Kdyby jen tady byla má ztracená láska, říkal si Enrique v duchu, možná bych nemusel señoritě tolik lhát.

Ano, nyní, uveleben v loži pokoje pro služebnictvo, mohl rozjímat o samotě. Kéž by dostal možnost své paní říci do očí, co si o ní myslel, zároveň přikázal, aby se dala léčit. Šerifka totiž viděla bludy, slyšela hlasy, měla roztříštěnou psychiku.

Jenže se k takovému činu snad nikdy neodvážil, ač o něm uvažoval nějaký čas.

♦♦♦

Před několika lety, když její nemoc ještě nenabyla takové závažnosti, nabídla v období nepokojů panu Calderónovi i rusovlasé společnici pomoc. Proto žena a muž z vojenských kasáren přežil ty kruté časy velkého krveprolití. Za tu laskavost, jakou jim prokázala, samozřejmě žádala jakousi protislužbu - věrnost navěky věků. Pro disciplinovaného generála i poručici tedy nic těžkého.

Jenže byla napůl démonkou, což příchozí pár v těch chvílích netušil, zároveň upírkou, toužící po krvi, násilí, bolesti, utrpení. Nad tímto apetitem oba služebníci mávli rukou, za jejich přítomnosti totiž pila krev z drobné zvěře a ničeho jiného. Teprve poté oběma uniformovaným společníkům začala předhazovat lidské mrtvoly. Nebo aspoň lidi vsazené do pevných pout, aby je vojevůdce s pihovatou hnědoočkou řádně potrestali.

Šerifka sice sluhy instruovala stylem „ten zavraždil svou matku, tamten vykradl banku do posledního centava", avšak tato divadélka rozhodně neprováděla z důvodu, že žila v době trestů smrti, navíc pečovala o zákon i pořádek ve městě. V tomhle případě by klidně stačilo jen zločincům hodit mašli kolem krku, někam pověsit. Jenže chtěla hlavně ukojit své zvrácené choutky, usmívat se k popukání, zatímco zajatci vedle ní mlčky, pevně svázáni silnými lany, trpěli více, nežli zasluhovali.

„Válka s sebou přináší mnohem horší zvěrstva," řekli si podřízení, čímž se před každým takovým úkonem uklidňovali, načež vzali do rukou nože, které od paní obdrželi. Tu jednomu nebožákovi vyřízli srdce z hrudi, druhému zas párkrát bodli do šíje.

Byli z bojů tak otupělí, že žádné slitování téměř neznali.

Jednou však dostali za úkol zmrzačit nevinnou dívku. Plni očekávání vešli do obřadní síně vedle domácího vinného sklípku, vždy krok za dámou v saku.

Zde, uprostřed místnosti, osvětlené jen drobným světlem petrolejky, seděla dívka pevně přivázaná k židli, se šátečkem zavázaným kolem úst. Měla snědou pleť, obličej lemovaný černými vlasy.

„Generál a poručice, kteří tě zajali pro mé potěšení, to hezky zařídili." Poklekla k ní trýznitelka. Ještě řekla pár vět, přičemž na jazyku ucítila chuť dívčiny čerstvé krve, přestože ji zatím nestačila ochutnat.

„Na tuhle chvíli jsem čekala hodně dlouho," oznámila mučitelka svázané dívce. Když pohlédla do jejích ztrápených zornic, prohlásila laškovně: „Tak ty jsi ta milenka mého snoubence?" Z hrdla tázané se ozývalo nesouvislé zamumlání.

„Tolik bys mi ráda něco pověděla, ale nejde to, viď?" Dědička rodu se škodolibě pousmála, přičemž mírně pozvedla jedno obočí vzhůru.

„Konečně pocítíš na vlastní kůži, jaké to je přebrat někomu miláčka." Po těch slovech z opasku vytáhla ostrý nůž. „Teď už se na tebe Cassio ani nepodívá. Budeš mu totiž připadat ošklivější než noc."

Žena, ačkoliv zocelená vojenskou službou, však nenápadně uhnula pohledem. Poodešla trochu stranou, aby nebyla spatřena svou nadřízenou. Div z celého výjevu nepadla do mdlob.

V zajatkyni totiž uzřela jednu osiřelou dívenku. Poručice kolem ní párkrát projela na svém hnědákovi a černovlásku jej nechávala hladit po hlavě. Zároveň v zelenoočce viděla nejmladší sestru Temné señority. Měla ji natolik ráda, že nechtěla přihlížet jejímu utrpení.

Přesto nepověděla ani slovo, jelikož spatřila, jak se šerifka nacházela v transu přímo extatickém. Navíc na to vůbec nenacházela sílu, právě pocítila náhlou závrať, načež se sesunula k zemi, čímž v generálovi probudila dosud skryté ochranitelské sklony.

Paní s připnutou hvězdou na kabátě z nich dvou vychovala stroje na mučení, vysála veškeré střípky cti i důstojnosti. Tudíž taktéž generál nenalezl odvahu dívku z provazů, svazujících dívčino tělo a nitro, vysvobodit. Sám se musel několikrát vzchopit, aby také neomdlel.

Mlčky sledoval, kterak dáma pozvedla nůž, načež ho namířila hned proti pravé líci spoutané orchideje, až nakonec do onoho místa zabořila čepel. Dala si převelice záležet, kreslila kudličkou jeden okvětní plátek za druhým. Jedna krvavá kapka druhou střídala, dokud se obě dvě nespojily v jedinou rudou říčku. Tohle již bylo moc i na kdysi statečného vojevůdce, zvyklého dokonce na hromady mrtvých těl padlých vojáků a civilistů.

Mezitím padlo několik ostrých slov, avšak mladý pár už je nedokázal vnímat. Vše se slilo v nesouvislý šum, v němž veškerá srozumitelnost zanikla.

Sluch generála, včetně sotva se vzpamatovavší poručice, rázem protnulo prudké zapískání, následované rozkazem jejich nadřízené: „Chopte se té ničemnice a umučte ji k smrti!" Náhle ukázala na dívenku nacházející se ve víru nejrůznějších emocí, již zbavena roubíku. Oba oslovení sice zasalutovali, vypadali radostně, potěšení ale pouze předstírali. Nejradši by toto trápení ukončili, zbytečně neprodlévali neb dívenku trápení dále nevystavovali.

Enrique tedy vytáhl kord, přičemž ztrápenou růžičku usmrtil okamžitě na místě. Poloviční upírka tleskala, avšak neviděla mužův potlačený žal. On totiž svého činu litoval, navíc viděl, kterak se nad mrtvou vězeňkyní vznesla bludička odcházející někam pryč.

♦♦♦

Dosud v něm rezonoval pach negativní minulosti. Už si vzpomněl, proč jeho milovaná rusovláska utekla. Z toho všeho se tak zbláznila, pomátla na rozumu, až nebyla schopna žádného rozumného uvažování. Uprchla, jakmile dostala příležitost. Ve vlně čirého pomatení si ani neuvědomila jednu jistou věc - svého muže tady, bez jakéhokoliv slova, nechala samotného napospas psychicky narušené ženě zákona.

Ona tu tehdy mučila sestřičku, nejen z důvodu strachu přebrání jejího snoubence, neboť v bludech často vídala sebe spoutanou, umlčenou, u sebe Sanchiu s nožem nastaveným přímo proti ženinu obličeji. Tyto vidiny však nabývaly na stále větší naléhavosti, dokud nejstarší z dcer Juarézů nechtěla okusit aspoň prchavý pocit moci nad tímto okamžikem.

Doopravdy se tedy udála skutečnost v úplně opačné podobě, nežli ve které v señoritině hlavě existovala. Nebylo tudíž divu, že si žena týrání vlastního sourozence nadmíru užívala, cítila naprostou moc nad tou, od níž v iluzivních halucinacích zřela ponížení.

Musí vyhledat psychiatra, přemýšlel generál. Čím déle s paní žil, tím více zjišťoval, kterak se její duševní problémy zhoršovaly. Přitom na úplném začátku vypadala tak ochotně, přímo přívětivě. Až poté zešílela. Několikrát dokonce klesla na kolena, usedavě plakala, nesouvisle mluvila o tom, že jí chce někdo ublížit. Těžko se žilo osamělému muži žijícím s někým trpícím poruchou vnímání a osobnosti. Nebo se aspoň svěřit do rukou exorcisty, dokončil Enrique myšlenku.

Kdykoliv směl služebník odejít do vlastní komnaty, rozjímal o samotě. Nezbylo mu než přijmout vlastní osud, zapomenout na dávno zmizelou poručicí i prvotní psychickou stabilitu nadřízené. Nerad snášel samotu, za život ji zažil víc než dost. Vymyslel si tedy fiktivní kamarádku, s níž hovořil klidně i nahlas, když zrovna mohl.

Měla černé vlasy, smaragdově zelené oči, snědou pleť přesně jak dívenka zavražděná jeho kordem. Nosila generálskou uniformu, přičemž stvořiteli vypověděla touhu, že by se s ním ráda cítila rovna. Zároveň si žádala vranou klisnu s bílou hvězdou na čele. Calderón souhlasil. Chtěla také zbraň, kterou v jedné z minulých reinkarnací byla usmrcena, též vyslovila přání nosit černý závoj přes líce.

Poté vždy ve snu k němu chodila, pravila, kolik lidí již zabila. „Ano, vím, señore, že jsem se vzepřela Bohu, v boji zabíjela, místo toho, abych útrapy ze strany nepřátel trpělivě snášela. Ale určitě bych se ti nelíbila, kdybych dobrovolně padla do zajetí, zažívala něco podobného tomu, co mne už jedenkrát poznamenalo navěky věků." Koketně na vojevůdce zamrkala. „Vy byste přece k sobě radši bojovnici, a ne mučednici." Oslovený jen souhlasně přikývl, načež ji imaginárně pohladil po vlasech, políbil přes šáteček na pravou, osudem raněnou, tvář.

Nyní se také tázala po záhadném obchodníkovi z náměstí, zdali se s ním běloch od onoho setkání nechtěl ještě alespoň jednou shledati. Tu generál dostal nápad - pokud by se šerifčin stav stal neúnosným, mohl sbalit kufry, jít sloužit k někomu jinému. Ovšem jistá citová vazba k señoritě a očekávání trestu při neposlušnosti mu v tom bránily.

Ach, kdyby všechno bylo tak jednoduché, udělal bych to rovnou bez zaváhání.

♦♦♦

„Mám v sobě mnoho trápení, vnitřních démonů, proto ani vlastmě nevím, kým doopravdy jsem," posteskla si Sanchia v Epifanově přítomnosti. „Sice si uvědomuji, že pár z nich pochází z mé krve, původu, jenže co ti další?"

Povídala také o chuti zabíjet, vždyť přeci vlastnila revolver, avšak zároveň věděla o špatnosti tohoto činu. Tolik se v ní vše mísilo, zásady víry s opravdovými pocity a myšlenkami. Vyprávěla muži své sny, nezapomněla ani na ten, kde si s Alejandrou povyrazila na lov. Sestřenice v něm hrdinečku prosila, aby zabila jelena či bílou laň. Oslovená dívenka, znalá Desatera, samozřejmě nechtěla uposlechnouti jejímu přání, dokud po neúprosném přemlouvání nakonec sama nestiskla spoušť.

Exorcista, vyslechnuv princeznin procítěný monolog, přemýšlel, nevěda si rady. Seděl na posteli v černovlásčině komnatě, s rukama na klíně, pohroužen do všelijakých úvah.

Dívka jej totiž bez sebemenšího zaváhání pozvala dovnitř. Milovaného Cassia tak postrádala, až za něj potřebovala aspoň nějakou tu náhradu - jeho starší bratr se tedy pro ni stal ideálním společníkem.

Sic za sebou oba zavřeli dveře, jenže netušili, že je skrz klíčovou dírkou pozorovala žárlivostí sžíraná Latiffe. Vždyť před časem dala Epifanovu sourozenci na cestu ranec plný povidlových koláčů. Přitom on byl také míšenec, stejně jako poloviční Mexičanka v červené vyšívané vestě.

Zatracená míšenka, nadávala žena v duchu na černovlásku. Mít dva ctitele najednou.

Možná záviděla, že byla momentálně bez muže, vzdáleného jejímu srdci, odjetého na výpravě k tajemnému domu, zatímco si zelenoočka brzy přivykla na jinou pánskou společnost. Nebo snad nesnesla pohled na ozávojovanou krásku, v ženiných očích spíš ošklivku, kterak jakýmsi zvláštním způsobem ukořistila srdce obou bratrů Cannisových? Či spíše toužila příchozího kavalíra mít celého pouze pro sebe?

Zlostí zatínala pěsti, až si od nehtů udělala na dlaních výrazné půlměsíce. Jen tak tak se ovládala. Chtěla vyrazit dveře, hostu provést cokoliv ukrutného. Ale v okamžiku, kdy muž políbil princezničku na šátečkem zakryté líčko, raději odešla do své komnaty, hned vedle té Sanchiiny.

Zlatovláska se zhrozila, jakmile na posteli uzřela psa z oploceného pozemku u honosné vily. V tlamě držel kvítek frézie. Asi by jím rád něco pověděl. Dáma ale signál vysílaný alabastrovým chrtem naprosto ignorovala.

Moc dobře věděla, proč obléknout nadýchané šaty s několikerem spodniček - skvěle pod nimi mohla nosit punčochy, za jednu si zastrčit drobnou, avšak ostrou, dýku. Nastala chvíle na její vytažení - právě tady i teď.

Ty špinavé psisko, zasloužíš si smrt!

Zvíře zakňučelo, jakmile vidělo blížící se smrtící ostří. Ztuhlo strachy, proto před vražednou zbraní neuteklo. Neustále štěkalo, bránilo se, ale marně.

Využila situace, kdy pistolnice s exorcistou byli nadmíru pohrouženi do vzájemného dialogu, tudíž nevnímali, co zlatovlasá modroočka mezitím udělala. Zabodla čepel psíkovi přímo doprostřed hřbetu, až dýka projela skrz chrtovo tělo. Ten vyplivl květ, vyplázl jazyk, vydechl naposledy.

Měla zlobou příliš zastřený zrak, nežli aby si všimla, že krví zamazala drahé ložní prádlo. Zřejmě bude muset všechny stopy skrýt co nejdříve před Fabriziovým příjezdem z průzkumu domu jeho mrtvého přítele. Nerada by totiž čelila možným následkům.

Stačilo málo, a z elegantní krásky se rázem stala vznešená vražedkyně.