Podnik s noclehem se po čtyřech dnech strávených na daleké cestě jevil jako výborná varianta. Bylo zde totiž možné nechat na určitou dobu za poplatek ustájit koně a zároveň se dobře najíst, napít i odpočinout.

Cassio s Alejandrou sem ihned zamířili, jakmile míjeli ukazatel, který je zavedl k penzionu s názvem En la Cierva Blanca, U Bílé laně.

„Párkrát jsem tu už byla, jenže nevím, zda se mezitím něco nezměnilo," oznámila černovláska, držíc v rukou otěže své strakaté klisny, „třeba jestli v té válce, o níž všichni kolem mě mluví tak barvitě, nezemřel majitel nebo tak." Pohlédla na mladíka sedícího na hřbetě hned za ní. „Každopádně se mi tady vždycky líbilo." Zamrkala. „Není to sice žádný grandhotel, ale ani zapadlá hospůdka s noclehem jak někde ve chlévě. Prostě taková zlatá střední cesta."

Oslovený ani nepromluvil, neustále myšlenkami utíkal ke Starritovi.

Někdo mi ho vzal, sotva jsem vstal na nohy.

Možná na mne někde čeká živý i zdravý. Nebo, sklopil hlavu, jakmile mu přeběhlo hlavou něco, co by nechtěl nikdy zažít, k němu přišel zloděj, nebo dokonce sadistický vrah, a teď má mého hřebce zavřeného někde ve sklepě, chtě jej nechat zemřít.

Počkat? Mladíkovi ukápla slza tekoucí po pravé líci. To nesmí udělat, nebo na smrt odsoudí i mě!

Při všech myšlenkových pochodech nestačil zaregistrovat, že Zorra již vstoupila na pozemek oné ubytovny s přilehlou restaurací. Jelikož si oba dva přáli, aby se o kobylku mezitím někdo postaral, hledali někoho, komu by ji mohli předat.

Nakonec tu narazili na kovboje v klobouku, ponču a vysokých holínkách, jemuž u pasu zářil měšec s penězi i vyřezávaný nůž, načež jej oslovili. Zrovna dojil skot pasoucí se poblíž komplexu. V době, kdy k němu přistoupil mladý pár, svou práci dokončil.

„Místo ve stáji, říkáte?" Pohlédl na pastýřku. „Určitě tady jedno bude." Ještě se šel pro jistotu podívat, nechtěl totiž nikoho z příchozích oklamat. „Ano, zrovna tady by vaše klisnička mohla odpočívat." Uvedl dvojici do místní maštale, ukazuje na jedno stání přímo naproti dřevěným vratům. „Jen mi, prosím, ještě zaplaťte, než se půjdete ubytovat."

Hned poté, co si oslovený řekl o cenu, dívka vytáhla váček, v němž chrastily peníze a který nosila připnutý k opasku hned vedle pouzdra s revolverem.

„Ty vážně myslíš na všechno," pochválil ji mládenec, jakmile opouštěli stodolu. „Jen abychom se tu příliš nezdrželi, to bych opravdu nerad." Ustaraně na ni pohlédl. „Vždyť přece moc dobře víš, kvůli čemu putujeme."

„Neboj, přečkáme tady jen jedinou noc, víc ne."

„No dobrá, přesvědčila jsi mě, už mlčím."

Grošáčku můj, ty určitě někde trpíš a mně dělá společnost někdo, kdo ve mně vyvolává rozporuplné pocity.

Už tak mám strach, abych nezapomněl na Sanchiu čekající na mě ve vesnici daleko odtud. Kdybych náhodou dokázal vyhnat z hlavy nejen ji, ale i tebe, už bych si něco takového nikdy neodpustil.

Počkat, zarazil se hnědooký kavalír. Ta kouzelná podkova z pastvin! Musím na to zavést řeč s Alejandrou. Třeba u jídla nebo až najdeme nějaký pokoj a tam se ubytujeme, určitě bude něco o Starritovi vědět.

♦♦♦

Slunce vyšlo za obzor, ukládaje se k nočnímu spánku, načež jej ihned vystřídala matka Luna. Svolala si k sobě tisíce malých lucerniček, aby osvětlovaly temnou oblohu, které nyní vládla.

Směrem na západ cválal bílý hřebec, v jehož hřbetě se Fabrizio nesl vznešeně, s vypnutými zády i hrudí, jako viktoriánský elegán.

Neznal den ani noc, pln odhodlání jel směrem do Mendozy, k domu señora Floriána. Chtěl znát osud Čtyř statečných, hrdinů zrozených v době, kdy život za mír ve vlasti položil poslední voják.

Odněkud se také dočetl, že občanská válka trvala téměř celé devatenácté století. Jenomže také tušil něco o kletbě dvou mladých pánů a stejného počtu dam žijících ve vesničce Ferro di Caballo.

Již se nemohu dočkat, až jeho sídlo navštívím, pověděl si v duchu. On mne jistě navede na správnou cestu, ukáže knihy skrývající všechna pro mě důležitá moudra.

Náhle se ale zarazil, poněvadž si až skoro u cíle uvědomil jednu důležitou věc - opustil Latiffe i Sanchiu, vystavuje obě krásky možnému nebezpečí. Sice signoru s princeznou chránil před okolními hrozbami vysoký plot, nicméně nebylo nad mužského strážce, jenž by tyto květinky hlídal jak oko v hlavě.

Moje žena je příliš slabá na to, aby se dokázala sama o sebe postarat, konstatoval, a víra té dívky zas silná, aby dokázala vytáhnout zbraň, zabít někoho v sebeobraně.

Už si je obě představoval spoutané, s roubíkem v ústech, kterak se nad nimi skláněl nějaký maskovaný zločinec, brousící si na ně nůž.

Zničehonic se té iluzi zasmál, až mu z očí vytryskly slzy. Zároveň však pocítil smutek. Právě sváděl boj s vlastními emocemi.

Tolik by vzal manželku s sebou, ale nemohl, jisté okolnosti mu v tom bránily, ovšem byl současně rád, že jel sám.

♦♦♦

V minulé reinkarnaci žil jak sebestředný sobec ovládaný pýchou. Nebo tak alespoň vystupoval před lidmi a svou chotí. Možná tím něco skrýval, vlastní slabost či něco obdobného.

Mužovým vnitřním touhám rozuměly snad jen knihy, ampulky jedy i kyselinami srovnané pečlivě do regálů v oblíbeném příbytku, kam rád po večerech chodíval se věnovat nejmilejšímu koníčku - alchymii.

Rozplétat nejrůznější tajemství - to Fabrizia velmi bavilo, až kvůli tomu dokázal myslet pouze na sebe, zanedbat všechny kolem sebe včetně Latiffe a bílého hřebce, který mu dokázal asi jako jediný ze všech, koho měl, již dávno odpustit.

♦♦♦

Z koňského hřbetu najednou zahlédl krvavé psí stopy, které i ve tmě byly vidět skoro jako zářící rubíny. Přemýšlel, zda je následovat, či nikoliv. Navíc, odkud se tu vůbec vzaly?

Možná tu padl nějaký voják či civilista, k němuž popíchal čtyřnohý druh a v jeho krvi si zmáčel chodidla, dedukoval dle událostí nedávných let, možná měsíců nebo dokonce dní.

Přemýšlel, zda by šel stezkou posetou rudými kročejemi, či nikoliv. Každopádně seskočil ze sedla statného bělouše v domnění, že se mu tak budou ony skvrny sledovat lépe, když půjde pěšky, ač kulhal na jednu nohu.

Kdyby se mi o ni dřív neroztříštila skleněná ampulka se žíravinou, asi bych teď neskučel bolestí, postěžoval si alchymista. Ale už stojím u městské brány, k domu mého amici Floriána už to mám kousek.

Meteorito šťastně zařehtal, jako by Fabriziovi četl myšlenky. Zároveň, kdy kráčel po boku svého pána, začínal mít stále větší strach. Možná tušil nějaké nebezpečí, sám si tím však nebyl příliš jist. Pokud by se opravdu blížil nějaký nepřítel, určitě hřebečka zastřelí ihned bez zaváhání, jelikož jeho srst silně kontrastovala s okolní zšeřelou krajinou. Možná jej jezdec bude muset někde ukrýt, ale kam?

Nejprve chtěl přemýšlet nad tím, jak by ochránil sebe i svého oře, ale pak všechny myšlenky honící se hlavou zapudil. Chtěl přece sledovat otisky zvířecích tlap, tak je klopýtavými kroky následoval, dokud nedorazil k honosnému sídlu na okraji Mendozy.

Mladičkému elegánovi se nyní naskytl pohled na dům jak z hororu - schodiště z mramoru zdobené zábradlím se sloupky a vedoucí k hlavnímu vchodu nyní hyzdily potoky šampaňského. Rozhodně tady byly skvrny nejvýraznější. Patrně došlo v interiéru rezidence k vraždě, protože, jaká jiná událost by vůbec po sobě zanechávala červenou řeku bolesti i utrpení?

Pán v saku si také povšiml jednoho vyskleného okna. Začal se, jakmile měl stále v hlavě ony šlépěje, jež ho sem dovedly, obávat, že možná tváří v tvář potká pekelného psa zabíjejícího nevinné lidi, o kterém sem tam zaslechl nějakou legendu.

Přišlo mu to ale celé poněkud divné - možná si Floriánovu vilu mohly vyvolit temné síly, protože se uvnitř nacházelo mnoho spiritualistických knih, díky nimž by možná dokázaly ovládnout.

Během doby, co stál před tím stavením, ani nezaregistroval, že Meteorito poodešel k bronzové klisně přivázané k nedaleké jabloni a povídal si s ní. Bělouš od ní získal informaci, že dům těsně před Fabriziem navštívil jeho přítel Epifano, velmi zkušený exorcista a Cassiův starší bratr, za podobným účelem jako hřebcův pán - zjistit něco o osudu Čtyř statečných i jejich poslání. Něco takového totiž považoval za důležité, aby včas objevil způsob, jak ochránit svého o tři roky mladšího sourozence před pravděpodobnou kletbou mladíkovy duše.

Gentleman, jakmile přestal uvažovat nad událostmi posledních chvil, nadšeně poslouchal rozhovor koňského páru, přičemž dokázal rozumět každému slovu. Už nedokázal déle čekat - pln zvědavosti se rozhodl vejít dovnitř.

Přestože chvíli bojoval s pocitem děsu, kdy mu po zádech přebíhal mráz, po čele pot, jak kdyby uvnitř domu došlo k něčemu hrůzostrašnému, nakonec zabral za kliku hlavních dveří. Ztěžka je otevíral, až nakonec povolily.

Dal si však hrůzou ruku před pusu, jakmile vešel do hlavní síně. Hned pod křišťálovým lustrem tu na dlážděné podlaze, přímo před rudým kobercem, ležela mrtvola s dýkou zabodnutou mezi lopatky, otočená zády nahoru. Navíc u ní cestička ze šarlatových psích šlépějí začínala.

Fabrizio tedy zkusil popojít trochu blíže, aby se pokusil nalézt nějaká vodítka, vedoucí k rozřešení záhady, nebo aspoň vydedukovat, jak by dílky nalezené skládanky mohly do sebe zapadnout. Jenže přitom zjistil jednu šokující věc - mrtvé tělo patřilo mladému muži, ještě k tomu alchymistovu blízkému příteli.

Chudák Florián, probouzela se v mladíkovi trocha lítosti a žal skrápěl mužovy zřítelnice. Vzápětí však do rukávu svého saka setřel poslední slzu, načež s touhou po pomstě, zalévající elegánovo nitro, chtěl odhalit vraha s pomocí někde poblíž přítomného vymýtače démonů navždy proklít zabijákovu duši.

Musím najít signora Epifana, říkal si v duchu, dřív, než bude pozdě.