Epifano se konečně probudil. Viděl však jen postel, toaletní stolek a koberec, na kterém předtím usnul. Ničemu nerozuměl. Hlavně realitě obklopující jeho tělo.

Ve snu Sanchiu obnažil i obšťastnil. Velmi si ten pocit užíval, že z něj ze spaní veršoval. Chtěl přídavek, pouhé sejmutí princeznina závojíčku z obličeje exorcistovi rozhodně nestačilo. Tolik si žádal se s ní milovati, až skrz snění svedl touhy uskutečniti. K aktu nakonec došlo, ovšem posledním láskyplným polibkem vše skončilo. Mladík náhle otevřel oči, nechtě pochopit, že se mu tohle jenom zdálo.

Taková krásná iluze, mohla býti ještě delší. Vždyť jsem za tak krátkou dobu nemohl stihnouti to nejlepší, na co já svedl čekati.

♦♦♦

Černovlasá krasavice, snědá míšenka, oděná do saténové noční košilky, už nedočkavě vyhlíží svého pána. Je přivázaná k dřevěné posteli, hledí před sebe na hořící krb. Neví, kde se nachází, ovšem interiér pokoje vypadá jak místnost nějaké horské chalupy. Žádné křišťálové lustry, luxusní nábytek, vše je obyčejné, dřevěné – tedy kromě cihlových kamen. Ovšem ani tato dominanta pokoje nevypadá jak z honosné rezidence.

K dívce právě, pln chtíče, přichází Epifano. Svrchník již dávno má někde odložený, košili též. Nosí pouze kalhoty s opaskem, odhaluje svou svalnatou hruď. Touží po ulovené zaječici, pozoruje umění slastného svazování, rozkošné uzlíky zdobící i věznící dívčino tělo. Dívá se na šáteček zavázaný přes Sanchiiny rty, očima hypnotizuje růžičku umělecky vyřezanou do líčka.

Nalézá se v sedmém nebi, celý vzrušen, cítí tlak pulzující tělem. Nevnímá spáchání hned několika hříchů, on po něm přímo dychtí. Konečně může popustit uzdu emocím a fantaziím.

Sní o tom, kterak si ji přivlastní. Přemýšlí o nějaké sadistické metodě vyhánění démonů z dívčiny duše. Možná květinku na tvářičce obtáhnout nožem? Přikreslit lístečky? Ozdobit ještě druhou skráň? Nebo trošilinku přikrášlit nějakou jinou část spoutaného tělíčka?

Umí provést nad ostatními lidmi exorcistický obřad, ovšem sám jej potřebuje. Hřeší, ale on to zbožňuje. Celá léta v sobě potlačuje emoce, nyní je může projevit naplno. Trpí zvrácenými touhami k něžnému pohlaví, teď se mu však samou chutí po násilí sbíhají sliny.

Chce Sanchiu v takovém stavu, aby si s ní mohl dělat, oč jeho srdéčko žádalo, její možná také.

Vlastně ne, jelikož se mladík probouzí, načež čelí kruté realitě.

♦♦♦

Fabrizio seděl na trávě, hřebec Meteorito se kousek opodál pásl. Muž si chtěl odpočinout, měl totiž za sebou tři dny cesty.

Pozoroval skákající zajíce, sem tam i pobíhající kapybaru. Sledoval roztomilé hlodavce, v této činnosti utápěl temné myšlenky.

Možná Latiffe zasluhovala nějaký trest, ovšem pomsta způsobem oko za oko platila v dobách Starého zákona, nyní se již nějakou tu dobu nenosila. Bible kázala věřícím odpouštět, nepříteli v případě ranění jedné líce nastavit též druhou.

Bojoval s vnitřním sobectvím. Díky němu jej v minulém životě měla manželka plné zuby, proto mu podala otrávený čaj. Nechtěl ji dříve ukázat společnosti, věznil mezi zdmi vznešených komnat. Jednak se bál její emoční lability, četným sklonům k afektům, zároveň by si rád okrasnou květinku sobecky vychutnal, splnil přání vnitřního egoistického hlasu.

Znovu před sebou viděl onen magický portál, součást Fabriziových nově objevených schopností. Zřel Cassia jedoucího na strakaté klisně, z čehož usoudil, že mladíka ještě dlouho neuvidí. Náhle zpozorněl, když spatřil kobylku vzpínající se na zadní. Vše proběhlo tak rychle, že jezdec upustil otěže, spadl, mezitím co splašený kůň odeběhl někam pryč.

Fabrizio volal na kavalíra jménem, měl o něj strach. Navíc, jakmile se snažil vstát na nohy, zaskučel bolestí a zasténal: „Au, asi jsem si zlomil ruku!" Alchymista běžel přímo naproti míšenci, avšak bariéra oddělující reálný svět od toho spatřovaného byla samozřejmě nepropustná.

Přeci jen, na první pohled sobecký, pán skrýval v sobě trochu altruismu. Nevěděl, kde se nejmladší ze Čtyř statečných nacházel, tudíž za ním nemohl přijet. Radši, mnohem dříve i snadněji, s tímto faktem obeznámí Sanchiu. Jenže s ní nikdy nehovořil, ani ji moc dobře neznal, aby s poloviční Mexičankou navázal kontakt. Připadala mu neznámá, možná v něm vzbuzovala respekt.

Ovšem párkrát odkudsi zaslechl pár slov o její mladší sestřenici, žijící na pastvinách nějaký ten kus od vesnice. Brána před mužem stále svítila modře, avšak nyní zjevila jakéhosi banditu v černém oděvu, kterak pod hvězdnou oblohou decimoval pastýřčin ranč.

Ten samý nyní držel majitelku stáda, vyvražděného téměř do posledního koně, u sebe v domě jako rukojmí.

„Pětadvacet zářezů zdobí stěny mého obydlí," povídal, přičemž se usmíval a chvěl radostí přímo sadistickou. „Ty jsem udělal pro tvé hřebce."

Spoutaná dívka sebou prudce pohnula, jakmile ta slova zaslechla. Provazy však její tělo svíraly tak pevně, že div nevykřikla bolestí i zděšením, černovlásce ale v tom bránil pevně utažený roubík.

Tohle rozhodně nechtěl Fabrizio pozorovat. Nevěděl ale, jak ty vidiny deaktivovat. Florián by mu tohle zajisté rád vysvětlil, jenže gentleman byl z domu vyhnán touhou potrestat manželku, krásnou Latiffe, za nalití pár kapek jedu, uloupeného z jeho alchymistické dílny, do čaje.

Možná, až síla nově objevených jasnovideckých schopností ustane, pojede elegán do osady a poradí se o všem s Epifanem. Když neví, kudy jet za svázanou i raněným, raději dorazí k velmi dobře známému místu, kde jistě nalezne všechny odpovědi na své otázky. Cassiův starší bratr by ve věcech nadpřirozených určitě mladičkému alchymistovi poradil.

♦♦♦

Travnatou, avšak nehostinnou, plání procházel jakýsi stařec. Chodil o holi, nosil otrhaný šat, vypadal na první pohled jak žebrák či bezdomovec. Chodila i nárty měl tvrdé, mozolnaté od bosé chůze.

Již dlouho pobýval sám, tudíž by rád aspoň jednou za čas uzřel nějakou živou duši. Žil na starém nádraží jak největší bídák, přesto se s takovým osudem zajisté už dávno smířil.

Náhle po dlouhé samotě někoho uviděl - bezmocně ležícího jezdce v kalhotách s děravými koleny, špinavé i na jednom rukávu zakrvácené košili a vestě.

Konečně civilizace, radoval se, díky ti za ni, Bože. Rázem mu ale ztuhl úsměv na rtech, koutky poněkud poklesly, protože kmet zpanikařil. Tolik chtěl kavalírovi pomoci, za ta léta prožitá poustevnickým stylem života však zapomněl, kde se nacházel nejbližší lékař. Vždyť kolem sebe viděl jen pustinu, sem tam nějaký ten trnitý keř.

Tu si vzpomněl na svou minulost počestného občana i velký zájem o alchymii, kterým Fabrizia kdysi, ještě jako svobodného mládence, učaroval. Jenže jej před časem přepadli bandité, oloupili do posledního centava, a tak stařík ztratil možnost důstojné budoucnosti.

Kdyby tu měl jakékoliv ampulky s lektvary, či alespoň bylinné masti, jistě by mezi nimi nalezl pro Cassia nějakou léčivou. V tomhle stavu jej tak mohl maximálně dotáhnout do vlastního provizorního sídla a poradit si sám.

Napínal síly, bral mládence do náruče. Se zlomenou končetinou si musel počínat opatrně, jelikož nikde nenalezl žádný materiál pro vytvoření jakési fixace anebo dlahy.

Navzdory věku dokázal chodit bez hole a udržet se na nohou. Kupodivu na stařičké nádraží dorazil brzy, položil kavalíra na některou z potrhaných přikrývek.

Teď by to chtělo lékaře. Ale jakého? Pacient ztěžka oddechoval, modlil se k Bohu a trpěl chmurnými myšlenkami.

Nesmím zemřít dřív než můj ztracený kůň!

Počkat, náhle se zarazil, jsme spolu nějakým zvláštním způsobem propojeni - neleží náhodou Starrito taky někde zraněný jako já?

♦♦♦

Není nad pořádné rozptýlení, povídal si Enrique, který chvíli předtím šel na procházku do města za tajemným mužem. Pán, jelikož jako schopný telepat dokázal vnímat vojevůdcovy tajné tužby, mu poradil, ať si černovlásek svou imaginární kamarádku vyrobí, touží-li mít nějakou útěchu a zároveň nechce paní, které oddaně slouží, opouštět.

„Vaše señorita vzývá jistá vlastní božstva, promlouvá k nim skrz různé symboly, proč byste tedy vy nemohl také?" navrhl. „Ona se cítí součástí jakéhosi temného kultu, nechává se jím ovládat, proto ty rituální vraždy, pocity šílené extáze i agónie. Vám ale jde pouze o dámskou společnost, nic víc."

Taková škoda, že než maskovaný vysvětlil, na jakém principu fungovala šerifčina psychika, kterak se před ní bránit, stačil zmizet jak pára nad hrncem.

Při oněch vzpomínkách pan Calderón seděl u stolu ve služebnickém pokoji, maje potřebné vybavení hned po ruce. Počínal si velmi zdatně, přemýšlel nad dávno ztracenou láskou.

Já ji v době naší vojenské služby dokázal naučit šermovat a jezdit na koni. Ona mne šít i vyšívat.

Ach, kde teď pobývá má milovaná poručice?

Velmi postrádal milovanou ženu, už o ní nedostával žádné zprávy. Možná skutečně jen utekla, nyní si žila spokojený život bez temné paní a užívala si pocit vlastní svobody. Nebo - což by se také dalo pokládat za velice pravděpodobnou možnost, vzhledem k událostem posledních měsíců, let, mohla být unesena či dokonce zavražděna.

Při tom pomyšlení však ztuhl, cosi jím otřáslo. Zřejmě mu na všechno odpoví ta jeho imaginární kamarádka v generálské uniformě. Vyráběl její podobiznu dle kopie obrazu v domě señora Floriána. Také k němu občas zajel, ovšem v jinou dobu než exorcista s alchymistou. Obdivoval plátna v hlavní síni, hlavně to se Sanchiou – černovlasou válečnicí s kordem, kontaktoval tedy brzy nato umělce a dané dílko si objednal, aby si ho mohl vystavit i u sebe.

Teď dokonce vytvářel hadrovou verzi umělecky ztvárněné ženy z plátna. Rád ve své hlavě odcházel do světa, kde by se s ní líbal přes šáteček, který nosila jako závojíček, mazlil, jezdil na koni po jejím boku.

Měl však co dělat, aby se před šerifkou nepodřekl. Moc dobře věděl o její žárlivosti a závisti. Dělal tedy vše pro to, aby se s dědičkou rodu Juarézů nemusel konfrontovat. Co kdyby ho chtěla svázaného obětovat božstvům jakéhosi vlastního kultu a rituálně zabít?

Brr, tohle bych rozhodně nechtěl zažít, řekl si v duchu, přičemž se věnoval vlastní, přesto dosud utajené, zálibě v šití i vyšívání.