Slunce ten den svítilo velmi jasně, žádné mraky ho nezakrývaly a jeho paprsky si líně našly cestu do oken domů.

Ty paprsky také vzbudily jednu mladou dívku, která jen zamručela a otočila se na bok, ale i přesto že tak hrozně moc chtěla spát, nemohla už nadále usnout, proto si sedla na svou postel a protřela si své oči.

Když vstala z postele, oblékla si bílou halenu, černé kalhoty a kožené boty, své zrzavé vlasy stáhla do koňského ohonu a podívala se na sebe do zrcadla, ikdyž jí ten den bylo už osmnáct, připadala si stále stejně.

Zrzavé, dlouhé a lehce kudrnaté vlasy měla stažený v obvyklém culíku, její hnědé oči plné veselosti a zvědavosti byly také stejné a její tělo...no o tom ani nemluvila.

Chtěla změnu, ne velkou, ale nějakou, tak se rozhodla že dnes culík mít nebude, a proto si gumičku z vlasů sundala, nechala své vlasy spadnout na záda, vzala kartáč a začala se česat.

Byl to pro ni nezvyk nemít vlasy stažené aby jí nepřekážely, ale jak říkala její matka, změna je život, a ona tu změnu fakt chtěla.

Seběhla schody dolů do kuchyně a naskytl se jí pohled na její matku stojící u plotny a na jejího otce, sedícího za stolem a popíjející čaj.

,,Á, tady je naše oslavenkyně, tak co Iris, těšíš se na ceremoniál?'' Zeptal se jí otec když ho objímala, ceremoniál byl něco jako rituál, kde měl ten, kdo dovršil osmnáct let ukázat zda svoje schopnosti umí ovládat nebo ne, také se při ceremoniálu měl ukázat jejich duchovní ochránce v podobě nějakého zvířete, podle toho z jakého království pocházel.

Její matka pocházela z královské rodiny ohně, proto jejím duchovním ochráncem byl Fénix, její otec byl z království země, ale narodil se do rodiny farmářů a jeho duchovní ochránce byl krtek.

Iris se na ceremoniál velice těšila, ale byl tam malý, tedy docela velký problém, její schopnost se ještě neprojevila, a pokud se někomu neprojeví schopnost, budou jí vymazány vzpomínky a bude muset odejít do světa obyčejných.

Svět obyčejných je svět, kde žijou lidé bez schopností, v minulosti lidé bez schopností zabíjeli ty se schopnostmi, a aby jejich populace přežila, byla vytvořena Quadrie, říše skrytá před vnějším světem.

,,Jasně že se těším tati, ale už budu muset jít, jinak tam příjdu pozdě, mám vás ráda.'' Řekla když ji matka z ničeho nic objala a schovala jí řetízek za triko.

,,Mám tě ráda Iris, neboj se, tvoje schopnosti se jistě objeví, a i kdyby ne, nedovolím jim aby mi tě vzali, rozumíš?'' Řekla její matka a Iris přikývla, pak se naposledy rozloučila a odešla z domu.

Jejich dům se nacházel na samém kraji města, takže musela jít o hodinu dřív, než ceremoniál vůbec začínal, aby tam byla včas, jelikož do hlavního centra to trvalo bez koně dlouho.

Jak se tak Iris procházela, kochala se krajinou kterou měla kolem sebe. Stromy vysoko nad ní, řeka tekoucí v lese a všude plno milých a známých lidí, které Iris znala od dětství.

Jenže jak se tak procházela a nedávala pozor na cestu, do někoho vrazila, párkrát zamrkala aby se vzpamatovala a okamžitě se začala tomu do koho vrazila onlouvat.

,,Pardo, hrozně se omlouvám, nedávala jsem pozor na cestu a tak jsem...'' Vzhléfla k tomu kdo před ní stál, a srdce jí vynechalo několik úderů.

Stál před ní mladý muž, ne o moc starší než ona, světle modré vlasy měl dokonale upravené, jeho světle tyrkysové oči ji pozorovaly a na tváři měl milý úsměv, vypadal jako obyčejný kluk kdyby na jeho plášti nebyl Královský znak království vody.

,,V pořádku, nic se neděje...ehm, asi bych se měl představit, jmenuju se Adas, a ty jsi?''