Jakmile trochu prozřela, dala si úlekem ruku před pusu, div neomdlela. Alabastrový ležel v rubínovém loži, v tlamě květ, kterým říkal, aby Latiffe nikdy nepozbývala naděje.

Možná ji měl pes chránit, proto na ni tolik dorážet. Zřejmě jí chtěl v době samoty dělat společnost.

Žena rázem pochopila, proč ve svém minulém životě byla mužem hlídaná, držena doma jak ve zlaté kleci - vznešenou dámu totiž ovládaly náhlá vzplanutí nejrůznějších citů a vášní, zkrátka obrovská emoční nestabilita. Navíc se nyní plně poddala žárlivosti vůči Sanchie i Epifanovi.

Velmi litovala svého činu, zároveň však v sobě pocítila vlnu radosti - živé ozdobě domu již nikdo špinavými packami nezamaže šaty.

Nenápadně tedy mrtvolu odklidila, pohřbila na zahradě, zasypala hlínou, do níž zasadila několik semen růže šípkové. Vzala do ruky oblíbenou konev a zalila. Poté pospíchala do komnaty, z velké šatní skříně hned naproti postele vytáhla čisté ložní prádlo, špinavé svlékla, po sobě umně zahlazujíc všechny stopy. Nebo se o to alespoň pokoušela.

Zároveň zjistila, že bylo potřeba převléknout nikoli jen postel, avšak i sebe. Na tu špínu nemohla pohlédnout ani koutkem oka, přičemž nesnášela svlékání veškerých vrstev ošacení. Asi už předem musela počítat s nepraktičností celé té načančané nádhery.

Ale milovala pocit nošení nejbohatšího oděvu, jaký v oné době existoval, ráda se parádila jak nějaká šlechtična, protože bez toho všeho si připadala velmi ošklivá, pro muže neatraktivní. Přitom měla krásné vlasy, oči, tváře, vlastně celý obličej, šíji, ruce, nohy, tělo nádherné jako víla. Vlastnila tolik přirozených, Bohem stvořených, klenotů, které skrývala nejen pod metry hedvábí, též silnými nánosy pudru, tvářenky i jiných líčidel.

Zrovna bojovala se spodní částí šatů. Nad svrchním kabátkem s rukávy po loket již zvítězila. V duchu nadávala, klela, proč nikoho nenapadlo najmout nějakou služku. Aspoň by se tady sama s tím vším tak dlouho nelopotila.

♦♦♦

Prostor, ač vypadal jak z hororového příběhu, nyní tiše spal. Omítka nepadala ani nepraskaly zdi.

Přítomný elegán poklidně seděl s jednou nohou přes druhou, v ruce třímal bichli, o kterou Epifano tolik stál. Chtěl si číst, jakmile zřel, že knihovna jeho přítele byla plná titulů zabývajících se alchymií, exorcismem a esoterikou. Hleděl na knihu o posmrtném životě, nějakým zvláštním způsobem jej upoutala.

Vstal tedy od stolu, už se chápal onoho vysněného dílka, avšak ucítil jakési poklepání na rameno. Ohlédl se za sebe, jenže nic neviděl. Již vytáhl ten spis z police, neviditelný mezitím provedl další gesto.

Že by se Floriánův dům stal opět doupětem hrůzy? Vše tomu nasvědčovalo, možná tady i strašilo.

Z čehosi nezpozorovatelného se během Fabriziových úvah o tom, zda zde byla přítomna nějaká entita, či nikoliv, vyloupla silueta nabývající stále zřetelnější podoby. Až najednou před sivookým mužem stál duch samotného majitele domu. Vyděšenému náhle roztál úsměv na rtech.

„Buon giorno, signore Dantési," pozdravil jej mladičký alchymista. „Odkud se tu berete? Já myslel, že jste mrtev."

Oslovený taktéž oplatil milé přivítání, načež dodal: „Vždyť také jsem, zabil mě můj vlastní sluha zrovna když ..." Nevěděl, jestli povědět Fabriziovi pravdu, nebo ne, protože v osudný okamžik hleděl na umělecké vyobrazení jeho krásné manželky. Právě se vzmohl jen na: „Máte moc hezkou ženu - ty její oči, čistě bělošské rysy. Tohle já snad ještě jaktěživ neviděl. Proto se vás na ni neustále dotazoval." Mírně si odkašlal. „A vy váhal, nikdy ji neukázal, tudíž mi nezbylo než se spokojit pouze s její podobenkou."

Právě gentlemanovi uhodil hřebíček na hlavičku.

Proto se mne na ni tázal. Bál jsem se však, že podlehne některé ze svých vášní, zamiluje se, podvede mě a já bych musel signoru Latiffe nějak potrestat.

„Možná jste na jednu stranu udělal dobře, když mi ji za žádnou cenu nepředstavil," přikývl pán ve vlněné vestě a kalhotách. Kolem krku měl elegantně uvázaný nákrčník, v kapsičce svrchního oděvu zlaté hodinky. „Oženil jste se totiž s vražedkyní, ani o tom nevíte." Zhluboka si povzdychl. „Jen taková škoda, že zrovna krásná květinka skrývá v sobě něco ukrutného."

Hnědovlásek v saku nechápal. Nic takového by do ní rozhodně neřekl. Milovnice květin i dobrého čaje a zabíjet? Tohle jeho rozum jaksi nepobíral. Div se z toho šoku neskácel na zem, už tak sotva stál na nohou.

„Prováděla to totiž v utajení, aby nikdo nic nepoznal," vysvětlil ten druhý. „Vy však máte schopnost, že můžete uzřít sled všech minulých událostí, i těch, kterým jste nebyl přítomen."

Fabrizio se chtěl zeptat, zda osud obdařil takovou zvláštní schopností jen jeho, či ještě někoho jiného.

„Nikoliv, každý ze Čtyř statečných dokáže něco jiného, ale vám se, shodou jistých náhod, poštěstí objevit kouzlo své osobnosti jako prvnímu," pravil boháčův duch. „Cassiovi, Latiffe i Sanchie ještě nenadešla ta správná chvíle, aby v nich procitla jejich jedinečná magie. Nebo aspoň taková, jež by se za ni mohla bezpochyby považovat."

Alchymista náhle zřel modré cosi, jakýsi portál do jiného světa. Stál pln nejrůznějších emocí přímo naproti němu. Hned za mlhovinou spatřil manželskou postel, na níž seděl bílý chrt s kvítkem frézie v tlamě.

„Ten pes, toť můj vrah," pravil Florián. „Byl člověkem, ale po tom, co mě zabil, nastala bouře, jež jej proměnila ve zvíře. Vzápětí dostal druhou šanci, běžel tedy do vesnice, aby tu někoho ochránil před možným nebezpečím." Stále hleděl na Fabrizia. „A vybral si Latiffe. Jenže teď vás nechci zbytečně vyrušit, od ničeho rozptýlit."

Vyvolený klesl zděšeně na kolena, jakmile uviděl, kterak si jeho choť mírně nadzvedla všechny suknice, aby zpod punčošky vytáhla ostrou dýku, kterou Floriánova služebníka zavraždila ihned na místě.

„Ještě chvíli v tomto stavu setrvejte, señore."

Oslovený poslechl. Nestačil se divit, čemu právě přihlížel.

♦♦♦

Čtyři stateční jistě zažili mnoho, když procházeli cyklem neustálých muk, smrti, vykoupení i znovuzrození.

Něco z minulého života zažil také Fabrizio, než zemřel, načež z mrtvých vstal, a dokonce byl v této etapě vlastní existence taktéž ženat s Latiffe. Či aspoň s nějakou její reinkarnací.

„Jdu se projet po okolí našeho sídla, signoro," oznámil, jakmile osedlával bělostného hřebce. „Budu blízko, že na jeden z vašich dobrých čajů určitě přijedu, než kohout třikrát zakokrhá."

Kráska ve viktoriánských šatech přikývla, již chystala konvici i dva šálky. Měla však za lubem něco opravdu zákeřného. Tudíž, jak její manžel odjel z dohledu, tajně vnikla do alchymistické dílny.

Neorientovala se ve všech ampulkách, potřebovala tedy knihu. Nejlépe nějakou o jedech. Moc dobře věděla, jakým byl Fabrizio mistrem v oboru. Žádala si tedy nalézt nějaký bez barvy, zápachu, chuti, aby jej ošálila. Nakonec nalezla ten správný, načež se s potutelným smíchem odebrala do kuchyně.

Uvařila vodu na čaj, nasypala do ní též bylinnou směs. Takhle ráda připravovala oblíbený nápoj. Ještě se podívala z okna, zda stačila vykonati svůj ďábelský plán.

Pár kapek obsahu odcizené lahve steklo do jednoho z porcelánových hrnečků. Jedna, druhá, třetí. Větší dávky netřeba.

Jezdec akorát přijel. Dáma si urychleně odeběhla vrátit jed tam, kam patřil, šálky schovat, aby gentleman náhodou nesáhl po tom nesprávném.

Naštěstí Latiffe vše stihla ještě brzy, až mohla usednout ke stolu. Tolik si dala na všem záležet, jenže muž získal pocit, jako by tu něco nebylo v pořádku.

„To se vám jen zdá, monsieure." Koketně na osloveného zamrkala. „Jste vyčerpaný z projížďky."

„Nikoliv, mám jisté podezření, že ..." Už nemluvil, poněvadž mu jeho choť přiložila hrneček k ústům a cpala do něj čaj násilím. On jej pak na jeden doušek vypil téměř do dna. Co nebohému muži zbývalo?

♦♦♦

„Ta bolestná agónie, na tu si vzpomínám," vykřikl Fabrizio. „Tohle já vážně netušil!"

„A nepovídal jsem vám to náhodou?" pravil Florián. Druhý z mužů právě všemu uvěřil. Přemýšlel, odkud jeho přítel znal tolik informací. Kdyby ne, určitě by pánovi v saku nedělal rádce i učitele. Pedagogickým dojmem částečně působil již předtím, ještě za života, alchymista něco takového ale přičítal Dantésově velmi rozvinutému zájmu o tajemno. Nyní se však veškerému dění kolem sebe podivoval.

Zároveň v sobě dusil vztek, zlostí zatínal pěsti. Chystal se k odchodu, možná brzy požádá Epifana o pomoc, aby z manželky vyhnal všechny démony. Portál, do něhož muž nemohl vstoupiti, jen jej pozorovati, zareagoval na elegánovy myšlenky. Rázem tady přítomnému zjevil exorcistu diskutujícího se Sanchiou v její komnatě.

„Signore, neřekl jste mi, že smím pohlédnout též do přítomnosti," promluvil na svého mentora.

„Přeci vám na stříbrném podnose nenaservíruji všechno, něco musíte objevit i sám," usmíval se boháč.

Šedooček ještě mlčky pozoroval, dokud veškerá vidění nezmizela, zanechávaje za sebou pouze obyčejný interiér honosné vily na okraji Mendozy.

Nyní nastala pravá chvíle na rozloučení s mrtvým společníkem. Intuice jej vedla do vesnice Ferro di Caballo. Opustil tedy sídlo, načež se dobelhal k osedlanému běloušovi, netrpělivě čekajícího na urozeného pána. Jakmile gentleman usedl na hřebcův hřbet a vzal do rukou otěže, dal koni pokyn k trysku.

Pět dní cesty, toť dostatečný čas na vymyšlení trestu pro vznešenou vražedkyni. Zároveň se však v osadě může leccos změnit.

Proč jen Florián musí bydlet tak daleko?

♦♦♦

Nadešla noc. Latiffe stačila vše dát do pořádku, dokonce klidně usínala v převlečené posteli. Cítila se v bavlněné noční košilce lehká jako pírko. Vlnité vlasy zlatavé barvy měla převázané stužkou s květinovým vzorem. Nacházela se uprostřed hlubokého spánku, objímala měkkoučký polštářek, až po krk byla zabalena do přikrývky z jemného materiálu.

Mezitím o místnost dál leželi černovlasý muž se stejně starou dívkou, oba vedle sebe, na koberci s motivem divokých koní.

„Ukažte mi jizvičku, malovanou růžičku," mluvil Epifano ze spaní. Sanchia chrápala, avšak, jakmile zaslechla pánův hlas, prudce otevřela zřítelnice. Nevěděla, zda něco takového myslel vážně, či nikoliv. „Chci vás po ní hladiti, krásné chvíle s vámi stráviti." On normálně ze sladkého snění veršoval! „Miluju tu laňku spanilou, květinku zhynulou."

Očividně měl exorcista básnické střevo. Černovláska si vzápětí vzpomněla na Cassia, jak jí zhruba v době před svým odchodem povídal, že uměním veršů příliš neoplýval. Zato jeho starší bratr ano, o tom však mladičký kavalír neřekl ani slovo, neb možná o sourozencově umění vůbec netušil.

„Cítím ve vás cosi něžného, zároveň ukrutného, z očí tečou slzy strastí, ze zbraně rubíny bolesti." Dál podřimoval i povídal. „Když prve jste se tady budila, přítomnost mého hlasu zjistila. Číst myšlenky svedu, leč jen zde to dovedu. Já vaše srdce ihned poznal, v loži potkal. Vy však příliš rozrušena byla, proto mne neuzřela, navíc v srdci pouze mladšího z nás dvou chovala, jiného odmítala."

Sanchia div neklesla na kolena, protože nemohla uvěřit tomu, že exorcista znal zelenoočku z dřívějška, ba i z nedávných chvil. Dokonce pro ni rád nachystal oblečení, připravil překvapení před jejím probuzením mezi zdmi komnat zařízených v empírovém stylu.

Nyní hrdinečka musela volit. Ocitla se na rozcestí lásky, milovali ji dva muži. Kdyby pocházeli z jiných rodů, rozhodování by se rázem stalo znatelně snadnější. Jenže co dělat v obležení bratří Cannisů, jejichž podobu nebylo možno nikterak zapříti?

Epifanovy rýmy na dívenku zapůsobily, avšak uváděly v jisté pochybnosti, přičemž ji zmínka o telepatii, taktéž všem ostatním, nadpřirozeném, velmi znepokojovala.

Možná, až se mládenec probudí, nebude si nic pamatovat, zapomene na tu sladkou poezii. Zřejmě přitom zjistí cosi jako právě vstoupivšího démona do duše romantika a vymítače v jedné osobě.