Cassio opustil vesnici Ferro di Caballo bez jakéhokoliv rozloučení, aby mohl nalézt svého ztraceného koně Starrita.

Jít sto mil na jih, dokud nenarazím na stádo ušlechtilých koní.

Tam jej určitě naleznu. Pokud ne, zeptám se Alejandry, mladičké pastýřky žijící na samotě u pastvin. Ta určitě bude vědět, jak navázat s mým hřebcem kontakt a nalézt jeho stopu.

Jsme jedno tělo i duše, osud nás nikdy nesmí rozdělit. Pokud tak ale učiní, já navždy ztratím koňského strážce, zrozeného pouze pro mne.

Zemřu, zmizím jako prach, protože bez něj nedokáži žít.

Zkroušeně při těch myšlenkách hleděl do prázdna. Jakmile mu ukápla slza, ihned si ji otřel do košile, načež pokračoval odhodlaně dál skoro do vyčerpání vlastních sil.

On mne miluje. Já jej též.

Nesmíme jít od sebe, aby naše existence nezanikla.

♦♦♦

Když slunce na obloze vystřídal měsíc, černovlasý hoch si řekl, že by se podíval po nějakém odpočívadle, nejlépe s nějakým zdrojem vody, ať už pramenem, či napajedlem.

Chvíli chodil po otevřeném prostranství, kde se nenacházel žádný stín, všude jenom tráva a polní kvítí.

V nohách cítil ukrutnou bolest, v hrdle zas vyprahlou poušť. Nepočítal s tak náročnou výpravou, neměl ponětí o tom, co znamenalo sto mil. Takovouhle vzdálenost od jednoho bodu k druhému znal snad jen z dobrodružných románů, které kdysi četl.

Ulehl, pln únavy, do zeleného koberce. Poté spal jako nemluvně, dokud jej nevzbudila duše mladičké ženy na cestě do vesnice, kde v ložnici v honosné vile odpočívalo tělo připravené jen pro ni, aby ho těsně před svítáním probudila k životu.

Ta bludička vypadala jako pohádková víla. Její zlaté vlasy, safírově modré oči a pleť bledá jak porcelán dokázaly učarovat každého, kdo na ně pohlédl. Klobouk s pavími pery, červený kabátek, bílé šaty, doplněné střevíci se stuhami z ní dělaly opravdovou dámu.

Takto oděná by klidně mohla dělat společnici v salónku pro jakéhokoliv gentlemana, který by ji chtěl mít po svém boku. Vznešenost společně s elegantní ušlechtilostí z ní přímo zářily.

Určitě patřila k nám, jestli si to dobře pamatuji, říkal si Cassio v duchu, načež mu na jeho rtech spočinulo jméno Latiffe, přesně tak dámě z vyšších kruhů každý říkal.

Ve víru vzpomínek si však stačil povšimnout, jak se k němu sklonila s lahví v ruce, aby uhasila žár v jeho nitru. Když mladík dopil do posledního doušku, nestačil se divit, že mu ta krásná kopretinka kromě vody přinesla i ranec plný povidlových koláčů.

Kdyby nemusela pospíchat do vesničky Čtyř statečných a převtělit se tam do spící květinářky, jedné z kvarteta vyvolených hrdinů bojujících proti zlu, klidně by ležela po kavalírově boku celou noc. Ale nemohla. Osud zkrátka neznal žádné slitování, ke všem se choval velice nemilosrdně.

Políbila tedy hocha na líčko, čímž mu darovala tolik energie na cestu za stříbrným hřebcem, kolik jen dokázala.

♦♦♦

Ve stejnou dobu, avšak o podstatný kus dál, spala v malebné venkovské chaloupce dívenka stojící na prahu dospělosti.

Spokojeně, ležící na dřevěné posteli, s lehounkou přikrývkou přehozenou přes sebe, snila o tom, že jednou, až trochu povyroste, bude statnou pistolnicí jako Sanchia, dívčina starší sestřenice.

Nechávala si zdát o dobrodružstvích v sedle koně s revolverem u pasu.

Seděla na strakaté klisně, proháněla se travnatými pláněmi, dokud nedocválala k jedné osamělé vinárně vypadající velice útulně.

Než svého oře přivázala k dřevěnému plůtku u podniku, chtěla nahlédnout dovnitř. Nenápadně se tedy postavila k oknu velkému snad od podlahy ke střeše.

Pozorovala pány se sklenkami plnými červeného vína, dámy v kloboucích povídající si zřejmě o módě a krajkách. Velice si užívala tu idylku, dokud nespatřila maskovaného muže v koženém oblečení.

Pravděpodobně se dosud krčil někde v koutku, mimo zorné pole všech ostatních lidí. Asi právě teď chystal nějaký útok, protože ve své pravačce třímal kolt o velké ráži, kterým mířil směrem k okennímu otvoru.

Vycítil, že za ním stálo děvče ve věku asi šestnácti let. Jedním výstřelem rozbil sklo výlohy na tisíc drobných střípků.

Černovláska ucukla, avšak obdržela spoustu řezných ran po celém těle. Oči zahalila temnota, uši zraňovalo vyděšené zařehtání kobylky čekající na paničku.

Zbraň štěkla podruhé. Hrdinka si v ten moment myslela, že bude brzy po ní. Její srdce bilo jak stádo splašených koní.

Když zazněla třetí rána, dosud snící dívka se probudila z noční můry. Chvíli rozdýchávala ten hrůzný zážitek, přičemž hleděla před sebe do prázdna.

Byl to sen jako každý jiný, přesto mě něco nutí vyskočit z postele a jít se podívat na ranč, radil jí vnitřní hlas.

Rychle tedy vklouzla do bot, do jedné ruky vzala rozsvícenou petrolejovou lampu, do druhé revolver. Pospíchala z ložnice dolů po schodech do předsíně, načež prudce otevřela hlavní dveře.

Hned jak vyšla ven do tmy, zdobené pouze zářící lunou v úplňku i hvězdami, spatřila toho zločince z hrozivé vize.

S černým šátkem přes obličej, v bílé haleně, kožených rukavicích, modré sukni, botách s ostruhami se vydávala vstříc tomu, kdo narušil dívčino snění.

Jenže ještě neměla tak vyvinutý postřeh, aby mohla poslat k šípkům tak mohutnou mužskou postavu. Než maličká señorita stačila nabít, namířit, natáhnout kohoutek, stisknout spoušť, už odešel beze stopy pryč někam do neznáma.

Zbyla po něm jen nesmazatelná stopa v Alejandřině mysli. K tomu ještě pětadvacet padlých zvířat ležících v kaluži rajské, z nichž útok šíleného střelce přežilo pouze pět klisen.

Určitě si mě musel už předem vyhlédnout, říkala si v duchu, když pohlédla na ranč vyvražděný téměř do posledního oře. Jinak by mi takhle neublížil.

Věděl, že ta zvířata jsou pro mě smyslem života.

Nedají se ničím nahradit, poněvadž k nim chovám city, jež nedokáži pojmenovat.

Přistihla se, kterak jí samým žalem z očí tekla řeka Colorado. Jenže musela přijmout osud tak, jak ležel a běžel.

Jestli bych se opravdu chtěla někdy stát westernovou princeznou, nesmím nikdy dávat emocím volný průchod.

Hrdé pistolnice přece nepláčou.

Do krajkového kapesníku, zastrčeného za vrchní okraj sukně, pohřbila poslední slzu, místo horečného smutnění začala prahnout po pomstě, kterou si hrdinčin protivník zapamatuje až do sklonku věků.

Zaslouží si trest.

Nic jiného.

Osud jí uložil, aby se stala Hvězdnou pastýřkou, vládla třem desítkám koňských dušiček.

♦♦♦

Již dříve, ještě před útokem, procházeli kolem pastvin kupci stojící o koně pocházejících z různých plemen i rodů, Alejandra je všechny, aby ze stavení neodcházeli s nepořízenou, pozvala dovnitř. Na staré plotýnce usmažila kukuřičnou placku, přičemž jim vyprávěla o ořích, na jaké si obchodníci ukázali.

Každé z těch zvířat bylo připoutáno k domu nalézajícím se sto mil od vesnice Ferro di Caballo a tato vazba by se získáním nového majitele zpřetrhala.

Odloučením od místa, které si zvolili za vlastní domov, by ztratili sami sebe. Dokázali existovat jen na jednom jediném místě, pouze zde, na travnatých pláních u maličkého farmářského stavení.

Když na ranč přišli poprvé, vtiskli do jeho půdy svá kopyta, dobrovolně s ní uzavřeli magické pouto, aby už ji nikdy nemuseli opustit. Těžko říci, co je k takovému jednání vedlo, zda vidina nějaké spásy či čehokoliv jiného.

Přicházeli sem postupně, jako první vstoupila bílá klisna s černými skvrnami na těle, přesně taková, která už dopředu vycítila příchod možného nebezpečí.

Nejdřív si kobylka všechno nechávala pro sebe. Co kdyby se náhodou zmýlila?

Ovšem tu osudnou noc se vkradla do Alejandřina snu, aby ji varovala, že jednou přijde ten, který možná už někdy dříve chtěl požádat o některého z přízračných koní z pastviny. Tolik po nějakém toužil, až byl ochoten jít doslova přes mrtvoly, aby získal jakéhokoliv oře s modrou aristokratickou krví.

Když já kvůli té pitomé holce nemohu mít nic, po čem toužím, tak ať i ona ví, co právě teď cítím. Přeji jí, ať na vlastní kůži zažije bolest, s níž se právě potýkám, honilo se zločinci hlavou.

Nezbývalo nic jiného, než nalézt stopu vedoucí přímo k tomu vraždícímu šílenci. Určitě žil v nějakém doupěti, kde střádal své ďábelské plány.

Kdyby dívka z rodu Juarézů zjistila, kde se nacházelo, mohla by tam nenápadně vtrhnout, připravit temnému zabijákovi nezapomenutelnou odvetu.

Jen ať ví, co znamená vzít někomu život ... Jeho duše se bude smažit v horoucím pekle. Úplně mu to přeji.

♦♦♦

Náhle si povšimla, že jedna z přeživších klisen, zrovna ta strakatá ze snu, hrabala do země a se skloněnou hlavou hleděla na jedno místo v trávě zalité krví jejích zabitých společníků, jako by tam narazila na něco podezřelého.

Klisniny čtyři družky mezitím klidně pojídaly trávu, ovšem i je po nějaké době přepadla zvědavost. Nechápaly, co se kolem nich dělo. Náhle jejich zrak zaujala zlatá podkova.

Jak se tady objevila, zeptaly by se, kdyby uměly mluvit. Zbyla snad po někom, kdo odešel do nebes, jakmile sem přišel ten ničemný bandita? Nebo sem snad přicválal někdo v době, kdy jsme tvrdě spaly ve stájích u stavení, tudíž my jej nemohly zaregistrovat?

Nevím, odpověděla maličká samička myšlenkou po odkrytí toho tajemného nálezu. Když se podíváte na nohy, zjistíte, že na svých kopýtkách nosíme platinové podkovičky. To spíš vypadá na někoho z koníčků Čtyř statečných.

Majitelka pastvin nastražila uši, otevřela mysl, aby dokázala porozumět svým miláčkům. Do posledního slova pochytila vše, co se těm tvorům honilo hlavou.

Ničemu však nerozuměla, dokud sem hned následující noc nějaký člověk nezabloudil.

Když přicházel, viděla jej jako stín. Myslela si, že se vracel sadistický vrah z předešlého večera, tak naproti němu namířila hlaveň svého revolveru.

Ovšem jakmile ji příchozí pozdravil, poznala ten líbivý mužský hlas Sanchiina kavalíra.

Cassio, jsi tohle opravdu ty?

Odpusť, málem bych tvé tělo usadila do lože z krvavých rubínů, přitom si nic takového nezasloužíš, ba naopak. Nesmíš zemřít, nikdo tě nesmí zabít, dokud nenalezneš svého Starrita.

Vím to, protože udržuji spojení s nadpřirozenými silami, které se mnou komunikují skrz mé srdce.

Zhluboka si povzdechla, načež nabitou pistoli, dosud sevřenou pevnou dívčí rukou, uklidila do pouzdra za pasem.

Tvá cesta ani pořádně nezačala a já právě proti tobě namířila vlastní zbraň?