Varování na začátek: Tato kapitola obsahuje jednu, řekněme, kontroverznější scénu.

Nemohla jsem ji ale vynechat, protože jednak dokresluje pravou tvář jedné z postav, jednak navazuje na děj minulé kapitoly a rozvíjí jej.

Snad vám s danou pasáží nepřivodím trauma. Leč jsem se ji snažila nějak zaonačit, aby zas nezněla drsně až příliš.

Ovšem si na jednu stranu myslím, že pokud jste zvládli ve zdraví a pohodě dočíst až k této části, tak jste, doufám, z mé Divoké svobody už zvyklí na ledacos. I třeba na nejtajnější touhy mých postav.

Jenže i tak jsem tentokrát cítila na místě sem vložit drobné upozornění k obsahu.

♥♥♥

Cassio se pomalu, ale jistě, vracel domů do centrální vily ve vesničce Ferro di Caballo. Jeho dlouhá cesta se vyvíjela zcela jinak, než předpokládal. Rozhodně nepočítal se skutečností, že by se kdy zamiloval do Alejandry, kterou nyní na její strakaté klisně vezl.

Projížděl rozsáhlými travnatými pláněmi, až poznával pole před osadou, na nichž zrovna pracovali rolníci. Brána do osady se už nacházela nedaleko, stačilo jen projet kolem dvou vzrostlých lip!

Jakmile mládenec stanul u vchodu, podíval se na stav květinové zahrady symbolizující Čtyři statečné. Cassiova pomněnka, jež předtím div neuvadala, nyní rozkvetla plným květem. Fabriziův čistě bílý narcis zdobilo několik skvrn. Latiffein červený karafiát ztrácel svou rudou barvu, nahrazovanou stále více zlověstnou černotou. A Sanchiina růže se jakžtakž držela, přestože již z větší části uvadla.

Míšenec chtěl dané záhadě přijít na kloub, tak pospíchal k přilehlým stájím u velkolepého stavení, zvíře, na němž jel, tam nechal, načež vstoupil do budovy. Schody vedoucí do vrchního patra se čtyřmi komnatami bral po dvou. Ani nechtěl vidět, v jakém stavu se nacházela jeho komnata, ani zdali v ní někdo během doby dlouhé nepřítomnosti vůbec uklízel. To protože viděl otevřené dveře do pokoje dívky, kterou ještě donedávna miloval.

Absolutně ničemu nerozuměl, když mladičkou pistolnici spatřil, kterak spala jako mrtvola, a hned vedle seděl na židli bezradný Fabrizio se skloněnou hlavou. S bezmocí zračící se mu v očích hleděl na černovlásku se závojem přes obličej, v ruce pevně držel jakýsi deník.

Leč si musel předtím promnout oči, protože jej daná scenérie naprosto udivila. Alchymista, který do dané doby vypadal, jak kdyby ženami pohrdal, nyní samým žalem div neplakal. Černovlásek váhal, jestli by se měl muže zeptat, co se mezitím stalo. Nakonec se ale přece jen odvážil.

„Kletba její starší sestry," řekl Fabrizio tenoučkým hlasem. „Jakýmsi kouzlem černé magie jí způsobila krvavou ránu na místě srdce. Na tu mi stačilo jen použít pár kapek mrtvé vody." Bezděčně kroutil hlavou. „Ale vzkřísit ji tou živou už nikoliv. Proto jsem se spojil se signorem Epifanem, tvým bratrem, a ten mně dal tuto knihu veršů, že prý mám z ní Sanchie číst."

Hned knížečku podával mládenci se slovy: „Zadní strany se však radši příliš nedotýkejte. Jen se podívejte, co mi udělala." Ukázal ruku s obvázaným a zakrváceným obinadlem.

Shodou náhod si ji Cassio položil na klín zrovna inkriminovanou částí knihy nahoru. Jenže jemu se nic nepřihodilo.

„Portály mně napovídají, že jsi snad o tajemství svého sourozence něco věděl, že měl nebo má poměr s královnou temnot, o čemž se tady vyjadřuje."

Oslovený přikývl. „Ano. Dokonce se měli zasnoubit. Jenže ten den, kdy ji plánoval požádat o ruku, utekl a nedal o sobě vědět," vysvětloval mladík. „Tak si poté za muže chtěla vzít mě. Prý tak hovoří nějaké proroctví, aby se naše rody spojily." Načež dodal: „Naštěstí se mi ale z jejích spárů podařilo uniknout. Leč nechybělo málo, abych do nich vpadnul."

„A pakliže si, signore Cassio, zalistujete v zápisníku, který jsem vám dal... Nesvěřoval se vám s něčím aspoň krapet odpudivým?"

Samozřejmě si Epifano vše nechával pro sebe, přesto bylo patrné, že se s ním náhle začalo dít něco zvláštního.

♦♦♦

Od této doby se vyjadřoval nadmíru podivně, nejen jako někdo ze starých časů vzdálených snad celá staletí, ba dokonce i ve verších. Navíc si domů vedl mladé ženy, které souhlasily s tím, aby z nich vyhnal všechny démony, a nechaly se zlákat do jeho komnaty, od kterého se poté zamkly dveře a z nějž se posléze ozývaly velice podivné zvuky.

Jakmile se však po úkonu vchod vždy rozrazil, každá mladice, zprvu jakkoli bažící po rituálu a doufající v osvobození od všech zlých duchů, pak od mladého exorcisty odcházela jak tělo bez duše. Většině z přizvaných nebožaček se i podlamovala kolena, tak je Cassio zval do svého pokoje, nabídnul křeslo či lůžko. Současně jim dal doušek vody, aby se vzpamatovaly.

Klidně i nechal ty křehké bytosti odříkávat modlitby, mnout v rukách růženec, křižovat se nebo se ze všeho vypovídat, dokud se neuklidnily a necítily se, za starostlivou péči exorcistovi sourozence nadmíru vděčné, na odchod z obydlí rodu Cannisů. Toto vše ale míšenec samozřejmě musel činit mimo Epifanův dohled.

Leč se dosud nikdy neodvažoval vstoupit do království toho staršího. Jenže jednoho dne jej zvědavost přemohla, tudíž, s pocitem jakési špatné předtuchy, vstoupil. Okovy a řetězy z obou stran pelesti postele, také pohozené šátky a kapesníky nasvědčovaly tomu, že zde nevinné dušičky mohl všelijak mučit. Stačilo jen letmo pomyslet na jakékoliv větší podrobnosti a už kavalír na sobě pociťoval mráz.

Navíc když někde našel podrobný postup Epifanových rituálů. Včetně modliteb v jakémsi jazyce, kterému mladík nerozuměl; s jistotou však věděl, že se jednalo o řeč, jakou se promlouvalo k temným silám.

Připadal si sklíčeně i z toho důvodu, že všechna okna v pokoji byla zatažena těžkými brokátovými závěsy. Pokaždé zde viděl i svíčky a svícny, které v něm také vzbuzovaly hrůzu.

Rychle vyběhl z bratrovy komnaty a chtěl na její návštěvu zapomenout. Jenže to nedokázal. Ani nemohl uvěřit, že se někdo vypadající jako počestný muž a kdo před otcovým pohřbem sloužil v kostele a uplatňoval běžné metody pomocí zaříkadel proti Ďáblu i pokropení svěcenou vodou, se najednou měnil v naprosto zvráceného podivína. Kavalír poté proto v sobě neustále popíral, že vůbec někoho takového znal a dokonce měl v rodině...

♦♦♦

Nyní se Cassio zabýval Epifanovými verši, ve kterých se nestačil divit, cože to autor těchto básní chtěl jednoho dne provést Sanchie a ospravedlňoval to nějakým vyšším dobrem. Jako by snad měl bratra ještě více na blízku než nějakou dobu předtím, když pročítal, co sourozenec dokázal ze sebe vyplodit za rýmy.

Navíc nerozuměl jistému rozporu mezi jeho výtvory. V jedné básni psal, s jakou radostí nebohou dívenku ochránil před její sestrou černokněžkou, poté však tvrdil, že se jí jen nechal očarovat, vídal v ní pouhopouhou kořist, zatímco prý ve skutečnosti miloval pouze královnu temnot.

Vzpomínal si na čas, kdy se mu Sanchia svěřila, od koho utržila jizvu na tváři ve tvaru růže, kterou skrývala pod závojem, kterak se za ni styděla.

Cassio se cítil podveden, protože s ním snad Epifano hrál nečestnou hru. Vždyť už když jejich otec ještě žil, nade vše měl rád jenom Bartholomeu, což se jednomu z bratrů po Epifanově odloučení stalo osudným.

Zrovna od knihy odvrátil zrak, jelikož se před jeho nynějším společníkem Fabriziem náhle zjevily obrazy, kolem kterých se točily zelené mlhoviny. Ukazovaly Epifana v dámských šatech klečícího před vládkyní temných sil.

Kavalír si také povšiml šerifčina zvláštního oděvu ze stříbrné látky po okrajích zdobených černými květy, v nichž vynikaly všechny ženiny křivky, když se sestávaly z jednoho pruhu textilie omotaného okolo její postavy. A ještě pod nimi nosila jakousi podivnou halenu s rukávy těsně jí obepínajícími paže. Vůbec nevěděl, jak se danému ošacení říkalo, každopádně v něm poloviční démonka vypadala jako měsíční královna.

Poté se pohledem ještě zaměřil na bratra převlečeného za opačné pohlaví. Dokonce se nestačil divit, jakmile se muž u toaletního stolku navíc od své milované nechával napudrovat a nalíčit!

Pln znechucení nad sourozencem odešel od Fabrizia napjatě sledujícího celý výjev. Současně přemýšlel, co tenkrát, když Cassio s Alejandrou byli teprve na cestě a prodlévali v odpočívadle, Epifanova kobylka myslela únosem jejího majitele. Nešlo náhodou o nějaký nafingovaný čin, který měl jen jako únos vypadat?

Jak se ztrácel ve svých myšlenkách a nevnímal okolní svět, náhle zjistil, že mezitím omylem do někoho strčil takovou silou, až dotyčný málem ztratil rovnováhu.

„Promiň," omluvil se, jakmile zaregistroval, že zrovna narazil do Alejandry.

„V pořádku." Poté řekla, že raději počkala venku, přestože i ona se chtěla jít podívat na Sanchiu - byla přece její sestřenicí. Vnímala, že Cassio s Fabriziem rozmlouvali o něčem natolik závažném, že se toho ani za nic nechtěla stát součástí. Proto se jen opírala o zábradlí a trpělivě čekala na mladíka.

Když spolu tak mluvili, mladý dobrodruh si mezitím povšimnul snubního prstenu na levé ruce. I dívka si ho všimla.

„Než jsem to tady na dlouhou dobu opustil, zasnoubil se předtím se Sanchiou," pravil mládenec. „Ještě ale, že jsme se nestačili vzít, protože -" Pohlédl do Alejandřina obličeje. „- mám rád jenom tebe. Ani nevím, co mne tenkrát na ní tolik zaujalo."

„Možná, že jste si měli být souzeni?"

„Souzeni, nesouzeni... Co na tom záleží?" Vzal si Alejandřiny ruce do svých a na pastýřku zamrkal. „Vlastně ani nevím, jestli jsem Sanchiu někdy opravdu miloval... Ale tebe ano, z tebe jsem celý pryč..."

„Já z tebe taky, i když jsem Hvězdnou pastýřkou a ty Statečným..."

„Jenže já se jím snad ani původně neměl stát... Prý se podle señora Fabrizia na počátku všeho nalézal jen on s Latiffe. Ten vládl přítomnosti a budoucnosti. Jenže chyběla minulost, kterou pak spatřil ve své ženě a také se s ní i samozřejmě oženil," konstatoval Cassio.

„Mezitím ale se stalo cosi zvláštního. Bohužel si na to nepamatuji, jako by mi někdo vymazal veškeré vzpomínky na daný okamžik, a z Dvou statečných byli rázem Čtyři..." povídal mládenec. „Vždyť jejich schopnosti se jako jediné vzájemně doplňují. Zatímco moje a Sanchiiny se rozcházejí... Já mám dar život darovat, ona jej však brát... Možná ho ještě neobjevila, nevím..."

„Já vlastně Pastýřkou taktéž nejsem úplně odnepaměti. Vždyť, když se podíváš na náš rod, něco ti na něm určitě nesedne. A stejně jako ty si nevybavuji, jak se vše odehrálo." Alejandra hleděla upřímně Cassiovi do očí.

„Ale rozhodně jsem se místo blízko své rodiny probudila ve vesnici daleko od ní a ti, kteří mě do mé role zasvěcovali, mi řekli, že od té doby budu pást koně a umět s nimi komunikovat. A až vyrostu, tak také vlastnit ranč s velkým chovem o třiceti ořích..." Poté dodala: „Já se pak skutečně stala jeho majitelkou, bohužel až po válce, co jsem z nějakého zvláštního důvodu přežila jako poslední z vlastní frakce."

„Že by nás k sobě přiblížilo nějaké magické pouto? My oba se totiž ocitli někde, kde jsme nebyli zcela od počátku..."

„Asi ano." Cassio souhlasně přikývl.

Mezitím si mladého páru všiml Fabrizio, který právě vyšel z místnosti, kde dosud prodléval. Gentlemanovým očím neušla postava s páskou přes oko.

„Signorino Alejandro, co se vám jen přihodilo?" ptal se muž a zděšeně si dal ruku před pusu. Bohužel si nebyl jist, jestli mu jeho portály neukázaly Alejandřino mučení v domě Temného zabijáka v době jeho odehrání. A i kdyby ano, stejně by chtěl, aby dívka muži sama sdělila původ svého zranění.

Oslovená začala vypravovat celý příběh, nebo minimálně část, kterou si mohla uvědomovat. Ve svém vězení totiž po většinu času měla zřítelnice zavázané černým šátkem, nemohla tedy zcela vnímat okolní dění. Zmínila také, že poté přišla o zrak, pak i o život. Leč posléze ji Cassio vzkřísil, ovšem za cenu, že musel rozhodovat mezi tímto a uzdravením jejich očí. Vybral si první variantu a zvolil dobře. Nakonec dokázal dívce darovat možnost vidět aspoň na jedinou zorničku; přičemž u druhé pocítil silnou moc temných sil, proto s ní nic nedokázal udělat.

Vzápětí pastýřčino vyprávění přerušil alchymista, načež se obrátil na mládence: „A nepomohl byste, prosím, navrátit k životu ještě jednu dívčí dušičku?" Snažně prosil, úplně před mládencem klečel.

„Má léčivá energie není nevyčerpatelná, navíc pokud mám léčit srdce a nechat ho rozpumpovat, jde o velmi fyzicky náročný úkol," upozornil jej Cassio, přičemž vysvětloval, že se o něj mezitím musel pan Florián v podobě ducha postarat a zregenerovat jeho síly. „Ale všiml jsem si, že už bylo zhojené, tak mě možná nebude stát mnoho." Nakonec se kavalír nechal přece jen přesvědčit.

Přišel tedy k Sanchiinu loži, dívku ležící na boku si obrátil na záda. Položil dlaň hned na místo životodárného orgánu a snažil se ze všech sil. Mládence však znenadání od princeznina těla odmrštila jakási mocná síla, a rovnou až na druhou stranu místnosti.

„Černá magie, se kterou si bohužel nedokážu poradit." Jakmile se vzpamatoval, hledal přítomnost přízraku tolik nápomocnému při léčení Alejandry. Když ho nenašel, prosil, aby se objevil.

Nakonec se ukázal, celý zkroušený, a dal se poznat všem přítomným, aby mohli slyšet jeho promluvu.

„Sanchiinu kletbu nedokáže zlomit nic než nanejvýš upřímná láska člověka schopného pro ni vážit cestu a překonat mnohé jen kvůli ní i za cenu sebezapření," řekl pán zahalený mezi průsvitnými obláčky.

Cassio ve stále jistějším vědění, že zrovna s touto dívkou už nějaký ten čas nechtěl jít k oltáři, si sundal snubní prsten, položil na noční stolek vedle postele se spící kráskou. Zatímco od něj v danou chvíli odcházel chladně, k Alejandře se naopak přivinul nanejvýš vřele.

„A proč jste mi to, signore Floriáne, nemohl říci dřív?!" zlobil se Fabrizio na muže. „Mamma Mia!" vykřikl vzápětí se znatelným zděšením v jeho hlase. Nad náhlým pro něj naprosto šokujícím zjištěním kroutil hlavou a lomil rukama. „Proč jsem zakoušel vše možné i nemožné, jen abych ji konečně probudil?! Vždyť já se pro ni i dokázal celý změnit a bez ní bych jistě takovéto proměny sám od sebe nedosáhl."

„Jenže vaše city budou navždy patřit pouze Latiffe, se kterou jste si již od pradávna byli souzeni, až se vrátí."

Fabrizio po smutně pokrčil rameny nad svými majetnickými sklony. Proč si jen až donedávna nevážil daru v podobě krásné manželky? Protože ji neustále opatrovat jako oko v hlavě, jak se mu jevila zranitelná. Želbohu tuto svou tužbu nedokázal adekvátně projevovat.

Elegánův duch okamžitě nato dodal: „Protože jsem si přál, abyste si na vše přišel sám. Přece tady s vámi nebudu pořád, už pouze proto, že můj pobyt zde na zemi je omezený, s přesně vyměřeným časem."

Přikročil k sivookému muži v saku, s nímž právě hovořil. „Dám vám hádanku: Nedávno jste na své dlani zpozoroval krev jak z čerstvé rány, zrovna když četl o jedné vládkyni temnot. Pak si chtěl zranění zavázat. Na vás však ze skříně, kterou vy pak otevřel, spadl zdobený kord a do očí vás praštila lesklá generálská uniforma."

Poté na muže před sebou zamrkal. „Jistě teď tušíte, že jsem vám tato znamení dal já sám. To byste si jinak nevzpomněl na staré rukopisy, co jste onehdy viděl u mě doma v knihovně." Mezitím ukázal na kovbojku ležící v posteli s nebesy, zápisník s verši, nyní položený na zemi v místnosti, i velkou šatní skříň. „Tak tedy se vás zeptám - kdo že to sem musí přijet, aby Sanchiu vysvobodil z kletby?"