Denní světlo mě zašimrá na víčkách, která jsou natolik těžká, že se mi nedaří je otevřít. V povzdálí není slyšet smích, ani konverzace, ani kroky, nic. Naprosté ticho, které přehlušují pouze dva střídající se hlasy v mé bezprostřední blízkosti.

„Jen říkám, že nechápu, proč jste se nedali dohromady rovnou a museli jste kolem toho dělat takový drama. Chudák Julian, takhle si s ním hrát." Pronese ženský hlas pevným, rozhořčeným tónem, podle kterého poznám, že jde o Katrinu.

„Možná by ses měla začít ovládat a přestat se lidem vkrádat do hlavy." Odpoví ji jedovatě mužský hlas, který bych poznala i po ztrátě paměti. Theodore. Cítím, že bych oči už klidně dokázala otevřít, ale tahle debata zní celkem zajímavě.

Kat si ledabyle odfrkne. „No dobře. Ale Theo, vysvětli mi to. Do tý holky ses zamiloval hned, co jste sem přijeli..."

„Spíš... hned, co se mi představila." Opraví ji s tichým smíchem, a já se musím ze všech sil držet, abych se nezačala usmívat jak idiot.

„To je ještě smutnější," řekne Katrina odměřeně, „tak proč si sakra nic neudělal?"

Rozčilením zaúpí. „Já nevím, jsem vůl, ale... asi mi přišla příliš... dobrá, chápeš? Jakože já jsem byl jenom obyčejnej týpek, co si honil ego na tom, že je kapitán fotbalovýho týmu a to mi zajistilo na škole oblíbenost. Jako z nějakýho trapnýho americkýho filmu pro teenagery. A Emma..." odmlčí se, „ Emma byla ta cool nová holka."

„Hm, na tom ale něco bude," vyprskne smíchy Katrina a nejspíš do Thea šťouchne, protože bolestivě vyjíkne. „ty náš zamilovaný Romeo."

Takže Katrina a Theodore jsou fakt jenom... kamarádi? To jejich povídání a věčný hihňání nakonec fakt nic neznamenalo? Pokrčím prsty na nohou, a dlaněmi se jemně dotknu povrchu pod sebou. Kde to vůbec jsem? Ležím v posteli? Co se vlastně stalo? Ráno jsem se rozešla s Julianem, to si bohužel moc dobře pamatuju, pak jsem šla na trénink, kde jsem pozorovala, jak ostatní cvičí, no a pak... Do háje!

Okamžitě otevřu oči a prudce se posadím na posteli, což způsobí ostrý výstřel bolesti do spánků. Chytím si bolavé místo, a zasténám. Theo ke mně ve vteřině přiběhne, a jemně se dotkne mých ramenou.

„Pomalu, pomalu..." pokárá mě tichým, konejšivým hlasem, a lehce se usměje.

„Co ostatní? Jsou všichni v pořádku?" Roztěkaně se rozhlédnu po pokoji. Tuhle místnost nepoznávám, ale dle jejího zařízení a vybavení odhaduju, že se nacházíme v místní ošetřovně. Katrina stojí opřená o zeď, a s nadzvednutým obočím pozoruje, jak se snažím slézt z postele.

„Všichni jsou v pořádku." Ujistí mě Theo, a pohladí mě po tváři. „Ne ne ne, nikam nechoď. Musíš odpočívat."

Úlevou si oddechnu, a neochotně se vrátím zpět do postele. Zavalí mě vlna výčitek. Co jsem to zase provedla?

„Musím uznat, že to, cos dneska předvedla, bylo dost obdivuhodný. A to jsem to viděla jenom z dálky." Řekne Katrina svým atraktivním, hlubokým hlasem a je to snad poprvé, co mi řekla něco pozitivního. Donutí mě to k úsměvu.

„Ale Kat... viděla jsem, jak to ostatní odhodilo... vážně jsou..."

„Aby ne, vždyť to byla pěkná tlaková vlna, ještě teď mi z toho píská v uších," promne si ušní lalůček, a přejde ke mně, „jsou jen trochu potlučení, nic víc." Dodá s vlídným úsměvem. Možná, že nakonec nebude tak špatná.

„To rozhodně nejsem!" Zakvílí a zkrabatí čelo.

„Héj!" Zasměju se, a protočím panenky.

Katrina jen pokrčí rameny. „Koriguj trochu ty svoje myšlenky." Vyplázne na mě jazyk, a zlehka se dotkne Theova ramene. „Nechám vás dva o samotě." Po těchto slovech vyjde ze dveří.

Theo se posadí na židli, a přisune si ji k mé posteli. Chytí mě za ruce a proplete si prsty s mými. „Pěkně jsme se s Lis lekli, když jsme viděli ten výbuch." Přizná s lehkým smíchem, a políbí mě na hřbet ruky.

„Theo, jak vypadá les? Hořelo?" Zeptám se sklesle a nejistě, jako bych ani nechtěla znát odpověď.

S úsměvem zakroutí hlavou. „Oheň pominul hned potom, co jsi upadla do bezvědomí. Les zůstal nepoškozený." Mrkne na mě, a stiskne mi dlaně. „Prý je to tím, že už umíš svou moc kontrolovat. Když zeslábneš, tvůj oheň slábne s tebou. Zabrání se tak naprostýmu chaosu."

„Jo, to jsem viděla dneska, jak to mám pod kontrolou." Ušklíbnu se.

Dveře se z ničeho nic rozevřou, a v pokoji se objeví vystrašená Lisa. Očima okamžitě sjede k našim propleteným dlaním, a lehce se zamračí, ale nic na to neřekne. „Ach, Em! Je ti dobře?" Vsune se mezi nás a vrhne se mi kolem krku. Theo se pobaveně zasměje, a zvedne se ze židle. Rozejde se ke dveřím, u kterých se ještě zastaví a ohlédne se. Volnou rukou na něj zvednu palec na znamení, že může klidně jít a on mi s úsměvem zamává, a zmizí.

„Jo, je mi dobře, jen mě trošku dusíš." Zahuhlám ji do ramene, a snažím se vymanit z jejího pevného sevření. Odtáhne se, a posadí se na kraj postele s lišáckým úsměvem na rtech.

„Nechceš mi něco říct?" Uculí se, a podepře si bradu drobnými dlaněmi.

Zčervenám. Tolik k tomu, držet náš vztah v tajnosti. „Lis... já nechci, aby ses na mě zlobila-...."

„No vlastně se trochu zlobím." Založí si ruce v bok a nahodí rozzlobený výraz. „Že si mi to tajila, a nechala ze mě dělat blbce!"

„Lis... tak to nebylo. Víš... stalo se to teprve... ehm... včera." Přiznám a bezradně máchnu rukama. Upřímně bych radši v tuhle chvíli dělala milion různých věcí, třeba šla zkontrolovat své kamarády.

„Takže Theo není tvůj tajný milenec?" Zeptá se zmateně, a přijde mi, že v tónu jejího hlasu zaznělo i zklamání.

Pobaveně zakroutím hlavou. „Ne, blázínku. Dneska ráno jsem se rozešla s Julianem." Vysvětlím ji situaci, a zlehka se dotknu její dlaně. „Lis, zatím o tom moc lidí neví, a chci, aby to tak i zůstalo." Naléhavě se ji podívám do očí, a ona chápavě přikývne. „Tak jo, teď mi pomož vstát, ať můžu zkontrolovat tu pohromu, co jsem nadělala."

                                                                                               *

Projdu tábor křížem krážem, a když nikoho nezpozoruju, domyslím si, že se nejspíš povalují ve společenské místnosti. Za tu dobu, co jsem si užívala bezstarostného bezvědomí, pořádně nasněžilo a já si teď můžu vychutnat příjemné křupání sněhu pod nohama a ten impozantní pohled na zasněženou krajinu. S hlasitými kroky se tedy vydám rovnou k malému domku, který pod bílou peřinkou skrývá měděnou, trojúhelníkovou střechu. Kávově hnědé dveře s Vánočním věncem pomalu otevřu, a váhavě vejdu dovnitř. Okamžitě mě pohltí příjemné teplo z krbu a pod nosem mi projede vůně horkého, jablečného moštu. Přes směsici hlasů, šepotu a praskání ohně v krbu si nikdo ani nevšimne mého příchodu, a tak mám chvíli na to nepozorovaně sledovat své kamarády. Kupodivu mluvili Theo a Katrina pravdu o tom, že jsem nikomu svým výbuchem neublížila. Respektive, nikomu se nestalo nic vážného, ale bez drobných škrábanců a fialových modřin se to bohužel neobešlo.

Jen necelý metr od krbu sedí na zemi Belen, s bradou opřenou o malá kolínka, a soustředěně hledí na šachovnici před sebou. Naproti ní sedí Andre, který ji s pobaveným úsměvem pozoruje. Z toho pohledu mě zahřeje u srdce. Belen si prožila snad to nejhorší dětství, jaké může dítě zažít, a přesto by ji každý popsal jako veselou, bystrou a především statečnou dívku. Andre se ji prakticky ujal, a i přesto, že se tu všichni vnímáme jako jedna velká rodina, on se stal jejím rodičem. Možná, že právě jeho zásluhou, je Bel přesně taková, jaká je.

Přesunu pohled dál, a zastavím se na zajímavé dvojici, která se usadila na širokém okenním parapetu. Katrina sedí opřená o zeď a dlouhou nohou, která ji visí z parapetu dolů, hravě houpe ze strany na stranu. Naproti ní sedí Ralph, který má nohy přisunuté k tělu a a hlavu mírně nakloněnou do strany. Z jeho zasněného úsměvu si až nyní uvědomím, že je do Katriny pěkně zamilovaný. Ta mu vypráví nějaký záživný příběh, protože u toho horlivě máchá oběma rukama, a Ralph se tomu roztomile hihňá.

Neubráním se lehkému úsměvu, a přesměruju svůj zrak k rudému, sametovému gauči, na kterém sedí Samantha. V jedné ruce svírá starou knihu se silnou vazbou, a druhou jemně projíždí plavé vlasy Josephine, která ji leží v klíně. Jo má ruce ve vzduchu, a kniha v jejích dlaních je výrazně tenčí a z jejího nadpisu a obálky lze poznat, že se jedná o příručku pro zdravý životní styl. Pobaveně zakroutím hlavou. Vážně si naše všemocná léčitelka musí číst tyhle příručky?

Než stihnu pootočit hlavu dalším směrem, vyruší mě Danielův hlas. „Em!" Otočím se za zvukem, a spatřím Dana a Theodora, jak společně sedí u kulatého stolu, a pozorně poslouchají, jak jim Julian něco se zapálením vysvětluje, zatímco u toho tužkou zběsile jezdí po papíře. Dan si mě všimne jako první a naléhavě naznačí rukou, abych se k nim připojila.

„Co tu tak naléhavě řešíte?" Zeptám se, když se posadím na volnou židli, a Julian mě okřikne důrazným: „Pšššt!"

Kysele se zašklebím a nenápadně se rozhlédnu kolem, jestli mě ostatní neslyšeli. Když se ujistím, že si stále hledí svého, opřu se lokty o stůl a nakloním se doprostřed stolu. „O co jde?" Zeptám se znovu, tentokrát šeptem.

„Musíme připravit strategii." Vysvětlí mi Theo, a po očku se podívá po ostatních. Pak ztiší hlas a dodá: „Už není moc času."