Dny se změnily v týdny a než se kdokoliv nadál, uběhl měsíc od doby co Iris opustila svůj domov a stala se Adasovým šampionem.

Za tu dobu se toho naučila poměrně dost, díky tomu že se Iris rychle učila a rychle pochopila co a jak, z luku už střílela jako profesionál a díky madam Araselle své schopnosti dokázala ovládat.

Bylo poledne když se Iris učila v trénovací místnosti, která patřila Adasovi, boj z blízka, který se už dva týdny učila, a samozřejmě že měla i publikum.

,,Noták modroočko, snaž se víc! Vsadil jsem si na tebe proti Toze, tak dělej tak ať mě nezklameš!'' Křičel na ni Ignus, který jako ostatní šampioni, Adas, Teros a Tartaros seděli nebo stáli v místnosti a povzbuzovali buď Iris nebo Ambrose.

Za ten měsíc se všichni stihli sblížit, stali se z nich přátelé a ikdyž věděli že toho budou v budoucnu litovat, snažili se myslet na přítomnost.

Iris opět vykryla Ambrosův úder a nohou ho kopla do žeber, které neměl chráněná, Ambros hekl a zavrávoral, čehoš Iris využila, podkopla mu nohy a jednou nohou se mu jemně opřela o krk, aby ho nezabila.

,,Skutečně jsi pokročila, máš můj obdiv půlená hlavo.'' Řekl Ambros a Iris mu s úsměvem pomohla vstát.

,,Taky nejsi špatný brokolice.'' Řekla zase Iris a musela si stoupnout na špičky, aby mu rozcuchala vlasy.

,,Joooo! Jsem na tebe hrdej modroočko, Togo, naval mi pět Quadrantů, no nehleď tak na mě, neměla ses se mnou vsázet, vy holky jste tak blbýAU! Cornato, to bolelo!''

Nadával Ignus a Iris se musela usmát, jak bezstarostní byli a jak se dokázali bavit, ikdyž věděli jaký osud je čeká.

,,Hele, musím jít za madam, potom za vámi dojdu ano? Cio, hlídej Cornatu ať nezabije Ignuse, Igasi, hlídej dvojčata ať se nepoperou s Togou a Tonasem, a Ambrosi?...ty prohlídej všechny.'' Řekla Iris a Adas se na ni na oko ublíženě podíval.

,,To tím zahrňuješ i mě? Vždyť já nic neudělal.''

,,Málem jsi se přizabil už jen kvůli tomu že jsi si dával závod s Tonem, speciálně tebe Ambros musí hlídat neustále.'' Řekla Cornata, která mezitím škrtila Ignuse, ikdyž byla společně s Ignusem nejstarší z party, oba se chovali jako děti, a to byli nejmladší dvojčata.

,,No nic, už musím jít, zatím.'' Rozloučila se Iris a ještě než odešla, stihla zaregistrovat jak na ni Ignus přiškrceně volá, ať pozdravuje Babču, jak Araselle říkával.

Iris si madam Arasellu velice oblíbila, trávila s ní hodně času, posledních pár dní si jenom povídaly jelikož Iris už dokázala udělat vše, co jí madam Arasella naučila, bylo zbytečné aby jí dál trénovala.

Iris došla ke dveřím a bez zaklepání vešla dovnitř, věděla že tam bude, jelikož z pokoje moc často nevycházela.

,,Ach Iris, už jsem si říkala kde jsi, jak šel trénink s Ambrosem?'' Zeptala se Arasella, když zahlédla Iris.

,,Ale jo, šlo to, mám vás pozdravovat od Ignuse, minule mu ty sušenky prý moc chutnaly.'' Pověděla Iris když si sedala ke stolu na balkóně.

,,Ještě aby mu nechutnaly když jsem kvůli němu vylezla z pokoje a udělala po dlouhé době něco v kuchyni...jsem ráda že sis našla přátelé Iris, opravdu jsem...jen se obávám toho dne kdy budeš muset...kdy vy všichni budete muset...''

Narážela na to, jak jeden bude muset zabít toho druhého a své staré ruce položila na ty Irisiny.

,,Je mi to tak moc líto Iris, kéž byste to nemuseli podstupovat.'' Řekla Arasella a Iris jen tak tak zadržovala slzy, před ostatními se tvářila v pořádku, ale s madam se prostě nemohla přetvařovat, bylo to prostě nemožné.

,,Já je nechci zabít, já to nedokážu.'' Řekla Iris se slzama v očích, Arasella jí víc stiskla ruku.

,,Já je nemůžu zabít, nemůžu zabít své přátele...proč...proč jsem si je jen pustila do života? Proč jsem to udělala když jsem věděla jak to skončí?!''

Zeptala se a rozbrečela se, děsila jí představa že bude muset zabít někoho, koho sice znala jen měsíc, ale hodně jí přirostl k srdci, děsila jí představa že by musela třeba zabít Cornatu, která pro ni byla jako starší sestra, Ignuse brala zase jako staršího bratra, který si jí občas ze srandy dobíral, ale jinak to byl skvělý naslouchač.

Toga byla jako její kamarádka Illiris, milá, sarkastická, jazyk ostrý jako břitva ale také ochranitelská, která se ke všem chovala jako jejich máma.

Ton byl tichý typ, moc toho nenamluvil, ale i tak Iris věděla že má dobré srdce a že je laskavý jako nikdo.

Igas byl hodně tvrdohlavý a musel si prostě prosadit svou, ať už měl nebo neměl pravdu.

A Cia byla bláznivá, furt se usmívala, dělala vtipy a vždy každého rozesmála, byl to ten typ co je furt optimista a musí furt mít úsměv na tváři i v těch nejhorších chvílích, a proto se Iris cítila hrozně, tyto osoby byli tak dobří lidé, a ikdyž udělali špatné věci kterých litovali, byli stejně poslání na smrt jak nějaký dobytek.

Iris od Araselly odešla na večer, kdy byl čas večeře a tak se vydala do jídelny pro služebnictvo, kde byla celá parta u stolu a sledovala, jak se dvojčata spolu snaží porazit Ambrose v páce.

,,Ale noták, to není možné! Jsme na to dva jakto že se ani nepohne?!'' Ptal se Tartaros, který se celou svou silou snažil se svým bratrem porazit Ambrose, který tam jen seděl a unaveně zíval.

,,Budete se o to snažit ještě dlouho nebo se už můžu najíst?'' Zeptal se znuděně a volnou rukou si opíral tvář o stůl.

,,Ne! Nikdo nebude jíst dokud tě my dva neporazíme.'' Řekl odhodlaně Teros a Ambros obrátil oči v sloup.

,,A dost, na tohle nemám, celý den jsem nejedl tak přestaňte dělat kraviny a nechte mě najíst!'' Řekl, jedním pohybem bouchl s rukama dvojčat o stůl a šel si nabrat jídlo.

,,Dobře! Fajn, po jídle si dáme odvetu! A tentokrát tě určitě porazíme!'' Prohlásili Tartaros s Terosem a všichni otráveně zamručeli.

,,Ale noták, celý den, celý den nám dáváte nějaké výzvy, a stejně je prohrajete, tak proč to děláte když víte jak to skončí?'' Zeptala se Cia a Tartaros se na ni nevinně usmál.

,,Protože, má milá, nás to baví, jiný důvod není.'' Řekl prostě Tartaros a Teros souhlasně přikývl, ještě chvíli tam všichni spolu seděli a povídali si, než se odebrali do svých pokojů spát...tedy kromě Iris, která se rozhodla se projít po zahradě.

Jenže když vyšla ze zámku a chtěla zabočit do zahrad za zámkem, uslyšela dva hlasy které se o něčem spolu hádaly, mozek ji říkal ať se otočí a odejde, ale zvědavost byla silnější a tak se zaposlouchala do rozhovoru.

,,Imine já vím že mi lžeš, tak už toho nech a řekni mi...je to ONA?'' Zeptal se...král Airin? A byl tam s Irisiným dědečkem? Co tam dělal? O kom to mluvili? Honilo se Iris hlavou.

,,Airine nevím o čem to mluvíš, už jsem ti přece říkal že jsem ten večer udělal to co jsi mi řekl, není možné aby to tenkrát přežila.''

Řekl Imin a Iris se snažila poslouchat každé slovo, ikdyž jí to celé nedávalo smysl.

,,Ale asi očividně přežila, jelikož kdyby ne, tak by už ten blbý šutr v den mojí korunovace zářil, víš jaký to byl šok když se nic nestalo? Myslel jsem že je to nějaká chyba nebo něco takového, ale víš jaké bylo pro mě pak překvapení, když si můj syn do zámku přivedl někoho, kdo se až moc podobá Alitě? Chceš mi stále tvrdit že je to jen pouhá náhoda a dělat ze mě blázna?!''

Zvýšil hlas Airin a Iris polkla, bylo snad možné že se ti dva...bavili o ní?

,,Airine, skutečně nevím o čem to mluvíš, Iris přece nemůže být..''

,,Já nejsem slepý Imine! Má jeho oči! Myslel sis že si toho nevšimnu? Že dcera, která má být údajně dcerou Ismy má oči mého bratra?! Vážně sis myslel, že mi nedošlo že jsi před osmnácti lety nesplnil to co jsem ti řekl, zachránil toho malého fakana a ukryl ho u své milované dcery?''

Iris se zastavil dech, to co král Airin říkal bylo rozhodně o ní, ale to co naznačoval...ne...to nemohla být pravda...ona nemohla být...nebo mohla? Ne! Vyloučeno! Nemohlo to tak být! Prostě nemohlo!

,,Airine, Aqua je už osmnáct let mrtvá, nevím proč tu vykládáš takové nesmysly, ale mohu tě ujistit že Iris Aqua není, to ti jen tvá paranoia zatemnila mozek a vidíš věci, které ve skutečnosti nejsou, radil bych ti se uklidnit, jinak nás někdo uslyší.''

Řekl Imin a Iris došlo že slyšela víc než dost, proto se rychle otočila a utíkala zpět do zámku, v hlavě nasazeného brouka, který jí hlodal.

Proč si král Airin myslel že je Aqua? Co udělal její děda před osmnácti lety? Honilo se jí v hlavě, cítila jakoby odpovědi měla na dosah, ale nemohla se jich chytit.

Pak ji náhle zabolela hlava, Iris se zastavila a když si myslela že bolest ustupuje, začalo to zas a tentokrát silnější, tak silně, že ji to donutilo kleknout si na zem a bolestí se tahala za vlasy.

Viděla zase všude plameny, ženu která stála před ní a kterou pak někdo zabil, pak tvář jejího dědečka, který s ní odjíždí někam pryč, jak jí něco říká, ale nerozumí co, pak jen viděla jak ji pokládá na zem a jak odjíždí pryč, pak už si pamatovala je tmu.