„A taxikář ji říká: Bude to 250 Kč. A víš, co mu na to blondýnka odpoví? Že má jenom 230 Kč, tak ať trochu couvne." Vyprkne smíchy Belen, a já jejímu sladkému dětskému smíchu prostě neodolám, a přidám se k ní. „Ten byl dobrej, viď?"

„Suprovej!" Pochválím ji přidušená smíchem, a hravě s ní zatřesu.

„Ale ale..." ozve se povědomý hlas za námi, „co je tu k smíchu, milé dámy?" Než se stihnu otočit, popadne mě Julian kolem pasu, vlepí mi pusu na tvář a zaboří mi bradu do ramene. Chytnu ho za ruce a něžně mu je stisknu.

„Belen mi tu vypráví senzační vtipy..." zasvětím ho do děje.

„Juliane, já ti nějakej řeknu! Můžeš si vybrat... o blondýnkách, o Pepíčkovi, o zvířatech..." vloží se do toho nadšená Belen, a s rukama ve vzduchu zajásá. Julian mě pomalu obejde, a posadí se na zem na polštářek vedle mě s rukou stále obmotanou kolem mého těla. Jsou to už dva týdny, co jsme v táboře, a taky dva týdny, co jsme s Julianem spolu. Abych k vám byla upřímná, být s někým ve vztahu je... docela fajn. Julian je moc hodnej, pozornej, vtipnej a báječně líbá! Motýlci teda do břicha stále nedorazili, ale věřím, že to je jen otázka času. Konečně se ale cítím jako žena, skoro jako bych byla už dospělá. Teda ne úplně... na „to" ještě nedošlo, i když Julian by rozhodně chtěl! Ale já mám zkrátka pocit, že ještě nenastal ten správný čas.

„Vidíš, můžeš si vybrat. Já se s dovolením půjdu kousíček projít." Opatrně se vymaním z jeho sevření a škodolibě na něj mrknu. Všichni jsme Beleniny vtipy slyšeli už tak tisíckrát, proto jeho zoufalý výraz mluví za vše, když jsem se rozhodla ho tam nechat samotného, napospas Bel. Nedobrovolně mi pustí ruku, a dramaticky vysune spodní ret.

Randění je bezva, ale nikdo vám neřekne, že toho člověka pak máte pořád za zadkem, všichni od vás očekávají, že budete sedět vedle sebe u jídelního stolu, že se na společné procházce budete loudat za ostatními a romanticky držet za ruce, nebo dokonce sdílet společnou postel! Proto občas potřebuju „vypnout" a jít se jen tak projít a strávit kvalitní čas sama se sebou. S mým nejoblíbenějším člověkem. Ha ha.

Pomalu se procházím po kempu, zabalená do huňaté béžové šály. Zastavím se až u stanu Sam, který mimochodem, nemůžete přehlédnout. Sám o sobě hraje snad všemi barvami duhy, a je přímo obklíčen zelení, což je dost bizarní, když je všude jinde sucho a bílo. Mezi čerstvě zastřiženými keříky klečí Sam se zahradními nůžkami, a něco si pro sebe tiše mumlá.

„Sam," oslovím ji klidným a tichým hlasem, abych ji nevylekala. I tak sebou ale trhne, div se těma nůžkama nepropíchne. Přiloží si dlaň na srdce, a s úlevou vydechne.

„Uff, to jsi ty Emmo, já se lekla, že jsi..." odmlčí se, jakoby si náhle uvědomila něco, co by přede mnou říkat neměla.

„Julian?" Řeknu tiše jeho jméno a pobaveně se zazubím. Samantha provnile přikývne, a s námahou se postaví.

„On by mi zas nadával, že tu narušuju klima, když si tu tvořím svojí zahrádku," vysvětlí mi s omluvným úsměvem, a pak se postaví vedle mě s pohledem upřeným na rostliny, „no vždyť se na ni podívej! A ty malý poupátka? Nádhera!" Zvolá šťastně a s pýchou na mě pohlédne.

Uznale ji poplácám po zádech. „Máš to tu moc hezký, Sam. Věřím, že tvoje maličká zahrádka určitě klimatu neublíží." Zasměju se, a Sam si sedne zase zpátky na zem.

„Maminka vás nedá, maminka se o vás hezky postará." Zašišlá na svoje zelené výtvory, a já si to radši zamířím dál. Nechápejte mě špatně, být v kempu s lidmi s nadpřirozenými schopnostmi je sice strašně fajn, ale občas se člověk cítí jako v psychiatrické léčebně.
Postupně procházím táborem a s každým prohodím pár slov... teda kromě Katriny. Od doby, co jsem s Julianem, se ke mně chová dost odměřeně. Těžko říct, jestli je to tím, že by ho chtěla mít jenom pro sebe nebo tím, že každého hned prokoukne, což by znamenalo, že ví o mých nejistých citech. Nevím, která varianta je horší.

„Emmo, poz-...!" Uslyším něčí hlas, ale než se stihnu ohlédnout nebo zastavit, vtáhne mě prudký vír vzduchu a několikrát mnou silně zatočí. S těžkým dopadnutím sebou žduchnu na zem, a v šoku se rozhlédnu kolem sebe. Před sebou zahlédnu přibíhající siluetu Andreho, a když už je téměř na dosah, všimnu si jeho soucitné tváře.

„Já se ti moc omlouvám! Procvičuju se, a neviděl jsem tě přicházet..." smutně zkrabatí čelo, a věnuje mi omluvný úsměv. „Nestalo se ti nic?" Ujistí se, a pomůže mi vstát.

„Jsem v pořádku, opravdu. Máš teda ale pěknou sílu!" Mávnu nad tím pobaveně rukou, a opráším si zašpiněné džíny. Andre si mě stále zkoumavě prohlíží a v očích má výčitky. Jemně se dotknu jeho ramena, a s pohledem upřeným do jeho očí se upřímně usměju. „Můžeš mi to vynahradit tím, že si se mnou zatrénuješ!"

Váhavě se kousne do rtu, a zamyšleně povytáhne levé obočí. „Jenže Emmo, s tebou moc trénovat nejde. Víš... člověk se ti neubrání. Prostě ho zapálíš."

Má pravdu. Za celou tu dobu, co tu jsme, se mnou pořádně trénoval pouze Julian. Je to logické, jeho vodní síla hravě uhasí můj plamínek, takže se na něm můžu pěkně vyřádit. Pokud by však ostatní nedokázali mou schopnost odrazit, přinejmenším by se spálili. Samozřejmě jim to neberu za zlé, ale je to frustrující. Určitě vás zajímá, jak takové běžné cvičení vypadá. Začínáme poměrně brzy ráno, když jsme odpočatí a plní nové energie. Scházíme se každý den na stejném místě, na lesní mýtince. Společně posnídáme a vychutnáme si šálek zeleného čaje, abychom podpořili koncentraci. Poté se rozdělíme do skupinek nebo do dvojic, a začneme trénovat. Cílem je, aby každý vždycky procvičil svou schopnost a zároveň obranu. Poté se prohodíme, aby každý trénoval s každým. Cvičení samo o sobě nám zabere většinou tak dvě, někdy tři hodinky.

I přesto, že mi je z jeho pravdivých slov trochu smutno, neubráním se hlasitému smíchu. „Máš pravdu, jsem prostě jen destruktivní maniak, viď?"

Křivě se usměje, a nervózně se poškrábe na temeni hlavy. Vím, že to nemyslí zle, proto nad tím jen ledabyle pokrčím rameny, a pokračuju ve své tour de kemp. Dojdu až k brance, a už už se chystám hodit zpátečku a vrátit se do svého stanu, když vtom zpozoruju z dálky blížící se osobu. Přimhouřím oči, jako bych tím chtěla zaostřit a snažím se rozpoznat, kdo je ten přicházející cizinec. Chci se otočit a jít všechny informovat o naší nečekané návštěvě, abychom se mohli připravit na případné potíže, ale nedá mi to. Stojím tam jak přikovaná. Najednou se obraz začne vyjasňovat a já okamžitě poznám majitelku těch dlouhých blond vlasů a bujných ženských křivek.

..............................................................................................................................................

Tak kdo je podle vás ta záhadná žena nebo dívka, která do kempu přichází?