Týden po tom osudném večeru nastalo druhé kolo klání, z osmi šampionů zbyli jen čtyři, Ignus, Cornata, Aqua a Ambros, kteří opět stáli před branami, které vedly na jistou smrt.

,,No, tak to je konečná, byla to fajn jízda lidi, jsem ráda že jsem vás poznala.''

Řekla Cornata a usmála se, jakoby právě nesla do náruče smrti, a za to ji Aqua obdivovala, jak byla silná.

,,Máte ještě čas utéct, Cornato prosím, aspoň vy přežijte.'' Řekla Aqua a Cornata jí jen pocuchala vlasy, jako nějakému malému dítěti.

,,Nah, kdybychom se pokusili o útěk stejně by nás zabili, a navíc, i kdybych vyhrála ty peníze, nijak bych je nevyužila, možná bych si žila v blahobytu, ale neměla bych ho s kým zdílet.'' Řekla a naposledy ji objala, než se otočila na Ambrose, se kterým se měla utkat.

,,Připraven brokolice?'' Zeptala se Cornata, ale odpověď se jí nedostala, pak mohla Aqua jen sledovat, jak se opět brána otevírá a jak do arény vstupuje její poslední kamarádka, která jí zbyla.

,,Iris.'' Řekl najednou Ignus, sledující záda Ambrose a Cornaty.

,,Mám tě rád, to ty víš...ale nehodlám prohrát.'' Řekl bez jediné špetky emocí, Aqua byla jeho slovy zaskočená, opravdu jí teď její přítel řekl, že ji hodlá zabít? Uvnitř její sobecké já bylo rádo, protože by mohla mít konečně klid od všeho toho smutku a sebenenávisti, ale její mysl jí říkala že ještě nemůže umřít, ne dokud všechno nenapraví.

,,V životě jsem litoval mnoha věcí, ale přátelení s tebou lituju ze všeho nejvíc.'' Řekl a ani se neobtěžoval na ni pohlédnout, Aqua od posledního utkaní pochytila jisté změny v Ignusově chování, už to nebyl ten ironický, stále veselý a přátelský Ignus kterého znala, byl odtažitý, od všech se snažil distancovat a ani jednou nenavštívil Ciin hrob nebo hroby ostatních, kteří zemřeli.

Chápala ho, ztratil sestru a zbytek přátel, takže rozuměla jeho bolesti, ale také jí přišlo že ji začal nenávidět, a nevěděla proč.

Boj trval půl hodiny, půl hodiny kdy Aqua sledovala boj mezi vodou a vzduchem, Aqua si až nervozitou kousala nehty, ale když viděla, jak se Ambrosovo ledové kopí zabodlo do Cornatiiného břicha, a jak její tělo padá k zemi, nebrečela, neměla už co vybrečet, spíš se v ní nahromadil vztek na Ambrose, který měl kamennou tvář, jakoby mu ani nebylo líto že zrovna zabil jednoho z jeho zbývajících přátel, tvářil se i tak když zabil Igase?

Když vyšel z arény před bránu, byl na pár místech potlučený a na levou nohu lehce kulhal, ale to Aquě nebránilo v tom aby mu dala pořádnou facku.

,,Jak, jak jsi ji mohl zabít aniž bys projevil nějakou emoci? Trápilo tě vůbec že jsi ji zabil?! To ti byla až tak ukradená! TAK SAKRA ŘEKNI NĚCO!'' Zakřičela Aqua a bouchla pěstí Ambrose do hrudi, ten měl stále kamennou masku, ale když promluvil, jeho hlas se trochu chvěl, ale přesto byl pevný a drsný.

,,Myslíš že mě to netrápí? Myslíš že jsi jediná, která se v noci budí z nočních můr? Tak hádej co, i já mám noční můry! I já každou noc vidím tváře všech našich přátel kteří stále opakují že je to moje vina že zemřeli, že jsem nebyl dost silný na to abych jim vymluvil ten jejich sebevražedný plán! A jestli si myslíš, že jsem tak bezcitný abych necítil lítost toho že jsem vzal život nevinných lidí, tak mě tím pádem vůbec neznáš! To ty jsi tady ta bezcitná! Hledíš jen na svou bolest a nevšímáš si toho, že kolem tebe ostatní trpí! NEJSI JEDINÁ KDO O NĚKOHO PŘIŠEL! BYLI TO I MOJÍ PŘÁTELÉ! MOJE RODINA! A JÁ JE ZABIL!''

Zvýšil hlas a Aqua na něj vyděšeně hleděla, vypadal v ten moment velmi nebezpečně, vypadal jakoby chtěl někoho zabít, a ona měla být cíl.

,,Měla bys jít, jdete na řadu.'' Řekl pouze Ambros, obešel ji a bez dalšího slova odešel, brána se opět otevřela a Aqua s plnou hlavou výčitek vešla.

-----------------------------------------------------------

Omlouvám se za tak krátkou kapitolu, slibuju že další kapitola bude o něco delší (snad).