Tiše se vracím zpět do kempu, s Theovou paží ovinutou kolem mých ramenou a propletenými prsty. Když už jsme příliš blízko stanům, zastavím se a jemně se vymaním z jeho sevření. Otočím se hlavou k němu a smutně sepnu rty.

„Theo," oslovím ho tiše a rozhlédnu se kolem sebe, abych se ujistila, že jsme stále sami, „potřebuju si ještě vyřešit nějaké věci, týkající se... no... Juliana. Myslíš, že bychom to mohli zatím držet... v tajnosti?"

S kamenným výrazem ve tváři se mi podívá do očí. „Co držet v tajnosti?"

Aha. Takže, pro něj to nic neznamenalo? Byla to jen jednorázová záležitost? Nechal se snad unést kouzlem okamžiku? Pocit zklamání mě píchne u srdce.

„Ehm, promiň.." rozpačitě se zasměju, „nevím, co to poví-..."

Theo se z ničeho nic zasměje, a poté, co v rychlosti zkontroluje okolí, si mě přitáhne k sobě. „Škádlím tě. Jasně, že ti dám čas, jen mi slib, že už se nebudu muset dívat, jak tě Julian ošmatává."

„Idiote," naštvaně do něj strčím, ale uvnitř si oddychnu, že si ze mě jen utahoval. Rozhodnu se dělat drahoty, a tak se se zkrabaceným čelem rozejdu do opačného směru.

„Ale no tak!" Přistoupí na mou hru, a slyším za zády jeho kroky. Dál předstírám hněv, ale přitom se držím, abych nevyprskla smíchy. Dotkne se mé paže, a jemně mě chytí za ruku. „Vyžehlím si to, když ti řeknu, že pro tebe mám dárek?"

Zastavím se, ale zůstanu k němu otočená zády, snažíc se korigovat svůj pobavený výraz. Musím se kousnout do rtu, abych zabránila chichotání. Když se mi podaří nahodit poker face, pomalu a dramaticky se k němu natočím s pozvednutým obočím. Koutky úst mu lišácky cuknou, a já mám chuť ho znovu políbit. Dojde až ke mně, a z kapsy kabátu vytáhne malou, světle modrou krabičku. Vloží mi ji do dlaní, a netrpělivě vyčkává, než ji otevřu. Opatrně nadzvednu víko krabičky, která je vystlaná krásným, tmavě modrým hedvábím, na němž leží pozlacený náhrdelník s přívěskem ryšavé lišky. Uchváceně vydechnu, a vděčně mu pohlédnu do rozzářených očí.

„Líbí se ti?" Zeptá se váhavě, a nervózně si otře zpocené dlaně do kalhot.

„Moc," ujistím ho s úsměvem, a opatrně náhrdelník vytáhnu z krabičky, „zapneš mi ho?"

Po rtech mu přejede široký úsměv, a obejde mě. Vlasy mi jemně přehodí přes rameno, aby mu nepřekážely, a šperk mi připne na šíji. Pak se vrátí zpět, a u krok ustoupí, aby si mě mohl prohlédnout. „Sluší ti."

Se spokojeným úsměvem si pohrávám s přívěskem, a dlouhým krokem vyplním mezeru mezi mnou a Theem. „Je krásný, děkuju. Pojď se mnou." Mávnu na něj rukou a rozejdu se ke svému stanu. Tváří se zmateně, ale následuje mě. Pár vteřin ho nechám čekat venku, a když se vrátím, v dlaních svírám zabalený dárek. Zrak mu automaticky sjede k němu, a šibalsky se uculí.

„Taky pro tebe něco mám." Mrknu na něj, a natáhnu k němu ruku s balíčkem. Sleduju, jak si ho s opatrností rozbaluje, a šťastný výraz v jeho tváři mě ujistí v tom, že jsem vybrala dobře.

„Ne ne! Emmo, kdes to sehnala? Vždyť to je úplná novinka!" Vykřikne, až si musím přiložit prst na rty na znamení, aby byl potichu. Tajemně pokrčím rameny, a on mě prudce obejme, až z toho zavrávorám. „Děkuju." Špitne, a dál si prohlíží svou novou Carterovku do sbírky.

„Samozřejmě jsem si ji předem přečetla, abych ti mohla v půlce říct, kdo je vrah." Tiše se zasmějeme, a pak nastane ticho. Theo ale moc dobře ví, jak nahradit nedostatek slov, a jemně mě políbí na rty. Jestli k vám mám být zcela upřímná, mám sto chutí ho zatáhnout za ruku a vtáhnout k sobě do stanu, ale místo toho se pomalu odtáhnu, a snažím se zachovat si chladnou hlavu.

„Dobrou noc, Theo." Udělám úkrok vzad, a s roztomilým úsměvem mu koukám do očí. Neochotně pustí mou ruku, a hodí po mě zoufalý výraz.

„Dobrou, Em."

Sleduju, jak odchází, a když je dostatečně daleko, vběhnu do stanu a skočím do postele. Obličej si zabořím do polštáře, a začnu do něj vším štěstím mlátit a pištět jako puberťačka.
Zase nemůžu usnout. Neustále dokola si musím v hlavě přehrávat dnešní večer. Už chápu, proč se choval tak, jak se choval. Žárlil. Nedokázal mě vidět s Julianem, a proto tak vyšiloval. A pak... to, jak se prudce zvedl, jak mě chytil, jak se naše pohledy setkaly a rty dotkly. Prstem si přejedu po spodním rtu, a zavřu oči. Chci se do toho momentu stále dokola vracet.

                                                                                           *

Brzké ranní probuzení ve mně vyvolá nepříjemný pocit a úzkost, když si uvědomím, co mě dnes čeká. Ještě včera večer se vše jevilo tak kouzelně a bezstarostně, měla jsem pocit, že dokážu cokoliv, že jsem mocná, a to nejen kvůli své schopnosti. Ale s příchodem nového dne přichází i krutá realita v podobě Juliana. Hlavou mi probíhá stovky, ne-li tisíce možných scénářů, jak by má dnešní konverzace s ním mohla dopadnout. Dostala jsem se do pěkné šlamastyky, to vám povím.

Chci to vyřídit ještě před začátkem tréninku, ať už to mám za sebou. Nejistě se vydám k jeho stanu, který je na opačné straně kempu, než ten můj. Zhluboka oddechuju, a každým blížícím se krokem nervozita zesiluje. Zastavím se před jeho stanem, neschopná slov a sbírám zbytky odvahy k tomu, abych zavolala jeho jméno. To však není potřeba, protože se z ničeho nic vynoří přede mnou. Jakmile mě spatří, překvapeně zamrká světle modrýma očima, které v potemnělém ranním světle vypadají jasněji.

„No dobré ráno!" Řekne a dle jeho tónu poznám, že má dobrou náladu. Ne na dlouho.

„Ehm... ahoj," odkašlu si, a nervózně ustoupím, kdyby se náhodou chystal mě obejmout nebo políbit.

Všimne si mého rozpačitého počínání, a zmateně nadzvedne obočí. „Všechno v pohodě?"

„J-jo, jasně!" Roztěkaně několikrát přikývnu na souhlas, ale pak se zaseknu a nakloním hlavu mírně do strany. „Teda vlastně... ne tak docela."

Na čele mu vyskočí vráska, která se mu objevila vždycky, když nad něčím zadumaně přemýšlel. Ruce si založí na hrudi, a upře ke mně trpělivě pohled v očekávání, co ze mě vypadne.

Zhluboka se nadechnu, a spustím: „Juliane, já... moc se ti omlouvám, ale..." přeruším oční kontakt, a sklopím zrak k zemi. „Chci se s tebou rozejít." Řeknu tiše, a váhavě k němu zvednu pohled.

Nechápavě zavrtí hlavou a pootevře rty. „Chceš se rozejít?" Zopakuje po mně, jako by se chtěl ujistit, že dobře slyšel.

„Jsem hrozná, já vím! Opravdu mě to mrzí, nikdy jsem ti nechtěla ublí..."

„Ale proč?" Přeruší tok mých slov.

Smutně se na něj podívám. Čelist má zatnutou, a rty pevně sepnuté k sobě. Opatrně se dotknu jeho paže, ale prudce sebou trhne. Rychle zamrkám, abych zahnala slzy. „Já to tak necítím." Přiznám upřímně, a nejradši bych si teď nafackovala. Krátce kývne hlavou, a oči se mu zalesknou. Hned na to se ke mně otočí zády, a zamumlá: „Běž se připravit, za chvíli začne trénink."

Tohle jsem teda podělala, pomyslím si cestou k lesu. Nikdy jsem neměla souhlasit s tím, že půjdu s Julianem na rande a už vůbec jsem mu neměla dávat plané naděje a líbat ho! Akorát jsem mu motala hlavu, zatímco v myšlenkách jsem tančila s Theodorem pod hvězdami. Byla jsem tak sobecká. Začala jsem si s ním jen, abych Thea vyhnala z hlavy a donutila ho žárlit. Možná jsem zlá a necitlivá, ale nikdy jsem nechtěla Julianovi ublížit. Záleží mi na něm, jen jinak, než by si přál.

Dnes trénují první naši pomocníci, tedy ta část kempu, která nepatří mezi živly. Musím říct, že je opravdu fascinující je pozorovat. Dokonce bych řekla, že jejich schopnosti jsou zajímavější, než ty naše. S ústy otevřenými dokořán sedím na spadlém stromě, a sleduju, jak mi Ralphovo mohutné tělo mizí před očima, když se zneviditelní. Zvláštní klid mi přináší pohled na Daniela, který v tureckém sedu předvádí něco, připomínající meditaci. Prý je to jeho způsob koncentrace, díky které pak dokáže lépe vnímat emoce ostatních a různě s nimi pracovat. Ne jednou jsem přemýšlela nad tím, jestli si někdy pohrával i s mými pocity. Schopnost Josephine je za mě asi úplně nejsilnější, i když její cvičení může vypadat dost legračně. Probíhá to totiž tak, že naše léčitelka za vámi přijde a hledá vám po těle škrábance, modřiny, cokoliv, co by mohla svou silou ošetřit. Belen, jak už můžete tušit, má z tréninku naprostou srandu. Pokud si to už nevybavujete, tahle jedenáctiletá holčička si nehraje s panenkami, ale s časem. Bel čas zastaví, a v té časoprostorové trhlině, kterou vytvoří, se přemístí třeba za vaše záda, a vybafne. Čas pro nás ostatní ale plynul normálně, takže nám to spíš připadá, jakoby se uměla teleportovat.

„Katrino, co tam tak sedíš? Jdi taky cvičit!" Okřikne ji Julian, jehož výraz se od rána nezměnil. Nejspíš mě nenávidí, protože se mi nedokáže podívat ani do očí.

Kat ho ale nešetří a pořádně ho zpraží pohledem. „Kdo říkal, že necvičím?" Odfrkne si a otočí hlavu ke mně. „Konečně si udělala něco správně." Vstane a s ironickým úšklebkem se rozejde pryč. Polije mě horko. Takže Katrina tu celou dobu, co seděla vedle mě, četla mé myšlenky? To znamená, že ví o tom, že jsem se s Julianem rozešla, a ještě hůř... o tom, co se stalo včera večer s Theem?

„Emmo," osloví mě Julian po chvíli a konečně se na mě podívá, „pojď si se mnou dát duet." Vyzve mě a ústa mu na malý okamžik cuknou do nepatrného úsměvu. Souhlasně přikývnu, a společně odstoupíme dál od ostatních a postavíme se naproti sobě.

„Juliane, ještě k tomu dnešku..." začnu tiše, aby nás ostatní neslyšeli, ale než to stihnu dokončit, poleje mě proud studené vody. Vyplašeně vykulím oči a pod náporem zimy se zachvěju. Hned si vzpomenu na Theova slova, že nechápe, jak můžu cítit chlad, když uvnitř mě dřímá oheň. Natáhnu ruku, abych mu to oplatila, ale než stačím vyslat své plameny, zavalí mě další, silnější vlnou. Celým tělem jsem ponořená pod vodou a nemůžu se nadechnout. Snažím se vzpamatovat, ale jen kolem sebe bezmocně hážu rukama a snažím se vynořit. Jsem ale natolik dezorientovaná, že nevím, kde je hladina. Točím se v nekonečné smyčce, a polykám vodu plnými doušky. Z bezmoci se stane vztek, a já mu dovolím, aby se zmocnil celého mého těla. Naplní mě od hlavy až k patě, a donutí mě k výkřiku. V ten moment vytvořím explozi, na kterou ani Julianova vodní kapsle nestačí, a koutkem oka zahlédnu, jak se všichni rozletí do všech stran. Spadnu na všechny čtyři a mezitím, co se ohlížím po ostatních, abych se ujistila, že jsou v pořádku, se snažím popadnout dech. S námahou vstanu, a malátně se přibližuji jejich směrem. Zrak mám rozostřený a nesnesitelné zvonění v uších mi způsobuje ostré bolesti, vystřelující do hlavy. Najednou se někdo dotkne mé paže a pomůže mi se udržet na nohou. Ztěžka natočím hlavu, a rozpoznám úzký, špičatý nos, černé vlasy rovné jako hřebíky a kontaktní čočky v červené barvě. Čekala bych kohokoliv, jenom ne Katrinu.

„Drž se holka, drž se!" I přesto, že stojí těsně u mě, její hlas slyším vzdáleně, a je doprovázený lehkou ozvěnou. Pokusím se zvednout ruku, abych ukázala na ostatní, ale připadá mi tak sto kilová. I nohy mám nějaké těžké a slabé, a Katrinina náruč je tak měkká a příjemná. Krátký šlofík ještě nikdy nikomu neublížil...