„Señorito, přejete si dnes večer se podívat na noční oblohu?" U okna s vínovými závěsy stál hnědovlasý muž ve vojenské uniformě. S kabátem, odznaky na hrudi a šavlí u pasu vypadal jako generál. „Vím, že dovedete trávit celé hodiny pozorováním matky Luny i jejích hvězd."

Šerifka, rozvalená na pohovce ve starobyle zařízené komnatě, kývla hlavou. V pravačce držela sklenku až po okraj naplněnou zvířecí krví, z níž pomalu, jen po doušcích, upíjela.

Jakmile na temném nebi spatřila stříbrný srpek, pocítila v sobě vlnu radosti. Milovala měsíc. Nejvíce však měla ráda úplněk, dokonce si na ten nejbližší naplánovala svatbu s Cassiem. Jenže ji mrzelo, že dával přednost její mladší sestře.

Byla zkrátka plná nenávisti. Ani ona sama pořádně nedokázala vysvětlit, odkud se v ní brala všechna ta zlost. Možná tohle všechno s jistými zážitky z minulosti, které zahodila pryč, aby na ně již nemohla vzpomínat. Kolik viny by si musela přiznat, kdyby byla donucena se ve vlastních myšlenkách vracet někam zpátky.

Žena zákona ani nechtěla, aby ji někdo oslovoval jménem. Kdykoliv jej uslyšela, tuhla vyděšením na místě a dámě po zádech přebíhal mráz. Možná, kdyby nevěděla, že měla nějakého sourozence, by nikdy v nitru nepocítila žádnou bolest.

Pila, aby zapomněla. Krvavé šampaňské na ni působilo jako alkohol, proto si ho tak ráda dopřávala. Někdy však dostala chuť i na obyčejné smrtelnické víno, tak jí generálský sluha sem tam přinesl láhev Merlotu či Cabernet Sauvignonu.

Čím více se ale blížil termín plánované svatby s mladíkem z rodiny Cannisů, tím častěji propadala duelům protichůdných emocí. Na jednu stranu chtěla vládnout mužnému srdci sotva odrostlému chlapeckých střevíců.

Jenže na tu druhou měla strach, jestli náhodou nebude potřeba jeho vyvolenou nějak sprovodit ze světa.

Trápení však náhle nahradil škodolibý smích. Asi už po několikáté si představovala Sanchie v poutech, s roubíkem v ústech, kterak se jí po raněné tváři kutálí slzy utrpení a samu sebe jako figuru sklánějící se nad ní se žabikuchem v ruce.

Nemohla v sobě zadržet ten hurónský smích. Slyšet ji nějaký kolemjdoucí, zřejmě by získal pocit, jako kdyby poslouchal chichotání nějakého zvráceného psychopata.

Ovšem před lidmi pouze vzbuzovala respekt, nic víc. Vycházela ven pouze v noci, jelikož denní světlo pro ni bylo příliš milosrdné, nesnášela jej. Avšak, jakmile nastala tma, dávala průchod svým poněkud násilnickým choutkám.

Vidět někdo někdy interiér její honosné vily, určitě by narazil na relikvie v podobě uřezaných kočičích jazýčků, psích tlapek, koňských těl přeseknutých v půli těla, sem tam se určitě nalezlo i něco lidského.

Jen pár místností v celém obydlí vypadalo jakžtakž obyčejně - ložnice pro paní domu a služebnictvo, konferenční místnost, vinný sklípek. Pouze v oněch síních nemohl žádný člověk narazit na stopy šerifčiných mučednických hrátek.

Avšak u démonické upírky, nejstarší dcery rodu Juarézů, bytosti s pošramocenou myslí, minulostí i psychikou si nikdo nikdy nemohl být stoprocentně jist.

♦♦♦

V době, kdy se señorita s jejím generálem dívali na hvězdnatou nebeskou klenbu, Sanchia upadla do hlubokého spánku a zdál se jí velmi krásný sen. Nebo tak aspoň zprvu vypadal.

♦♦♦

Tiziana a Zorra cválají travnatými pláněmi, na svých hřbetech nesou dvě jejich majitelky - princeznu a pastýřku.

Nehledí nalevo ani napravo, běží rovnou za nosem, dokud nezastaví u jednoho trnitého keře, za nímž se právě pase divá zvěř.

Kobylky vysílají signál do hlav obou mladých dívčin, že mohou sesednout. Černovlásky tedy toho využívají. Již z koňského hřbetu však ta mladší z nich, Alejandra, spatří nádherného jelena v doprovodu ještě hezčí laně.

„Sanchio," promlouvá ke slečně v jezdeckém saku i winchestrovkou přehozenou přes rameno. „Zabila bys mi, prosím, toho tvorečka se zlatým parožím?" Pomalu bere do pravačky svůj revolver, ale hned nato si uvědomí, že s ním příliš zacházet neumí. Využije tedy své starší sestřenice, která dovede střílet z koltu i pušky.

„No, nevím, jestli je to dobrý nápad," váhá černovláska se závojem přes obličej. „Opravdu chceš něco takového?"

„Ano," odpovídá mladší z dívčí dvojice, načež si své přání ihned rozmyslí. „Nebo mi radši ulov tu laňku. Budu spokojená i tak."

„Poslyš, proč po něčem takovém tolik toužíš?" Při těch slovech se mladičká pistolnice přistihne, jak jí lítostí stékají slzy po líci. „Víš, já nesmím zabíjet a ani nechci."

Přesto však při neustálém naléhání kulka opustí zbraň. Bílá jelenice padá raněná k zemi. Celé její levé stehno krvácí. Pistole vyštěkne podruhé, přičemž zasáhne šíji ležícího zvířete. Statný samec, lehce skloněn, olíže své milované rány, avšak marně, život jí tím nezachrání.

Nezabiješ, promlouvá svědomí k westernové princezně. Ačkoliv jsi toto pravidlo z Desatera měla hluboko vryté v paměti, ty jej porušila, dokonce vědomě. Víš, že se jedná o velmi těžký hřích?

Bůh sice netrestá, dovede odpouštět, neumí však přehlížet, nic jeho spravedlnosti nedokáže uniknout. Bdí nad tebou a jednou ti spočte všechny tvé činy, nejen dobré, ale i zlé.

♦♦♦

V tu chvíli otevřela oči a vstřebávala tu velice živou iluzi, tak opravdovou, že uvěřila všemu, co se v ní dělo.

„Alejandro!" chtěla vyčinit sestřenici za to, k čemu ji vyprovokovala. Hned na to ale pohlédla do zornic Latiffe, dělající si o svou mladší přítelkyni starosti, když ztrápenou květinku, teď už při ranním slunci, viděla ležet v trávě.

Dáma u dívenky klečela, spatřila slzy stékající po Sanchiině tváři.

„Neplač, andílku," konejšila hrdinku. „Určitě se jen tobě něco zdálo, neboj, nikdo ti tady neublíží." Políbila děvče na tvář. „Jsi ve vesnici Čtyř statečných, obehnané plotem, který by nedokázal přeskočit žádný zlý pes, natož nějaký kůň."

„Něco se mi tady nelíbí, signoro," promluvil Fabrizio za světlovlásčinými zády. „Nedovedu si to nikterak vysvětlit, ale náhle jsem před sebou uzřel bílou laň spočívající raněnou v kaluži krve."

„Můj sen!" vykřikla zelenoočka, načež prudce vstala na nohy. „Vy asi budete mít nějaký zvláštní dar, señore." Pohlédla klopýtajícímu elegánovi přímo do očí. „Víte, maminka mi jednou povyprávěla o čtveřici hrdinů, z nichž jednomu po jeho mysli přebíhaly takové zvláštní obrázky poskládané z minulosti i budoucnosti. Zrovna teď bych se své madre zeptala, zda ho právě teď potkávám." Posmutněla. „Jenže už nežije, zabili ji během občanské války před několika lety."

„Ale já mám takové ponětí, že byla nadpřirozenou bytostí, démonkou," konstatoval mladičký alchymista. „To mi k ní trochu nesedí."

Možná během svého nastávajícího života přijdu na další nelogičnosti, které mne nenechají v klidu bdít.

Probudil se teprve před chvílí a už jej obklopoval všudypřítomný chaos, nikde žádný řád. Chtěl si o tom promluvit s manželkou, což nakonec učinil.

„A co váš přítel, Florián Dantés, monsieure Fabrizio?" Zareagovala na mužovu rozmluvu, přičemž mluvila výrazným francouzským přízvukem a tónem dámy z vyšších kruhů. „Sídlil v Mendoze, v tom nádherném domě, není-liž pravda?"

Pán v saku přemýšlel, opíraje se zamyšleně o svou hůl. Nejdřív nevěděl, která bila, poté si vzpomněl na blyštivé komnaty s lustry, polstrovaným nábytkem i koberci. S hnědovlasým bělochem zde dlouze rozmlouval. Mnohokrát padla řeč o čtyřech vyvolených s nadpřirozenými schopnostmi, kteří měli přijít na svět někdy po roce 1880, kdy v Argentině skončily dlouhotrvající bouřlivé nepokoje, v nichž mnoho nevinných duší odešlo navždy do nebes.

Doufám, že žije stále dál, přemítal černooký elegán. Než jsem jej viděl naposledy, povídal mi o knize plné proroctví, která budou údajně brzy naplněna.

Rád bych jej navštívil, abych viděl aspoň naše podobenky v hlavní síni. Oči mu při těch myšlenkách přímo zářily.

„Jestli se tam vydáte, pojedete asi tři sta padesát mil směrem na západ." Sanchia už stála na nohách, uvědomujíc si plně realitu kolem sebe. Právě vycítila příležitost, aby Fabriziovi aspoň trochu poradila. Stejně pomohla i Cassiovi, když opouštěl vesnici Ferro di Caballo.

„Jsem velmi potěšen, signorino, že s vaší pomocí mohu osedlat svého koně již brzy." Zhluboka vydechl. „Už dlouho nepoznal jízdu po travnatých pláních, když mi na to pro samou alchymii nezbýval čas."

♦♦♦

Jakmile jitřenka vyšla nad obzor, na samotném argentinském jihu se u okna starobylého domu zatáhly závěsy. Jeho majitelce totiž denní světlo nedělalo příliš dobře. Nejradši by totiž jako bytost zrozená ze zrnek temnoty měla noc dvacet čtyři hodin denně.

V rukou nyní místo poháru na víno držela skleněnou růži a myslela při tom na svého snoubence. Tolik po něm toužila, až se svatby s ním nemohla dočkat. Po chvíli přemítání se obrátila na generála sedícího naproti ní: „Señore, přemýšlela jsem, jestli jej budu chtít mít vedle sebe živého, či mrtvého."

Uniformovaný muž chvíli přemýšlel. Jakmile jej šerifka začala zahrnovat skrytými touhami, začínal tušit, že zřejmě bude muset provést něco nekalého, možná i vést duel s vlastní ctí.

„Možná vám vyvoleného mladíka jednou dovedu až k vám, ale abyste si ho mohla užít jak démonka, tak i upírka," navrhl. „Nejspíš byste ráda uspokojila obě poloviny vaší duše, nejen jednu z nich."

„To je vskutku výborný nápad," souhlasila oslovená žena. „Jelikož datum sňatku vychází na mé osmadvacetiny, byla bych opravdu ráda, kdybyste své slovo dokázal dodržet."

„Ano, señorito," zasalutoval bývalý vojevůdce, „jako že se jmenuji Enrique Pérez Calderón."

Při těchto slovech opustil místnost, zavíraje za sebou dveře.