Iris se probudila s nepříjemným pocitem uvnitř sebe, cítila smutek, ale nevěděla z čeho, že by se jí stýskalo po domově? To bylo asi nejpravděpodobnější.

Vstala z postele a podívala se na sebe do zrcadla, její večerní šaty byly pomačkané a vlasy byly rozcuchané všude do stran.

Iris si povzdechla a odešla do koupelny, kde si napustila vanu, kterou když měla dost napuštěnou, si sundala své šaty a vlezla do ní, bylo to tak relaxační že málem znovu usla, naštěstí se tak ale nestalo.

Po půl hodině strávené v koupelně se Iris převlékla do čistého oblečení, vlasy si zamotala do ručníku a hodlala se vypustit vanu, jenže se zastavila, napadlo ji že by mohla zkusit svoje schopnosti, jestli jí fungují.

Natáhla ruku k vodě, zavřela oči a představila si jak se jedna kapka vznáší ve vzduchu, když otevřela oči, skutečně viděla jednu velkou kapku snášející se nad vanou.

Iris z toho byla nadšená, celý život si myslela že nemá schopnosti, že je vadná, ale v ten moment si připadala šťastně, protože konečně objevila něco, co hledala celý život.

Fascinovaná tím co udělala pohla zápěstím doleva, kapka se pohla doleva, pohla zápěstím doprava, kapka se opět pohla doprava, natáhla druhou ruku a trhla oběma rukama do stran, načeš se z jedné kapky stály dvě, toto Iris hodně bavilo, byla jako malé dítě co si hraje se svou oblíbenou hračkou.

Aniž by to Iris tušila, podvědomě dala obě ruce v pěsti a sledovala, jak kapky tvrdnou a jak se z nich staly dva kousky ledu.

Iris si ale vzpomněla na to že se má vlastně sejít s Ambrosem, proto stisk povolila a sledovala jak opět proměněná voda padá s žbluňknutím do vany, kterou vypustila a odešla ze svého pokoje, kde do někoho okamžitě vrazila, a pohled jí padl na zeleno hnědé oči a zelenovlasého muže, který byl jen o dva roky starší než ona.

,,Ambrosi! Ahoj, zrovna jsem za tebou šla...to je Adasův pokoj ze kterého jsi právě vyšel?'' Zeptala se a poukázala na dveře naproti ní, ze kterých Ambros vyšel.

,,Ano, potom co jsi odešla se Adas pěkně zřídil, takže jsem ho do pokoje musel dotáhnout, jenže jak byl namol, furt dělal nějaké blbosti a málem spadl i z balkónu, proto jsem u něj zůstal celou noc a dával na něj pozor...ale proč ti to tu vlastně říkám, máme spolu trénovat, tak pohni, máme čas jen do oběda.''

Řekl a odvedl Iris za zámek, kde stála zbrojírna, kde chvíli Ambros něco hledal, ale pak jí podal úský meč, který měl rukojeť obmotanou tenkým zlatým páskem.

,,Zkus s ním švihnout.'' Řekl Asmodeus a Iris zvedla meč do vzduchu, jenže jeho tíha, která byla větší než se na první pohled zdálo, ii převážila na druhou stranu a kdyby meč nezabodla do země a neopřela se o něj, spadla by.

,,Pravidlo číslo jedna, nikdy nezabodávej meč do země, tím se ztupí a pokud s ním někoho sekneš, zlomí se, takže to si pro příště pamatuj, ikdyž tobě už žádný meč do ruky nedámp potom co jsi tu předvedla.''

Řekl krutou pravdu a Iris mu meč vrátila, pak ho sledovala jak ještě něco hledá, než vytáhl luk s toulcem plným šípů a podal jí to.

,,Tohle by ti mohlo sednout, vím že je to hrozně klišé, ale to meče taky, pamatuj si že pokud ti nesednou meče, vem si luk, je to spolehlivé a hlavně si musíš dávat pozor na počet šípů, nesmíš je střílet kam se ti zachce, musíš mířit přesně tam, kam potřebuješ abys mohla využít svou výhodu, rozumíš?''

Iris opět přikývla a Ambros si soupl za ní.

,,Dobře, hlavní je postoj, musíš míz mírně rozkročené nohy a ruku,kterou budeš střílet, mít rovně, nesmíš ji mít nahoře jinak se ti ta ruka bude třást, taky je důležité mít zpevněné celé tělo, ne jen spodní nebo vrchní část těla, musíš mít zpevněné všechno, ruce, nohy, prostě všechno, tak, teď mi ukaž co jsem ti říkal.''

Iris tak učinila, ale hned ji Ambros pokáral za chyby které udělala, a takto postoj cvičili dvě hodiny, než se to Iris konečně naučila, její ruce byly těžké jako kdyby byly z olova, nohy necítila a svaly jí říkaly, že brzo vypoví službu.

,,Fajn, postoj jakž takž zvládáš, teď se přesuneme do lesa, kde se naučíš mířit, pojď za mnou.'' Řekl Ambros a odešli z území kde byl zámek, prošli přes město kde už obchodníci nabízeli své zboží a za městem došli ke kraji lesa, kde měli klid na trénování.

,,Ten strom co je před tebou je od tebe dva metry daleko, touto vzdaleností začneme a postupně budeme zvyšovat vzdálenost, dobře, fajn, tak zamiř a vystřel.''

Řekl a Iris si vytáhla z toulce šíp, dala na luk, postavila se do naučeného postoje, natáhla tětivu a zamířila.

Iris se snažila nepolevit, snažila se mít zpevněné tělo, ale její ruce už byly tak slabé, že když vystřelila, její paže povolila a šíp se zabodl do země těsně před stromem.

,,Říkal jsem ti že nikdy nesmíš polevit! Jdi zvednout ten šíp a vystřel znova!'' Přikázal jí Ambros, ale Iris už vypěnila.

,,Ja už nemůžu Ambrosi! Potřebuju přestávku! S takovou tu brzo keksnu!''

,,Myslíš že na bojišti budeš mít čas odpočívat?! Tam tě nikdo šetřit nebude jen proto že TY jseš unavená! Pokud tam umřeš, Adas si to bude dávat za vinu a já taky, protože jsem ho zklamal a nedokázal jsem udělat to, o co mě požádal! Takže pokud jsi skutečně Adasova kamarádka, jdi pro ten zatracený šíp a vystřel znova.''

Řekl chladně Ambros a ukázal na šíp zabodnutý v zemi, Iris se na něj ještě chvíli dívala, než beze slova odešla, vzala do ruky šíp, opět přišla k Ambrosovi, postavila se do postoje, natáhla tětivu a s kamennou tváří vystřelila, ani nepolevila, neudělala žádnou chybu a šíp se hladce zabodl do kmene stromu.

,,Konečně se někam dostáváme, teď znovu.'' Řekl a Iris bez námitek poslechla, střílela takhle nekolik hodin a ikdyž byla unavená a chtěla skončit, neudělala tak, protože to všechno dělala s myšlenkou na Adase, kterého nechtěla zklamat.