Necítila nic než dřevěné sedátko židle, na níž právě seděla, cosi objímající její maličké tělíčko a bolest rezonující celou dívčinou fyzickou schránkou. Pohnula zápěstími, lano si postupně prokousávalo cestu až do masa. Vyjekla by bolestí, kdyby mohla. Navíc si připadala velice bezmocně. Nemohla ovlivnit svůj osud. Pouze trpělivě čekat, jak se vyvine dál.

Tentokrát ji spoutal silně, něžné kousky látky nahradil krutými provazy, chtě nebohé dívence dopřát opravdové mučení, sobě pak rozkoš přímo sadistickou. Dával si převelice záležet, i očička jí zavázal, neb nechtěl, aby uzřela byť jen drobné světlo petrolejky, natož část únoscova doupěte hrůzy.

♦♦♦

V místnosti malebného penzionu párkrát bodl dívku nožem do šíje. Chtěl také kompletně zpacifikovanou Alejandru prohodit oknem do komnaty.

Vzápětí mu problesklo hlavou, že by tím vyvolal rozruch. Nestál o žádné svědky, vždyť by na něj zavolali místního šerifa. Zmizel tedy nenápadně pod závojem matky Luny, zanechav po sobě stopy končící sotva u pokojového lůžka, dál nepokračující.

Plánovaný počin tudíž provedl teprve u svého stavení, trochu vzdáleného od lidské, koňské či dobytčí civilizace. Poté, co pastýřku dozdobil střepy získávajícími karmínovou barvu, zaslechl, kterak přidušeně vzlykla bolestí, načež se potutelně pousmál. Potom s ní praštil o dřevěnou podlahu rituální síně, až padla do bezvědomí, trvajícího však poněkud krátce.

Přesto stačil vytáhnout ta nejpevnější, nejsilnější pouta, jaká měl k dispozici. Okamžiku, kdy dočasně nebyla při smyslech, přímo zneužíval. Žádal její probuzení v mnohem větších mukách, než ve kterých mladičkou míšenku donesl do svého sídla.

Jakmile ukořistil laňku z pastvin, nabyl jistoty, že dívka nemůže únosci nijak utéci. Šel si tedy pročistit hlavu další velkou zálibou – malováním. Používal u toho ale klasické akvarely, paletu, štětce. Propracované detaily, věrná anatomie postav, obrazy vysoké umělecké hodnoty, z nich čišící emoce, citlivě dodaná symbolika – toť jeho styl. Dokázal takto trávit čas celé dni i noci, když zrovna nikoho netýral.

Spontánně topil vnitřní démony v plátnech krásy nesmírné. Ani nemusel vidět objekty svých výtvorů, jako by oplýval dobrou fotografickou pamětí a kusem talentu k tomu. Sám nevěděl, odkud se to v něm bralo.

Mezitím párkrát přišel děvče zkontrolovat, zda jí nesklouzl šáteček neb nějaké poutečko, jinak by proti dívčině snaze se z trýzně vymaniti musel rázně zakročiti.

Nejen, že dovedl malovat a vymýšlet nejrůznější mučící metody, nýbrž se též pomocí jistých psychických mechanismů dostat do stavů, v nichž sám sebe příliš nevnímal. V oněch chvílích zvládal pociťovat pouze mlžný opar rozprostřen kolem vlastního těla, nebo být soustředěn na jedinou věc, která ho momentálně zajímala, přičemž všechno ostatní rázem vypouštěl. Tudíž i při svém ušlechtilém koníčku měl pocit bezbřehé euforie v čemsi, co by se dalo klidně nazvat transem.

Často však prožíval i momenty citové ambivalence, kdy na jednu stranu chtěl někoho utýrat k smrti, na druhou s ním aspoň částečně soucítil.

Jakmile si onu skutečnost uvědomil, sáhl po malovaném džbánu s vodou, načež Alejandře na letmý okamžik sňal roubík z jejích žízní popraskaných rtů a dal nebohému, spoutanému děvčeti napít.

♦♦♦

Cassio poodešel k okennímu parapetu, přičemž hned pod ním viděl upuštěný látkový kapesník, včetně měšce.

Bezmoc se jej zmocnila ještě více, jakmile si uvědomil, že dotyčný mohl Alejandru nejen zajmout, ale také si přivlastnit její revolver. Mladík právě seděl na posteli, zabrán do přemýšlení. Už nikdy nechtěl udělat žádnou zbytečnou chybu, navíc v době, kdy by i jediný drobný omyl jistě skončil fatálně.

Stačila jedna hádka, nedorozumění, nepochopení, načež se vše náhle zhroutilo jak domeček z karet. Vzplanul vztekem, zlobou, praštil za sebou dveřmi, čehož někdo náramně využil a dívku unesl.

Osud totiž mladého dobrodruha svedl na rozcestí, přinutil volit mezi sňatkem, láskou, přátelstvím a životem. Všechno najednou zřejmě mít nemohl. Nebo snad ano? Každopádně cítil, že nyní musel vybrat jen jedinou možnost. Či se mýlil? Sám nevěděl.

Nakonec se rozhodl pro život. Vzal tedy do ruky zlatou Starritovu podkovu a zabalil ji do krajkového kousku látku. Co kdyby tu věc náhodou potřeboval?

Sebral také všechny zapůjčené klíče od pokojů, mladíkova i dívčina, aby je jako slušný občan před dobrodružnou výpravou vrátil na recepci. Zaplatil též za nocleh, na to se sebraný váček s penězi hodil přímo znamenitě.

Nyní odcházel k maštalím za kovbojem v ponču. Alejandra přeci říkala, že Cassiovi na jedno staré nádraží pojede vlak až tam, kde by pravděpodobně přebýval mladíkův ztracený hřebec. Jenže jak sem dorazit? Asi nezbývalo nic jiného, než osedlat dívčinu strakatou klisnu.

Jenže zrovna tady nastal problém – mladičký kavalír odkudsi znal jistý veledůležitý fakt – každý kůň měl totiž svého pána, toho jediného přijímal za vlastního strážce a pouze oni dva uměli mezi sebou navázat magické spojení.

Chlapec tedy nevěděl, kterak něco takového provést se Zorrou. U Starrita by hned, bez jakéhokoliv zaváhání, zjistil, jakým způsobem by hovořil, kdyby stál vedle jeho nohou.

Navíc mu Epifano někdy povídal o jakýchsi neviditelných frakcích rozestavěných kolem Čtyř statečných, do nichž patří ti, kteří vyvolenému kvartetu hrdinů nějak pomáhají. Zároveň však s jejich srdci dovedou být v jistých jevech v rozporu. Třeba člověk i oř pocházející z odlišných seskupení spolu pravděpodobně nemohou hovořit, svedou si ale pomoci různými artefakty.

Když o tom mládenec přemýšlel, uvědomil si, proč pastýřka potřebovala získat signál do grošákovy podkovy, jen skrze ni o něm podávat zprávy. Vlastnil ale jinoch podobný talisman na drobnou klisničku? Zřejmě zkusit minci centava, drobného penízku od argentinského pesa. Kolikrát takhle viděl, že někdo nosil stále u sebe dukátek na kouzlení či jen tak pro štěstí?

Zároveň mu přišlo nelogické využívat nějaký předmět, když Zorrinka ržála přímo vedle něj. Spojení na dálku by pochopil, jenže na blízko? Tak kterak tohle fungovalo? Možná nic takového neznal ani Cassiův starší bratr, znalý mnoha nadpřirozených jevů.

„Tak, hošku, na co vlastně čekáte?" optal se pán středního věku mladíka, který hocha i koně dosud nečinně, lehce v rozpacích, pozoroval.

„Přemýšlím," odvětil oslovený. Vzápětí si vybavil, že by mohl položit dotaz, zda majitel zdejšího hospodářství náhodou neuzřel něco podezřelého.

Jinoch náhle dal svou ruku před pusu, s trochu udiveným výrazem ve tváři, poněvadž překvapoval sám sebe - chtěl přeci život, jet vstříc ukradenému grošákovi se spojeným srdcem; nehledět na bezpečí unesené černovlásky, přátelství nechat přátelstvím.

„Ne, nikdo nezvaný sem nevstoupil, naposledy jsem tu potkal vás dva." Snědý muž pokrčil rameny. Zamyslel se, načež dopověděl: „Lidi kolem si zde ale vyprávějí báchorky o jednom velmi mocném démonovi, na nějž neplatí, no, to slovo, jak se tomu jenom říkalo?" Avšak si rázem vzpomněl. „Jo, tamto, exorcismus, takový divný výraz, ..."

„Nemusíte mi nic vysvětlovat," ujistil jej Cassio. „Rozumím. Chápu."

Najednou k němu klisna nalezla důvěru. Otírala se o mladíka, slastně přitom frkala, nastavovala hlavu taky aby mládenec mohl snadno chytit otěže do ruky. I vyhoupnutí do sedla si nechala líbit. Jinoch nestačil zírat, tohle mu rozum jaksi nepobíral. Avšak přesto směl vykročit vpřed, hrdě vypnout hruď, vyslovit slova loučení, penzion U Bílé laně nechat v oblaku prachu z koňských kopyt zdárně za sebou.

„Neboj, povedu tě," slyšel líbivý hlas na tónině příjemného altu. „Tohle jsem já a nikdo jiný. Shlédni dolů, pohleď do mých jantarů, vždyť na mně právě sedíš."

Rozhodně ty promluvy nezněly jak telepatické rozmluvy, ale jako opravdová řeč.

To jsem z toho jelen, nevěřil Cassio svým uším. Odkdy koně umějí hovořit?

Vzápětí mu hlavou proběhla další otázka: A proč si se mnou Starrito nikdy nepovídal? Samozřejmě na ni nedostal žádnou odpověď. Jen poslouchal mluvící kobylu, která jej navigovala.

Užíval si té svobody na koňském hřbetě, i pocit, že patřila něžné květince, a on nyní ovládal její zvíře.

♦♦♦

Hřebelcovala svého vraníka, pouze tak si připadala volná. Vždy, když o něj pečovala, zapomínala na touhu po krvi i násilí. Též to, že nebyla psychicky úplně v pořádku. Mívala totiž bludy, halucinace, či patologické nutkání, ba přímo žízeň, po vykonání něčeho, z čeho by se normálnímu člověku dělalo nevolno.

Jakmile dokončila terapii, dávkovanou asi stejně často jako pití šampaňského, poplácala černého hřebce něžně po plecích, načež odešla domů.

Uvelebila se na pohovce v pokoji honosné vily, do ruky vzala křišťálově čirou sklenku. Dnes měla chuť na krev jedné mrtvé panny, kterou nějakou dobu předtím rituálně zabila. Náramně si pochutnala, tekuté plátky růže šípkové se jí rozplývaly na jazyku, až poloviční upírka zažila opravdovou extázi.

♦♦♦

Onu dívenku totiž šerifka přistihla při krádeži chleba z místního pekařství. Vsadila ji do pout, protože měla strach – jestliže byla schopna loupeže, určitě nebude chybět málo k provedení úkladné vraždy.

Tu dívku také ve vlně paranoie viděla se blížit se zkrvaveným nožem v ruce přímo ke strážkyni města. Ve skutečnosti však s bochníkem utíkala před rukou spravedlnosti. Jejím zpacifikováním si žena zákona dopřála klid v duši.

Vládkyně temných sil zlodějku přivázala k lůžku, nezapomněla ani na roubík. Slast prožívala, formulky černé magie z knihy předčítala, dokud zajatkyně nezemřela. Žena pak jedním dobře mířeným kuchnutím žabikuchem z ní mohla získat vínečko, jež poté chvíli konzervovala ve skleněné lahvi.

♦♦♦

Dobrý drink byl pro ni milejší než dřívější dobře utajený úprk sloužící poručice a nynější nepřítomnost generálského poslíčka.

Jen jakmile už delší dobu slyšela ozvěnu ticha, trochu zapochybovala, div skleničku úlekem neupustila na zem.

Kde zas je, čertila se. Já jej pošlu na nákupy a on někde lelkuje.

Jestli ale nepřijde, než odbije dvanáctá, tak si pro něj půjdu! Pěkně mu zakroutím krkem! Zamorduji ho! Vykastruji! Prokleju! Rozsekám na kusy! Podhodím jako potravu hladovým, toulavým psům!

Už v sobě cítila stále větší zlobu. Jakmile již před časem přišla o polovinu služebnictva, čekala, že aspoň Enrique jí bude věrný.

Byla plná negativních emocí, když viděla, kterak velká ručička na ciferníku starodávných pendlovek v místnosti pomalu natahovala dřevěnou dlaň k římské dvanáctce. Možná uniformovaný muž nebude tak disciplinovaný, jak doufala. Paní totiž ctila přesnost přímo puntičkářskou.

Právě nechybělo mnoho odbití celé hodiny. Vzala tedy do pravačky ostrou kudlu, jdouc k hlavnímu vchodu domu. Přehrávala si v hlavě celý scénář morbidního trestu na neposlušného sluhu od pouhého zakroucení krkem po masité hody. Nestačila polykat sbíhající se sliny v ústech ani potlačit chuť čerstvé krve, byť imaginární, rozplývající se na jazyku.

Poté, co uslyšela příznačné bim, bam, rozrazila vchodové dveře, prudce vytasila čepel nástroje smrti. Hned nato však očekávaný přišel. Jen tak tak unikl jistému skonu. Asi by ztuhl hrůzou, kdyby jako vyloupnuvší se duch hleděl na své nožem probodnuté tělo u prahu velkolepého stavení.

Jakmile však poznal šerifku, zhluboka vydechl úlevou. „T-to jste vy, señorito?" Otřel si čelo skrápěné potem strachu. „Uf, vy mě ale vyděsila, to vám povídám, div mne smrt z vyděšení neporazila."

Dáma v jezdeckém saku s připnutou stříbrnou hvězdou upustila kudlu na zem. Následovalo totiž probuzení z krvelačné fantazie, vystřídalo jej střízlivé procitnutí. Žena si právě uvědomila, kterak by rukama lomila, kdyby generála zabila.

Jakmile démonická upírka beze studu vyjevila, jaképak záměry v sobě chovala, na kolena poklesla, hlavu sklonila. Do dlaní ji položila, přičemž usedavě plakala, řeky slaných slz před mužem skrývala, přičemž v něm lítost vzbudila.

„T-to bude dobré," uklidňoval vojevůdce ženu před sebou. Aspoň na okamžik s ní prožíval soucit, přestože uvnitř sebe pociťoval něco zcela opačného. „Zdržel jsem se, protože jste mi tentokrát uložila velmi těžký úkol. Já pro něj tedy potřeboval získat trochu času."

Bohužel musel oznámit jednu velice důležitou věc - nynější dar je tolik obrovský a cenný, že chvíli potrvá, než se v pořádku dopraví do ženina sídla.

„Dostanete ale dárek, po němž vaše srdce touží a který vám budou všichni lidé závidět. Chci stát u toho, až ho uvidíte v celé kráse."

Možná nebyla tak zlá, jak před lidmi, často i v soukromí mezi čtyřmi zdmi bohaté vily, vypadala. Tudíž muže ve vojenském kabátě políbila na líčko, pohladila po rameni a pustila dovnitř.