu úplně zbytečně.

„Nebojte se. Někdy nás osud holt zavede jinam, nežli si zprvu myslíme," odvětila Trinidad. „A dušička se vám na chvíli před očima mihla jen, že jste si na ni vzpomněla a pojí vás společné prožitky." Přistoupila ke zlatovlásce, načež jí položila ruku na rameno.

„Avšak si ona mezitím uvědomila, kam skutečně patřila, jaká je její opravdová povaha a tak se připojila k někomu, ke komu měla blíže snad než ke komukoliv jinému."

„Jak? Proč?"

„Nezapomeňte, že i když se nachází v obrovském nebezpečí a před vámi vypadala, jako by jen mlčky čekala na svou sudbu, zrodila se z temnoty. A má skráně válečnice, cožpak si už nevzpomínáte na ty nápisy u koňských soch?"

Jistěže, pamatuji si na ně. Jenže jsem jaksi nedokázala v nich vidět nějaký hlubší význam?

Vlastně ano, vždyť mám za schopnost procházení rovinami bytí...

Pak si vybavila, že i když se snažila se vzpomenout si na všechno, co by jí mohlo přijít ku pomoci, na některé souvislosti by bez Trinidadiny nápovědy nepřišla ani náhodou.

♦♦♦

Cassio se mezitím s Alejandrou válel na seně u stájí ležících nedaleko vily Čtyř statečných. Své milé se znovu snažil vyléčit raněné oko, avšak marně. Sice se nepopálil tolik jako prve, ale stále si příliš nepomohl. Leč posléze pohlédli směrem ke koním, jelikož je zaslechli mezi sebou hovořit.

„Někdo z nás by se měl vrátit k hostinci U Bílé laně!" promluvila Evita, ryšavá klisna mládencova bratra.

Dívka hrůzou málem omdlela. Přesně tady před časem s mládencem přenocovala, načež ji nějaký zločinec pod rouškou noci chladnokrevně unesl, pak u sebe mučil, a nakonec zavraždil. Ještě, že kavalír nelenil, dívku zachránil a přivedl zpět k životu.

„Co se děje?" zvolali současně koně mladého páru.

Bělouš Meteorito, patřící Fabriziovi, se snažil vylekanou kobylu uklidnit. „Vrátit se, proč? Tvého pána se tam sice zmocnila nějaká zločinecká banda, ale ten můj mi řekl, že je v pořádku. Tak o co ti jde?"

Oslovená sklopila uši a cítila se provinile, že způsobila takový povyk. Vlastně už skutečnost, že alchymista vůbec vkročil do stájí a pověnoval svému alabastrovému hřebci pár volných chvil, se jevila jako velmi neobvyklá.

Jelikož, přestože měl vlastního koně, příliš se o něj nezajímal. Navíc si kdykoliv, než vešel dovnitř, pohrdavě odfrkl. Nesnášel totiž pachy linoucí se zde ze všech stran, ať již sena pro koně nebo dřevěných boxů...

Navíc jezdil tuze nerad, že už ani nevěděl, z jakého důvodu se již před časem stal majitelem tak vznešeného zvířete. Ještě, že se o něho nemusel příliš starat, jinak by Meteorito svému pánovi určitě pošel hlady i žízní a v naprosto zanedbaném stavu.

O to více připadalo všem přítomným zvláštní, že Fabrizio jednoho dne přišel si s hřebcem pohovořit a dokonce mu říkat, že se jeho přítel Epifano nacházel v bezpečí. Navíc v obětí ženy, o níž by alchymista netušil, že by se kdo s ní mohl kdy přátelit, natož muž ušlechtilých rysů.

Ale přestože Meteorito Evitě objasnil situaci, i přesto i po chvíli na návštěvě prokletého penzionu trvala.

„Viděla jsem tam takové divné muže. Šlo o vůdce a dva jeho poskoky. Jeden se k němu choval odtažitě, zatímco druhý mu ochotně vypomohl..." Pak zlověstně zaržála. „No, chtěla jsem říct, že já i postřehla, jak unesli mého pána... Jenže, pokud to už není relevantní, stejně bych nic takového nebrala na lehkou váhu? Co když toho mají na svědomí mnohem více?"

Do rozhovoru se vložila i Tiziana, Sanchiina černá klisna. „Jak tě tak moc chápu, Evito... Nevím, co všechno o nich víš. Nedivím se však, že ty muže podezíráš. Párkrát jsem je totiž viděla jako věrné služebníky nejstarší sestry mé mladé paní. A ten jejich šéf mi přijde, jak kdyby to snad ani nebyl člověk, nýbrž démon."

Poté ale, jak nejvíce jí něco takového malý prostor okolo ní dovoloval, se snažila se přiblížit k Alejandře, aby se s Hvězdnou pastýřkou pokusila zkontaktovat. Jemně dívce šťouchala do ramene, očima těkala po její kouzelné podkově.

Než ovšem vraná kobylka dosáhla svého záměru, vmísila se do právě probíraných záležitostí dívčina strakatá Zorra.

„Nejsem si jistá, zda by s tebou zvládla hovořit. Zrovna si jaksi nemohu vzpomenout, jestli by její komunikátor na tebe fungoval, na mě ale určitě. Stačí mi vzkázat, co jí chceš sdělit, a já se spojím s majitelkou."

Klisny si vše vyříkala, přičemž jedna z nich donutila dívenku k bdělosti. Černovláska pocítila vibrace na svém amuletu a telepaticky se se svou klisnou spojila. Cassio zíral jak oněmělý, nedokázal uvěřit, že Alejandřin únosce dívku zbavil koltu, nikoliv však magické podkovy. Nejspíš k ní choval obrovský respekt. A přesto věděl, že ten talisman dívka nosila stále s sebou. Viděl ho totiž několikrát i na cestě sem, do vesničky Ferro di Caballo, nejen dříve.

Jakmile hovor mezi dívkou a klisnou skončil, mládenec navrhl: „Jestli si mě Meteorito pustí k tělu, nasadím mu uzdu a přivedu ho až přímo k Fabriziovi, aby nemusel do stájí, když to mému příteli tady tolik vadí. Právě jsem si vzpomněl, úplně zničehonic, že i on přemýšlel, jestli se nezkusit vrátit k té Bílé lani."

Alejandra kývla hlavou. I ona přišla s nějakým nápadem, jelikož si také vzpomněla na jistou svou povinnost. „Já se zase vrátím na svůj ranč, už předtím jsme se se Zorrou rozhodovaly: Zavítat tam, či nikoliv?"

Vzápětí mrkla zdravým okem na Cassia. „Vlastně by mě zajímalo, jak se mezitím dařilo třem jejím kamarádkám v době mé nepřítomnosti. Zorra je totiž na mých pastvinách vůdkyní stáda, tak o to více bych své klisničky ráda zkontrolovala, jestli se mi na nich náhodou nerozutekly, nebo se jim něco nestalo, když pozbyly jejího vedení."

„Dobrý nápad," přitakal Cassio. Zamlaskal na bělouše svého přítele a kupodivu si ho dokázal získat k sobě. Nasadil mu postroj, aby jej mohl vést za otěže. Kličku držící dřevěné dveře od stání sklopil směrem dolů, aby otevřel.

Bílý hřebec pak s kavalírem po boku kráčel až k vile, kde už se Fabrizio, naprosto neočekávaně nacházel připravený na nějakou výpravu. Díval se totiž z otevřeného okna přímo na nádvoří, s cestovní brašnou v ruce. Poté zavřel okenice a pospíchal z vrchního patra k přízemí a hlavnímu vchodu honosné rezidence, co kulhavá noha muži jenom dovolovala.

Za okamžik se na stejném místě ocitla i Alejandra, taktéž vedoucí koně vedle sebe. Hned nato se otočila na Cassia a požádala ho, aby na ni chvíli počkal.

„Úplně jsem se od doby našeho příjezdu zapomněla převléknout. A to jsem už uvnitř byla. Minimálně si vyměnit pásku přes oko, již je mi nepříjemná."

Mladík hned ukázal na okenní otvor Sanchiina pokoje. „Můžeš třeba tam, určitě tu najdeš něco, co by aspoň trochu odpovídalo tvému vkusu."

Momentálně se totiž rozpomenul na její zásobu šátků a možná i obinadel. Ale pak si dal úlekem ruku před pusu. Nějak zapomněl, že se v komnatě nacházela jeho bývalá snoubenka dosud spící hlubokým spánkem. Jak se mu taková důležitá věc mohla tak snadno vytratit z hlavy?

„Nevadí," zareagovala Alejandra. „Stejně jsem ji chtěla navštívit a shledat se s ní, dokud ještě mohu... Protože... Co když pak už nikdy nedostanu šanci vidět svou příbuznou?"

Při vyslovení posledních vět zněla již poměrně sklesle, ba přímo melancholicky. Vybavila si totiž moment, v němž si Sanchiu přála znovu spatřit, navíc po velmi dlouhé době jejich odloučení. Jenže to ještě pastýřka nevěděla, zda by jí něco takového bylo kdy umožněno, jakmile nějakou dobu vůbec neviděla. Mimoto absolutně nečekala, že by jeden obětavý mladík dokázal slepé dívce vrátit zrak alespoň z poloviny.

„A já se ti v tom snažil zabránit, když jsi včera u nás doma mě a Fabrizia tak sledovala a měla o svou sestřenici strach. Promiň," omlouval se Cassio. „Tak jsem tě pak radši hned, jen co můj přítel zavřel dveře od jejího pokoje, vzal do stájí."

„Ne," objala svého společníka kolem krku. „Jen jsi mne chtěl ušetřit dalších muk. Trpěla jsem totiž jako ďas a ještě, abych se dívala na utrpení někoho jiného, natož ze své rodiny... Asi bych to vážně nedala. Ani nevíš, jak jsem mezi koňmi pookřála."

„T-tak... Pořád se tam chceš podívat?"

Alejandra přikývla. Teď se už rozhodně na návštěvu své příbuzné cítila. Možná i dobře, že se k oblíbené sestřence chystala teprve nyní, aspoň by si ji mohla prohlédnout v soukromí.

Přece, třebaže si něco takového uvědomila teprve teď, se na ni přece jen předtím nechtěla dívat, když u spící mladice byli ve vile Čtyř statečných shromážděni snad všichni momentálně přítomní ve vile. A dívka se na takový krok cítila až v tuto chvíli, až v tuto chvíli dokázala vyjít vstříc svému dřívějšímu záměru.