„Vůbec nevím, kde ho najít a na jakou světovou stranu se vydat," řekl Cassio. Zněl sklíčeně i bezmocně, jakmile ta slova vycházela z jeho hrdla. „Jít na západ, sever či východ?" Zhluboka si povzdychl. „Poraď mi, Sanchio, jsi mou jedinou záchranou. Důvěřuji ti snad více než vlastnímu bratrovi."

Princezna se na mladíka podívala s jiskrami v očích. Zrovna ve chvíli, kdy se mu nějakou dobu po probuzení vrhla do náruče, ji milovaný kavalír chtěl opustit.

Po vzácném hřebci, zděděném po dávno mrtvém otci, opravdu zatoužil, chtě jej mít zpátky a projet se na něm travnatými pláněmi vedle princezny svých snů.

Vložil do grošáka Starrita snad celé srdce, až si život bez něj nedokázal představit. Již nyní se mu po něm začalo velice stýskat.

♦♦♦

Na koních totiž závisela existence Čtyř statečných. Kvarteto ušlechtilých rodů se už v dávných dobách zrodilo pro stejný počet vyvolených hrdinů.

Já jsem ty a ty jsi já, stál nad vraty do stájí vyrytý zlatý nápis ve španělštině, jež každému, kdo kolem prošel, dával najevo, jak bratrský cit lidé žijící ve vesnici ke statným ořům chovali.

Proto si mladík žádal nalézt ztraceného tvora, ať ho to stálo cokoliv. Klidně by i dokázal položit vlastní život, jen aby jeho stříbrošedý krasavec mohl žít.

♦♦♦

„Jdi sto mil na jih, dokud nenalezneš pastvinu plnou hřebců a klisen. Vedle ní se nalézá jedno venkovské stavení, kde přebývá má sestřenice." Zamrkala na mladíka s úsměvem skrytým pod hedvábným závojem. „Poznáš ji snadno, vypadá skoro jako já."

Princezna si náhle vzpomněla na hezkou černovlásku odpočívající v trávě mezi grošáky, vraníky, bělouši, strakáči, hnědáky i ryzáky.

Dívenky se hned zmocnil smutek, který nedokázala popsat vlastními slovy tak, aby jimi vyjádřila vnitřní bolest sžírající její nitro. Ona je tak krásná ... Kdyby mne Cassio nepoznal dřív, než mě někdo ranil do tváře, určitě by se zamiloval do mé sestřenky.

Sanchie z očí při těch proudech myšlenek ukápla slza.

Kdo mi to jen udělal?

Sklonila hlavu, aby nikdo nezjistil, jak vnitřní bolest zžírala srdce té, která se probudila s cejchem na líci a osudem růže šípkové. Čekala ji také trnitá cesta ke spáse, ta, kterou jí předurčila vyšší moc.

Musí existovat něco, čím bych se vymanila z cyklu nejrůznějších reinkarnací.

V tu chvíli zarazila, jelikož něco takového stálo proti zásadám křesťanství, dívčiny pravé víry. Správný věřící totiž po smrti odcházel do nebeského království, nevracel se zpátky na zemský povrch.

Ve filozofických úvahách však nepostřehla, co se kolem ní mezitím událo. Nestačila říci ani adiós, aby se rozloučila. Již odešel hledat Starrita, stříbrošedého krasavce, který na svého pána zajisté někde čekal.

Proč však zmizel?

Možná někdo zjistil, že se ve vesnici Ferro di Caballo měli čtyři vyvolení postupně probrat k životu, tak se jich chtěl dotyčný okamžitě zmocnit.

Shodou náhod si vybral dobu, kdy jedna polovina z nich stála na nohou a ta druhá se ještě nacházela ve stavu mezi sněním i probuzením.

♦♦♦

Znovu upadla do zvláštního transu, načež zjistila, že se nemohla vůbec hnout, jako by byla přivázaná k jakési židli. Opatrně otočila zápěstími, ucítila provazy zařezávající se do masa. Chtěla vykřiknout bolestí, jenže jí v tom bránil šátek natěsno zavázaný kolem jejích úst.

Velice se polekala, nevědouc, co s ní osud v nastalém okamžiku zamýšlel. Místnost skromně vybavenou dřevěným nábytkem, kde se Sanchia právě nacházela, zlehka osvětlovala petrolejová lampa, jinak všude vládla temnota, v níž by se dokázal orientovat jen někdo s dobře vyvinutým zrakem, schopným se orientovat i ve tmě.

Mírně pozvedla hlavu, aby se podívala na přicházející siluetu nabývající stále jasnější podoby, až princezna na vcházející osobě poznala lem sukně a třpytící se šerifskou hvězdu na kabátě.

Ta žena jí byla velice povědomá. Zřejmě se s ní potkala v některém z jejích minulých životů, více si černovlasá dívenka v nastalý okamžik nedokázala vybavit.

„Na tuhle chvíli jsem čekala hodně dlouho," oznámila mučitelka svázané dívce. Když pohlédla do jejích ztrápených zornic, prohlásila laškovně: „Tak ty jsi ta milenka mého snoubence?" Z hrdla tázané se ozývalo nesouvislé zamumlání.

„Tolik bys mi ráda něco pověděla, ale nejde to, viď?" Dědička rodu se škodolibě pousmála, přičemž mírně pozvedla jedno obočí vzhůru.

„Konečně pocítíš na vlastní kůži, jaké to je přebrat někomu miláčka." Jakmile vyřkla něco takového, vytáhla z opasku nůž. „Teď už se na tebe Cassio ani nepodívá. Budeš mu totiž připadat ošklivější než noc."

Po těch slovech se přiklonila k pravé skráni spoutané orchideje, přičemž si vyhlédla místo, do nějž poté vyřezala ohavný květ. Dala si převelice záležet, jako kdyby měla na černovlásčině obličeji vytvořit skvostné umělecké dílo pro vlastní vskutku sadistický požitek.

Hned jak byla s výtvorem spokojena, přiblížila ke květince na princeznině tvářičce své rty. Plna démonické touhy i upíří chuti pila z malovaného líčka nektar, který se krvežíznivé šerifce rozplýval na jazyku.

Užívala si životodárné tekutiny tekoucí z rány na hrdinčině kráse. Nacházela se doslova v extázi, jakou jaktěživ nepoznala, a to si krev, chutnající snad více než některé z dobrých argentinských vín, běžně dávala k pití.

„Generál a poručice, kteří tě zajali pro mé potěšení, to hezky zařídili," spokojeně si pomlaskávala žena klečíčí u obětní ovečky. „Občanská válka trvající dlouhá léta v naší zemi je naučila tvrdé disciplíně, vysála z nich skoro všechny city." Pohlédla na svázanou i umlčenou kovbojku s pramínkem rudé řeky tekoucí z úst, již si ihned utřela do látkového ubrousku vytaženého z kapsy jejího saka.

„Ono pohyb mezi rozlíceným davem člověka dovede obrnit, naučit odolávat jakémukoliv násilí." Šibalsky na Sanchiu zamrkala. „Na své sluhy i instinkty se mohu spolehnout. Kam se na to hrabe víra, Bůh a všechny ty nesmysly s tím související ..."

Samým šokem kovbojka vydechla tak prudce, až jí šáteček, kterým měla zavázanou pusu, sklouzl na krk.

„Rouháte se, señoro!" vpálila své trýznitelce ihned, jak mohla mluvit, neznajíc žádného slitování ani slušného vychování. „Zpochybňujete jediného Boha na zemi, milosrdného vládce všeho lidu. Jednáte, jak kdyby neexistovala žádná nebesa, nic!" Byla vzteky celá rudá. „Ještě k tomu pácháte takové ohavnosti!"

„Tebe to pánbíčkářství jednou přivede do horoucích pekel, sestřičko," prohlásila dáma s nožem, načež se otočila k uniformovaným sluhům přivolaným na ženino zapískání.

Princezna si v tu chvíli stačila povšimnout lesknoucího se koltu pod sakem sadistické vražedkyně nesoucí znamení rodu. Vzpomněla si, že takový nosila u sebe pouze její sestra, s jakou někdy v minulosti zajisté žila.

Otec jí jen chvíli před svou smrtí oznámil, aby mne ochraňovala. Já byla jeho nejmladší dcerou, ona zas tou nejstarší.

Proč se však ke mně poté takto zachovala?

„Chopte se té ničemnice a umučte ji k smrti," ukázala na dívenku nacházející se ve víru nejrůznějších emocí. Vojevůdce s četnými odznaky zasalutoval, jeho červenovlasá společnice též.

♦♦♦

V onen okamžik se probrala z hrozivého snu, který ještě neskončil, nýbrž v mysli dívenky probíhal dál.

Má sestra, pomyslela si v duchu. Záviděla mi kavalíra, tak se nás dvou chtěla zbavit ve chvíli, kdy se v ní začala ozývat její rozdvojená duše.

Napůl upírka, napůl démonka - horší bytosti snad v sobě probudit nemohla.

Vím, že házela novorozená koťata do rozbouřených vln, párkrát jsem ji jako maličká holčička přistihla při činu. Bydlely jsme totiž ve vile ve městě Puerto Santa Cruz jen pár kroků od místního přístavu.

Vybavuji si, s jakou chutí pozorovala našeho padre, když trestal lidi odsouzené na smrt.

Jenže bych do ní zrovna takové násilí nikdy neřekla.

Možná to takto trvá od doby, kdy se dozvěděla o zásnubách s tím, koho jsem milovala. Vycítila šanci mi mého milovaného přebrat, tak neváhala jednat. Samozřejmě, že po svém, s dopřáním si krvavých libůstek jen pro ni a její služebnictvo.

Ovšem za sestřinou zvráceností muselo stát mnohem víc než démonický chtíč po čisté chlapecké duši. Jenomže co? Sanchia ani po chvíli přemýšlení nemohla na nic přijít.

Navíc se snící dívka zarazila, jelikož život v přímořském sídle tolik odporoval obrázku mladičkého sirotka na ulici Buenos Aires. Ty dvě vzpomínky totiž do sebe vůbec nezapadaly, a přesto se někdy v Sanchiině existenci udály. Možná, že dokonce hned po sobě.

Černovláska rozjímala ve stájích u své černé klisny. Přemýšlela, zda by s ní nezkusila navázat jakýkoliv kontakt. Snad by v sobě přitom objevila zaříkávačku koní, vždycky se jí totiž chtěla stát, znala nazpaměť všechny legendy o uzavírání magických pout s divokými koňmi.

Plna dojmů i emocí tedy pohladila kobylku po hvězdičce na čele, přičemž na ni několikrát volala jménem.

„Tiziano," oslovila zvíře před sebou. „Tolik bych byla ráda, kdyby ses stala průvodcem mým osudem." Sanchia se snažila potlačit při komunikaci všechen smutek, jenž ji tížil na srdci jak nějaké břemeno. „Určitě v sobě nosíš kousek mne, možná, že mě tam máš i celou." Prsty přejížděla po klisnině hřívě.

„Pomoz mi nalézt, kam patřím. Jen přitom nezapomeň dát aspoň trochu naděje, že se Cassio i jeho hřebec Starrito k nám brzy vrátí."