Enrique s hrůzou i lítostí hleděl na svou snoubenku visící na kříži. Ruce přibité, nohy vlály ve vzduchu. U rtů se zračil pramínek zaschlé krve a šátek na očích se s každým závanem čerstvého vánku z okna jejího vězení stahoval stále více dolů po obličeji, byl také již krapet děravý.

Rudá skvrna na kabátku její uniformy na něj však zapůsobila mnohem intenzivněji než cokoliv jiného. Rozhodně si nechtěl připustit, že jeho snoubenka vpadla do chřtánu krutého mučení i bolestivé smrti. Chytl se za hlavu i padl na kolena, jen co si uvědomil, co skonu milované poručice předcházelo.

Neschopnost už dále žít po boku jedné pomatené dámy. Stále intenzivnější bodání u srdce, jakmile již měla señoritiných výlevů i rozkazů plné zuby. Touha po svobodě. Chuť konečně utéct...

Kdyby jen její nastávající věděl, jaké události následovaly, byl by jí ve zběsilém úprku zabránil. Vlastně teď váhal, jestli by tak mohl učinit. Zmizela totiž jednoho dne znenadání pod rouškou tmy, zatímco Enrique spal. Když se však probudil hned z rána, již ve vile šerifky města Santa Cruz zůstal sám, napospas svému osudu a bez žádné zprávy...

Jenže ona se mi přece párkrát svěřila... Utěšoval jsem ji, leč přesto selhal... Trpěl silnými výčitkami viny. Kdyby se jedné noci nevytratila jak pára nad hrncem, třeba by ještě zůstávala naživu. Muž sice dokázal uznat, že se ve světě tam venku dělá mnohá nebezpečí, ale co se ve skutečnosti přihodilo, by si nedokázal představit ani v té nejhorší noční můře.

Zřejmě se i trápil proto, že jej Dafia nevzala s sebou. Vždycky totiž myslela i na Enriquea, možná i mnohem více nežli na sebe... Ovšem v tu dobu se zachovala nezvykle sobecky.

Pán náhle vůči ní pociťoval silný vztek. Dobře jí tak! Kdybychom uprchli spolu, ubránili bychom se...

Zlost se náhle proměnila ve zvláštní směsici pocitů nalézající se někde mezi žalem, zklamáním i rozhořčením.

Vždyť přece uměla se zbraněmi zacházet naprosto výtečně, jinak by stále byla jen obyčejnou vojandou, nikoliv poručicí... Nejspíš ani tou ne... Kdyby nebyla tak schopná, nejezdila by se mnou na mise... Proč tedy padla do zajetí?

„Určitě v tom vězel nějaký démon," zareagovala Jezdkyně, jako by muži dovedla číst myšlenky. „Jen si to vemte." Stála u dvou pláten opřených nenápadně o zem. „Původně mladý a nevinný umělec, jak si ho vybavujete a který si říkal Bílý karafiát. Ale uměl malovat tak nádherně, že se takhle tvořit určitě nenaučil sám. Kterak by jinak přišel ke svému talentu?"

„Jistě, to jsem si mohl myslet," napadlo osloveného. „Že by smlouva s démonem?"

„Ano. Když jsem v jednom ze svých minulých životů byla žebračkou a sirotkem, často jsem se bezprizorně toulala po Buenos Aires," vzpomínala žena.

„Pak ale potkala jednoho mladého muže, který se živil jak potulný umělec. Tehdy však jeho obrazy neměly jasné kontury a vypadaly spíš jako změť barev než nějaká díla. Také mu je nejeden z kolemjdoucích omlátil o hlavu, plival na něj a posmíval se, že prý jestli bude takovéto patlaniny tvořit dál, že si nevydělá ani vindru."

V tu chvíli si generál vzpomněl na legendu o dvou bratrech malířích, z nichž jeden sotva něco zvládl a druhý dovedl se štětcem snad více nežli kdejaký známý mistr. Možná si nikdo, kdo takovou povídačku kdy šířil, nedokázal přiznat, že šlo o jednu a tutéž osobu. Mužova domněnka se posléze potvrdila.

„Potkala jsem ho shodou náhod u jedné budovy, o které si dosud myslela, že se jednalo o katedrálu. Byla taková velkolepá, měla věžičky a celkově vypadala jako katedrála... Ale ve skutečnosti to bylo kulturní centrum s galerií. Řekl mi to sám, až jsem se divila, že se mně najednou tak svěřuje."

„Opravdu?"

♦♦♦

„Nedivím se, že vás osud zavedl až sem. Tahle část města je velice krásná, ba přímo nádherná," povídal směrem k dívence s malovaným džbánem na drobné. „Vídával jsem vás tuhle u Metropolitní katedrály, jen hodinu chůze odtud."

„Ano, chvíli jsem tady žebrala, ale moc se mi tu nedařilo, tak přemýšlím, kde jinde bych hlavu složila. A něco mě přilákalo právě sem, něco zvláštního..."

„Udělala jste dobře, že se sem nakonec rozhodla vkročit." Pak se rozplýval, proč i on se zde snažil věnovat své činnosti. Nezvolil si toto místo jenom z důvodu, že malovat u galerie mu přišlo příhodné.

„Jen se podívejte. Třeba hned tady na baziliku Panny Marie Sloupové z bílého mramoru... Nebo, myslím, že to je mramor. Určitě vám přijde mnohem hezčí než ta katedrála, u které jsem vás viděl poprvé, že ano?"

Černovláska přikývla. Nestačila se divit nádheře, před jakou zrovna stanula.

„A vedle ní... A vlastně za mnou se nalézá i hřbitov. Viděla jste někdy tak velký jako tento?"

Žebračka zakroutila hlavou.

„Představte si, že tu odpočívají snad všechny významné osobnosti naší země, jestli se nemýlím. Státníci, vojáci, ... Možná všichni, na které si dovedete vzpomenout," rozplýval se. „Navíc ty jejich hroby... Jedna socha na nich hezčí než druhá... Už jen z pohledu na bránu pohřebiště se vám bude tajit dech."

Dívenka se rozhlížela kolem sebe. Na cintorín však nevkročila, že by si jej prohlédla jindy. Připadala si jako ve světě zázraků, a ne v jedné z městských částí Buenos Aires. Celou dobu se proto uprostřed vší té krásné architektury, veškerých památek, mezi kterými se právě ocitala, tvářila velice fascinovaně.

„Vítejte v Recoletě, snad nejnádhernějším místě ve městě, co znám. Rád si tu pročistím hlavu, ať už když jdu jen obdivovat oltář v bazilice, o níž jsem vám povídal, nebo si tu i kolikrát zajdu na mši. Nebo ať už když se jdu procházet se mezi monumenty nad místy posledního odpočinku všech, které méně či více obdivuji."

„Máte rozhled," řeklo děvče, překvapené také umělcovými znalostmi. „A pokud jste říkal, že někoho obdivujete, koho máte nejradši? Teda... Jestli to není tajné, to bych opravdu nerada."

„Ach tak, politika, občanská válka... Ať už za nezávislost, nebo co se týče i konfliktů mezi dvěma politickými stranami... Federálové a Unitáři, o tom to celé je, kdo z nich v těch vleklých bojích zvítězí..."

Žebračka, která pořádně neměla páru, copak se okolo ní věčně dělo, jen viděla lidi umírat, krví rudnout zem a zasahovat armády, nyní na umělcovy vědomosti žasla ještě více. Dokonce se chtěla zeptat, proč se živil jako potulný umělec, když na základě svých znalostí měl podle nadšené posluchačky z ulice na o dost víc.

Odvětil však, že si nalezl vzor v jednom starém mistrovi. „Dřív to byl profesor na univerzitě, jezdil i na badatelské dovolené, třeba do Mexika. Jenže jistá souhra nešťastných náhod jej tak přivedla na mizinu, až se stal bezdomovcem. Rozhodl se svůj život trávit přespáváním ve vagónech a i přes pokročilý věk a bývalý luxus si na něj zvykl. Jednou jsem ho viděl ve vagónu tady na železniční trati nedaleko odtud. Zaujal mě, takže jsme se pak seznámili a já se chtěl od něho učit."

Pak vysvětloval, že se ten starý pán kromě přednášení na akademické půdě a přírodních věd zabýval také alchymií, trochu i uměním. Bohužel v něm dokázal mladého učně naučit jen nejúplnějším základům. Takže mladík musel do tajů výtvarné činnosti pronikat už sám. Hledal inspiraci všude možně, dokonce začal navštěvovat galerii, proti které teď stál.

Dívka nechápala, jak mohl mít peníze na vstupenku na něco, co si podle ní mohli dovolit pouze nejbohatší lidé, když se živil jako pouliční umělec. Hned nato si však uvědomila, že na chudáka vlastně vůbec nevypadal, na něj měl totiž až příliš čisté a uhlazené oblečení.

„No... Já si ve skutečnosti ani neprosím o almužnu. Jen se živím jako malíř na volné noze."

Poté už zněl mnohem smutněji než za celou dobu povídání. „Ale, jak se názorně můžete přesvědčit, nemám na to být opravdovým umělcem. Vždyť ani pořádně neovládám perspektivu. Neumím malovat zátiší. A lidské postavy? Se podívejte třeba tady, na tu křivou anatomii... Vlastně ani nevím, proč vám to všechno povídám, když mi ve spoustě věcech příliš nemůžete rozumět..."

Hned nato svěsil ramena. „Vlastně se ani nedivím, že se mně vysmívají... Přitom bych si tolik přál se ve své tvorbě zlepšovat..."

Vzápětí mezi malíře a tulačku vstoupil podivný pán v černém, ten samý, se kterým po nějaké době Enrique uzavřel kontrakt. Nosil černý kabát, kalhoty, klobouk stažený hluboko do čela a šátek přes dolní polovinu obličeje.

Joaquímovi poklepal na ramena, načež mu dal velkorysou nabídku: „Chtěl bys své umění dotáhnout do takové dokonalosti, že nic dokonalejšího v něm snad už nic nemůže být, mládenče?"

Lehce na něj mrknul. „Chceš, aby tě všichni brali vážně? Abys třeba maloval na zakázku pro bohaté a vystavoval se i v galerii, jakou máš nejradši, když na to přijde, mládenče?"

Konečně kdosi pochopil, po čem bohémský malíř ve svém nitru toužil. Vlastně ani tolik nechtěl poznávat kulturu a mít dobrodružné povolání, jako naučit se tvořit svá díla, až by zraky přecházely.

Přestože se muž na jednu stranu podivoval, že někdo neznámý poznal jeho největší přání na první dobrou, nemusel dvakrát váhat, aby hned přijal. Začal tak pána v černém následovat, i podepsal předloženou smlouvu o vzájemné spolupráci. A dokonce vlastní krví, neschopen v příchozím poznat mocného démona...

Černovláska se cítila konsternovaná, začala se o malíře bát. Kdo byl ten příchozí? Dotyčný mezitím snadno poznal, že k němu vysílala určitou myšlenku. Vždyť ovládal telepatii.

„Neboj, i pro tě se něco najde, dívenko. Stačí si pouze vzpomenout, kým doopravdy jsi. Jsi totiž mnohem více, než sirotou bez domova... Jen mysli..."

♦♦♦

„Takže vy jste Joaquíma znala dřív než já," konstatoval Enrique, jakmile si vyslechl celý příběh svého bývalého milence.

„Tehdy byl ovšem ještě milý... Pak se ale cosi zvrtlo a on začal toužit po krvi i násilí. Pečlivě si vybírat oběti. Čichat ten proklatý bílý prášek."

Ukázala na plátna s ukřižovanou poručicí a Alejandrou sedící svázanou na židli. Snažila se poklepat prstem na druhé z nich, shodou náhod to, které umělec před generálem mermomocí tajil. „Bez té drogy by nic takového nesvedl. Bral si ji pokaždé, když maloval. Dokonce i při plnění objednávky obrazů Čtyř statečných pro señora Floriána."

„Zatraceně... Neříkejte mi, že v tom měl ten démon prsty."

Jezdkyně přikývla. „Ano, jako daň za služby, které vůči vašemu společníku prokázal. Byla jsem u toho, když mu povídal: ,Já tě naučím malovat, leč na oplátku si vezmu tvou nevinnost. Napřed ji nepostřehneš, ale jednou tě dostihne natolik, že s tím nic nenaděláš.'"

Enrique si právě vše potřeboval srovnat v hlavě. Nevěřil, že stejný muž, se kterým hovořil, jakmile přestal věřit v autoritu své señority, by mohl jeden mladý život dovést do takové záhuby. Zároveň přemýšlel, zda nakonec udělal dobře, že ho zastřelil. Vždyť se možná Joaquím v konečném výsledku provinil jen uzavřením svazku s temnou entitou.

Jenže, pakliže se spřáhl s někým natolik nebezpečným, neměl by se o sebe bát i generál? S největší pravděpodobností narazil na stejný přízrak jako jeho společník. Ale proč na sobě nic nekalého nezpozoroval, pokud nepočítal sledování svého společníka na každém kroku?

Současně si uvědomil, že s tajemným mužem napřed hovořil velmi často, možná až příliš. Pak se s ním však dlouhou dobu neshledal. Něco v tom určitě muselo vězet. Rozhodl se tedy, kdyby se s mužem v černém zase někdy setkal, že by se jej na vše zeptal.

Samozřejmě s pomocí Jezdkyně, která ho začala fascinovat stále více.

♥♥♥

Není mým zvykem dávat autorské poznámky, nyní však tak učiním.

V tomto příběhu používám buď reálná místa a ověřuji, jestli v době, kdy se odehrává děj, vůbec existovala. Nebo i nějaká fantaskní, ale i přesto se s nimi snažím si aspoň trochu pohrávat. Třeba přemýšlím, kam by bylo nejlepší je umístit atd.

Pro tuto kapitolu jsem ovšem sháněla informace a trávila čas hledáním na mapě o něco více než obvykle. Hledala nějaké argentinské galerie a zrovna mi do oka padla jedna budova, která by se hodila. Zbytek už šel sám. Zjistila jsem, že se blízko ní nacházela (a nachází) ta či ona památka a že se nacházejí v jedné určité městské části Buenos Aires. Jejich názvy jsem ale ze španělštiny přeložila do češtiny, lépe se mi pak s nimi pracovalo.

A přestože jsem s historickými událostmi odehrávajícími se na pozadí nějak pracovala i dříve, nyní mně přišlo vhodné je rozebrat o něco podrobněji, samozřejmě s ohledem na dobu děje. Takže jsem třeba přemýšlela, jak zformulovat narážku na různé historické osobnosti. Také je i zjednodušila, protože jednak se ve skutečnosti jedná o celou sérii občanských válek a jednak o místním dění hovořil jeden mladý umělec, a ne nějaký politik.

Dodatečnou poznámku mám také k postavě starého profesora. Jde o stejnou osobu, která před mnoha předchozími cestami pomohla Cassiovi v době, kdy se zranil pádem z koně a ještě neovládal své léčitelské schopnosti. Původně jsem zvažovala, že bych tomuto muži přidělila nějakou mentorskou roli. Nakonec ji zastal señor Florián objevující se místy v příběhu, takže na chudák stařečka již nezbývalo příliš prostoru.

Nyní mi ale přišlo, že bych mohla využít jeho nevyužitý potenciál, tak se stal vzorem minimálně tady pro Joaquíma, když už ne pro nikoho jiného. Současně jsem vylíčila i jeho životní příběh, který jsem plánovala poměrně dlouho.

Snad jste si čtení užili a nasáli aspoň trochu atmosféry mé Divoké Svobody. ♥