Jakmile vstala z postele, zjistila, že na sobě měla saténovou noční košili a nacházela se v bohatě zdobeném pokoji, kam skrz velké okno s rámy z ebenového dřeva dopadalo jasné sluneční světlo.

Vždyť usínala v hořící katedrále, v samém centru Buenos Aires, jako osiřelá dívka modlící se za to, aby jí Bůh jednou do života přinesl aspoň kousek štěstí i bohatství.

Nechápala to. Jestli v té budově zemřela, proč vlastně nyní žila? A čí náruč ji donesla do tak honosného pokoje?

Nepoznávala místo, kde se právě nacházela. Rukou přejížděla po luxusní ložní soupravě s vyšitými květinami, přičemž vzhlédla vzhůru, spatříc zdobné závěsy obklopující její lože.

Jakmile se, poněkud neohrabaně, zvedla z vysoké matrace, bosýma nohama dopadla na něco měkkého, načež zjistila, že se právě postavila na ručně tkaný koberec s motivem divokých koní. Tolik jej obdivovala, nic tak krásného neviděla ani ve svém minulém životě plném bídy i utrpení.

Když se, plna nejrůznějších emocí, prošla po celé místnosti, málem by mohla nechat své smaragdově zelené oči na vyřezávaném nábytku a zrcadle posazeném do zlaceného rámu.

Stala se princeznou, ani nedoufala, že by se jí někdy něco takového splnilo. Na jednu stranu chtěla poděkovat nebesům, že ji konečně vyslyšela. Jenže na tu druhou nevěděla, co si o tom všem myslet.

Stála jak opařená z celé té nádhery. Byla nadšená jako dítě, co právě od maminky dostalo novou hračku. Ráda by se ještě podívala na sebe, zda zkrásněl nejen svět kolem ní, ale i ona sama.

Rukou si něžně prohrábla tmavé kadeře, načež se posadila na židličku u kosmetického stolku, aby mohla vidět, jak vypadala po svém probuzení.

Myslela si, že bude mít na těle a obličeji nějaké stopy po rozsáhlých zraněních, na jejichž následky zemřela, ale nikde nic nenalezla, jako by jí nějaký zázrak nadělil pokožku hebkou jako samet.

Divné, pomyslela si v duchu. Natož když vím, že jsem v té katedrále uhořela. Spadl na mne stropní trám, až do morku pohlcen ohnivými jazyky, když já klečela u oltáře s Pannou Marií. Správně bych tedy měla mít kůži na většině těla černou, spálenou na popel.

Jenže jí zornice padly na krvavé tetování ve tvaru šípkové růže, zdobící pravou princezninu tvář.

Počkat? Vyděšeně uskočila od zrcadla. Vždyť jsem nikdy žádné znamení neměla. Kdo nebo co mi něco takového udělalo? Jestli takhle budu muset jít mezi lidi, copak si o mne pomyslí?

Nedokázala se smířit s květinkou na líčku, která vypadala hůř, než kdyby tam místo ní měla dívka nějakou jizvu. Sáhla do zásuvky stolečku pod zrcadlem a vytáhla z ní bílý pudr.

Tolik se jím snažila zakrýt tu vadu na kráse, avšak marně. Na snědé pleti si takto vytvořila nepěknou skvrnu. Celá zaujatá do snahy odstranit rubínovou růžičku z obličeje si nevšimla, že na ni právě někdo mluvil.

„Princezno?" ozval se za jejími zády čísi hlas. „Proč tu jste jen v nočním úboru?" Zněl, jako by patřil nějakému mladému muži. Ta jeho hloubka, tón, to vše vyrušilo nic netušící děvče ze zmateného blouznění.

„Oblečte se do oděvu, jenž leží ve skříni po vašem levém boku. Já se mezitím půjdu porozhlédnout po domě."

Po domě? Porozhlédnout? Proč?

„Dovedu vám číst myšlenky, ani nevíte, jak," promluvil pro černovlásku neviditelný přízrak.

„Víte, v této vile, ve vesnici, co pro obyčejné smrtelníky neexistuje, se zrodili Čtyři stateční, hrdinové, kteří budou brzy bojovat proti temným silám, jež se také začínají probouzet k životu." Mírně si odkašlal, avšak poté doplnil: „Patříte mezi ně i vy, krásná señorito."

Když se za ním chtěla otočit, již zmizel. Nezbývalo tedy nic jiného, než se s pokrčenými rameny odebrat k velkému kusu nábytku, na jehož dně spočívalo úhledně složené oblečení.

Vedle něj ležely boty s ostruhami vyrobené z hadí kůže, opasek se zdobnou sponou a revolver s vykládanou rukojetí.

Skutečně mi tyto věci patří? Ptala se sama sebe, jelikož si ve skříni spíše představovala střevíce, paraple, korzetové šaty se sukní zdobenou pentličkami, doplněné kloboučkem zdobeným pštrosími pery. Dosud se totiž pokládala za něžnou dívku, křehkou laňku či nevinnou labuť.

Tolik se vše vymykalo jejím princeznovským snům, které měla jako sirotek před svým znovuzrozením.

Uvědomovala si to, jakmile si oblékala červenou sukénku se třpytivým lemem, vestu stejné barvy, bílou košili a zelené jezdecké sako. Třesoucíma rukama zapínala kožený řemen kolem pasu, doplněn ladícím pouzdrem na pistoli.

S ostychem se obula do připravených holínek, berouc do ruky stříbrný kolt. Nyní v rukou držela starorůžový kousek hedvábí.

Zřejmě se jedná o šátek, přejížděla prsty po onom hadříku. Jak si ho uvážu? Na kovboje z dobrodružných románů?

Nakonec si usmyslela, že by jím zakryla tu temnou růžičku na skráni. Tolik jí slušel šáteček zakrývající celou dolní polovinu obličeje, přestože nikdo přes něj neuvidí její tenké dívčí rty. V ruce držela klobouk, jejž si posadila na hlavu, stahujíc jej hluboko do čela.

Připadala si nyní jako opravdová drsňačka z westernových příběhů. Proč být sladkým cukrátkem, když se mohla doslova během krátkého okamžiku proměnit v hrdinku s koltem proklatě nízko? Ještě si zaplést vlasy do copu a zkrotit je rudou stuhou.

V jednom okamžiku si pouhým převlekem dodala sebedůvěry víc než dost. Kdyby v tuto dobu měla neznámého žháře, jenž využil souhry náhod hrající mu do karet, namířila by zbraň přímo proti němu, natáhla kohoutek, stiskla spoušť.

Jenže ho neznala. Když páchal tak hanebný čin, nacházela se uvnitř, s růžencem omotaným kolem rukou, odříkávajíc modlitbičku. O ničem nevěděla, jak by jen v té svatyni mohla?

Vždyť tam má hvězda života mohla definitivně vyhasnout!

Já se však vsadím s nebeským pánem o milion pesos, že toho ničemu jednou za svitu stříbrného měsíce zastřelím, až zjistím, kým vlastně teď doopravdy jsem a jaké poslání mi osud doopravdy vybral.

Jenomže černovlásčina touha po pomstě tolik odporovala jejímu charakteru i víře. Nedokázala tomu uvěřit. Pod proudy svých myšlenek klesla na kolena.

Ne, nemohu zabíjet, nesmím! Nejde jen tak poslechnout své srdce a vzít někomu život. Navíc bych tak velice zhřešila.

„Nezabiješ," říká jedno z božích přikázání.

Ještě chvíli si povídala sama se sebou, jako kdyby trpěla nějakou psychickou poruchou, tolik pocitů se v ní mísilo, že jim nedokázala příliš porozumět a ve své mysli je zpracovat správným způsobem.

Saténová košilka zdobená krajkou, symbol nedávné hrdinčiny nevinnosti, ležela nedbale pohozená na posteli.

Možná už se ke mně nic tak něžného nikdy hodit nebude.

♦♦♦

Plna odvahy vycházela z dveří komnaty se zápěstími skrytými v kožených rukavicích. Šla kamsi po schodech dolů, podpatky jejích bot při každém dopadu na podlahu doslova duněly, nebylo tedy možné dívčiny kroky přeslechnout.

Držela se kovového zábradlí, zdobeného rostlinnými motivy a zakrouceným ornamentem na jeho konci.

Tohle snad není obyčejný dům, ale palác. Ta nádhera. Připadám si jak v pohádce.

Akorát tahle vypadá až příliš skutečně.

Zornice jí samým nadšením zářily jak broušené kameny. Dívčin poněkud drsný zevnějšek silně kontrastoval s něžností i vznešeností celého interiéru.

Kam se vůbec vydala? Za hlasem vlastní intuice? To možná věděla jen ona sama.

Zřejmě ji tajemné cosi vedlo do konferenční místnosti, nalézající se napravo od schodiště.

V pokoji se nacházel nábytek v empírovém stylu, který obdivoval snad každý, kdo jej mohl spatřit.

Dominantou celé komnaty byl kulatý stůl z mahagonového dřeva, včetně kolem umístěných židlí s křehce vypadajícími nohami. Na jedné straně stála kamna obložena kachlemi z bílého mramoru, na druhé dřevěné hodiny se zlaceným kyvadlem sahající téměř ke stropu.

Před příchozí se kromě interiérového vybavení rozprostíralo okno se záclonami. Kráčela přímo k němu, kochajíc se výhledem na idylickou krajinu.

Kdo mne jen odnesl do sídla, jež by klidně mohlo patřit první dámě argentinského prezidenta? Honilo se hrdince hlavou.

Budu tu zavřená jak skleněná orchidej, či se jednou podívám za zdi tohoto skvostného sídla? Už začala o dění kolem sebe mírně pochybovat. Vlastně o něm přemýšlela již předtím, ovšem nyní zatoužila po svobodě, divoké nespoutanosti, která se v jejím srdci začínala ozývat čím dál hlasitěji.

Ze všeho nejraději by chtěla zažít nejrůznější dobrodružství, o kterých spisovatelé devatenáctého století psali ve velkém, posadit se do sedla statného oře, projíždět travnatými pláněmi a nalézt smysl vlastního života, své místo, kam by patřila.