Jakmile Alejandra prozřela, ukázala před Cassiem svou pravou tvář. Snažila se v sobě probudit kousek nespoutaného oleandru, ale v nastalém okamžiku chtěla být spíš něžnou a zranitelnou laní.

Temný zabiják mne okradl o skoro všechny mé ratolesti.

Ale zároveň do náruče zla padl hřebec kavalíra mé sestřenice.

Co dřív? Pomoci nevinnému, či se pomstít viníkovi?

Zamyšleně hleděla do prázdna.

Nechť rozhodne Zorra. Tuto volbu nechávám čistě na ni.

Strakatá kobylka, která vyslyšela volání své majitelky, nezaváhala ani sekundu, přičemž vzala do tlamy zlatou podkovu ležící v trávě. Svižným krokem spěchala k dívence, jež ji dlaní, oděnou do kožené rukavice, vzala za otěže připnuté k ohlávce, aby si dar od ní převzala.

„Děkuji," promluvila ke klisně, načež se otočila k mladíkovi ve vestě. „Nyní zkusím navázat jakékoliv spojení s tvým Starritem." V rukou držela Zořin podivuhodný nález. „Zde, někde uvnitř tohoto předmětu, musí existovat nějaká energie, která by tě navedla na správnou cestu."

Musím jej kontaktovat, Cassiovi od něj předat vzkaz, prolétlo Alejandře hlavou. Času totiž zbývá stále méně.

Pokud se tomu koni něco stane, tak jeho pán může okamžitě zemřít.

Při těch myšlenkách dívce z pastvin ukápla slza.

♦♦♦

Seděl v ratanovém křesle, soustředěn na knihu položenou na klíně.

S přicházejícím východem slunce přemýšlel nad smyslem vlastní existence. Nalézal v něm jednu nelogičnost za druhou, prosil Boha, aby nalezl odpověď na své otázky, avšak marně.

Proč za sebou prožil dva minulé životy a nyní se narodil potřetí? Měl snad tady na tomto světě nějaké poslání?

Odvrátil zrak od rozečtené publikace. Pohlédl na svou mrtvou manželku ležící v bílých rozevlátých šatech potřísněných rudým šampaňským. Pod jejím růžovým kabátkem se rýsovala hluboká propast, která neustále krvácela.

Tolik by rád květinku jeho srdce zachránil, jenže jako muž vychovávaný po křesťansku znal tajemství osudu. Z katolických seminářů velice dobře věděl, že Bůh má pro každého smrtelníka svůj plán, jehož narušení by bylo velkým, neodpustitelným hříchem.

Zabýval se však alchymií, znal tajemství života i smrti a už několikrát od okamžiku svého probuzení přemýšlel, že by ležící laňce podal nějaký elixír. Jenže tuto myšlenku rázem zapudil, jakmile si uvědomil, jaké důsledky by poté za tento čin nesl až do sklonku věků, navíc jen velice nerad zpytoval své svědomí.

Možná udělám lépe, když do chodu věcí nebudu nikterak zasahovat, řekl si v duchu. Nerad bych podvedl nebeského Otce, k němuž denně vysílám své modlitby. Ovlivnit něco takového totiž může jen On a nikdo jiný.

Opatrně se tedy postavil na nohy, jenomže v jedné z nich pocítil ukrutnou pálivou bolest, jako kdyby si na ni před nedávnem vylil nějakou kyselinu se silnými účinky při dotyku s lidskou pokožkou. Chtěl tedy pravou končetinu jakkoliv odlehčit, sáhl tedy po své dřevěné holi, zakončené zdobnou jaguáří hlavou, kterou určitě dokázal vyřezat i vymodelovat jen nejzručnější řezbář.

S jistými obtížemi se dobelhal k loži, kde ležela jeho milovaná žena. Pln beznaděje jí na líčko věnoval polibek z pravé lásky, aby aspoň při cestě do nebe věděla, že ji Fabrizio nepřestával milovat.

Když však rána na ženině hrudi postupně mizela, mladičký gentleman nestačil uvěřit tomu zázraku. Viděl třpyt obklopující celou tělesnou schránku jeho femme fatale.

„Cassio se vydal na cestu a je o něj postaráno," promluvila polohlasně, načež otevřela své safírově modré oči. Spatřila tmavovlasého, elegantně oblečeného muže.

„Bonjour, monsieure," pozdravila jej hezky po francouzsku. Když vstávala, slunce zrovna vyšlo nad obzor. „Podařilo se vám na něco přijít, mezitím co jsem spala?"

Já myslel, že už Latiffe zvonil umíráček, dal si vyděšeně ruku před ústa. Jenže ona jen čekala, až jí Bůh dá nové srdce, promění v živou bytost. Samou úlevou zhluboka vydechl.

Přemýšlel jsem, zda pokleknout, vzít do rukou růženec po svém pradědečkovi, obracet v dlaních jeden korálek po druhém, či při pomyšlení na svou spanilou laňku neodříkat Otčenáš, Zdrávas Maria, modlitbu za nemocné či zemřelé.

Asi vše pouze beru příliš vážně. Nebo snad ne? Avšak kdo by v nastalé situaci nejednal stejně jako já?

„Buon giorno, signoro," oplatil jí oslovení, přičemž v jeho hlase byl znát poměrně silný italský přízvuk. Zamrkal s líčky zabarvenými radostnou červení, ale poté opět nasadil zamyšlený výraz.

„Nevím, to nemohu s jistotou říci. Již nějakou tu chvíli přicházím na tajemství věčného života. Navíc mám pocit, že se kolem nás začínají dít poměrně divné věci," odpověděl na dotaz, který mu jeho žena položila.

„Navíc mi nějaký hlas v hlavě povídal o zrození čtyř hrdinů a jakýchsi temných silách z hlubin podsvětí," dodal Fabrizio.

„Dovedl byste jej k někomu přiřadit, říci, kdo by to na vás mohl mluvit?" zeptala se kráska, která s mladičkým alchymistou trávila čas ve vlastní komnatě.

„Nedokázal, ale jsem plně rozhodnut na tuto záhadu přijít," odvětil muž v pánském saku, vestě a kalhotách. „Možná by něco věděla Sanchia, ta se z nás probudila jako první ..."

Chtěl ještě něco dopovědět, avšak mu Latiffe skočila do řeči: „To nevím, zahlédla jsem ji cestou sem. Vypadala, jako by se nacházela v nějakém transu nebo kómatu." Zhluboka si povzdychla. „Já jí chtěla vyřídit něco opravdu důležitého, avšak nemohla. Mluvila jsem na ni, hladila po zádech i jejích lících, ale byla opravdu k neprobuzení."

Oba manželé se tedy dohodli, že společně vyjdou z vily, přičemž neopomenou prohlédnout celý exteriér. Možná tam někde venku naleznou nějaké vodítko, které by je přivedlo na stopu všem záhadám i zločinům odehrávajícím se ve vesnici či v jejím blízkém okolí.

Dáma v šatech, kabátku a klobouku s pavími pery spatřila Sanchiinu černou klisnu. Hned utíkala za ní, zanechávajíc za sebou klopýtajícího muže, až viděla v trávě ležet mladičkou, ještě neprobuzenou, kovbojku.

Prošla jsem kolem ní jako bludička před vlastním vzkříšením z mrtvých. Spala.

Nyní před ní stojím, živá, relativně zdravá, pořád má zavřené oči.

Tolik jí připadala povědomá, jako kdyby tu dívenku viděla už někdy předtím, ve své minulé reinkarnaci.

♦♦♦

Ta, jež nyní nosila šátek přes líce, westernové oblečení a boty s ostruhami, kdysi dávno byla chudým sirotkem. Latiffe vždy, když na procházce ulicemi Buenos Aires viděla Sanchiu v prostých šatičkách, ji chtěla vzít k sobě, udělat z ní opravdovou princeznu.

Tehdy však sličná madame měla velmi bohatého, konzervativně smýšlejícího, manžela. Ten, jakmile se o ženině obětavosti dozvěděl, div nezuřil. Už tak bojoval s ženinou největší slabinou, její bezbřehá nezištnost, ochota pomoci i tomu největšímu nepříteli mu převelice vadila a v hloubi duše rmoutila.

Dívka s ženou tehdy navázaly přátelství, tak vzácné, křehké, podrobované nejrůznějšími zkouškami. Místo toho, aby černovláska žila v komnatách skoro jak ze zámku, nosila bohatý šat, něžné střevíčky, dále spala bez pořádné střechy nad hlavou. Musela se tedy chtě nechtě spokojit s láskyplnými objetími, polibky šlechtičny z vyšších kruhů, planými nadějemi i sliby, že jednou určitě nastanou zlaté časy bez žádné chudoby, plné blahobytu jako z pohádky.

♦♦♦

Smutek po ztraceném koni rychle vystřídala naděje, jakmile se celá podkova rozzářila a Cassio poznal, že došlo ke zdárnému spojení s jeho hřebcem Starritem.

„Dum spiro, spero," poznal známý latinský citát na vzácném předmětu, který právě Alejandra držela v ruce. „Dokud dýchám, doufám."

To znamená, že můj oř stále žije!

Mladíkovy oči se rozzářily jako hvězdy na nebi. Pln odhodlání chtěl tedy nadále pokračovat ve vlastní cestě, dokud temné síly, jež začaly vládnout světu stále více, ještě nestačily vztáhnout ruku na šedého černohříváka.

„Jen kudy se mám za tebou vydat, ty můj koníčku?" Zkusil se jej opatrně zeptat. Možná i na tuto otázku by mu statný grošák poskytl odpověď.

„Stále na jih," zareagovala dívka za něj, stále nepřerušujíc spojení. „Mám tě prý doprovodit, ale jen do půli cesty. Pak musíš jít sám."

Hoch posmutněl. Svěsil ramena, hleděl ustaraně do země, maje ruce v kapsách svých kalhot. Dívenka ho chtěla nějak povzbudit, aby náhodou nechtěl hodit flintu do žita, tak mladičkého kavalíra lehce poplácala po zádech.

„Neboj, společně to určitě zvládneme," uklidňovala černovlasého kavalíra, načež odešla do stájí, jež byly součástí stavení, kde bydlela, pro jezdecké vybavení. Právě se chystala osedlat svou nejmilejší klisničku, připravit ji na dalekou cestu.

Nechtěla ostatní kobylky nechat o samotě bez strakaté vůdkyně stáda. Co kdyby vrah z předešlé noci využil pastýřčino nepřítomnosti a všechny je chladnokrevně zabil? To by se poté jejich majitelka psychicky zhroutila, protože by neunesla tíhu smrti jejích zvířecích miláčků.

Ovšem pro bezpečí zatoulaného hřebečka a jeho pána dokázala obětovat vše, co v nastalou chvíli mohla - i to, že nechá pár ořů na travnatých pláních bez dozoru. Hned svou klisničku vystrojila, dala jí uzdu s pákovým udidlem, dámské sedlo vyrobené z pravé kůže, pod něj dečku s vyšitou rudou růží, znamením rodu Juarézů.

Jakmile se tmavovláska vyhoupla na koňský hřbet, nohy elegantně přehodila přes pravý bok zvířete, narovnala si svrchní sukni, vzala do jedné ruky otěže, do druhé bič. Přesvědčovala mladíka, aby ji následoval, jenže on stál nehnutě na místě, jako kdyby v něm dívka náhle vzbudila respekt.

„Neměj strach, Zorrinka nás oba bez obtíží unese," mluvila na poněkud nejistého chlapce. „V minulosti tahala kočáry, než jí zemřel pán a ona poté instinktivně vyhledala mou společnost." Zhluboka vydechla. „Je sice malá, ale šikovná. Na to, kolik měří a váží, má v sobě tolik síly, že by jí to záviděl leckterý hřebec."

Mládenec však stále váhal.

Řekni mu něco, zareagovala klisnička myšlenkou. Zvedla hlavu, aby mohla s jezdkyní udržovat oční kontakt. Mé družky se o sebe jistě dokáží postarat samy.

Dobře, odvětila dívka též telepaticky. Ihned pohledem vyhledala milence své starší sestřenice.

„Tak pojď, pojedeme spolu k jednomu starému nádraží, odtud ti pojede vlak až tam, kde na tebe bude jistojistě čekat tvůj tolik vymodlený koníček," neustále jej pastýřka pobízela.

Vlna jisté bojácnosti v chlapcově nitru náhle změnila podobu. Ze strachu se stalo něco, co bojovalo s mladíkovým žebříčkem hodnot. Nakonec zvítězil pocit, že černovlásek dříve či později, ač nerad, na svou lásku zanevře, pokud bude trávit čas s Alejandrou víc, než by dokázal ustát.

Vždyť já v srdci chovám jenom Sanchiu. Proč bych měl uposlechnout hlas jiné dívky?

Snad mne nechce sestřenice mé milované princezny očarovat. Pokud však ano, tak se jí nikdy nepodvolím, i kdyby mi přinesla modré z nebe.

Kterak bych poté vysvětloval, že jsem dal přednost odhalené dívčí tváří, nádherné jak poupě růže šípkové, před ušlechtilým srdcem dámy se závojem, tajemným jako květy hyacintů?

Nechť rozum vždy vítězí nad nezkrotným chtíčem.

Tolik si přál, aby před ním stála kovbojka s koltem proklatě nízko, kloboukem posazeným hluboko do čela, šátkem přes líce, sedící na vraníkovi se zářivou hvězdou na čele, ne její o dost krásnější napodobenina.

S láskou to Cassio zkrátka neměl příliš jednoduché, navíc čelil nebezpečí ze strany krvežíznivé snoubenky, lačnící po kavalírově krvi a svobodě.

Ta určitě někde čekala, aby ve správnou chvíli, za svitu stříbrného měsíce, vystřelila z revolveru a duši mladého míšence tak poslala navždy do nebes.