,,Pojď Iris, noták, přidej do kroku, chci ti ho představit, noták, honem, honem.'' Vyváděl Adas jako malý a Iris mu pomalu ani nestačila, jak rychlý byl.

Nepochopila jak Adas mohl tak rychle změnit emoce, v jednu chvíli byl u ní schoulený a třásl se, a když mrkla stál na nohách a už ji táhl pryč ze zámku, s úsměvem na tváři a jiskrama v očích.

,,Kam to jdeme?'' Zeptala se když konečně Adase dohnala. ,,Do stájí, jsem si na devadesát devět procent jistý že přesně tam bude.'' Řekl stále s úsměvem Adas.

,,Ale kdo?'' Zeptala se opět, ale odpověďi se jí nedostalo. Po chvíli skutečně došli ke stájím, kde, když vešli dovnitř, stál nějaký muž a zrovna hřebelcoval jednoho vraníka.

Muž byl velice svalnatý, zelené vlasy měl spadlé v obličeji, ale přesto mu trčely ze všech stran, zeleno-modré oči mu visely na koňské srsti a jeho ústa šeptala něco, čemu nerozuměla.

,,Ambrosi, jsem doma!'' Zahulákal Adas a Ambros na něj zaměřil svou pozornost, když ho uviděl, jeho tvář se začala roztahovat do úsměvu, ale když si všiml kdo s ním jde, jeho tvář byla opět bez výrazu.

,,Kdo to je?'' Zeptal se Ambros, aniž by Adase pozdravil.

,,Tohle je Iris, můj druhý šampion a tvůj parťák, Iris tohle je Ambros, můj ochránce a přítel.'' Představil je Adas a Iris se na Ambrose usmála.

,,Moc mě těší Ambrosi, Adas mi o tobě vyprávěl.'' Řekla Iris milým tónem, ale Ambros jí na to nic neřekl, místo toho ji pozoroval zkoumavým a odmítavým pohledem.

,,Tohle že má být tvůj druhý šampion jo? Tohle párátko? Ona nemá šanci přežít Adasi, vsadím se že nikdy ani nedržela meč, pro její dobro bych ji vrátil zpátky tam odkud přišla, aspoň se vyvaruje smrti.'' Řekl a začal opět hřebelcovat koně.

Iris se cítila hrozně, protože Ambros měl pravdu, neuměla zacházet se zbraněmi, neuměla ani použít své schopnosti, tak jak by mohla bojovat s někým kdo má víc zkušeností než ona?

Adas došel k Ambrosovu a podíval se na něj velice vážným pohledem, to Ambrose vykolejilo, jelikož Adase vídával s úsměvem na tváři a vážný byl jen ve výjimečných případech.

,,Iris je má kamarádka, vím že to s ní vypadá beznadějně, ale právě proto po tobě žádám abys ji naučil aspoň základy, první kolo začíná za dva měsíce, to se stihne...nedovolím aby umřela kvůli mé chybě.''

Ambros chvíli přemýšlel a znovu loupl pohledem po Iris, ta měla prosebný výraz a to Ambrose donutilo si poraženecky povzdechnout.

,,Fajn...hned zítra začneme s tréninkem, dnes to nebude možné, jelikož mají dnes přijet ostatní královské rodiny, a taky se má večer rozřazovat kdo s kým bude bojovat, takže zítra, šest hodin, u zbrojnice, ani o minutu dýl.'' Řekl, odvedl koně do boxu a odešel.

,,Adasi...kde je tady zbrojnice?'' Zeptala se Iris a Adas pokrčil rameny, a když viděl vyděšený Irisin výraz, rozesmál se na celé kolo.

,,Jen žertuju, později ti všechno ukážu, ale teď ti chci ještě někoho představit, pojď za mnou.'' Řekl Adas a společně s Iris se vrátili zpět do zámku.

Došli k trůnnímu sálu, kde na levé a pravé straně byly schody které vedly do druhého patra, a Adas zabočil do levého křídla, kde když vyšli schody nahoru, opět ukazoval Iris kde co jaká
místnost je.

,,Tady je kuchyň, tady má otec pracovnu, tady je jedna veeelká místnost kde cvičím a...jo! Dole u vchodu jsis mohla všimnout těch zavřených dveří na pravé straně, tak tam je jídelna a vedle nich jsou dveře do sklepení, no a tady...''

A takto si Iris aspoň z části zapamatovala kde jaká místnost je a k čemu slouží, než došli do třetího patra, kde byly samé pokoje, a do jednoho z nich vstoupili.

,,Babičko? Rád bych ti někoho představil.'' Řekl Adas a Iris padl pohled na pokoj s balkónem, velkou manželskou postelí, skříní, stolem se zrcadlem a dveřmi vedoucích do koupelny.

Pokoj obývala jedna stará paní, vlasy měla plné šedin, na tváři se jí rýsovalo mnoho vrásek a na sobě měla světle modré šaty.

,,Ach chlapče můj, tolik mě mrzí jak to dopadlo, říkala jsem tvému otci že to nemá měnit, ale mě, starou bábu nikdo neposlouchá.'' Řekla zklamaně, ale přesto se na Adase usmívala.

,,Ale babi, vždyť ty nejsi stará, jsi tak akorát.'' Zalichotil jí Adas a žena se jen zasmála.

,,Ach Adasi, je mi sedmdesát pět let, tak akorát jsem byla možná před dvaceti lety...ach, kdo je tato milá dáma?'' Všimla si Iris a přistoupila k ní.

,,Babi tohle je Iris, můj druhý šampion, chtěl bych tě poprosit jestli bys ji nemohla trénovat při používání jejích schopností, dnes ráno totiž zjistila že ovládá vodu, tak jestli bys...''

,,Nemusíš mi nic vysvětlovat, neboj se dítě, máme čas dva měsíce, do té doby to stihneme.''

Řekla s úsměvem k Iris a pohladila ji po tváři, ale pak se víc zahleděla do Irisiných očí, jakoby tam něco hledala.

,,Ty oči...máš je přesně jako on...ach, už asi blouzním, ta má stařecká mysl už je zcela poblouzněná.'' Sundala ruce z Irisiných tváři a usmála se.

,,Vidím v tebe velký potenciál, Iris, věřím že klání vyhraješ...ale teď prosím nechte staré dámě trochu prostoru, jsem unavená.''

Rozloučili se a Adas s Iris opustili její pokoj, Iris byla z ženiného chování opět zmatená, koho jí připomínala? A co všichni mají s těmi oči?

,,Máš moc milou babičku Adasi.'' Řekla Iris když ji Adas vedl do jejího pokoje.

,,No ona to není tak úplně moje babička, je to matka královny Ality, která tu žije, já ji jen tak beru protože já svoje prarodiče nemám a Arasella se o mě stará už od malička, nahrazuje mi babičku i matku zároveň..a co ty? Potkala jsi svoje prarodiče z matčiny strany? Iris?.''

Zeptal se Adas když si uvědomil že ho Iris nenásleduje, podíval se do jedné uličky kterou předtím míjeli, a tam stála.

Velké arkýřové okno osvětlovalo Irisinu siluetu, která stála u zavřených dveří na konci chodby, nehýbala se, byla jak v transu.

V mysli jí problikávaly obrazy nějaké místnosti, slyšela nějaké tlumené hlasy které říkaly něco nesrozumitelného, pak viděla nějakou postavu která se k ní blížila, vzala ji do náruče a...

,,Iris!'' Zatřepal s ní Adas a Iris dala ruku, kterou měla na dveřích, pryč, zamrkala a nechápavě se podívala po Adasovi.

,,Adasi? Co...kde jsem? Co se děje?'' Ptala se, vypadala dezorientovaně a Adase to děsilo.

,,Radši odsud pojďme, tady nemáme co dělat.'' Řekl, vzal Iris za ruku a ještě předtím než odtama odešli, se Iris naposled ohlédla na dveře, které v sobě měly příliš mnoho tajemství, než aby to nechala být.